Ostatní

Žalobce Hnutí DUHA - Friends of the Earth Czech Republic požádal ČIŽP, aby byl podle § 70 zákona o ochraně přírody a krajiny informován o všech zahajovaných správních řízeních, která souvisejí se zásahy do chráněných přírodních ekosystémů a rázu krajiny v Národním parku Šumava, včetně řízení podle § 88 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny. ČIŽP odpověděla dopisem, podle něhož správní řízení, které vede se Správou Národního parku a Chráněné krajinné oblasti Šumava, není správním řízením, při němž by mohly být dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny, neboť jde o řízení o uložení pokuty. Vstup žalobce do řízení tedy nebyl umožněn.

Žalobce napadl dopis ČIŽP odvoláním k Ministerstvo životního prostředí - žalovaný, v němž uvedl, že se cítí být účastníkem správního řízení ve věci zásahů v oblasti Ptačího potoka, neboť za zájem ochrany přírody a krajiny ve smyslu § 70 zákona o ochraně přírody a krajiny je třeba pokládat i vymáhání a dodržování právních norem zaměřených na jejich ochranu.

Žalovaný poté odvolání zamítl. K žalobcovu poukazu na čl. 9 odst. 3 Úmluvy o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v záležitostech životního prostředí (č. 124a/2004 Sb. m. s., dále jen „Aarhuská úmluva“) odkázal žalovaný na judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle níž toto ustanovení není přímo aplikovatelné pro osoby z řad veřejnosti. Za řízení, v nichž jsou „dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny“ ve smyslu § 70 zákona o ochraně přírody a krajiny, žalovaný označil ta správní řízení, jejichž předmětem jsou činnosti nebo záměry, které by mohly přivodit nepříznivé dopady na přírodu nebo krajinu, ohrozit nebo zhoršit jejich stav.

Souběžně proběhlo bez účasti žalobce samotné řízení o uložení pokuty, v němž ČIŽP rozhodnutím ze dne 24. 8. 2012 uložila Správě Národního parku a Chráněné krajinné oblasti Šumava pokutu ve výši 250 000 Kč za správní delikt podle § 88 odst. 1 písm. e) zákona o ochraně přírody a krajiny, spáchaný rušením tetřeva hlušce přítomností lidí a hlukem motorových pil při odstraňování souší a kácení smrků, a dále pokutu ve výši 200 000 Kč za správní delikt podle § 88 odst. 2 písm. n) téhož zákona, spáchaný hospodařením na pozemcích v Národním parku Šumava způsobem vyžadujícím intenzivní technologie. Žalovaný na základě odvolání Správy Národního parku a Chráněné krajinné oblasti Šumava rozhodnutím ze dne 2. 10. 2013 změnil výrok napadeného rozhodnutí a na určení sankce použil zásadu absorpční namísto zásady kumulativní a uloženou pokutu snížil na celkových 250 000 Kč. Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu k Městskému soudu v Praze.

Městský soud v Praze

Městský soud zdůraznil, že při rozhodování o tom, zda spolku v konkrétním řízení přísluší na základě § 70 zákona o ochraně přírody a krajiny postavení účastníka řízení, je třeba vyjít z předmětu řízení. Jestliže má být předmětem řízení vydání zákonem vyžadovaného souhlasu či závazného stanoviska, uložení opatření k zachování požadovaného stavu, případně další úkony vztahující se přímo k zamýšleným zásahům, které by mohly mít dopad na stav přírody a krajiny, jedná se nepochybně o řízení ve smyslu § 70 zákona o ochraně přírody a krajiny. Řízení o uložení pokuty za správní delikt je však zahajováno tehdy, jestliže k zásahu do zákonem chráněných zájmů již došlo, a jeho předmětem je prioritně zájem na tom, aby právnické či fyzické osoby dodržovaly zákonem stanovené povinnosti. Pro případ, že tuto povinnost poruší, upravuje zákon možnost uložení sankce.   

Soud uvedl, že žalovaný tedy správně odlišil situace, kdy je vedeno sankční řízení za jednání, kterým bylo životní prostředí poškozeno či ohroženo, a kdy se jedná o rozhodnutí, která by teprve mohla mít na ochranu přírody a krajiny dopad. Vzhledem k tomu, že v řízení o uložení pokuty nemůže být orgánem ochrany přírody rozhodováno o záležitostech, které mají bezprostřední dopad na stav přírody a krajiny, není dán prostor pro účast spolků založených s cílem ochrany přírody a krajiny. Žalobci přitom nepřísluší postavení orgánu dohledu nad výkonem státní správy z hlediska rychlosti řízení, případně úvah o výši sankce. Takové právo spolků nelze dovodit ani ze skutečnosti, že v řízení o uložení pokuty za správní delikt podle § 88 zákona o ochraně přírody a krajiny mohou být podle jeho § 71 odst. 3 účastníky obce, jedná-li se o věc spadající do jejich územního obvodu a nerozhodují-li v této věci jako orgány ochrany přírody.

Podle soudu čl. 9 odst. 3 Aarhuské úmluvy neznamená to, že by vnitrostátní právní úprava musela zajišťovat spolkům přístup do všech řízení vedených podle zákona o ochraně přírody a krajiny. Stanovit další podmínky účastenství je v pravomoci jednotlivých států. Řízení o uložení sankce má podle městského soudu specifický charakter. Žalobci proto nebylo přiznáno postavení účastníka předmětného řízení o uložení pokuty v souladu s příslušnými právními předpisy.

Žalobce (dále „stěžovatel“) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost z důvodu uvedeného v § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., neboť nesouhlasil s posouzením právní otázky možnosti své účasti v řízení o správním deliktu

Podle stěžovatele lze za zájem ochrany přírody a krajiny považovat i vymáhání dodržování právních norem zaměřených na jejich ochranu. Do rámce § 70 zákona o ochraně přírody a krajiny proto spadají i sankční řízení v rámci správního trestání, jako jsou řízení podle § 88 zákona o ochraně přírody a krajiny, která zároveň působí jako generální i individuální prevence protiprávního poškozování přírody a krajiny.

