V projednávané věci se jednalo o prokázání zaplacení záloh firmě VH & DC, a. s., na dodávku dřevařského materiálu v celkové hodnotě 9 900 000,- Kč. Stěžovateli V. K. byla dodatečným platebním výměrem Finančního úřadu pro Prahu 9 vyměřena daň z příjmů fyzických osob ve výši 3 168 000,- Kč. Důvodem takového postupu finančního orgánu bylo neprokázání výdajů stěžovatelem. Konkrétně šlo o zálohy na dodávku dřevařského materiálu, které měl stěžovatel podle uzavřených kupních smluv a zálohových faktur poskytnout společnosti VH & DC, a. s. Důkazní prostředky, které stěžovatel v daňovém řízení předložil, podle finančního úřadu, stejně jako příjmové doklady zmocněné účetní firmy Dataexpres, s. r. o., spolehlivě neprokázaly zaplacení poskytnutých záloh a jejich přijetí firmou VH & DC, a. s., resp. jí zmocněnou účetní firmou Dataexpres, s. r. o. Předmětné pokladní doklady nebyly zaúčtovány v účetnictví firmy VH & DC, a. s.
Odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 9 zamítlo Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu.
Stěžovatel na zamítnutí reagoval žalobou podanou k Městskému soudu v Praze. Ten však rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele proti rozhodnutí finančního ředitelství s odůvodněním, že faktickou úhradu záloh uvedených na dokladech založených v účetnictví stěžovatele se mu nepodařilo hodnověrným způsobem prokázat, především s ohledem na rozpory ve výpovědi stěžovatele a nesoulad dat v příjmových dokladech. Tyto příjmové doklady neobsahovaly ani podpis stěžovatele, ačkoli podpis klienta, který hotovost hradil, byl podle tvrzení svědkyně G. vždy náležitostí příjmového dokladu. Městský soud rovněž pochyboval o možnosti zaplacení částky ve výši 9 900 000,- Kč v hotovosti.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze podal stěžovatel kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu. Soud konstatoval, že v projednávané věci je stěžejní posouzení otázky "rozložení důkazního břemene". V této souvislosti Nejvyšší správní soud poukázal na závěry k této otázce uvedené v konstantní judikatuře. V ní mimo jiné zdůraznil, že "důkazní břemeno k prokázání určité skutečnosti nese ten, kdo tuto skutečnost tvrdí". Jestliže stěžovatel prokazoval daňovou účinnost poskytnutých záloh uzavřenými kupními smlouvami, zálohovými fakturami a příjmovými pokladními doklady, přičemž tyto doklady nekorespondovaly s účetními doklady smluvní strany, je podle názoru Nejvyššího správního soudu závěr finančních orgánů, že obchodní vztahy stěžovatele s firmou VH & DC, a. s., byly jen formální, správný. Stěžovatel neprokázal, že celková částka 9 900 000,- Kč zaúčtovaná jako daňový výdaj z titulu zálohy na dodávku dřevařského materiálu, byla vynaložena stěžovatelem na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů, a proto byl základ daně zvýšen o uvedenou částkou důvodně.
Ústavní stížnost
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil, že splnil svoji důkazní povinnost, neboť jím předložené faktury, kupní smlouvy a příjmové pokladní doklady jsou zcela postačující k prokázání jím uvedených výdajů a bylo povinností finančních orgánů, aby v případě, že na jejich hodnověrnost měly jiný názor, stěžovateli prokázaly opak, tedy že k zaplacení těchto výdajů stěžovatelem fakticky nedošlo. Postup finančních orgánů, které po stěžovateli požadovaly prokázání zaplacení výše uvedených výdajů, tak stěžovatel považoval za neústavní, nezákonný, neboť prý šel nad rámec zákonné povinnosti uložené daňovým subjektům.
Ústavní soud
Ústavní soud konstatoval, že závěru Nejvyššího správního soudu, že stěžovateli se v řízení nepodařilo zpochybnit správnost skutkových zjištění vyplývajících jak z rozhodnutí finančních orgánů, tak i z rozsudku Městského soudu v Praze, nemá Ústavní soud z pozice ústavnosti čeho vytknout. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkázal na přiléhavé odůvodnění rozhodnutí obou ve věci jednajících obecných soudů, které se všemi námitkami stěžovatele v míře odpovídající jejich konkretizaci vypořádaly způsobem, který Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti. Ústavní soud uvedl, že důkazní aktivitu nelze v takovém případě přenášet na správce daně.
Ústavní soud poukázal na svoji konstantní judikaturu, podle které z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažena v § 132 o. s. ř. Pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady dané § 132 o. s. ř. respektovány. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší přehodnocování dokazování prováděného obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s ním sám neztotožňoval.
Ústavní soud dále doplnil, že v daňovém řízení se uplatňuje zásada volného hodnocení důkazů, dříve zakotvená v ustanovení § 2 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků, jakož i zásada projednací, spočívající v tom, že správní orgán není povinen vyhledávat důkazní prostředky svědčící ve prospěch účastníka řízení. Povinností správce daně je mj. chránit zájmy státu, jimiž se v této souvislosti rozumí zájem státu stanovit a vybrat v zákonem stanovené výši a lhůtě příslušné daně, přičemž přitom dbá i na zachování práv a právem chráněných zájmů daňových subjektů a dalších osob zúčastněných v daňovém řízení.
Ústavní soud proto z výše vyložených důvodů ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, neboť se jednalo o návrh zjevně neopodstatněný.
Právní věta:
Daňové řízení je postaveno na zásadě, dle které daňový subjekt má jednak povinnost daň přiznat (břemeno tvrzení), ale také své tvrzení doložit (břemeno důkazní). Tato zásada byla vyjádřena v již zmiňovaném § 31 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků. Podle uvedeného ustanovení dříve platného zákona platilo, že daňový subjekt prokazuje všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v přiznání, hlášení a vyúčtování nebo k jejichž průkazu byl správcem daně v průběhu daňového řízení vyzván. Daňový subjekt je tak odpovědný za to, že jím předložené důkazní prostředky budou konkrétní a budou prokazovat jeho tvrzení. V daňovém řízení tedy nese důkazní břemeno daňový subjekt. Prokazování daňových nároků je prvotně záležitostí dokladovou, současně je však třeba respektovat soulad skutečného stavu se stavem formálně právním.
