V souzené věci se jednalo o spor, zda pomocí institutu závazného stanoviska k lesnímu hospodářskému plánu lze docílit promítnutí požadavků redukce nepůvodních dřevin do lesního hospodářského plánu. Podstatné bylo posoudit, zda může orgán ochrany přírody podmiňovat schválení závazného stanoviska k lesnímu hospodářskému plánu stanovením povinností k odstranění nevhodných porostů (kleče).

Správní orgán I. Stupně (Správa CHKO) vydal nesouhlasné závazné stanovisko k předloženému lesnímu hospodářskému plánu pro Lesní hospodářský celek Jeseník. Důvodem nesouhlasu bylo nezahrnutí redukce kleče do plánovaných těžeb a nerespektování požadavků uvedených v předběžném odborném stanovisku Správy CHKO. Předkladatel LHP Lesy ČR s.p., se proti rozhodnutí Správy CHKO odvolal k Ministerstvu životního prostředí (MŽP), ale to odvolání zamítlo a potvrdilo rozhodnutí  Správy CHKO. Věc dále rozhodoval Městský soud v Praze, který rozhodnutí MŽP zrušil a případ vrátil MŽP k dalšímu řízení. MŽP podalo proti rozsudku městského soudu kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu.

Nejvyšší správní soud vyšel ze skutečnosti, že LHP je základním nástrojem vlastníka lesa a cílem lesního hospodářského plánování je navrhnout v lese taková opatření, aby les po celou dobu své existence plnil všechny své funkce (produkční i mimoprodukční). LHP obsahují závazná a doporučující ustanovení. Závazným ustanovením LHP jsou maximální výše těžeb a minimální podíl melioračních a zpevňujících dřevin při obnově porostu. Jiná ustanovení LHP mají tedy povahu doporučující a nezakládají povinnosti. Soud uvedl, že orgán ochrany přírody při vydání závazného stanoviska posuzuje, zda LHP není v rozporu se zákonem o ochraně přírody a krajiny. V posuzovaném případě byly údaje o redukci kleče promítnuty do textové části LHP a tím, že nebyly zahrnuty do navrhované výše těžeb v LHP se předkladatel nedopustil ničeho protiprávního. Nejvyšší správní soud uvedl, že i při zahrnutí požadované těžby kleče do LHP, tak z LHP sama o sobě nevyplývá povinnost požadovanou těžbu uskutečnit.

Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že napadený rozsudek městského soudu netrpí vadami a kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou.

Právní věta:
V rámci správního řízení o vydání souhlasného stanoviska k lesnímu hospodářskému plánu nepřísluší orgánu ochrany přírody a krajiny, aby ukládal vlastníku lesa či osobě hospodařící na lesních pozemcích povinnost k odstranění něčeho, co tento vlastník či hospodář sám svojí činností do chráněného prostoru neumístil (konkrétně kleč). Zákon o ochraně přírody a krajiny neukládá vlastníkům a nájemcům pozemků právem vynutitelnou povinnost, která by musela být promítnuta do lesního hospodářského plánu. Pokud hospodařící subjekt není povinen k odstranění nepůvodních porostů (kleče), nemůže to být důvodem k nevydání souhlasného závazného stanoviska orgánem CHKO.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 12.08.2009, sp. zn. 3 As 48/2008

Daný případ vznikl v devadesátých letech minulého století, kdy docházelo na základě zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku k vydání a převzetí lesních pozemků původním vlastníkům.

V tomto případě byly lesní pozemky vydány bez vytyčení hranic a při těžbě, která byla sice řádně plánována a odborně vytyčena, bohužel došlo k těžbě stromů na sousedním pozemku. Vlastník pozemku, na kterém byla provedena neoprávněná těžba zažaloval Lesy ČR, s.p., které vykonávaly odbornou správu (jejich pracovník vytyčil těžbu) a vlastníka druhého pozemku, který provedl neoprávněnou těžbu o náhradu škody ve výši 29.532 Kč.

 Případ byl řešen okresním a krajským soudem a nakonec v posuzované věci rozhodoval až Nejvyšší soud ČR. Soud dospěl k závěru, že podnik Lesy ČR neporušil žádnou povinnost, když vydal pozemky vlastníkům bez vyměření vlastnických hranic a nepochybyl ani při odborné správě při vytyčování těžby tím, že označil k těžbě některé stromy na sousedním pozemku. Nejvyšší soud rozsudek krajského soudu zrušil a vrátil mu jej k dalšímu řízení.

