V projednávané věci se jednalo o vymezení nových hranic mezi honitbami Kojšovice a Čerťák, které provedl Magistrát města Karlovy Vary, odbor životního prostředí na žádost nových vlastníků pozemků.
Prvostupňovým rozhodnutím bylo rozhodnuto o změně hranice společenstevní honitby Kojšovice a vlastní honitby Čerťák, a to podle § 31 odst. 4 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti. Tato změna hranice vyplývala ze změn vlastnictví k honebním pozemkům, o kterou požádali jejich vlastníci. Dále bylo prvostupňovým rozhodnutím rozhodnuto v části B. o návrhu na vyrovnání hranic honiteb podle § 31 odst. 1 a 2 zákona o myslivosti, o kterou požádala společnost Lesy České republiky, s. p.
Prvostupňový orgán v části A. rozhodl tak, že částečně povolil změnu výměry společenstevní honitby Kojšovice a určil hranice této honitby, když určil celkovou výměru přičleňovaných honebních pozemků ke společenstevní honitbě Kojšovice
a stanovil slovní popis změny hranice této společenstevní honitby. Dále prvostupňový orgán povolil změnu výměry vlastní honitby Čerťák a určil změnu hranice této honitby, když určil celkovou výměru odejmutých honebních pozemků
z vlastní honitby Čerťák a stanovil slovní popis změny hranice vlastní honitby Čerťák.
Žalobci a) Ing. J. Ch. a b) STARÁ LOUKA spol. s r. o. nesouhlasili s prvostupňovým rozhodnutím a odvolali se ke Krajskému úřadu Karlovarského kraje. Ten jejich odvolání zamítl. V reakci na to se žalobci společnou žalobou podanou u Krajského soudu v Plzni domáhali zrušení rozhodnutí žalovaného-Krajského úřadu Karlovarského kraje, kterým žalovaný dle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, zamítl odvolání žalobců a potvrdil rozhodnutí Magistrátu města Karlovy Vary, odboru životního prostředí.
Žalobce a) v předmětné žalobě vůči napadenému rozhodnutí namítal nepřezkoumatelnost z důvodu nejasného popisu změny hranice obou honiteb a dále pro nedostatečné vypořádání odvolacích námitek. Zdůrazňoval rozpor změněných hranic honiteb s § 17 odst. 4 zákona o myslivosti, nedostatečně zjištěný skutkový stav z důvodu neprovedení ohledání na místě dle § 54 správního řádu a nevypořádání se s § 31 odst. 4 zákona o myslivosti stanovujícím datum, k němuž se provádí změna honitby iniciovaná vlastníkem honebních pozemků.
Žalobce a) předně spatřoval nepřezkoumatelnost v tom, že žalovaný aproboval prvostupňové rozhodnutí, ačkoli popis změny hranice obou honiteb obsažený ve výroku prvostupňového rozhodnutí má být nepřezkoumatelný. Žalobce a) namítal, že ve slovním popisu změny hranice se opakovaně odkazuje na „stávající hranici“, ačkoli ta není v prvostupňovém rozhodnutí popsána, a dále že žalobci nemohou z prvostupňového rozhodnutí zjistit, kudy hranice změněných honiteb vedou.
Dle žalobců správní orgány nepostupovaly ve správním řízení v souladu s § 3 správního řádu a dostatečně nezjistily skutkový stav, když bylo vhodné provést ohledání na místě dle § 54 správního řádu.
Žalobci namítali především rozpor s § 17 odst. 4 zákona o myslivosti, když poukazovali na to, že nově vymezená hranice je často vedena tak, že se nekryje s přírodními a v terénu zřetelnými hranicemi. Žalobci v odvoláních upozorňovali na konkrétní úseky hranice honiteb, které jsou dle jejich názoru vedeny zcela nevhodně, ovšem žalovaný se s těmito námitkami nevypořádal.
Žalobci rovněž upozornili na to, že správní orgány se ve svých rozhodnutích nevypořádaly s § 31 odst. 4 zákona o myslivosti stanovujícím, že k žádosti vlastníka honebních pozemků provede správní orgán změnu honitby vždy k 31. prosinci roku následujícího po roce, v němž vlastník o úpravu požádal.
Krajský soud v Plzni
Soud se předně zabýval otázkou včasnosti podané žaloby směřující proti napadenému rozhodnutí, tedy zda žaloba byla podána v zákonné lhůtě dvou měsíců od oznámení doručením písemného vyhotovení napadeného rozhodnutí.
Soud dospěl na základě skutečností zjištěných ze správního spisu k závěru, že napadené rozhodnutí bylo žalobci a) oznámeno doručením (tj. vhozením do schránky) dne 20. 10. 2021 a byla zachována zákonná lhůta pro podání předmětné žaloby (žaloba byla podána dne 20. 12. 2021, tedy poslední den lhůty).
Jiná situace nastala u žalobce b), kterému, jako právnické osobě, bylo napadené rozhodnutí doručováno do datové schránky. Jelikož napadené rozhodnutí bylo datováno dne 4. 10. 2021 a vypravováno dne 5. 10. 2021, soudu vznikla pochybnost o správnosti žalobcem b) tvrzeného data doručení napadeného rozhodnutí, kterým mělo být datum 21. 10. 2021. Žalobce b) poté soudu sdělil podáním ze dne 3. 3. 2023, že v žalobě chybně označil datum doručení napadeného rozhodnutí žalobci b), přičemž potvrdil, že mu napadené rozhodnutí ve skutečnosti bylo doručeno prostřednictvím datové schránky, jak vyplývá ze správního spisu. Současně pak žalobce b) navrhl, aby soud v řízení pokračoval pouze s žalobcem a).