Usnesení Ústavního soudu ze dne 26.06.2014, sp. zn. III.ÚS 3600/12
Žalobce - Hnutí DUHA Olomouc žádal Lesy České republiky, s. p.,- žalovaný, o poskytnutí informace o pokutách, které žalovaný udělil od ledna 2013 do října 2015 smluvním partnerům na provádění lesnických činností za to, že nezpracovali včas kůrovcem napadené stromy.
Žalobce žádal konkrétně o zaslání přehledů jednotlivých udělených pokut s uvedením následujících údajů: datum uložení pokuty, kterému smluvnímu partnerovi byla pokuta udělena, výši pokuty, na které smluvní územní jednotce, důvod udělení pokuty, konkrétně kolik m3 kůrovcem napadených stromů nebylo nebo bylo pozdě zpracováno a ve kterém porostu, případně porostní skupině. Dále požadoval sdělení, zda byla před udělením pokuty smluvnímu partnerovi zaslána výzva ke zpracování či opakovaná výzva ke zpracování.
Žalovaný rozhodnutím rozhodl o odmítnutí žalobcovy žádosti o poskytnutí informace. Odmítnutí odůvodnil tím, že požadované informace nemá k dispozici, protože neexistují v členění a struktuře požadované žalobcem, takže by při sestavování odpovědi musel tuto informaci teprve vytvářet a jednalo by se o informaci novou. Takovou informaci povinný subjekt podle § 11 odst. 1 písm. b) zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím nemusí poskytnout.
Odvolání proti tomuto rozhodnutí zamítl generální ředitel žalovaného. Zopakoval, že žalovaný požadované informace nemá, neboť nevede žádnou centrální evidenci, která by požadované údaje beze zbytku obsahovala. Pro poskytnutí požadované informace by bylo třeba kompletovat údaje z různých vzájemně neprovázaných agend v rámci organizační struktury žalovaného. Žalobce navíc požadoval za dobu skoro tří let neobvykle rozsáhlý soubor dat, která by bylo třeba ještě ověřovat. Šlo tedy, podle žalovaného, o „novou informaci“ ve smyslu § 11 odst. 1 písm. b) zákona o svobodném přístupu k informacím.
Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu ke Krajskému soudu v Hradci Králové.
Krajský soud
Podle krajského soudu se generální ředitel žalovaného vypořádal s odvolacími námitkami nedostatečně. Krajský soud připomněl, že žalovaný je státním podnikem, tedy podle § 2 odst. 2 zákona č. 77/1997 Sb., o státním podniku, právnickou osobou, která hospodaří s majetkem státu a nakládá s ním v rámci předmětu činnosti vymezeného v zakládací listině. Jeden z hlavních předmětů podnikání, jež jeho zakládací listina uvádí, je výkon práva povinného subjektu s lesem hospodařit. Podle krajského soudu je výkon tohoto práva obecně naplněn jednáním s péčí řádného hospodáře, který se k majetku chová svědomitě a zodpovědně a vede náležité evidence o stavu a pohybu majetku a jiných aktiv a pasiv či o výsledku hospodaření. Přehled o smluvních pokutách udělených smluvním partnerům, kteří zajišťují péči o majetek svěřený státnímu podniku, tak dle názoru krajského soudu spadá pod jednu ze základních povinností žalovaného. Povinnost vést tyto evidence plyne také z čl. 4 odst. 4. 8. Statutu podniku Lesy ČR, s. p. Je tedy sotva představitelné, že by žalobcem požadované informace neexistovaly, neboť pokud byly v minulosti smluvním partnerům smluvní pokuty za pochybení ukládány, musí být tyto informace u žalovaného evidovány, musí být z jeho podkladů zjistitelné a dohledatelné. Vymáhání smluvních pokut je ve své podstatě nakládáním a hospodařením s veřejnými prostředky, přičemž kontrola takové činnosti je jedním z hlavních cílů, které zákon o svobodném přístupu k informacím sleduje. Krajský soud tedy uzavřel, že požadované informace nepochybně existují a žalovaný je má, respektive musí mít k dispozici.
Krajský soud také odmítl, že by požadované informace byly „novou informací“ ve smyslu § 11 odst. 1 písm. b), respektive § 2 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím. K tvrzení žalovaného, že materiály požadované žalobcem představují mimořádně rozsáhlý soubor dat a jejich příprava k poskytnutí by byla časově i finančně velmi nákladná, krajský soud připomněl, že tato skutečnost sama o sobě není dle zákona o svobodném přístupu k informacím důvodem pro odmítnutí žádosti. Zákon takové náklady zohledňuje pouze institutem mimořádně rozsáhlého vyhledání informací podle § 17 odst. 1.
Krajský soud žalobě vyhověl, zrušil rozhodnutí generálního ředitele i předcházející rozhodnutí žalovaného a uložil žalovanému poskytnout požadované informace.
Kasační stížnost
Žalovaný - Lesy České republiky, s. p., (dále „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost.
Ve stížnosti namítal nesprávné posouzení právní otázky především v tom, zda byly žalobcem požadované informace „novými informacemi“ ve smyslu § 2 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím. Podle stěžovatele žalobce fakticky požadoval vytvoření nové databáze, neboť stěžovatel dosud nevede žádnou „ústřední evidenci“, která by obsahovala všechny požadované údaje ke smluvním pokutám, takže by bylo třeba zkompletovat údaje z různých vzájemně neprovázaných agend a srovnat je s evidencí soudního vymáhání případných pohledávek. Jednalo by se navíc o rozsáhlý soubor dat, neboť v rámci období od ledna 2013 do října 2015 to představuje 230 smluv a část agendy se navíc týká již zrušených organizačních jednotek.
Dále poukazoval na vadu řízení ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., která spočívala dle stěžovatele v tom, že se žaloba týkala informací o smluvních pokutách udělovaných stěžovatelovým smluvním partnerům, kteří měli mít v řízení před krajským soudem postavení osob zúčastněných na řízení ve smyslu § 34 s. ř. s. Poskytnutím informací o výši pokut třetím osobám by mohlo dojít k ohrožení jejich práv. Krajský soud se však osobami, které by měly mít statut osob zúčastněných na řízení, nijak nezabýval a jejich okruh v řízení nezjišťoval.
