V daném případě se jednalo o trestný čin krádeže stromků, spáchaný ve spolupachatelství, kterého se dopustily dvě osoby poškozením plotu a vniknutím na pozemek majitele. Bylo odcizeno nejméně 15 ks stromků, jejichž hodnota byla 5.147,- Kč a dále byl poškozen plot. Stromky koupili a na pozemek vysázeli obvinění ještě v době, kdy byl pozemek obecní. Poté však obec pozemek prodala poškozenému. Okresním soudem byl oběma obviněným uložen peněžitý trest 10.000 Kč a povinnost zaplatit poškozenému škodu v hodnotě odcizených stromků. Obvinění podali proti rozsudku odvolání ke krajskému soudu, ale ten odvolání zamítl. Po dovolání řešil případ Nejvyšší soud ČR.  Ten konstatoval, že koupí přešlo vlastnické právo k pozemku na poškozeného a přešly s ním do jeho vlastnictví i stromky, bez ohledu na to, kdo je na pozemku dříve vysázel. Nejvyšší soud uvedl, že se soudy prvního i druhého stupně dostatečně vypořádaly s tím, že oba obvinění naplnili znaky trestného činu krádeže. Neposoudily však v potřebné míře všechny skutečnosti vztahující se k objasnění konkrétního stupně společenské nebezpečnosti (nyní společenské škodlivosti) předmětného činu. Soud konstatoval, že nebylo zřejmé, na základě čeho byl určen vyšší než nepatrný stupeň společenské nebezpečnosti projednávaného činu. Dovolací soud shledal, že nelze učinit jednoznačný závěr o naplnění konkrétního stupně společenské nebezpečnosti, který v případě trestného činu musí být vyšší než nepatrný. Vzhledem k vadám Nejvyšší soud zrušil usnesení krajského soudu i rozsudek okresního soudu a přikázal okresnímu soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl.

Právní věta:

Trvalé porosty vysázené na pozemcích nemají povahu samostatných věcí, protože jsou součástí pozemku jako věci hlavní. Vlastnictví k nim nabude okamžikem pevného spojení se zemí vždy vlastník věci hlavní, a to bez ohledu na to, kdo porosty na pozemku vysázel. Po vykopání se změní jejich právní charakter, neboť jsou odděleny od věci hlavní (pozemku) a stanou se samostatnou věcí a pro obviněné věcí cizí.

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19.04.2006, sp. zn. 8 Tdo 446/2006

V daném případě se jednalo o spor o bezdůvodné obohacení z těžby dřeva z pozemku, který byl v podílovém spoluvlastnictví tří osob.

Jedna osoba vlastnila 1/2 pozemku a další dvě osoby vlastnily každá 1/4 pozemku. Osoba vlastnící 1/4 pozemku provedla těžbu dřeva, v objemu 21,53% celkové dřevní hmoty. Těžba byla v souladu s lesním hospodářským plánem, který umožňoval vytěžit 100% plochy lesního pozemku.

Osoba vlastnící polovinu pozemku požadovala vyplacení podílu z částky za utržené dřevo a po odmítnutí platby podala žalobu na bezdůvodné obohacení. Věc byla řešena okresním a krajským soudem s tím, že žaloba na bezdůvodné obohacení byla zamítnuta. Soudy dospěly k názoru, že pokud žalovaný vytěžil z pozemku ve spoluvlastnictví dřevo jen v uvedeném rozsahu a nepřekročil svůj spoluvlastnický podíl, tak nezasáhl do spoluvlastnického práva žalobkyně, neboť žalobkyně mohla ve stejné době provést také těžbu odpovídající velikosti jejího spoluvlastnického podílu. Žalovanému bylo pouze vytknuto, že těžbu provedl bez většinového souhlasu spoluvlastníků.

Žalobkyně proti rozsudku krajského soudu podala dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. Nejvyšší soud konstatoval nesprávnost názoru, že okamžikem vytěžení dřeva se žalovaný stal jeho výlučným vlastníkem. Rozhodnutí spočívající na nesprávném právním posouzení věci nižšími soudy zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Právní věta:

 Závěr, že se plody společné věci po oddělení stávají vlastnictvím toho ze spoluvlastníků, který je oddělil (vytěžil, sklidil), nemá oporu v žádném právním předpise. Z toho vyplývá, že pokud si jeden ze spoluvlastníků bez dohody s ostatními oddělené plody přisvojí, jedná se o majetkový prospěch získaný na jejich úkor plněním bez právního důvodu a takovéto bezdůvodné obohacení je povinen jim vydat.