Právní věta:
Žádné ustanovení zákona o půdě zákona č. 229/1991 Sb., a ani jiných právních předpisů neukládá nájemci pozemku povinnost, aby při ukončení nájemního vztahu vyměřoval či vytyčoval hranice.
Naopak je povinností vlastníka, aby si po skončení nájemního vztahu k pozemkům v případě pochybností ověřil rozsah svého vlastnického práva tak, aby při disponování s vlastním majetkem neporušil práva vlastníků jiných.
Vytyčení stromů vhodných k těžbě nezbavuje vlastníka lesního pozemku povinnosti respektovat vlastnické právo jiného a neopravňuje jej disponovat, či těžit porosty ze sousedního pozemku.

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.02.2002, sp. zn. 25 Cdo 766/2000

Judikát navazuje a doplňuje na tomto webu již navěšené rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.07.2017, sp. zn. 28 Cdo 2546/2017, řešící problematiku funkčního celku souboru nemovitostí v restitučním sporu.

V níže popsaném rozhodnutí se jednalo o rozdělení zemědělské usedlosti, kdy spoluvlastník nesouhlasil s rozhodnutím okresního a krajského soudu o vypořádání podílového spoluvlastnictví. Na základě rozhodnutí okresního a krajského soudu byla žalované přikázána do jejího vlastnictví část pozemků, o které neměla zájem. Spor byl následně řešen v rámci dovolání Nejvyšším soudem ČR.

Nejvyšší soud ČR poukázal na skutečnost, že vlastnictví může být rozděleno i odlišným způsobem, pokud žalovaná výslovně neuvedla, že o předmětné pozemky nemá zájem.

Dále ve svém rozhodnutí zdůraznil nezbytnost dbát při rozdělení nemovitostí – polí a lesů, na účelnost jejich rozdělení a zachování ekonomické hodnoty, nadále být (i po rozdělení) samostatným hospodářským celkem.

Nejvyšší soud ČR zdůraznil, že v případech, kdy je předmětem vypořádání podílového spoluvlastnnictví zemědělská usedlost, měly by být druhově obdobné skupiny (polnosti a lesy) mezi účastníky rozděleny tak, aby každý z nich mohl nadále užívat a vlastnit část, či některou z těchto účelově rozdílně určených skupin pozemků.

Je na úvaze soudu, které pozemky nebo jejich části, budou konkrétnímu účastníkovi přikázány do jeho vlastnictví. Soud se musí v rozhodnutí o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví vždy zabývat výší podílů spoluvlastníků a účelným využitím věci. Rozhodnutí soudu a jeho úvahy musí být vždy důkladně odůvodněny.

Právní věta:
Rozhoduje-li soud o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví o rozdělení zemědělské usedlosti s polnostmi a lesy, musí zohlednit účelnost rozdělení nemovitosti.  Nezbytností by mělo být zachování její ekonomické hodnoty a možnosti řádného obhospodařování k nemovitosti přilehlých lesních a zemědělských pozemků.

Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 05.06.2012, sp. zn. 22 Cdo 2635/2010

V dané věci se obchodní společnost odvolala proti rozhodnutí krajského úřadu, odboru životního prostředí a zemědělství, jímž bylo vydáno souhlasné stanovisko podle ust. § 4 odst. 3 zákona č. 114/1992 Sb., ke schválení LHP, vázané splněním 4 dodatečných podmínek. Odvolání proti tomuto rozhodnutí bylo Ministerstvem životního prostředí (MŽP) zamítnuto.

Proti rozhodnutí MŽP podala obchodní společnost žalobu k Městskému soudu v Praze. Předmětem sporu mezi žalobcem a MŽP resp. správním orgánem I. stupně byla otázka, zda správní orgány byly oprávněny do závazného stanoviska k LHP pro lesní hospodářský celek vložit podmínky, jimiž se vlastníku lesa stanovily konkrétní povinnosti.
Městský soud konstatoval, že ze znění ust. § 27 odst. 1 lesního zákona jednoznačně vyplývá, že příslušný správní orgán po předložení návrhu LHP tento buď schválí nebo neschválí. V takovém případě jej vrátí s připomínkami předkladateli k přepracování. Orgán ochrany přírody musí respektovat meze stanovené lesním zákonem a nemůže ve svém závazném stanovisku koncipovat podmínky, které jdou nad rámec lesního zákona. Městský soud konstatoval, že správní orgán I. stupně neměl pravomoc jakkoliv zasahovat do předloženého LHP. Pokud měl správní orgán I. stupně za to, že předložený LHP nevyhovuje závaznému stanovisku orgánu ochrany přírody, neměl jej schválit, ale měl žalobci stanovit lhůtu pro přepracování a předložení upraveného LHP.