Nejvyšší správní soud
Soud se zabýval klíčovou otázkou, zda požadované informace povinný subjekt měl, a pokud je neměl, zda měl povinnost jimi disponovat. Ztotožnil se s krajským soudem, který jasně vyložil, že pokud by stěžovatel skutečně požadovanými informacemi nedisponoval, tedy pokud by neshromažďoval informace o ukládání smluvních pokut, pak by nepostupoval s péčí řádného hospodáře.
Podle Nejvyššího správního soudu požadované informace mají vypovídat o tom, zda se stěžovatel, jako subjekt nakládající se státním majetkem, opravdu chová jako řádný hospodář, tedy způsobem souladným se zájmy lesů, které spravuje, a se zájmy veřejných financí, jimiž disponuje, a zároveň, zda postupuje obdobně vůči všem svým smluvním partnerům. Jde tedy o informace, jejichž poskytnutí je zjevně v zájmu transparentnosti nakládání s veřejným majetkem, což je jeden ze základních účelů celého zákona o svobodném přístupu k informacím.
Soud dále konstatoval, že není patrné, jaká práva a povinnosti stěžovatelových smluvních partnerů mohla být dotčena rozhodnutím krajského soudu tím, že nebyli účastníky řízení před krajským soudem ve smyslu § 34 s. ř. s. V posuzovaném případě, podle soudu, zveřejnění informací o uložení smluvní pokuty v rámci obchodního vztahu nepředstavuje dotčení práv smluvních partnerů.
Soud dále vytkl stěžovateli, že to byl on, kdo znemožnil jak žalobci, tak následně krajskému soudu, aby zvážil, zda dotčené subjekty nemají mít postavení osob zúčastněných na řízení, neboť ani žalobci, ani krajskému soudu nesdělil jejich identifikační údaje. Přitom pokud by mu skutečně záleželo na ochraně procesních práv těchto subjektů, nic mu nebránilo, aby poskytl krajskému soudu jejich seznam, když už jej v reakci na žádost o informace neposkytl žalobci. Nejvyšší správní soud tedy shodně se žalobcem shledal v postupu stěžovatele určitý vnitřní rozpor.
Po posouzení případu Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§ 110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
Právní věta:
Povinný subjekt jako řádný hospodář hospodařící se státním majetkem by měl disponovat informacemi o svém hospodaření a o ukládání smluvních pokut, kterými prokáže, že postupuje s péčí řádného hospodáře, byť mu tato povinnost nevyplývá jednoznačně přímo z právního předpisu, ale pouze z obecných principů, kterými se má řídit jeho fungování.
Osobami zúčastněnými na řízení jsou osoby, které byly přímo dotčeny ve svých právech a povinnostech. Informace o uložení smluvní pokuty v rámci obchodního vztahu, doplněná o informaci o objemu a lokalizaci kůrovcem napadených stromů, nepředstavuje podle názoru Nejvyššího správního soudu podstatný zásah do soukromí a takové dotčení práv stěžovatelových smluvních partnerů, které by z nich mělo činit potenciální osoby zúčastněné na řízení.
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12.01.2017, sp. zn. 7 As 314/2016-32.
Žalobce Hnutí DUHA - Friends of the Earth Czech Republic požádal ČIŽP, aby byl podle § 70 zákona o ochraně přírody a krajiny informován o všech zahajovaných správních řízeních, která souvisejí se zásahy do chráněných přírodních ekosystémů a rázu krajiny v Národním parku Šumava, včetně řízení podle § 88 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny. ČIŽP odpověděla dopisem, podle něhož správní řízení, které vede se Správou Národního parku a Chráněné krajinné oblasti Šumava, není správním řízením, při němž by mohly být dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny, neboť jde o řízení o uložení pokuty. Vstup žalobce do řízení tedy nebyl umožněn.
Žalobce napadl dopis ČIŽP odvoláním k Ministerstvo životního prostředí - žalovaný, v němž uvedl, že se cítí být účastníkem správního řízení ve věci zásahů v oblasti Ptačího potoka, neboť za zájem ochrany přírody a krajiny ve smyslu § 70 zákona o ochraně přírody a krajiny je třeba pokládat i vymáhání a dodržování právních norem zaměřených na jejich ochranu.
Žalovaný poté odvolání zamítl. K žalobcovu poukazu na čl. 9 odst. 3 Úmluvy o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v záležitostech životního prostředí (č. 124a/2004 Sb. m. s., dále jen „Aarhuská úmluva“) odkázal žalovaný na judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle níž toto ustanovení není přímo aplikovatelné pro osoby z řad veřejnosti. Za řízení, v nichž jsou „dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny“ ve smyslu § 70 zákona o ochraně přírody a krajiny, žalovaný označil ta správní řízení, jejichž předmětem jsou činnosti nebo záměry, které by mohly přivodit nepříznivé dopady na přírodu nebo krajinu, ohrozit nebo zhoršit jejich stav.
Souběžně proběhlo bez účasti žalobce samotné řízení o uložení pokuty, v němž ČIŽP rozhodnutím ze dne 24. 8. 2012 uložila Správě Národního parku a Chráněné krajinné oblasti Šumava pokutu ve výši 250 000 Kč za správní delikt podle § 88 odst. 1 písm. e) zákona o ochraně přírody a krajiny, spáchaný rušením tetřeva hlušce přítomností lidí a hlukem motorových pil při odstraňování souší a kácení smrků, a dále pokutu ve výši 200 000 Kč za správní delikt podle § 88 odst. 2 písm. n) téhož zákona, spáchaný hospodařením na pozemcích v Národním parku Šumava způsobem vyžadujícím intenzivní technologie. Žalovaný na základě odvolání Správy Národního parku a Chráněné krajinné oblasti Šumava rozhodnutím ze dne 2. 10. 2013 změnil výrok napadeného rozhodnutí a na určení sankce použil zásadu absorpční namísto zásady kumulativní a uloženou pokutu snížil na celkových 250 000 Kč. Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu k Městskému soudu v Praze.