Nejvyšší správní soud

Nejvyšší správní soud se zaměřil na posouzení právní otázky, zda z § 70 zákona o ochraně přírody a krajiny a čl. 9 odst. 3 Aarhuské úmluvy plyne stěžovatelovo právo být účastníkem sankčního řízení podle § 88 zákona o ochraně přírody a krajiny.

Rozhodující tak je, zda řízení podle § 88 zákona o ochraně přírody a krajiny, tedy řízení o uložení pokuty právnickým osobám a fyzickým osobám při výkonu podnikatelské činnosti, lze pokládat za správní řízení, „při nichž mohou být dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny chráněné podle tohoto zákona. Nejvyšší správní soud se ztotožnil s městským soudem a žalovaným, že nikoli.

Jestliže se stěžovatel domáhá účastenství v řízení o uložení pokuty jinému subjektu a odůvodňuje to tvrzením, že by to přispělo k naplňování zásady materiální pravdy a zamezování průtahům, domáhá se role „univerzálního dohlížitele nad zákonností postupu a rozhodnutí správních orgánů v podstatě v neomezeném rozsahu“. Tato role mu však nepřísluší.

Soud zdůraznil, že nepřípustnost účasti ekologických spolků v řízení podle § 88 zákona o ochraně přírody a krajiny vyplývá nejen z toho, že se tato řízení týkají již proběhnuvších zásahů, ale zejména z toho, že jde o řízení v oblasti správního trestání, tedy řízení, na nějž se analogicky vztahují principy uplatňované v přestupkovém řízení, ba dokonce i v trestním právu. Správní trestání je charakteristické právě tím, že v něm na jedné straně stojí obviněný subjekt a na druhé straně správní orgán rozhodující o vině a trestu. K přistupování dalších subjektů a přiznávání jim v takovém řízení práv, s nimiž příslušná procesní úprava výslovně nepočítá, je třeba přistupovat nanejvýš zdrženlivě.

Nejvyšší správní soud se ztotožnil s městským soudem a žalovaným, že ekologické spolky se nemohou domáhat účasti v řízeních o uložení pokuty právnickým osobám a fyzickým osobám při výkonu podnikatelské činnosti podle § 88 zákona o ochraně přírody a krajiny, neboť v těchto řízeních nemůže dojít k dotčení zájmů ochrany přírody a krajiny způsobem, na který pamatuje § 70 odst. 2 tohoto zákona. Z důvodu specifické povahy správního trestání by možnost účasti ekologických spolků dokonce představovala nevhodnou a nečekanou ingerenci soukromoprávních subjektů do práv obviněného v takovém řízení, se kterou česká koncepce správního trestání nepočítá.

Na uvedeném závěru nic nemění ani stěžovatelův poukaz na čl. 9 odst. 3 Aarhuské úmluvy, ani jeho obecnější zmínka o potřebnosti vztáhnutí požadavku transparentnosti i do sankčních řízení v oblasti ochrany životního prostředí.

Podle ustálené judikatury nejsou ustanovení Aarhuské úmluvy přímo aplikovatelná, ovšem je zapotřebí přihlížet k ní jako k interpretačnímu pramenu. Z čl. 9 odst. 3 Aarhuské úmluvy neplyne, že by vnitrostátní právní úprava musela zajišťovat ekologickým spolkům přístup do všech řízení vedených podle zákona o ochraně přírody a krajiny. Naopak z vnitřní systematiky Aarhuské úmluvy plyne, že účast veřejnosti má být směřována zejména k řízením, v nichž je povolována budoucí činnost, jak je zjevné z konstrukce jejího čl. 6 odst. 1 a 2 ve vazbě na výčet navrhovaných činností uvedený v příloze I.

Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§ 110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).

Právní věta:

Ekologické spolky se nemohou domáhat účasti v řízeních o uložení pokuty právnickým osobám a fyzickým osobám při výkonu podnikatelské činnosti podle § 88 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, neboť v těchto řízeních nemůže dojít k dotčení zájmů ochrany přírody a krajiny způsobem, na který pamatuje § 70 odst. 2 tohoto zákona.

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 03. 2017, čj. 7 As 311/2016-31

Protiprávní jednání v projednávaném případě se stalo před přijetím zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich. V řešené věci se jednalo o případ překvalifikace přestupku na správní delikt, přičemž mělo jít o jízdu na motorové čtyřkolce v lese, vykácení listnaté dřevní hmoty, rozřezání, naložení na čtyřkolku a její odvezení. Případ byl posuzován ještě podle starého přestupkového zákona.

Žalobce L. J. byl správním orgánem I. stupně (Městský úřad Blansko) nejprve uznán vinným ze spáchání přestupku dle § 53 odst. 1 písm. g) zákona č. 289/1995., o lesích spočívajícího v jeho jednání, kdy měl vjet motorovou čtyřkolkou do lesního porostu.

Žalobce se proti tomuto rozhodnutí odvolal a odvolací orgán Krajský úřad Jihomoravského kraje (KÚ JMK) - žalovaný jej svým rozhodnutím zrušil a řízení zastavil. Žalovaný tento postup zvolil z důvodu, že správní orgán I. stupně chybně kvalifikoval jednání žalobce, tj. daným jednáním se žalobce nemohl dopustit přestupku dle § 53 lesního zákona, nýbrž jiného správního deliktu dle téhož zákona.

Správní orgán I. stupně následně zahájil správní řízení o jiném správním deliktu.  Předmětné správní řízení bylo sloučeno se správním řízením o jiném správním deliktu, jehož se měl žalobce L. J. dopustit téhož dne tím, že pokácel v lesním porostu zvaném „Na Raškách“ v k. ú. O. listnaté dřeviny v množství cca 2,5 m3 dřevní hmoty. Správní orgán I. stupně rozhodl, že se žalobce dopustil správního deliktu dle § 54 odst. 2 písm. lesního zákona, neboť prováděl činnost dle § 20 odst. 1 písm. g) tohoto zákona v lese zakázané, tj. porušil zákaz vjezdu a stání motorovými vozidly v lese. Dále byl žalobce shledán vinným ze spáchání správního deliktu dle § 54 odst. 2 písm. c) lesního zákona, neboť prováděl činnosti v lese zakázané dle § 20 odst. 1 písm. d) téhož zákona, tj. porušil zákaz těžit stromy a keře anebo je poškozovat. Za výše uvedená jednání byla žalobci uložena pokuta ve výši 5 000 Kč a uložena povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč.