Soud žalobě vyhověl, napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

Právní věta:
V řízení o vydání stanoviska k LHP podle § 4 odst. 3 zákona o ochraně přírody a krajiny, nepřísluší orgánu ochrany přírody ze žádného ustanovení uvedeného zákona, aby ukládal žadateli o souhlas povinnost splnit dodatečné podmínky, a tímto podmiňovat souhlas s předloženým LHP.

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 07.03.2016, sp. zn. 8 A 51/2011

Na vzniku škody a ušlého zisku nájemci pozemků (Lesů ČR) se podílely dvě osoby. První osoba v zastoupení vlastníka pozemků (matky) nesprávně označila hranice pozemku, na kterém měla být provedena těžba. Druhá osoba (těžař) na vyznačených místech vytěžila 62 kusů smrků a modřínů, které byly odvezeny a prodány. Utržené peníze byly předány první osobě. Pozemek, na kterém proběhla uvedená těžba, měl v nájmu podnik Lesy ČR. Ten podal žalobu proti osobě, která nesprávně označila pozemek, na náhradu ušlého zisku (95.374,- Kč), kterého by mohl dosáhnout, pokud by sám těžbu provedl. Případem se zabývaly okresní a krajský soud. Krajský soud rozsudek prvního stupně změnil v celkové výši náhrady a uložil žalovanému zaplatit ji žalobci (Lesy ČR). Souhlasil se závěrem, že škodu žalobci způsobil jak těžař, tak osoba (žalovaný), která nesprávně vytyčila pozemek.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. Nejvyšší soud potvrdil, že na vzniklé škodě mají podíl těžař i osoba, která pozemek označila. Při škodě způsobené více subjekty dává zákon přednost pravidlu společné a nerozdílné odpovědnosti vůči poškozenému s tím, že ve vzájemném poměru se škůdci vypořádají podle účasti na způsobení škody. Soud však dále konstatoval, že z odůvodnění výše náhrady v rozsudku odvolacího soudu není zřejmé, na základě jakých skutečností byla škoda vypočítána. Rozsudek odvolacího soudu je nepřezkoumatelný, neboť odkazuje pouze na obchodní smlouvu žalobce a ušlý zisk je vyčíslen podle sjednaného ceníku dřeva. Nejvyšší soud rozsudek krajského soudu zrušil, protože nepovažoval určení výše škody za správné a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Právní věta:

Za škodu, která nastala v majetkové sféře poškozeného se považuje újma, vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi. Ušlý zisk je újmou spočívající v tom, že u poškozeného nedošlo v důsledku škodní události k rozmnožení majetkových hodnot. Takovou újmou je i ztráta očekávaného příjmu v souvislosti s předpokládanou těžbou dřeva na pronajatých pozemcích. Při určení výše ušlého zisku se vychází z částky, kterou by za obvyklých okolností poškozený ze své činnosti získal, s přihlédnutím k nákladům, které by musel na dosažení těchto výnosů vynaložit. Výše ušlého zisku je dána rozdílem mezi celkovým příjmem z podnikání a náklady potřebnými k dosažení tohoto příjmu.

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 22.12.2011, sp. zn. 25 Cdo 5059/2009

V tomto případě se jednalo se o správní delikt a to pokácení lípy malolisté stojící na pozemku žalobkyně (obchodní společnosti). K pokácení stromu nebylo vydáno žádné povolení a strom byl následně, přes zákaz starosty obce, rozřezán na pile žalobkyně. Za tento delikt byla žalobkyni uložena pokuta městským úřadem ve výši 100 000 Kč a po odvolání žalobkyně byla krajským úřadem snížena na 70 000 Kč. Žalobkyně s pokutou nesouhlasila a proti rozhodnutí krajského úřadu podala žalobu, kterou však krajský soud zamítl.

Žalobkyně následně podala kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu s návrhem, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil. Žalobkyně argumentovala nepřípustností důkazu ve formě odborného vyjádření a namítala, že k posouzení zdravotního stavu stromu měl být přizván znalec. Soud konstatoval, že z důkazů vyplývá, že strom byl pokácen zaměstnanci žalobkyně a za tento čin nese žalobkyně odpovědnost. Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou.

Právní věta:
Podle zákona ČNR č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny je odpovědnost za správní delikt (poškození nebo zničení dřeviny rostoucí mimo les bez povolení) tzv. odpovědností absolutní. Zákon neuvádí žádné liberační důvody, které by umožňovaly se této odpovědnosti zbavit.

Usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 14.03.2007, sp. zn. 1 As 17/2006