Posuzovanou věcí se Nejvyšší soud zabýval již potřetí.
V prvním usnesení ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 5 Tdo 1324/2015, Nejvyšší soud odmítl argumentaci soudů nižších stupňů, které spatřovaly škodu v hodnotě neevidované vytěžené dřevní hmoty a v nákladech na tuto těžbu.
Ve druhém usnesení sp. zn. 5 Tdo 1318/2019 se Nejvyšší soud námitkou výše škody věcně nezabýval. Vadu spatřoval pouze v absenci vymezení dovolatelem porušených povinností a z tohoto důvodu dovolateli opět vyhověl s tím, že v dalším řízení bylo nutno zohlednit i existenci opakovaného promlčení. Toto druhé usnesení bylo zveřejněno na webu Lesnické judikáty v sekci OSTATNÍ pod názvem „Porušení povinnosti při správě cizího majetku, promlčení trestní odpovědnosti“.
Dovolací soud shledal důvodným dovolání obviněného Z. K., a proto podle § 265k odst. 1, 2 tr. řádu zrušil v odsuzující části rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 15. 4. 2019, sp. zn. 68 To 353/2018. Protože stejné důvody zrušení prospívaly i obviněnému P. H., zrušil podle § 265k odst. 2 tr. řádu za užití § 261 tr. řádu ve stejném rozsahu napadený rozsudek i ohledně tohoto obviněného.
Podle § 265l odst. 1 tr. řádu pak Krajskému soudu v Ostravě – pobočce v Olomouci uložil, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, jsa vázán závazným právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto usnesení.
Potřetí rozhodl Nejvyšší soud usnesením 5 Tdo 667/2022 ze dne 12. 10. 2022 o dovolání, které podal obviněný Z. K., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 31. 1. 2022, sp. zn. 68 To 182/2021, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jeseníku.
Rozhodnutí soudů nižších stupňů
Rozsudkem Okresního soudu v Jeseníku ze dne 10. 6. 2021, sp. zn. 1 T 51/2011, byl obviněný Z. K. uznán vinným přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku.
Podle § 227 tr. ř. za to nebyl obviněnému uložen trest, neboť v trestním stíhání, které bylo zastaveno z důvodu uvedeného v § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř., se pokračovalo jen proto, že obviněný na projednání věci trval.
Podle soudu prvního stupně se tohoto trestného činu obviněný Z. K. dopustil ve spolupachatelství spolu s již odsouzeným P. T. a obviněným P. H., jehož stíhání bylo pravomocně zastaveno. Uvedení obvinění vystupovali všichni jako zaměstnanci právnické osoby Lesy ČR, s. p., Lesní správa XY a to obviněný Z. K. ve funkci revírníka, obviněný P. H. ve funkci lesního správce a obviněný P. T. ve funkci technika. Obvinění nejméně od roku 2009 do 30. 3. 2010, řádně neplnili své povinnosti tím, že zakrývali vzniklý schodek v zásobách lesní hmoty u Lesní správy XY. Tento stav byl zjištěn nejpozději při inventuře ke dni 30. 9. 2009 inventarizační komisí, jejímž vedoucím byl již odsouzený P. T., který o pohybu dřeva vedl evidenci neodrážející úplně a řádně skutečný stav. Obvinění zatajili rozdíl mezi účetním a fyzickým stavem zásob dřevní hmoty ve výši 556,59 m3 buku a 306,01 m3 smrku, celkem v hodnotě nejméně 898 162,41 Kč a nečinili opatření ke zjištění příčiny vzniku schodku. Schodek se pak snažili po předchozí vzájemné dohodě zakrýt nelegální těžbou 556,59 m3 bukového dříví a 306,01 m3 smrkového dříví v porostech nezahrnutých do hospodářského plánu. Tuto těžbu provedl obviněný Z. K. a J. V., revírník revíru č. XY, v jehož revíru však schodek ve skutečnosti nevznikl. Již odsouzený P. T. zaevidoval veškeré vytěžené dřevo ve prospěch revíru č. XY.