Žalobce se domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Blansko, žalobou podanou ke Krajskému soudu v Brně.

Žalobce považoval za nesporné, že rozhodnutí KÚ JMK o zastavení řízení bylo meritorní a jako takové založilo překážku věci rozhodnuté. Pokud tedy správní orgán I. stupně opětovně rozhodoval o témže skutku, došlo k porušení zásady ne bis in idem („ne dvakrát o tomtéž“). Podle žalobce se jednalo se o úplnou totožnost skutku, kdy je dána úplná shoda v jednání i v následku. Obě jednání proto měla být kvalifikována jako přestupky, nikoliv jako správní delikty dle lesního zákona.

Žalovaný KÚ JMK

Žalovaný uvedl, že rozhodnutím o zastavení řízení nebylo rozhodnuto o věci samé, pouze došlo k překvalifikování daného jednání z přestupku na jiný správní delikt. Takovýto postup dle žalovaného nemůže založit překážku věci rozhodnuté. Nemohla tedy být porušena zásada ne bis in idem, pokud bylo následně rozhodováno o jednání jako o správním deliktu.  

Krajský soud v Brně

Soud se nejprve zabýval otázkou, zda rozhodnutí žalovaného založilo překážku věci rozhodnuté. Podle žalovaného totiž nemělo být předmětné protiprávní jednání kvalifikováno jako přestupek, nýbrž jako jiný správní delikt.

Soud uvedl, že rozhodnutí nelze hodnotit jako rozhodnutí meritorní, neboť v něm nebyla řešena otázka viny a trestu žalobce. Žalovaný v něm jasně a srozumitelně popsal, že došlo k nesprávné kvalifikaci žalobcova jednání, a proto přistoupil ke zrušení rozhodnutí o přestupku a k zastavení řízení. Opačný výklad, tj. zastávaný žalobcem ohledně meritorní povahy předmětného rozhodnutí, by byl v rozporu se smyslem a podstatou společenského zájmu spočívajícího v nutnosti vyšetřit a potrestat konkrétní protiprávní jednání.

Soud konstatoval, že není možné uvažovat ani o rozhodování správních orgánů dvakrát o tomtéž. O prvním skutku nebylo meritorně rozhodnuto, přičemž meritorně bylo pravomocně rozhodnuto až v rámci správního řízení o jiném správním deliktu. Uvedené námitky tak krajský soud neshledal důvodnými.

Žalobce dále namítal promlčení přestupků. Krajský soud k tomu uvedl, že jelikož daná jednání nebylo možné kvalifikovat jako přestupky, nemůže se na ně vztahovat prekluzivní lhůta. Ani z aktuální úpravy obsažené v ust. § 30 a § 32 odst. 2 zák. č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich a v § 54 odst. 3 a § 54 odst. 1 písm. b) lesního zákona v aktuálním znění nelze dovodit, že by dané jednání bylo prekludováno (promlčeno) – k zahájení řízení došlo do jednoho roku od spáchání činů, pravomocně bylo o věci rozhodnuto cca do jednoho a půl roku od jejich spáchání; promlčecí doba je 3letá, neboť se jedná nyní o přestupky, za které zákon stanoví sazbu pokuty s horní hranicí alespoň 100 000 Kč, přičemž promlčecí doba se přerušuje oznámením o zahájení řízení o přestupku.

Krajský soud konstatoval, že pro posouzení dané věci byly rozhodné zejména svědecké výpovědi J. P. a P. H. J. P., který byl ustanoven pro dané území lesní stráží, ve své výpovědi uvedl, že po telefonické výzvě jel s kolegou P. H. na místo v lese, odkud se ozývaly zvuky motorové pily. Viděl pachatele, jak nakládá dřevo na čtyřkolku, viděl jej na vzdálenost cca 20 metrů, pořídil nahrávku mobilním telefonem. Výše uvedené skutečnosti byly zásadní pro vytvoření obrazu o skutkovém stavu věci.

Soud uvedl, že závěry ohledně viny žalobce mají oporu ve spisovém materiálu a s těmito závěry se soud taktéž ztotožnil.

Krajský soud konstatoval, že neshledal v napadených správních rozhodnutích vady spočívající v nesprávném hodnocení důkazů a nesprávných skutkových závěrech. Správní orgány vycházely ze zcela racionálně a logicky zjištěného a o důkazy opřeného skutkového zjištění.

Krajský soud proto rozhodl podle ust. § 78 odst. 7 s.ř.s. tak, že podanou žalobu jako nedůvodnou zamítl.

Právní věta:

Překážka věci rozhodnuté je ve správním řádu upravena v ustanovení § 48 odst. 2, podle kterého platí, že přiznat totéž právo nebo uložit tutéž povinnost lze z téhož důvodu téže osobě pouze jednou. Správní řád tak zakládá překážku řízení pouze v případě, že „právo již bylo přiznáno“ nebo „povinnost uložena“ (v totožné věci).

V projednávaném případě nelze rozhodnutí žalovaného hodnotit jako rozhodnutí meritorní, neboť v něm nebyla řešena otázka viny a trestu žalobce. Uvedené rozhodnutí má znaky spíše procesní povahy, které tuto překážku založit nemůže. Není možné tedy uvažovat o rozhodování správních orgánů dvakrát o tomtéž, pokud prvním rozhodnutí správního orgánu I. stupně nebylo rozhodnuto meritorně.  Meritorně bylo pravomocně rozhodnuto až v rámci správního řízení o jiném správním deliktu.

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 19.10.2017, sp. zn. 30 A 126/2015

Soudnímu sporu předcházelo udělení pokuty Českou inspekcí životního prostředí (ČIŽP), která uložila žalobci Volarské lesní a dřevařské společnosti, s. r. o. rozhodnutím ze dne 4. 2. 2016 pokutu ve výši 60.000 Kč. Sankce byla uložena za spáchání správního deliktu dle § 4 písm. c) zákona č. 282/1991 Sb., o ČIŽP a její působnosti v ochraně lesa. Žalobce - Volarská lesní a dřevařská společnost, s. r. o., se měl protiprávního jednání dopustit tím, že ohrozil životní prostředí v lesích, když zadal zhotoviteli, (společnosti PERPERUNA ECO s. r. o.), provedení těžby vyznačeného množství dříví v k. ú. Šimanov na Šumavě, přičemž těžba byla provedena v rozporu se zákonem č. 289/1995 Sb., o lesích. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, které žalovaný - Ministerstvo životního prostředí zamítl.