Městský soud v Praze
Městský soud zdůraznil, že při rozhodování o tom, zda spolku v konkrétním řízení přísluší na základě § 70 zákona o ochraně přírody a krajiny postavení účastníka řízení, je třeba vyjít z předmětu řízení. Jestliže má být předmětem řízení vydání zákonem vyžadovaného souhlasu či závazného stanoviska, uložení opatření k zachování požadovaného stavu, případně další úkony vztahující se přímo k zamýšleným zásahům, které by mohly mít dopad na stav přírody a krajiny, jedná se nepochybně o řízení ve smyslu § 70 zákona o ochraně přírody a krajiny. Řízení o uložení pokuty za správní delikt je však zahajováno tehdy, jestliže k zásahu do zákonem chráněných zájmů již došlo, a jeho předmětem je prioritně zájem na tom, aby právnické či fyzické osoby dodržovaly zákonem stanovené povinnosti. Pro případ, že tuto povinnost poruší, upravuje zákon možnost uložení sankce.
Soud uvedl, že žalovaný tedy správně odlišil situace, kdy je vedeno sankční řízení za jednání, kterým bylo životní prostředí poškozeno či ohroženo, a kdy se jedná o rozhodnutí, která by teprve mohla mít na ochranu přírody a krajiny dopad. Vzhledem k tomu, že v řízení o uložení pokuty nemůže být orgánem ochrany přírody rozhodováno o záležitostech, které mají bezprostřední dopad na stav přírody a krajiny, není dán prostor pro účast spolků založených s cílem ochrany přírody a krajiny. Žalobci přitom nepřísluší postavení orgánu dohledu nad výkonem státní správy z hlediska rychlosti řízení, případně úvah o výši sankce. Takové právo spolků nelze dovodit ani ze skutečnosti, že v řízení o uložení pokuty za správní delikt podle § 88 zákona o ochraně přírody a krajiny mohou být podle jeho § 71 odst. 3 účastníky obce, jedná-li se o věc spadající do jejich územního obvodu a nerozhodují-li v této věci jako orgány ochrany přírody.
Podle soudu čl. 9 odst. 3 Aarhuské úmluvy neznamená to, že by vnitrostátní právní úprava musela zajišťovat spolkům přístup do všech řízení vedených podle zákona o ochraně přírody a krajiny. Stanovit další podmínky účastenství je v pravomoci jednotlivých států. Řízení o uložení sankce má podle městského soudu specifický charakter. Žalobci proto nebylo přiznáno postavení účastníka předmětného řízení o uložení pokuty v souladu s příslušnými právními předpisy.
Žalobce (dále „stěžovatel“) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost z důvodu uvedeného v § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., neboť nesouhlasil s posouzením právní otázky možnosti své účasti v řízení o správním deliktu
Podle stěžovatele lze za zájem ochrany přírody a krajiny považovat i vymáhání dodržování právních norem zaměřených na jejich ochranu. Do rámce § 70 zákona o ochraně přírody a krajiny proto spadají i sankční řízení v rámci správního trestání, jako jsou řízení podle § 88 zákona o ochraně přírody a krajiny, která zároveň působí jako generální i individuální prevence protiprávního poškozování přírody a krajiny.
Nejvyšší správní soud
Nejvyšší správní soud se zaměřil na posouzení právní otázky, zda z § 70 zákona o ochraně přírody a krajiny a čl. 9 odst. 3 Aarhuské úmluvy plyne stěžovatelovo právo být účastníkem sankčního řízení podle § 88 zákona o ochraně přírody a krajiny.
Rozhodující tak je, zda řízení podle § 88 zákona o ochraně přírody a krajiny, tedy řízení o uložení pokuty právnickým osobám a fyzickým osobám při výkonu podnikatelské činnosti, lze pokládat za správní řízení, „při nichž mohou být dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny chráněné podle tohoto zákona. Nejvyšší správní soud se ztotožnil s městským soudem a žalovaným, že nikoli.
Jestliže se stěžovatel domáhá účastenství v řízení o uložení pokuty jinému subjektu a odůvodňuje to tvrzením, že by to přispělo k naplňování zásady materiální pravdy a zamezování průtahům, domáhá se role „univerzálního dohlížitele nad zákonností postupu a rozhodnutí správních orgánů v podstatě v neomezeném rozsahu“. Tato role mu však nepřísluší.
Soud zdůraznil, že nepřípustnost účasti ekologických spolků v řízení podle § 88 zákona o ochraně přírody a krajiny vyplývá nejen z toho, že se tato řízení týkají již proběhnuvších zásahů, ale zejména z toho, že jde o řízení v oblasti správního trestání, tedy řízení, na nějž se analogicky vztahují principy uplatňované v přestupkovém řízení, ba dokonce i v trestním právu. Správní trestání je charakteristické právě tím, že v něm na jedné straně stojí obviněný subjekt a na druhé straně správní orgán rozhodující o vině a trestu. K přistupování dalších subjektů a přiznávání jim v takovém řízení práv, s nimiž příslušná procesní úprava výslovně nepočítá, je třeba přistupovat nanejvýš zdrženlivě.
Nejvyšší správní soud se ztotožnil s městským soudem a žalovaným, že ekologické spolky se nemohou domáhat účasti v řízeních o uložení pokuty právnickým osobám a fyzickým osobám při výkonu podnikatelské činnosti podle § 88 zákona o ochraně přírody a krajiny, neboť v těchto řízeních nemůže dojít k dotčení zájmů ochrany přírody a krajiny způsobem, na který pamatuje § 70 odst. 2 tohoto zákona. Z důvodu specifické povahy správního trestání by možnost účasti ekologických spolků dokonce představovala nevhodnou a nečekanou ingerenci soukromoprávních subjektů do práv obviněného v takovém řízení, se kterou česká koncepce správního trestání nepočítá.
Na uvedeném závěru nic nemění ani stěžovatelův poukaz na čl. 9 odst. 3 Aarhuské úmluvy, ani jeho obecnější zmínka o potřebnosti vztáhnutí požadavku transparentnosti i do sankčních řízení v oblasti ochrany životního prostředí.
Podle ustálené judikatury nejsou ustanovení Aarhuské úmluvy přímo aplikovatelná, ovšem je zapotřebí přihlížet k ní jako k interpretačnímu pramenu. Z čl. 9 odst. 3 Aarhuské úmluvy neplyne, že by vnitrostátní právní úprava musela zajišťovat ekologickým spolkům přístup do všech řízení vedených podle zákona o ochraně přírody a krajiny. Naopak z vnitřní systematiky Aarhuské úmluvy plyne, že účast veřejnosti má být směřována zejména k řízením, v nichž je povolována budoucí činnost, jak je zjevné z konstrukce jejího čl. 6 odst. 1 a 2 ve vazbě na výčet navrhovaných činností uvedený v příloze I.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§ 110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
Právní věta:
Ekologické spolky se nemohou domáhat účasti v řízeních o uložení pokuty právnickým osobám a fyzickým osobám při výkonu podnikatelské činnosti podle § 88 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, neboť v těchto řízeních nemůže dojít k dotčení zájmů ochrany přírody a krajiny způsobem, na který pamatuje § 70 odst. 2 tohoto zákona.
Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 03. 2017, čj. 7 As 311/2016-31
Protiprávní jednání v projednávaném případě se stalo před přijetím zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich. V řešené věci se jednalo o případ překvalifikace přestupku na správní delikt, přičemž mělo jít o jízdu na motorové čtyřkolce v lese, vykácení listnaté dřevní hmoty, rozřezání, naložení na čtyřkolku a její odvezení. Případ byl posuzován ještě podle starého přestupkového zákona.
Žalobce L. J. byl správním orgánem I. stupně (Městský úřad Blansko) nejprve uznán vinným ze spáchání přestupku dle § 53 odst. 1 písm. g) zákona č. 289/1995., o lesích spočívajícího v jeho jednání, kdy měl vjet motorovou čtyřkolkou do lesního porostu.
Žalobce se proti tomuto rozhodnutí odvolal a odvolací orgán Krajský úřad Jihomoravského kraje (KÚ JMK) - žalovaný jej svým rozhodnutím zrušil a řízení zastavil. Žalovaný tento postup zvolil z důvodu, že správní orgán I. stupně chybně kvalifikoval jednání žalobce, tj. daným jednáním se žalobce nemohl dopustit přestupku dle § 53 lesního zákona, nýbrž jiného správního deliktu dle téhož zákona.
Správní orgán I. stupně následně zahájil správní řízení o jiném správním deliktu. Předmětné správní řízení bylo sloučeno se správním řízením o jiném správním deliktu, jehož se měl žalobce L. J. dopustit téhož dne tím, že pokácel v lesním porostu zvaném „Na Raškách“ v k. ú. O. listnaté dřeviny v množství cca 2,5 m3 dřevní hmoty. Správní orgán I. stupně rozhodl, že se žalobce dopustil správního deliktu dle § 54 odst. 2 písm. lesního zákona, neboť prováděl činnost dle § 20 odst. 1 písm. g) tohoto zákona v lese zakázané, tj. porušil zákaz vjezdu a stání motorovými vozidly v lese. Dále byl žalobce shledán vinným ze spáchání správního deliktu dle § 54 odst. 2 písm. c) lesního zákona, neboť prováděl činnosti v lese zakázané dle § 20 odst. 1 písm. d) téhož zákona, tj. porušil zákaz těžit stromy a keře anebo je poškozovat. Za výše uvedená jednání byla žalobci uložena pokuta ve výši 5 000 Kč a uložena povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč.
Žalobce se domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Blansko, žalobou podanou ke Krajskému soudu v Brně.
Žalobce považoval za nesporné, že rozhodnutí KÚ JMK o zastavení řízení bylo meritorní a jako takové založilo překážku věci rozhodnuté. Pokud tedy správní orgán I. stupně opětovně rozhodoval o témže skutku, došlo k porušení zásady ne bis in idem („ne dvakrát o tomtéž“). Podle žalobce se jednalo se o úplnou totožnost skutku, kdy je dána úplná shoda v jednání i v následku. Obě jednání proto měla být kvalifikována jako přestupky, nikoliv jako správní delikty dle lesního zákona.
Žalovaný KÚ JMK
Žalovaný uvedl, že rozhodnutím o zastavení řízení nebylo rozhodnuto o věci samé, pouze došlo k překvalifikování daného jednání z přestupku na jiný správní delikt. Takovýto postup dle žalovaného nemůže založit překážku věci rozhodnuté. Nemohla tedy být porušena zásada ne bis in idem, pokud bylo následně rozhodováno o jednání jako o správním deliktu.
Krajský soud v Brně
Soud se nejprve zabýval otázkou, zda rozhodnutí žalovaného založilo překážku věci rozhodnuté. Podle žalovaného totiž nemělo být předmětné protiprávní jednání kvalifikováno jako přestupek, nýbrž jako jiný správní delikt.
Soud uvedl, že rozhodnutí nelze hodnotit jako rozhodnutí meritorní, neboť v něm nebyla řešena otázka viny a trestu žalobce. Žalovaný v něm jasně a srozumitelně popsal, že došlo k nesprávné kvalifikaci žalobcova jednání, a proto přistoupil ke zrušení rozhodnutí o přestupku a k zastavení řízení. Opačný výklad, tj. zastávaný žalobcem ohledně meritorní povahy předmětného rozhodnutí, by byl v rozporu se smyslem a podstatou společenského zájmu spočívajícího v nutnosti vyšetřit a potrestat konkrétní protiprávní jednání.
Soud konstatoval, že není možné uvažovat ani o rozhodování správních orgánů dvakrát o tomtéž. O prvním skutku nebylo meritorně rozhodnuto, přičemž meritorně bylo pravomocně rozhodnuto až v rámci správního řízení o jiném správním deliktu. Uvedené námitky tak krajský soud neshledal důvodnými.
Žalobce dále namítal promlčení přestupků. Krajský soud k tomu uvedl, že jelikož daná jednání nebylo možné kvalifikovat jako přestupky, nemůže se na ně vztahovat prekluzivní lhůta. Ani z aktuální úpravy obsažené v ust. § 30 a § 32 odst. 2 zák. č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich a v § 54 odst. 3 a § 54 odst. 1 písm. b) lesního zákona v aktuálním znění nelze dovodit, že by dané jednání bylo prekludováno (promlčeno) – k zahájení řízení došlo do jednoho roku od spáchání činů, pravomocně bylo o věci rozhodnuto cca do jednoho a půl roku od jejich spáchání; promlčecí doba je 3letá, neboť se jedná nyní o přestupky, za které zákon stanoví sazbu pokuty s horní hranicí alespoň 100 000 Kč, přičemž promlčecí doba se přerušuje oznámením o zahájení řízení o přestupku.