Soud se po prostudování spisu vyjádřil k okruhu žalobních námitek o nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí tak, že tyto nejsou důvodné, když obě správní rozhodnutí jsou ve vzájemné souvislosti dostatečně srozumitelné, určité a odůvodněné.
Soud nesouhlasil s žalobcem a), že by vymezení změněné hranice předmětných honiteb obsažené v prvostupňovém rozhodnutí bylo nepřezkoumatelné. Naopak, soud ve shodě s žalovaným má za to, že slovní popis změněné hranice obsažený ve výroku A.1. prvostupňového rozhodnutí je třeba číst společně s přílohami k tomuto rozhodnutí, které mimo jiné obsahují jak výčet pozemků nově přičleňovaných do honitby Kojšovice (příloha č. 1), tak i zákres průběhu změněné hranice provedený do mapy daného území (příloha č. 3). Nepřezkoumatelnost vymezení změněné hranice honiteb pak podle názoru soudu nezpůsobuje ani použití slovního spojení „od stávající hranice“, neboť ta je jasně dána předchozími správními rozhodnutími určujícími dosavadní hranice předmětných honiteb, která jsou v prvostupňovém rozhodnutí uvedena.
Soud dále souhlasil s žalovaným, že výkladem § 17 odst. 4 zákona o myslivosti se již v minulosti zabýval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 9. 3. 2011, č. j. 1 As 73/2010 – 190, kde vyložil následující: „Toto ustanovení mimo jiné uvádí, že hranice honiteb se mají, pokud je to možné, krýt s hranicemi přírodními v terénu zřetelnými (například vodoteče, cesty, silnice). Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s argumentací osob zúčastněných, že citované ustanovení nelze vnímat jako striktní požadavek na zřetelnost hranic honitby za všech okolností. Naopak zákonodárce při jeho formulaci zjevně předvídal, že situace v terénu při vytváření honitby nemusí být vždy ideální, tj. že nemusí být vždy k dispozici dostatek přírodních – zřetelných – hranic, s nimiž by se hranice honitby kryly, což dokládá použití podmiňovacího výrazu „pokud je to možné“.
Soud neměl důvod se od tohoto výkladu § 17 odst. 4 zákona o myslivosti v posuzovaném případě odchylovat.
Z odůvodnění jak prvostupňového rozhodnutí, tak i napadeného rozhodnutí podle názoru soudu jasně vyplývá, že správní orgány měly na paměti při stanovení nové hranice změněných honiteb uvedený požadavek na vedení hranice tak, aby se kryla s hranicemi přírodními, v terénu zřetelnými. Nicméně musely mít rovněž na paměti i požadavky stanovené v § 17 odst. 6 zákona o myslivosti (tj. požadavky na tvar honiteb) a dle § 17 odst. 5 zákona o myslivosti (požadavek na vzájemnou souvislost honebních pozemků), ale hlavně zásady řádného mysliveckého hospodaření.
Prvostupňový orgán poukázal na to, že záměr zákonodárce při stanovení obecných zásad tvorby honiteb, včetně případných změn honiteb, byl jistě veden snahou o podporu takových honiteb, ve kterých bude umožněno zvěři volně se pohybovat bez nutnosti překonávat významné překážky, a hranice honiteb stanovit v terénu pokud možno co nejzřetelněji, což je zásada významná především z hlediska praktického, aby je uživatelé honitby při výkonu práva myslivosti byli schopni v terénu identifikovat a respektovat. Dále prvostupňový orgán uvedl, že změna hranice honitby byla převážně navržena tak, aby byla v terénu trvalá, zřetelná a kryla se s hranicemi přírodními.
Soud souhlasil s žalovaným, že se prvostupňový orgán řádně zabýval způsobem vytyčení nové hranice předmětných honiteb, když byl primárně veden snahou o zachování zásad řádného mysliveckého hospodaření. V těch pasážích hranice, kde nebylo možné dostát všem požadavkům plynoucím z § 17 zákona o myslivosti, pak prvostupňový orgán volil takové řešení, které umožní plnohodnotnou péči o zvěř a její lov, byť v některých dílčích pasážích nebylo možné zajistit, aby se hranice honitby kryla s přírodními v terénu zřetelnými hranicemi.
Takovýto postup podle názoru soudu není porušením zákona o myslivosti, neboť, požadavek stanovený v § 17 odst. 4 zákona o myslivosti není absolutní.
Soud námitku nezákonnosti napadeného rozhodnutí pro tvrzený rozpor s § 17 odst. 4 zákona o myslivosti soud neshledal opodstatněnou.
Soud konstatoval, že správní orgány při určení nové hranice honiteb Kojšovice a Čerťák v důsledku změny těchto honiteb dle § 31 odst. 4 zákona o myslivosti postupovaly v souladu se zákonem. Soud v projednávané věci rovněž neshledal v postupu správních orgánů žádné závažné procesní pochybení, které by mělo za následek nezákonnost napadeného, resp. prvostupňového rozhodnutí.
Soud uzavřel, že žádnou z žalobních námitek neshledal důvodnou, a proto podanou žalobu zamítl dle § 78 odst. 7 s. ř. s.
Právní věta
Pokud v důsledku vytvoření honitby vyrovnáním dochází k vytvoření částečně nevhodné hranice, je nutné trvat na dostatečném a jasném odůvodnění, v jakém směru představuje nově vedená hranice lepší řešení, včetně vypořádání se s alternativami. I když je podle § 17 odst. 6 zákona o myslivosti nutno bránit vzniku hranice honitby, kterou by tvořilo rozhraní zemědělských a lesních pozemků, tak to nemůže představovat kategorickou překážku možnosti vzniku honitby za situace, v níž nalezení jiné vhodnější hranice není možné.
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 22.03.2023, č. j. 57 A 147/2021 – 84.