Žalobce Volarská lesní a dřevařská společnosti, s. r. o., se domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného žalobou podanou dne 25. 7. 2016 k Městskému soudu v Praze.  Městský soud žalobu usnesením odmítl podle § 46 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), z důvodu neodstranitelného nedostatku podmínky řízení. Žalobce totiž ke dni 1. 1. 2018 zanikl v důsledku vnitrostátní fúze sloučením, a ztratil tak způsobilost být účastníkem řízení. Podle městského soudu povaha věci, tj. žaloba proti rozhodnutí o správním deliktu, který byl spojen výhradně jen s osobou žalobce, neumožňovala pokračovat v řízení s jeho právním nástupcem společnosti Městské lesy Volary s. r. o.

Kasační stížnost

Společnost Městské lesy Volary s.r.o. (stěžovatel) podala proti usnesení městského soudu kasační stížnost. Stěžovatel argumentoval, že předmětem řízení je soudní přezkum rozhodnutí žalovaného o uložení sankce, která již byla původním žalobcem v celém rozsahu uhrazena. Zrušení rozhodnutí žalovaného soudem by se přitom mohlo významným způsobem projevit v právní sféře stěžovatele, neboť by v takovém případě mohl, byť v závislosti na dalších okolnostech, uplatnit nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím.

Stěžovatel v kasační stížnosti namítal, že městský soud rozhodl nezákonně o odmítnutí žaloby. Podle přesvědčení stěžovatele měl městský soud po zániku žalobce pokračovat v řízení se stěžovatelem jako jeho právním nástupcem. Stěžovatel argumentoval, že práva a povinnosti zanikajících právnických osob při jejich sloučení přecházejí na jedinou ze zúčastněných osob jako na nástupnickou právnickou osobu podle § 178 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Při fúzi sloučením tedy dochází k univerzální právní sukcesi zanikající společnosti na společnost nástupnickou. Univerzální sukcese přitom postihuje všechna práva a povinnosti jak soukromoprávní, tak i veřejnoprávní povahy vyjma těch, které zákonodárce z univerzální sukcese výslovně vyjímá.

Podle žalovaného (MŽP) přechod deliktní odpovědnosti v rozsahu správní sankce za jednání zaniklé společnosti může přicházet v úvahu jen v případě, kdy porušitel zanikl bez likvidace v průběhu správního řízení a za jeho zánikem stojí snaha vyhnout se důsledkům veřejnoprávní odpovědnosti za porušení pravidel těžby dřeva v lese. S ohledem na princip právní jistoty je možnost veřejnoprávního postihu nástupce porušitele nutno vykládat restriktivně.

Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu

Nejvyšší správní soud dovodil, že v posuzovaném případě je situace specifická v tom, že na stěžovatele přešlo jmění původního žalobce po skončení správního řízení, konkrétně až v průběhu řízení o žalobě proti správnímu rozhodnutí, a to na základě projektu vnitrostátní fúze sloučením ze dne 2. 8. 2017. Mezi účastníky řízení zároveň není sporu o tom, že právní předchůdce stěžovatele již v mezidobí pokutu uloženou napadeným správním rozhodnutím uhradil. Nejedná se tedy o situaci, kdy by mohla být uložená sankce za správní delikt nepřípustně vykonávána na stěžovateli jako právním nástupci delikventa.

Podle názoru Nejvyššího správního soudu je možné dovodit, že stěžovatel byl napadeným správním rozhodnutím zkrácen na svých právech, zejména mohlo dojít k zásahu do jeho majetkové sféry, neboť převzaté jmění bylo nižší o částku odpovídající tímto rozhodnutím uložené pokutě. Městský soud proto měl jeho procesní nástupnictví připustit, aby mu bylo umožněno po zániku žalobce pokračovat v řízení o žalobě a hájit zde svá práva. Žalovanému, podle soudu, nelze přisvědčit, že by procesnímu nástupnictví stěžovatele, jakkoliv odporoval účel přeměny žalobce uvedený v projektu o vnitrostátní fúzi sloučením, neboť ten na uvedené zkrácení práv stěžovatele nemá vliv.

Podle Nejvyššího správního soudu městský soud uvážil o otázce možnosti procesního nástupnictví stěžovatele dle § 107 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 64 s. ř. s. nesprávně, a z toho důvodu rovněž nezákonně rozhodl o odmítnutí žaloby pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení.

Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná, a proto usnesení městského soudu zrušil, a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 110 odst. 1 s. ř. s.), v němž bude vázán shora vysloveným právním názorem (§ 110 odst. 4 s. ř. s.).  

Právní věta:

  1.  V případě právního nástupnictví (sukcese) určitý subjekt vstupuje do pozice subjektu jiného. Singulární sukcese znamená, že právní nástupce vstupuje jen do jednoho určitého práva či povinnosti. Při univerzální sukcesi naopak dochází k převzetí všech práv a povinností právního předchůdce.
  2.  Univerzální sukcese postihuje všechna práva a povinnosti jak soukromoprávní, tak i veřejnoprávní povahy vyjma těch, které zákonodárce z univerzální sukcese výslovně vyjímá. Takovou výjimkou je též 107 odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), který ukládá soudu vzít při posuzování procesního nástupnictví v úvahu „povahu věci“.
  3.  Při fúzi sloučením tedy dochází k univerzální právní sukcesi zanikající společnosti na společnost nástupnickou a podle 178 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku přecházejí práva a povinnosti zanikajících právnických osob při jejich sloučení na nástupnickou právnickou osobu.
  4.  Stěžovatel, který vstoupil do práv a povinností žalobce, by měl mít možnost brojit proti správnímu rozhodnutí, v jehož důsledku (uložením pokuty, kterou jeho právní předchůdce uhradil) došlo k zásahu do jeho práv (zmenšení jeho jmění).