Krajský soud konstatoval, že pro posouzení dané věci byly rozhodné zejména svědecké výpovědi J. P. a P. H. J. P., který byl ustanoven pro dané území lesní stráží, ve své výpovědi uvedl, že po telefonické výzvě jel s kolegou P. H. na místo v lese, odkud se ozývaly zvuky motorové pily. Viděl pachatele, jak nakládá dřevo na čtyřkolku, viděl jej na vzdálenost cca 20 metrů, pořídil nahrávku mobilním telefonem. Výše uvedené skutečnosti byly zásadní pro vytvoření obrazu o skutkovém stavu věci.
Soud uvedl, že závěry ohledně viny žalobce mají oporu ve spisovém materiálu a s těmito závěry se soud taktéž ztotožnil.
Krajský soud konstatoval, že neshledal v napadených správních rozhodnutích vady spočívající v nesprávném hodnocení důkazů a nesprávných skutkových závěrech. Správní orgány vycházely ze zcela racionálně a logicky zjištěného a o důkazy opřeného skutkového zjištění.
Krajský soud proto rozhodl podle ust. § 78 odst. 7 s.ř.s. tak, že podanou žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Právní věta:
Překážka věci rozhodnuté je ve správním řádu upravena v ustanovení § 48 odst. 2, podle kterého platí, že přiznat totéž právo nebo uložit tutéž povinnost lze z téhož důvodu téže osobě pouze jednou. Správní řád tak zakládá překážku řízení pouze v případě, že „právo již bylo přiznáno“ nebo „povinnost uložena“ (v totožné věci).
V projednávaném případě nelze rozhodnutí žalovaného hodnotit jako rozhodnutí meritorní, neboť v něm nebyla řešena otázka viny a trestu žalobce. Uvedené rozhodnutí má znaky spíše procesní povahy, které tuto překážku založit nemůže. Není možné tedy uvažovat o rozhodování správních orgánů dvakrát o tomtéž, pokud prvním rozhodnutí správního orgánu I. stupně nebylo rozhodnuto meritorně. Meritorně bylo pravomocně rozhodnuto až v rámci správního řízení o jiném správním deliktu.
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 19.10.2017, sp. zn. 30 A 126/2015
Soudnímu sporu předcházelo udělení pokuty Českou inspekcí životního prostředí (ČIŽP), která uložila žalobci Volarské lesní a dřevařské společnosti, s. r. o. rozhodnutím ze dne 4. 2. 2016 pokutu ve výši 60.000 Kč. Sankce byla uložena za spáchání správního deliktu dle § 4 písm. c) zákona č. 282/1991 Sb., o ČIŽP a její působnosti v ochraně lesa. Žalobce - Volarská lesní a dřevařská společnost, s. r. o., se měl protiprávního jednání dopustit tím, že ohrozil životní prostředí v lesích, když zadal zhotoviteli, (společnosti PERPERUNA ECO s. r. o.), provedení těžby vyznačeného množství dříví v k. ú. Šimanov na Šumavě, přičemž těžba byla provedena v rozporu se zákonem č. 289/1995 Sb., o lesích. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, které žalovaný - Ministerstvo životního prostředí zamítl.
Žalobce Volarská lesní a dřevařská společnosti, s. r. o., se domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného žalobou podanou dne 25. 7. 2016 k Městskému soudu v Praze. Městský soud žalobu usnesením odmítl podle § 46 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), z důvodu neodstranitelného nedostatku podmínky řízení. Žalobce totiž ke dni 1. 1. 2018 zanikl v důsledku vnitrostátní fúze sloučením, a ztratil tak způsobilost být účastníkem řízení. Podle městského soudu povaha věci, tj. žaloba proti rozhodnutí o správním deliktu, který byl spojen výhradně jen s osobou žalobce, neumožňovala pokračovat v řízení s jeho právním nástupcem společnosti Městské lesy Volary s. r. o.
Kasační stížnost
Společnost Městské lesy Volary s.r.o. (stěžovatel) podala proti usnesení městského soudu kasační stížnost. Stěžovatel argumentoval, že předmětem řízení je soudní přezkum rozhodnutí žalovaného o uložení sankce, která již byla původním žalobcem v celém rozsahu uhrazena. Zrušení rozhodnutí žalovaného soudem by se přitom mohlo významným způsobem projevit v právní sféře stěžovatele, neboť by v takovém případě mohl, byť v závislosti na dalších okolnostech, uplatnit nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím.
Stěžovatel v kasační stížnosti namítal, že městský soud rozhodl nezákonně o odmítnutí žaloby. Podle přesvědčení stěžovatele měl městský soud po zániku žalobce pokračovat v řízení se stěžovatelem jako jeho právním nástupcem. Stěžovatel argumentoval, že práva a povinnosti zanikajících právnických osob při jejich sloučení přecházejí na jedinou ze zúčastněných osob jako na nástupnickou právnickou osobu podle § 178 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Při fúzi sloučením tedy dochází k univerzální právní sukcesi zanikající společnosti na společnost nástupnickou. Univerzální sukcese přitom postihuje všechna práva a povinnosti jak soukromoprávní, tak i veřejnoprávní povahy vyjma těch, které zákonodárce z univerzální sukcese výslovně vyjímá.
Podle žalovaného (MŽP) přechod deliktní odpovědnosti v rozsahu správní sankce za jednání zaniklé společnosti může přicházet v úvahu jen v případě, kdy porušitel zanikl bez likvidace v průběhu správního řízení a za jeho zánikem stojí snaha vyhnout se důsledkům veřejnoprávní odpovědnosti za porušení pravidel těžby dřeva v lese. S ohledem na princip právní jistoty je možnost veřejnoprávního postihu nástupce porušitele nutno vykládat restriktivně.
Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
Nejvyšší správní soud dovodil, že v posuzovaném případě je situace specifická v tom, že na stěžovatele přešlo jmění původního žalobce po skončení správního řízení, konkrétně až v průběhu řízení o žalobě proti správnímu rozhodnutí, a to na základě projektu vnitrostátní fúze sloučením ze dne 2. 8. 2017. Mezi účastníky řízení zároveň není sporu o tom, že právní předchůdce stěžovatele již v mezidobí pokutu uloženou napadeným správním rozhodnutím uhradil. Nejedná se tedy o situaci, kdy by mohla být uložená sankce za správní delikt nepřípustně vykonávána na stěžovateli jako právním nástupci delikventa.