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.07.2003, sp. zn. 22 Cdo 509/2003

V dané věci se jednalo o soukromoprávní spor o pozemky, jejichž vydání žalobce nárokoval na základě podané žaloby dle zákona. Č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi. Jednalo se o vydání částí dvou pozemků, které byly žalobcem označeny pouze obecně, jako nárok na vydání části označených parcel.

Žaloba byla pro svoji neurčitost spočívající ve vymezení konkrétních parcel zamítnuta okresním a krajským soudem.

Žalobcem bylo ve věci podáno dovolání, kterým se domáhal zrušení předchozích soudních rozhodnutí. Jeho dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto z důvodu nedostatečného vymezení nárokovaných pozemků.

Právní věta:

Nejvyšší soud ve věci konstatoval, že v rámci restitučního řízení musí být nárokované pozemky přesně a určitě označeny, a to buď v připojeném geometrickém plánu nebo postačuje, pokud je pozemek identifikován jiným způsobem, nevzbuzujícím pochybnosti o tom, jaké části dotčené nemovitosti (pozemku) se žaloba týká. 

Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18.07.2017, sp. zn. 28 Cdo 741/2017

Spor vznikl v době, kdy nebylo vyřešeno vlastnictví k lesnímu pozemku. Jednalo se o sporné vlastnictví, které bylo určeno soudem prvního stupně v roce 1998, ale bylo datováno od právní moci rozhodnutí vydaného týmž soudem 28.02.1995. Žalovaný v roce 1998, ještě dříve, než bylo pravomocně určeno vlastnické právo k pozemkům, vytěžil část lesního porostu a prodejem dřevní hmoty získal částku nejméně 82.900 Kč. Poté osázel pozemek borovicemi určenými na vánoční stromky a hodnota takto založené plantáže podle předloženého posudku činila 133.280,- Kč.

 Vlastníkem pozemku se však stala druhá osoba, která podala žalobu na vyplacení částky 82.900 Kč, protože se prodejem dřeva žalovaný na její úkor bezdůvodně obohatil. Žalovaný naopak poukazoval, že osázením pozemku v hodnotě sazenic 133.280,- Kč vzniklo bezdůvodné obohacení žalobkyni. Z těchto skutečností soud prvního stupně dovodil, že na obou stranách došlo k bezdůvodnému obohacení a rozhodl, že účastníci sporu si mají vzájemné pohledávky započítat. Žalobkyně se proti rozhodnutí soudu prvního stupně odvolala ke krajskému soudu, ale ten se ztotožnil se závěry okresního soudu a jeho rozhodnutí potvrdil.

Žalobkyně proti rozhodnutí krajského soudu podala dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. Nesouhlasila s výpočtem částky 133.280,- Kč za bezdůvodné obohacení (částka byla stanovena vynásobením počtu stromků a jejich cenou) a zároveň podala námitku promlčení pohledávky žalovaného, protože ji vlastnictví bylo soudem potvrzeno (deklarováno) od února 1995.

Nejvyšší soud konstatoval, že nižší soudy nesprávně stanovily výši bezdůvodného obohacení, když za základ výpočtu byly vzaty náklady vynaložené na vysázení stromků na pozemku žalobkyně, nikoliv rozdíl ceny lesního pozemku před osázením a po něm. Dále uvedl, že odvolací soud se měl zabývat i námitkou promlčení.

Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Právní věta: Stromy lesa lze považovat za tzv. přirozené plody lesního pozemku. Z hlediska vlastnictví je nutné rozlišovat mezi plody neoddělenými a oddělenými. Neoddělené plody (stojící stromy) nejsou samostatnými věcmi, nýbrž součástí pozemku jako věci hlavní a jako takové jsou vlastnictvím vlastníka věci hlavní. Sazenice stromů se vysazením na pozemek stávají jeho součástí, a tudíž vlastnictvím vlastníka pozemku.

To platí i v případě, že vlastníkem sazenic byla původně osoba od vlastníka pozemku odlišná.  V tomto případě na straně vlastníka vzniká bezdůvodné obohacení, které je povinen vydat. Vzhledem k tomu, že vydání sazenic není dost dobře možné, je proto namístě poskytnutí peněžité náhrady. Náhrada se neposkytuje ve výši hodnoty sazenic, (které přestaly být samostatnými věcmi), nýbrž ve výši zhodnocení pozemku v důsledku jejich vysazení.