Zahájení a průběh trestního řízení

Trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku se obvinění P. H. a Z. K. spolu s již odsouzeným P. T. jako zaměstnanci obchodní společnosti L. měli dopustit neplněním svých povinností. Obviněný Z. K. ve funkci revírníka a obviněný P. H. ve funkci správce a P. T. ve funkci technika, nejméně od roku 2009 do 30. 3. 2010, řádně neplnili své povinnosti vyplývající z pracovních smluv a zákoníku práce tím, že zakrývali vzniklý schodek v zásobách lesní hmoty u společnosti L.

Tento stav byl zjištěn nejpozději při inventuře ke dni 30. 9. 2009 inventarizační komisí, jejímž vedoucím byl již odsouzený P. T., který o pohybu dřeva vedl evidenci neodrážející úplně a řádně skutečný stav. Obvinění zatajili rozdíl mezi účetním a fyzickým stavem zásob dřevní hmoty ve výši 556,59 m3 buku a 306,01 m3 smrku, celkem v hodnotě nejméně 898 162,41 Kč a nečinili opatření ke zjištění příčiny vzniku schodku.

Tento schodek se pak snažili po předchozí vzájemné dohodě zakrýt nelegální těžbou 556,59 m3 bukového dříví a 306,01 m3 smrkového dříví v porostech nezahrnutých do hospodářského plánu. Tuto těžbu provedl obviněný Z. K. a J. V., revírník revíru č. 7, v jehož revíru však schodek ve skutečnosti nevznikl. Již odsouzený P. T. zaevidoval veškeré vytěžené dřevo ve prospěch revíru č. 6.

V důsledku tohoto jednání obchodní společnost L. nemohla přijmout opatření ke zjištění způsobu vzniku dalšího schodku, případně k odhalení osoby, která zjištěný schodek způsobila. Tím, že neoprávněně vytěžená dřevní hmota byla odvezena do manipulačního skladu společnosti L. nebyla nahrazena škoda vzniklá ztrátou dřevní hmoty. Dále po vzájemné dohodě obviněný Z. K. část prací k provedení nelegální těžby v jeho revíru neoprávněně zadal obchodní společnosti SOLITERA, smluvnímu partnerovi obchodní společnosti L. Provedené těžební práce byly uhrazeny obchodní společnosti SOLITERA částkou ve výši 63 750 Kč z prostředků společnosti L. určených výhradně pro tzv. pěstební činnost. Obvinění tímto jednáním způsobili obchodní společnosti L. škodu v celkové výši nejméně 63 750 Kč.

Uvedeného trestného činu se měli obvinění dopouštět do dne 30. 3. 2010, dne 23. 12. 2010 bylo zahájeno jejich trestní stíhání, obžaloba byla podána dne 8. 4. 2011.

Po podání obžaloby státním zástupcem k Okresního soudu v Jeseníku následně soud prvního stupně rozhodl trestním příkazem, který byl spolu s obžalobou obviněnému P. H. doručen dne 2. 5. 2011 a obviněnému Z. K. dne 4. 5. 2011. Po podání odporu oběma obviněnými soud prvního stupně poprvé vyhlásil odsuzující rozsudek dne 8. 10. 2014. Z toho je patrné, že již mezi doručením trestního příkazu obviněným a vyhlášením prvního odsuzujícího rozsudku v dané věci uplynula tříletá promlčecí doba a došlo k zániku trestní odpovědnosti za trestný čin kladený oběma obviněným za vinu.

O odvolání obou obviněných pak rozhodl Krajský soud v Ostravě – pobočka v   Olomouci rozsudkem ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 68 T 24/2015, tak, že zrušil napadené rozhodnutí ve výrocích o náhradě škody a sám znovu rozhodl o náhradě škody, jinak zůstal napadený rozsudek soudu prvního stupně nezměněn.

Po dovolání obviněného Z. K. k Nejvyššímu soudu došlo ke zrušení obou rozsudků soudů nižších stupňů usnesením Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 5 Tdo 1324/2015, a to ohledně obou obviněných, a soudu prvního stupně bylo uloženo, aby věc znovu projednal a rozhodl.

Další odsuzující rozsudek byl soudem prvního stupně vyhlášen až dne 19. 9. 2018, takže promlčecí doba mezi vyhlášením odsuzujících rozsudků soudu druhého stupně a soudu prvního stupně uplynula podruhé.

Pokračování trestního řízení

Rozsudek Okresního soudu v Jeseníku

Rozsudkem Okresního soudu v Jeseníku ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 1 T 51/2011, byli obvinění P. H. a Z. K. uznáni vinnými přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, 2 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a obviněný Z. K. přečinem zpronevěry podle § 206 odst. 1 tr. zákoníku.

Za tyto trestné činy byl obviněnému P. H. uložen podle § 220 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 8 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců.

Obviněnému Z. K. byl za tyto trestné činy uložen podle § 220 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců.

Oběma obviněným současně bylo podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku uloženo, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil nahradili škodu, kterou trestným činem způsobili. Zmíněným rozsudkem bylo dále rozhodnuto o uplatněném nároku poškozené obchodní společnosti L. na náhradu škody.

Odvolání ke krajskému soudu v Ostravě

Proti rozsudku soudu prvního stupně podali obvinění P. H. a Z. K. odvolání, o nichž rozhodl Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 15. 4. 2019, sp. zn. 68 To 353/2018, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. řádu zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. řádu oba obviněné uznal vinnými přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a odsoudil je ke shodnému trestu odnětí svobody v trvání 4 měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 12 měsíců, zároveň jim oběma podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku uložil, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil nahradili škodu, kterou trestným činem způsobili.

Dále rozhodl o vzneseném nároku poškozené obchodní společnosti L. na náhradu škody. Obviněný Z. K. byl dále podle § 226 písm. b) tr. řádu zproštěn obžaloby Okresního státního zástupce v Jeseníku ze dne 6. 4. 2011, sp. zn. ZT 149/2010, pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů, neboť skutek označený v žalobním nároku není trestným činem.