Dále po vzájemné dohodě obviněný Z. K. část prací k provedení nelegální těžby v jeho revíru neoprávněně zadal obchodní společnosti SOLITERA spol. s r. o., smluvnímu partnerovi poškozeného. Příkaz ke způsobu proplacení těchto těžebních prací formou vykázání pěstebního nápočtu zadal po jejich předchozí dohodě obviněný P. H. Provedené těžební práce byly uhrazeny obchodní společnosti SOLITERA částkou ve výši 63 750 Kč z prostředků Lesů ČR určených výhradně pro tzv. pěstební činnost. Obvinění tím způsobili poškozenému škodu v celkové výši nejméně 63 750 Kč.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které podle § 256 tr. ř. zamítl Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci svým usnesením ze dne 31. 1. 2022, sp. zn. 68 To 182/2021.
Dovolání obviněného Z. K.
Obviněný vyjádřil přesvědčení, že skutek, jak byl popsán ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, se nestal, on se tak nedopustil žádného trestného činu a měl být obžaloby zcela zproštěn. Skutek podle něj nebyl zjištěn způsobem odpovídajícím zásadám spravedlivého procesu, mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je podle něj dán extrémní rozpor. Soudy nižších stupňů tak nesprávně hodnotily zejména projednávanou věc, pokud šlo o otázky vynaložených nákladů poškozeného na jemu uloženou těžbu dříví z pěstební činnosti, posouzení povinnosti, kterou měl porušit, jakož i otázky, z čeho tyto povinnosti pro něj vyplývaly. Namítl, že skutková zjištění postrádala obsahovou spojitost, zejména pokud šlo o otázku vzniku škody a porušení povinností obviněného. Obviněný byl uznán vinným pouze na základě spekulace soudu, že chtěl zakrýt údajné manko zásob dříví na svěřeném úseku.
Dále opakovaně namítal, že inventarizace byla uskutečněna bez jakékoliv součinnosti obviněných osob, obvinění tak neměli možnost se seznámit s jejím obsahem, ani se k ní jakkoliv vyjádřit a poškozené Lesy ČR neuvedly, proč nebyla prováděna inventarizace i v ostatních revírech v Polesí XY.
Obviněný dále vytkl, že nebylo prokázáno, že by porušil své povinnosti revírníka. Soudy nižších stupňů se totiž nezaobíraly otázkou, že dříví bylo odváženo externí obchodní společností SOLITERA na pokyn poškozené organizace bez možnosti obviněného (revírníka) tuto situaci ovlivnit, což znemožňovalo obviněnému konat jakoukoliv řádnou kontrolu pro zjištění řádné evidence k rozsahu skutečně odvezeného dříví z odvozních míst. V této souvislosti namítl, že nebylo v jeho silách řádně zjistit a prokázat rozsah odvezeného dříví z odvozních míst.
Obviněný v postavení revírníka nekonal těžbu na základě vlastního uvážení bez pokynu zaměstnavatele, ale zajistil těžbu ve svém revíru poté, co byl vydán pokyn ze strany odpovědného zaměstnance poškozené organizace. Obviněný neměl možnost určit, zda bude provádět těžbu dříví ve svém revíru, ani si neurčoval rozsah prováděné těžby, ani neurčoval, z jakých prostředků budou hrazeny náklady na uskutečněnou těžbu.
Nejvyšší soud
K námitkám dovolatele Nejvyšší soud konstatoval, že soudy nižších stupňů zcela respektovaly názor Nejvyššího soudu, a proto jakékoliv výhrady obviněného v nově podaném dovolání zaměřené zároveň proti prvnímu kasačnímu usnesení Nejvyššího soudu jsou nepřípustné, protože při přistoupení na požadavek jejich přezkumu by Nejvyšší soud musel přezkoumat též své předchozí rozhodnutí, což mu zapovídá ustanovení § 265n tr. ř. Nadto nedošlo v tomto ohledu ani k žádným novým skutkovým zjištěním (např. že by bylo dodatečně zjištěno, že by na těžbu vynaložená částka, původně určená na pěstební činnost, byla nižší).
Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání není podle
§ 265n tr. ř. s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný. Je tudíž nepřípustné, aby obviněný, byť i jen zčásti brojil proti obsahu kasačních usnesení Nejvyššího soudu jednak ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 5 Tdo 1324/2015, jednak ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 5 Tdo 1318/2019, stejně tak proti rozhodnutím soudu prvního nebo druhého stupně, které vycházely ze závazného právního názoru vysloveného dovolacím soudem podle § 265s odst. 1 tr. ř. Proto jsou nepřípustné námitky, kterými obviněný v projednávaném dovolání brojil proti závěru, že svým jednáním způsobil škodu, která odpovídala výši nadbytečně vynaložených nákladů určených původně na pěstební činnost, tj. nákladům ve výši 63 750 Kč.