Podle názoru Nejvyššího správního soudu je možné dovodit, že stěžovatel byl napadeným správním rozhodnutím zkrácen na svých právech, zejména mohlo dojít k zásahu do jeho majetkové sféry, neboť převzaté jmění bylo nižší o částku odpovídající tímto rozhodnutím uložené pokutě. Městský soud proto měl jeho procesní nástupnictví připustit, aby mu bylo umožněno po zániku žalobce pokračovat v řízení o žalobě a hájit zde svá práva. Žalovanému, podle soudu, nelze přisvědčit, že by procesnímu nástupnictví stěžovatele, jakkoliv odporoval účel přeměny žalobce uvedený v projektu o vnitrostátní fúzi sloučením, neboť ten na uvedené zkrácení práv stěžovatele nemá vliv.
Podle Nejvyššího správního soudu městský soud uvážil o otázce možnosti procesního nástupnictví stěžovatele dle § 107 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 64 s. ř. s. nesprávně, a z toho důvodu rovněž nezákonně rozhodl o odmítnutí žaloby pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná, a proto usnesení městského soudu zrušil, a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 110 odst. 1 s. ř. s.), v němž bude vázán shora vysloveným právním názorem (§ 110 odst. 4 s. ř. s.).
Právní věta:
- V případě právního nástupnictví (sukcese) určitý subjekt vstupuje do pozice subjektu jiného. Singulární sukcese znamená, že právní nástupce vstupuje jen do jednoho určitého práva či povinnosti. Při univerzální sukcesi naopak dochází k převzetí všech práv a povinností právního předchůdce.
- Univerzální sukcese postihuje všechna práva a povinnosti jak soukromoprávní, tak i veřejnoprávní povahy vyjma těch, které zákonodárce z univerzální sukcese výslovně vyjímá. Takovou výjimkou je též 107 odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), který ukládá soudu vzít při posuzování procesního nástupnictví v úvahu „povahu věci“.
- Při fúzi sloučením tedy dochází k univerzální právní sukcesi zanikající společnosti na společnost nástupnickou a podle 178 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku přecházejí práva a povinnosti zanikajících právnických osob při jejich sloučení na nástupnickou právnickou osobu.
- Stěžovatel, který vstoupil do práv a povinností žalobce, by měl mít možnost brojit proti správnímu rozhodnutí, v jehož důsledku (uložením pokuty, kterou jeho právní předchůdce uhradil) došlo k zásahu do jeho práv (zmenšení jeho jmění).
Zahájení a průběh trestního řízení
Trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku se obvinění P. H. a Z. K. spolu s již odsouzeným P. T. jako zaměstnanci obchodní společnosti L. měli dopustit neplněním svých povinností. Obviněný Z. K. ve funkci revírníka a obviněný P. H. ve funkci správce a P. T. ve funkci technika, nejméně od roku 2009 do 30. 3. 2010, řádně neplnili své povinnosti vyplývající z pracovních smluv a zákoníku práce tím, že zakrývali vzniklý schodek v zásobách lesní hmoty u společnosti L.
Tento stav byl zjištěn nejpozději při inventuře ke dni 30. 9. 2009 inventarizační komisí, jejímž vedoucím byl již odsouzený P. T., který o pohybu dřeva vedl evidenci neodrážející úplně a řádně skutečný stav. Obvinění zatajili rozdíl mezi účetním a fyzickým stavem zásob dřevní hmoty ve výši 556,59 m3 buku a 306,01 m3 smrku, celkem v hodnotě nejméně 898 162,41 Kč a nečinili opatření ke zjištění příčiny vzniku schodku.
Tento schodek se pak snažili po předchozí vzájemné dohodě zakrýt nelegální těžbou 556,59 m3 bukového dříví a 306,01 m3 smrkového dříví v porostech nezahrnutých do hospodářského plánu. Tuto těžbu provedl obviněný Z. K. a J. V., revírník revíru č. 7, v jehož revíru však schodek ve skutečnosti nevznikl. Již odsouzený P. T. zaevidoval veškeré vytěžené dřevo ve prospěch revíru č. 6.
V důsledku tohoto jednání obchodní společnost L. nemohla přijmout opatření ke zjištění způsobu vzniku dalšího schodku, případně k odhalení osoby, která zjištěný schodek způsobila. Tím, že neoprávněně vytěžená dřevní hmota byla odvezena do manipulačního skladu společnosti L. nebyla nahrazena škoda vzniklá ztrátou dřevní hmoty. Dále po vzájemné dohodě obviněný Z. K. část prací k provedení nelegální těžby v jeho revíru neoprávněně zadal obchodní společnosti SOLITERA, smluvnímu partnerovi obchodní společnosti L. Provedené těžební práce byly uhrazeny obchodní společnosti SOLITERA částkou ve výši 63 750 Kč z prostředků společnosti L. určených výhradně pro tzv. pěstební činnost. Obvinění tímto jednáním způsobili obchodní společnosti L. škodu v celkové výši nejméně 63 750 Kč.
Uvedeného trestného činu se měli obvinění dopouštět do dne 30. 3. 2010, dne 23. 12. 2010 bylo zahájeno jejich trestní stíhání, obžaloba byla podána dne 8. 4. 2011.
Po podání obžaloby státním zástupcem k Okresního soudu v Jeseníku následně soud prvního stupně rozhodl trestním příkazem, který byl spolu s obžalobou obviněnému P. H. doručen dne 2. 5. 2011 a obviněnému Z. K. dne 4. 5. 2011. Po podání odporu oběma obviněnými soud prvního stupně poprvé vyhlásil odsuzující rozsudek dne 8. 10. 2014. Z toho je patrné, že již mezi doručením trestního příkazu obviněným a vyhlášením prvního odsuzujícího rozsudku v dané věci uplynula tříletá promlčecí doba a došlo k zániku trestní odpovědnosti za trestný čin kladený oběma obviněným za vinu.
O odvolání obou obviněných pak rozhodl Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 68 T 24/2015, tak, že zrušil napadené rozhodnutí ve výrocích o náhradě škody a sám znovu rozhodl o náhradě škody, jinak zůstal napadený rozsudek soudu prvního stupně nezměněn.