Dovolání k Nejvyššímu soudu

Nejvyšší soud konstatoval, že porušení povinnosti při správě cizího majetku, neboli tzv. nevěrná správa, spočívá v porušení povinností pachatele, které jsou mu uloženy buď zákonem, anebo smlouvou. Musí tedy být uvedeno, z jaké smlouvy tato povinnost vyplývá, taková smlouva musí být jednoznačně identifikována (typicky vymezením smluvních stran, datem jejího uzavření a vyjádřením jejího předmětu), dále musí být specifikována i ona smluvní povinnost, kterou pachatel porušil, čímž došlo ke způsobení škody. Mezi porušením takové povinnosti a způsobením škody musí být dána příčinná souvislost (jež nesmí být přetržena, například v důsledku činnosti jiné osoby).

Nejvyšší soud uvedl, že z popisu skutku odsuzujícího rozsudku soudu druhého stupně však vůbec nevyplývá, jakou konkrétní povinnost a z jaké smlouvy měli oba obvinění porušit. Popis skutku mnohem spíše naznačuje, že nemělo jít o porušení povinnosti smluvně převzaté, ale o povinnost zákonnou, vyplývající z jejich postavení zaměstnanců a jejich zařazení na určitou pozici. Odvolací soud tak vycházel z toho, že oba obvinění porušili smluvně převzatou povinnost opatrovat a spravovat cizí majetek, avšak neuvedl, z čeho uváděné povinnosti vyplývaly.

Nejvyšší soud shledal, že odvolací soud postupoval procesně chybně, pokud změnil právní kvalifikaci jednání obou obviněných a nezohlednil, že u tohoto trestného činu v závislosti na jeho trestní sazbě zákonodárce stanovil tříletou promlčecí dobu, za niž dojde k promlčení trestní odpovědnosti a která v průběhu trestního řízení vedeného proti obviněným dvakrát zcela uplynula.

Z tohoto důvodu podle soudu mělo být trestní stíhání zastaveno, neboť je dán důvod nepřípustnosti trestního stíhání podle § 11 odst. 1 písm. b) tr. řád.

Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům. Obviněný P. H. podal dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. řádu, a proto Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu. Naopak dovolací soud shledal důvodným dovolání obviněného Z. K., a proto podle § 265k odst. 1, 2 tr. řádu zrušil v odsuzující části rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 15. 4. 2019, sp. zn. 68 To 353/2018. Protože stejné důvody zrušení prospívají i obviněnému P. H., zrušil podle § 265k odst. 2 tr. řádu za užití § 261 tr. řádu ve stejném rozsahu napadený rozsudek i ohledně obviněného P. H.

Napadený rozsudek soudu druhého stupně zůstal nedotčen pouze v té části, v níž byl zrušen rozsudek soudu prvního stupně ohledně bodu 2. výroku o vině a následně byl obviněný Z. K. ohledně tohoto skutku zproštěn obžaloby státního zástupce podle § 226 písm. b) tr. řádu. Podle § 265l odst. 1 tr. řádu pak Krajskému soudu v Ostravě – pobočce v Olomouci uložil, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Právní věta:

  1. U přečinu porušení povinností při správě cizího majetku podle 220 tr. zákoníku, které jsou pachateli uloženy buď zákonem, anebo smlouvou, musí být jednoznačně identifikována povinnost, kterou měl obviněný porušit, a tím na opatrovaném či spravovaném cizím majetku způsobit jinému škodu nikoli malou tj. ve smyslu § 138 odst. 1 tr. zákoníku nejméně 25 000 Kč.
  1. Uvedené základní objektivně-deskriptivní znaky objektivní stránky skutkové podstaty tohoto trestného činu musejí být též kryty zaviněním, a to ve formě úmyslu podle 15 tr. zákoníku. Těmto znakům musí odpovídat popis skutku tak, aby z něj přímo naplnění uvedených znaků vyplývalo.
  2. Pro přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle 220 odst. 1 tr. zákoníku zákon stanoví tříletou promlčecí dobu.
  1. Za vyhlášení odsuzujícího rozsudku ve smyslu 34 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku jako důvodu přerušení běhu promlčecí doby je totiž třeba rozumět i vyhlášení takového rozsudku soudem druhého stupně, jímž odvolací soud ruší napadený odsuzující rozsudek soudu prvního stupně toliko ve výroku o náhradě škody a jímž zároveň sám v adhezním řízení rozhodne.

V dané věci se jednalo soudní spor vedený u Okresního soudu v Hradci Králové, ve kterém se žalobce domáhal odstranění stínících stromů, přičemž poukazoval na skutečnost, že soudní zahrada je spíše lesem než zahradním pozemkem. Vlastník sousedního pozemku, ničeho nenamítal proti tvrzení, a naopak na svoji obranu uváděl, že se jedná o lesní pozemek a tento požívá ochrany podle lesního zákona.

Soud prvního stupně vzal za prokázané, že účastnice jsou vlastnicemi sousedních rodinných domů v zástavbě řadových rodinných domů. Stromy, keře a další popínavé rostliny nacházející se na pozemku žalované způsobují na pozemku žalobkyně imise, neboť pozemek je obtěžován výrazným spadem jehličí, šišek, větévek a listí ze vzrostlých stromů a keřů na pozemku žalované, nejvíce z modřínu, ale i dalších stromů a keřů nacházejících se v blízkosti společné hranice pozemků. Tyto stromy a keře prorůstají na pozemek žalobkyně v takové míře, že až prohýbají drátěný plot. Vedle toho prorůstají na pozemek žalobkyně větévky zlatého deště a jiné rostliny, které žalovaná v jejich vzrůstu nijak nekoriguje. Pouhé odstraňování zeleně žalobkyní s ohledem na masivní vzrůst není dostačujícím řešením. Pod pozemek žalobkyně dále zasahují kořeny stromů žalované, a to jak silné kořeny, tak i tzv. kořenové vlášení, což může mít vliv na odvod potřebné vláhy z pozemku žalobkyně. Ve vzdálenosti 1 m od hranice pozemků se pak nachází jedle bělokorá, která dosahuje výšky 18,6 m. Jalovec skalní dosahující výšky 6,1 m je pak vzdálen 1,5 m od společné hranice, modřín opadavý dosahuje výšky 18,8 m a nachází se 6,3 m od společné hranice.