Nejvyšší soud uvedl, že dovolání nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Nejvyšší soud, který sám dokazování zásadně neprovádí, musí vycházet ze závěrů soudů nižších stupňů, které samy důkazní prostředky provedly a důkazy z nich vyplývající mohly též náležitě vyhodnotit.
Bylo totiž prokázáno, že jako revírník revíru č. XY porušil své povinnosti řádně spravovat revír vyplývající z pracovní smlouvy a pracovní náplně vyplývající z jeho funkce revírníka, když nepostupoval s odbornou péčí a vědomě nechal vytěžit část spravovaného porostu jen proto, aby zakryl existující manko na skladovém dříví (samotné způsobení manka mu ale kladeno za vinu nebylo).
Obviněný, podle soudu vůbec nevznesl námitky nesprávného právního posouzení skutku nebo jiného nesprávného hmotněprávního posouzení, polemizoval (v tom rozsahu, v jakém byly jeho námitky přípustné) pouze se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů.
Nejvyšší soud nezjistil ani porušení základních práv obviněného, a to ani porušení práva na spravedlivý proces, jak obviněný též namítal.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného Z. K. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., neboť ty uplatněné námitky v podaném dovolání, které nebylo možno označit za nepřípustné, neodpovídaly deklarovanému ani žádnému jinému dovolacímu důvodu.
Právní věta
Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v § 265b odst. l písm. a) až m) tr. ř., resp. v § 265b odst. 2 tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu svým obsahem odpovídaly. Navíc dovolací důvody lze měnit jen po dobu běhu dovolací lhůty, pozdější jejich měnění či rozšiřování je zapovězeno – viz § 265f odst. 2 tr. ř.
Dovolání nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování. Nemohou být také znovu přezkoumávány ty výhrady, k nimž již dříve Nejvyšší soud zaujal v dané věci své stanovisko.
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12.10.2022, č.j. 5 Tdo 667/2022-1845
Stěžovatel R. Č. jako spoluvlastník lesních pozemků provedl bez vědomí a souhlasu druhého spoluvlastníka na jejich území těžbu dřeva, které prodal, přičemž finanční prostředky z tohoto prodeje si ponechal. Za toto jednání mu byl Okresním soudem v Chrudimi uložen trest odnětí svobody v trvání 15 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v délce 2 let. Dále byl stěžovatel zavázán povinností zaplatit poškozené České republice na náhradě škody částku 131 559 Kč.
Proti rozsudku okresního soudu se stěžovatel odvolal ke Krajskému soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, který zrušil rozsudek okresního soudu ve výroku o trestu. V této části sám znovu rozhodl tak, že stěžovateli uložil peněžitý trest ve výměře 120 denních sazeb po 1 500 Kč (celkem 180 000 Kč). V ostatních výrocích (tj. ve výroku o vině a o náhradě škody) zůstal prvostupňový rozsudek Okresního soudu v Chrudimi nedotčen. Následné dovolání stěžovatele proti tomuto rozhodnutí Nejvyšší soud svým usnesením jako zjevně neopodstatněné odmítl.
Ústavní stížnost
Proti usnesení Nejvyššího soudu a rozsudkům nižších instancí si podal stěžovatel ústavní stížnost. V ústavní stížnosti stěžovatel namítal, že soudy hodnotily subjektivní stránku trestného činu zcela v jeho neprospěch a na obhajobou předložené důkazy reagovaly nedůvodně odmítavě. Naproti tomu dle jeho názoru bez jakéhokoli důkazu uzavřely, že veškerou dřevní hmotu zpeněžil a ponechal si získané finanční prostředky, ačkoli tento závěr opakovaně sporoval.
Soudy též dle stěžovatele přehlédly, že nesprávný stav zapsaný v katastru nemovitostí ohledně druhého spoluvlastníka byl plně důsledkem opomenutí ze strany státu. Nebylo přitom jeho povinností uvádět stav zápisů v katastru nemovitostí do souladu se skutečností či jakkoli pátrat po druhém spoluvlastníkovi. Stěžovatel rovněž namítl, že měl-li soud možnost zjistit skutečné množství vytěžené dřevní hmoty a tuto následně řádně ocenit (a zjistit tak možnou škodu), pak není přípustné, aby svůj výrok o náhradě škody založil na odhadu. Stěžovatel má za to, že soudy nepoužily zásadu in dubio pro reo ani zásadu ultima ratio. Dle jeho mínění jde ve skutečnosti o spor ohledně množství a ceny vytěženého dřeva, což má své místo před civilním soudem.