Po dovolání obviněného Z. K. k Nejvyššímu soudu došlo ke zrušení obou rozsudků soudů nižších stupňů usnesením Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 5 Tdo 1324/2015, a to ohledně obou obviněných, a soudu prvního stupně bylo uloženo, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Další odsuzující rozsudek byl soudem prvního stupně vyhlášen až dne 19. 9. 2018, takže promlčecí doba mezi vyhlášením odsuzujících rozsudků soudu druhého stupně a soudu prvního stupně uplynula podruhé.
Pokračování trestního řízení
Rozsudek Okresního soudu v Jeseníku
Rozsudkem Okresního soudu v Jeseníku ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 1 T 51/2011, byli obvinění P. H. a Z. K. uznáni vinnými přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, 2 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a obviněný Z. K. přečinem zpronevěry podle § 206 odst. 1 tr. zákoníku.
Za tyto trestné činy byl obviněnému P. H. uložen podle § 220 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 8 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců.
Obviněnému Z. K. byl za tyto trestné činy uložen podle § 220 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců.
Oběma obviněným současně bylo podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku uloženo, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil nahradili škodu, kterou trestným činem způsobili. Zmíněným rozsudkem bylo dále rozhodnuto o uplatněném nároku poškozené obchodní společnosti L. na náhradu škody.
Odvolání ke krajskému soudu v Ostravě
Proti rozsudku soudu prvního stupně podali obvinění P. H. a Z. K. odvolání, o nichž rozhodl Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 15. 4. 2019, sp. zn. 68 To 353/2018, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. řádu zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. řádu oba obviněné uznal vinnými přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a odsoudil je ke shodnému trestu odnětí svobody v trvání 4 měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 12 měsíců, zároveň jim oběma podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku uložil, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil nahradili škodu, kterou trestným činem způsobili.
Dále rozhodl o vzneseném nároku poškozené obchodní společnosti L. na náhradu škody. Obviněný Z. K. byl dále podle § 226 písm. b) tr. řádu zproštěn obžaloby Okresního státního zástupce v Jeseníku ze dne 6. 4. 2011, sp. zn. ZT 149/2010, pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů, neboť skutek označený v žalobním nároku není trestným činem.
Dovolání k Nejvyššímu soudu
Nejvyšší soud konstatoval, že porušení povinnosti při správě cizího majetku, neboli tzv. nevěrná správa, spočívá v porušení povinností pachatele, které jsou mu uloženy buď zákonem, anebo smlouvou. Musí tedy být uvedeno, z jaké smlouvy tato povinnost vyplývá, taková smlouva musí být jednoznačně identifikována (typicky vymezením smluvních stran, datem jejího uzavření a vyjádřením jejího předmětu), dále musí být specifikována i ona smluvní povinnost, kterou pachatel porušil, čímž došlo ke způsobení škody. Mezi porušením takové povinnosti a způsobením škody musí být dána příčinná souvislost (jež nesmí být přetržena, například v důsledku činnosti jiné osoby).
Nejvyšší soud uvedl, že z popisu skutku odsuzujícího rozsudku soudu druhého stupně však vůbec nevyplývá, jakou konkrétní povinnost a z jaké smlouvy měli oba obvinění porušit. Popis skutku mnohem spíše naznačuje, že nemělo jít o porušení povinnosti smluvně převzaté, ale o povinnost zákonnou, vyplývající z jejich postavení zaměstnanců a jejich zařazení na určitou pozici. Odvolací soud tak vycházel z toho, že oba obvinění porušili smluvně převzatou povinnost opatrovat a spravovat cizí majetek, avšak neuvedl, z čeho uváděné povinnosti vyplývaly.
Nejvyšší soud shledal, že odvolací soud postupoval procesně chybně, pokud změnil právní kvalifikaci jednání obou obviněných a nezohlednil, že u tohoto trestného činu v závislosti na jeho trestní sazbě zákonodárce stanovil tříletou promlčecí dobu, za niž dojde k promlčení trestní odpovědnosti a která v průběhu trestního řízení vedeného proti obviněným dvakrát zcela uplynula.
Z tohoto důvodu podle soudu mělo být trestní stíhání zastaveno, neboť je dán důvod nepřípustnosti trestního stíhání podle § 11 odst. 1 písm. b) tr. řád.
Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům. Obviněný P. H. podal dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. řádu, a proto Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu. Naopak dovolací soud shledal důvodným dovolání obviněného Z. K., a proto podle § 265k odst. 1, 2 tr. řádu zrušil v odsuzující části rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 15. 4. 2019, sp. zn. 68 To 353/2018. Protože stejné důvody zrušení prospívají i obviněnému P. H., zrušil podle § 265k odst. 2 tr. řádu za užití § 261 tr. řádu ve stejném rozsahu napadený rozsudek i ohledně obviněného P. H.
Napadený rozsudek soudu druhého stupně zůstal nedotčen pouze v té části, v níž byl zrušen rozsudek soudu prvního stupně ohledně bodu 2. výroku o vině a následně byl obviněný Z. K. ohledně tohoto skutku zproštěn obžaloby státního zástupce podle § 226 písm. b) tr. řádu. Podle § 265l odst. 1 tr. řádu pak Krajskému soudu v Ostravě – pobočce v Olomouci uložil, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Právní věta:
- U přečinu porušení povinností při správě cizího majetku podle 220 tr. zákoníku, které jsou pachateli uloženy buď zákonem, anebo smlouvou, musí být jednoznačně identifikována povinnost, kterou měl obviněný porušit, a tím na opatrovaném či spravovaném cizím majetku způsobit jinému škodu nikoli malou tj. ve smyslu § 138 odst. 1 tr. zákoníku nejméně 25 000 Kč.
- Uvedené základní objektivně-deskriptivní znaky objektivní stránky skutkové podstaty tohoto trestného činu musejí být též kryty zaviněním, a to ve formě úmyslu podle 15 tr. zákoníku. Těmto znakům musí odpovídat popis skutku tak, aby z něj přímo naplnění uvedených znaků vyplývalo.
- Pro přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle 220 odst. 1 tr. zákoníku zákon stanoví tříletou promlčecí dobu.
- Za vyhlášení odsuzujícího rozsudku ve smyslu 34 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku jako důvodu přerušení běhu promlčecí doby je totiž třeba rozumět i vyhlášení takového rozsudku soudem druhého stupně, jímž odvolací soud ruší napadený odsuzující rozsudek soudu prvního stupně toliko ve výroku o náhradě škody a jímž zároveň sám v adhezním řízení rozhodne.