Soud prvního stupně, který již na věc aplikoval zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též „o. z.“), dospěl k závěru, že vzrostlé stromy na pozemku žalované a jejich účinky vybočují z míry přiměřené místním poměrům, neboť se nachází v zástavbě rodinných domů. Je zřejmé, že vrostlé stromy dosahující výšky téměř 19 m nejsou „obvyklou“ vegetací v obdobných zástavbách. Spad jehličí, větévek a listí podstatně omezuje užívání pozemku žalobkyní, neboť její pozemek je pokryt celou vrstvou tohoto spadu, což znepříjemňuje užívání pozemku, který chce žalobkyně využívat pro odpočinek a relaxační pobyt. Dále tento spad okyseluje půdu. Kromě vzrostlé vegetace prorůstají také další dřeviny a rostliny na pozemek žalobkyně. Soud prvního stupně uzavřel, že je třeba přistoupit rovněž k razantnímu opatření v podobě pokácení dvou vzrostlých stromů podle § 1017 občanského zákoníku, které se nachází ve vzdálenostech 1 a 1,5 m od hranice a svým vzrůstem přesahují výšku 3 m. Tyto stromy způsobují neúměrné zásahy na pozemek žalobkyně nejen, pokud jde o spad jehličí a větévek, ale i o kořenový systém. 

K obraně žalované, že na jejím pozemku se nachází les, soud prvního stupně uvedl, že se nejedná o les ve smyslu § 2 písm. a) zákona č. 289/1995 Sb. Námitku žalované, že když žalobkyně pozemek kupovala, znala stav porostu na pozemku žalované, pak soud uvedl, že teprve vlastním užíváním nemovitosti mohla žalobkyně seznat skutečnou míru obtěžování. Naproti tomu pak ohledně stínění způsobeného stromy soud prvního stupně dospěl k závěru, že pozemek žalobkyně je dobře osvětlen a nepřiměřenému obtěžování zde nedochází.

K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 24. 3. 2015, č. j. 20 Co 47/2015-280, rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu jeho napadení potvrdil (výrok I.)

Ve věci bylo následně podáno dovolání vlastníkem stínících stromů. V dovolání bylo mimo jiné argumentováno ekologickou hodnotou vzrostlých stromů, které poskytují úkryt pro ptactvo. Zájem na jejich zachování, tj. ochraně přírody výrazně přesahuje zájem jednotlivce (souseda pozemku).

Nejvyšší soud posoudil daný případ při zohlednění časové působnosti občanského zákoníku z roku 1964 a občanského zákoníku z roku 2012. Podle § 1017 o. z. má-li pro to vlastník pozemku rozumný důvod, může požadovat, aby se soused zdržel sázení stromů v těsné blízkosti společné hranice pozemků, a vysadil-li je nebo nechal-li je vzrůst, aby je odstranil. Nestanoví-li jiný právní předpis nebo neplyne-li z místních zvyklostí něco jiného, platí pro stromy dorůstající obvykle výšky přesahující 3 m jako přípustná vzdálenost od společné hranice pozemků 3 m a pro ostatní stromy 1,5 m (odstavec 1). Ustanovení odstavce 1 se nepoužije, je-li na sousedním pozemku les nebo sad, tvoří-li stromy rozhradu nebo jedná-li se o strom zvlášť chráněný podle jiného právního předpisu (odstavec 2).

V řešené věci žalovaná ještě před nabytím účinnosti o. z. vysadila v blízkosti hranice jejího pozemku a pozemku žalobkyně dva stromy, ve vzdálenosti 1 m a 1,5 m od hranice a svým vzrůstem přesahují výšku 3 m. Šlo tedy o jednání, které bylo dokončeno ještě před 1. 1. 2014, tedy v době, kdy se žalovaná mohla legitimně řídit občanskoprávní právní úpravou, která obdobu ustanovení § 1017 odst. 1 o. z. neobsahovala, tedy žalovaná nemohla počítat s tím, že vznikne v případě, že stromy vysadí v určité vzdálenosti od hranice, resp. že stromy vzrostou do určité výšky, nárok žalobkyně na jejich odstranění, opírající se o ustanovení o sousedském právu.

Nároky spojené s úpravou obsaženou v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) se omezovaly na možnost domáhat se ochrany prostřednictvím imisní sousedské žaloby mající základ v § 127 odst. 1 obč. zák., kterou nebylo možno se domáhat aktivního chování ze strany žalovaného, tj. nebylo možno domáhat se uložení aktivní povinnosti k odstranění zdroje rušení.

Skutkovým znakem právní normy obsažené v § 1017 odst. 1 je „sázení stromů“, s nímž je spjat právní následek spočívající v nároku souseda na odstranění stromu. V případě vysazení stromu jde o jednání, které se vyznačuje jednorázovostí. Pokud tento okamžik nastal před účinností o. z., jedná se o uzavřený skutek (factum praeteritum), který s ohledem na zásady evropské právní tradice nemůže být podroben právním následkům, které jsou stanoveny novým právem

Takovému závěru ostatně odpovídá i konstrukce § 1017 odst. 1 o. z., jež má především preventivní povahu a charakter projevující se tím, že vlastník pozemku – má-li pro to rozumný důvod – může požadovat především to, aby se soused zdržel sázení stromů v těsné blízkosti společné hranice pozemků. Následkem výsadby nebo vzrůstu je pak zákonná možnost domáhat se jejich odstranění.  Toto však platí až podle nového občanského zákoníku z roku 2012, nikoliv podle původního občanského zákoníku z roku 1964.

Z uvedeného soudního rozhodnutí vyplývá tato právní věta:
Vlastník pozemku se nemůže po sousedovi domáhat odstranění stromů, které byly vysazeny před rokem 2014, tj. před účinností nového občanského zákoníku z roku 2012.
Tento nárok nelze úspěšně uplatnit z důvodu, že občanský zákoník z roku 1964, výslovně nestanovoval povinnost sázet stromy v požadované vzdálenosti od hranice pozemku.
Povinnost sázet stromy v požadované vzdálenosti od hranice pozemku neplatí, pokud je na sousedním pozemku les nebo sad, tvoří-li stromy rozhradu nebo jedná-li se o strom zvlášť chráněný podle jiného právního předpisu. 