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 16.08.2005, sp. zn. 33 Odo 879/2005

V daném případě se jednalo o spor mezi majitelem lesa a obcí, po které majitel lesa požadoval výjimku, tj. umožnění přejezdu vozidel po místní komunikaci, jejichž hmotnost přesahuje 8 tun.

Žalobce se po obci domáhal používání veřejné komunikace, která byla napojena na lesní cestní síť, a tuto chtěl použít pro vyvážení dlouhého dřeva se zatížením všech souprav o hmotnosti až 24 tun. Na předmětné komunikaci se však nacházela dopravní značka zakazující vjezd vozidel, jejichž okamžitá hmotnost přesahuje 8 tun.

Obec nesouhlasila s průjezdem takto zatížených vyvážecích souprav a nedala, jako vlastník komunikace, souhlas se zahájením řízení o povolení výjimky.

Vlastník lesa na podporu svých argumentů doložil vyjádření odborného lesního hospodáře, ve kterém se uvádělo, že neexistuje žádná jiná vhodná komunikace umožňují odvoz dlouhého dříví pomocí odvozních souprav.

Ve věci rozhodoval okresní a krajský soud, který žalobu vlastníka lesa zamítl s odůvodněním, že les lze obhospodařovat i bez pomoci těžké techniky. Ve věci bylo vlastníkem lesa podáno dovolání, ale toto bylo Nejvyšším soudem ČR odmítnuto, kdy soud poukázal na skutečnost, že pokud vlastník nemůže obhospodařovat les bez těžké techniky, nejedná se o omezení jeho vlastnického práva.   

Právní věta:
Les je možné obhospodařovat i bez těžké techniky. V případě, že neexistuje náhradní cesta, musí být vlastníkem lesa použity jiné přepravy dříví, z důvodu nenarušení stávající infrastruktury.

Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.11.2008, sp. zn. 22 Cdo 3429/2007

V daném případě se jednalo o spor o využívání lesní cesty, která částečně vedla po soukromém pozemku. Žalobci se domáhali zaplacení částky 140.400 Kč po společnosti, která cestu využívala k podnikatelským účelům. Případ byl řešen okresním a krajským soudem a po dovolání žalobců Nejvyšším soudem ČR. Podrobně se případem zabýval především krajský soud, který doplnil dokazování o další důkazy. Jednalo se v tomto případě o cestu vybudovanou podle projektové dokumentace v době, kdy byl pozemek ve vlastnictví státu a ke zbudování bylo vydáno stavební povolení.

Oba soudy, okresní i krajský, shodně konstatovaly, že lesní cesta má charakter účelové komunikace, neboť slouží ke spojení nemovitostí ve vlastnictví žalované společnosti s ostatními komunikacemi. Okresní soud žalobu zamítl a krajský soud jeho rozhodnutí potvrdil.

Po dovolání žalobců ve věci rozhodoval Nejvyšší soud ČR. Soud se zaměřil na právní otázku, zda lze na komunikace nacházející se na pozemcích, které jsou podle § 3 lesního zákona určeny k plnění funkcí lesa, aplikovat zákon o pozemních komunikacích. Tato otázka, do uvedeného případu, nebyla Nejvyšším soudem ČR výslovně řešena. Soud konstatoval, že komunikace sloužící k obhospodařování lesních pozemků jsou podle § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích řazeny mezi účelové komunikace. Vyšel i ze znění § 3 lesního zákona, podle něhož mohou být mezi pozemky určené k plnění funkcí lesa zařazeny i zpevněné lesní cesty.

Potvrdil závěr nižších soudů, že je-li cesta účelovou komunikací, smí ji každý bezplatně užívat obvyklým způsobem a k účelům, k nimž je určena.

Dovolání bylo zamítnuto.

Právní věta:
Pokud zpevněná lesní cesta na pozemku určeném k plnění funkcí lesa vykazuje současně znaky účelové komunikace podle § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích, podléhá stejně jako ostatní účelové komunikace režimu tohoto zákona, včetně § 19 odst. 1 upravujícího tzv. obecné užívání komunikací.

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 22.02.2006,  sp. zn. 33 Odo 449/2005