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.06.2017, sp. zn. 22 Cdo 5259/2015

Stěžovatelka - žalobkyně: Mgr. L. R. nabyla v roce 2012 vlastnictví lesa, ve kterém na části pozemků proběhla v roce 2000 těžba stromů. Dřívější vlastník les po těžbě nezalesnil. Před dražbou, ve které stěžovatelka dané lesní pozemky získala, se podrobně seznámila s jejich stavem a zjistila, že odpovídají stavu uvedenému v lesní hospodářské osnově. Na pozemku se nacházely převážně listnaté stromy a nic nenasvědčovalo tomu, že se jedná o holinu.

Dne 18. 8. 2016 provedl orgán státní správy lesů místní šetření za přítomnosti zmocněnce stěžovatelky a T. F., na kterém bylo zjištěno, že pozemky jsou zarostlé buření (lesním plevelem) a náletovými dřevinami nevhodné dřevinné skladby. Bylo dohodnuto, že pozemky budou zalesněny v termínu do 30. 6. 2017, resp. 31. 12. 2017. Zmocněnec stěžovatelky protokol z místního šetření podepsal.  

Dne 6. 9. 2016 bylo prvoinstančnímu správnímu orgánu doručeno doplnění vyjádření, ve kterém stěžovatelka uvedla, že souhlasí se zalesněním jednoho pozemku do 30. 6. 2017. U druhého pozemku uvedla, že se doposud nepodařilo sehnat společnost, která by vyřezala náletové dřeviny, i když kontaktovala dvě společnosti, které se zabývají lesnickými pracemi, a jednu fyzickou osobu, kterou doporučil lesní hospodář na místním šetření.

Městský úřad Chrudim rozhodnutím ze dne 6. 9. 2016, žalobkyni (dále „stěžovatelka“) uložil povinnost dle § 51 odst. 1 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích v součinnosti s lesním hospodářem zalesnit vhodnými dřevinami dvě holiny vyskytující se na jejích pozemcích v termínu do 30. 6. 2017. Dále jí uložil povinnost nahradit paušální částku nákladů řízení ve výši 1 000 Kč. Odvolání stěžovatelky ke Krajskému úřadu Pardubického kraje (KÚ) bylo zamítnuto a rozhodnutí prvoinstančního správního orgánu KÚ potvrdil.

Proti rozhodnutí žalovaného KÚ podala žalobkyně Mgr. L. R. žalobu ke Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočka Pardubice.

Krajský soud uvedl, že lhůta k zalesnění byla stanovena na základě místního šetření, proto odpovídá individuálním okolnostem případu. Stěžovatelka převzala práva a povinnosti, které byly uloženy jejímu právnímu předchůdci, nelze se proto nyní dovolávat toho, že jsou jí ukládány povinnosti, které měly být uloženy jejímu právnímu předchůdci. Pokud se stěžovatelka rozhodla stát se vlastnicí lesního pozemku, je na ní, aby zajistila řádné plnění povinností s tím souvisejících. Krajský soud proto žalobu zamítl jako nedůvodnou.

Kasační stížnost

V kasační stížnosti podané k Nejvyššímu správnímu soudu uvedla stěžovatelka námitky, s kterými se žalovaný KÚ ani krajský soud nevypořádal. Stěžovatelka žádala prvoinstanční správní orgán o stanovení delší lhůty ke splnění uložených povinností, jelikož termín do 30. 6. 2017 byl prakticky nerealizovatelný. Žádný ze správních orgánů se nevypořádal s námitkami stěžovatelky a neuvedl, z jakého důvodu nebylo možné prodloužit lhůtu. Prvoinstanční orgán odůvodnil neprodloužení lhůty pomalým postupem pěstebních prací vlastníka lesa. Sám správní orgán však 12 let od vytěžení lesa neudělal vůbec nic, i když jeho náplní je i dozor nad dodržováním lesního zákona. Na předmětných pozemcích nehrozil vznik žádné škody.     

Žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že prvoinstanční správní orgán dostatečně neuvedl důvody výroku, podklady pro vydání svého rozhodnutí a své úvahy, avšak taková vada neměla vliv na zákonnost, protože ji může žalovaný odstranit v rámci odvolacího řízení. To však neučinil. Žalovaný se také nevypořádal s odvolací námitkou, dle které byl nepravdivý závěr prvostupňového správního orgánu, že úzce nespolupracovala s odborným lesním hospodářem. K tomuto tvrzení uvedla jasné důkazy, kdy doložila kopie emailových zpráv, které psala jak odbornému lesnímu hospodáři, tak i orgánu státní správy lesů. Touto námitkou se nezabýval ani krajský soud.

Nejvyšší správní soud konstatoval, že žalovaný KÚ nenapravil chybu prvoinstančního správního orgánu, ačkoliv si jí byl vědom. Dále se podle soudu žalovaný dopustil nezákonnosti, spočívající v nevypořádání výše uvedené námitky spolupráce s odborným lesním hospodářem. Tím, že krajský soud na tuto námitku nijak nereagoval, zatížil tak i své rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti. Dle Nejvyššího správního soudu však byla státní správa lesů oprávněna uložit stěžovatelce opatření k nápravě, ať by v době rozhodování bylo možné stav lesního porostu označit ještě za holinu nebo již nikoliv.

Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná. Napadený rozsudek krajského soudu tak musel dle § 110 odst. 1 věty první s. ř. s. zrušit. Současně rozhodl dle § 110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. o zrušení žalobou napadeného rozhodnutí žalovaného.

Právní věta:

Při posuzování stavu lesa není rozhodující stav zapsaný v lesní hospodářské osnově, ale podstatný je pouze faktický stav. Nad stavem právním (stavem uvedeným v osnově) převažuje tedy stav zjištěný.

Námitkami stěžovatele se musejí správní a soudní orgány zabývat a náležitě je vypořádat, protože jinak by bylo rozhodnutí nepřezkoumatelné.

Při stanovování lhůt vlastníkům lesa ke splnění uložených opatření musí být přezkoumatelným způsobem odůvodněno, proč byl zvolen konkrétní termín, do kterého má být uložené nápravné opatření splněno. Určení termínu, do kterého má být uložené nápravné opatření splněno, je přitom esenciální součástí ukládaných povinností.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30.07.2019, sp. zn. 8 As 275/2017

Strana 4 z 10