Ústavní soud
Ústavní soud nejprve připomenul, že řízení o ústavní stížnosti již není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je v posuzované věci přezkum napadených soudních rozhodnutí jen v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů na pozadí vlastní verze či výkladu skutkového děje se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, jelikož jen (obecný) soud je oprávněn rozhodovat o vině a trestu za trestné činy (čl. 40 odst. 1 Listiny), a proto jedině on je za tím účelem oprávněn provádět a hodnotit důkazy.
Ústavní soud v napadených soudních rozhodnutích žádný exces, či jiný ústavně významný nedostatek neshledal. Soudy všech stupňů reagovaly na zásadní argumenty obhajoby a srozumitelně a logicky vyložily, proč jim na pozadí výsledků dokazování nebylo možné přisvědčit. Pokud jde o zásadní výhradu stěžovatele, že vytěžené dřevo neprodal, nýbrž uložil právě s ohledem na možné vypořádání se s druhým spoluvlastníkem lesních pozemků, pak tento postoj je v přímém rozporu s tím, co stěžovatel vypověděl v přípravném řízení, tedy že dřevní hmota byla zobchodována různým subjektům. Jestliže stěžovatel teprve v řízení před soudem sdělil, že dřevo deponoval, aniž by byl současně objektivně doložil, že uložené dřevo vskutku představuje tutéž dřevní hmotu, jež byla na dotčených lesních pozemcích vytěžena, bylo pochopitelné, že soudy jeho tvrzení neakceptovaly.
Co se týče nesprávného stavu zapsaného v katastru nemovitostí Ústavní soud uvedl, že nesoulad zápisu v katastru nemovitostí se skutečným stavem stran spoluvlastníka mohl působit četné problémy. V trestním řízení nicméně vyšlo najevo, že stěžovatel o tomto nesouladu v době koupě (resp. bezprostředně před touto koupí) lesních pozemků dobře věděl, takže mu muselo být zřejmé, že nakládání se společnou věcí bude za této situace o to obtížnější.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, příslušný spisový materiál i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Proto ústavní stížnost dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Právní věta
Při dočasné "absenci" spoluvlastníka lesního pozemku, například při stále probíhajícím dědickém řízení po zemřelé osobě spoluvlastníka, není výkon vlastnického práva ze strany dalších spoluvlastníků neomezen, tedy ti s věcí nemohou nakládat dle své libosti bez zřetele k zatímně "neobsazenému" spoluvlastnickému podílu. Pokud jeden ze spoluvlastníků vyloučí druhého spoluvlastníka z dispozic s plody ze společné věci a přisvojí si cizí věci, dopustí se tak přečinu krádeže podle § 205 odst. 1, 3 trestního zákoníku.
Usnesení Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 2191/21 ze dne 2. 11. 2021.
V projednávané věci se jednalo o trestnou činnost spočívající v neoprávněné těžbě lesních porostů. Šlo zejména o předchozí vytipování vhodných lesních pozemků, vyhotovení padělaných plných mocí údajných vlastníků, které posloužilo k vyzvednutí lesních hospodářských osnov, prohlídku pozemků a zaměření hranic a zajištění personálního a technického zabezpečení těžby.
Ve všech případech byly tyto přípravné práce z hlediska obviněných dokončeny. V jednom případě došlo k vytěžení veškeré zamýšlené dřevní hmoty, jednalo se tedy o dokonání trestného činu. V dalších případech soudy posoudily jednání jako pokus trestného činu krádeže. V některých případech započala vlastní těžba dřevní hmoty (byla vykácena část lesa, přičemž v dalším postupu těžby zabránila dělníkům na místo přivolaná policie). Obvinění tedy prostřednictvím lesních dělníků již započali uskutečňovat jednání popsané ve skutkové podstatě trestného činu.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 21. 3. 2019, sp. zn. 53 T 7/2017, byli uznáni vinnými:
- obviněný M. N. ze spáchání zločinu krádeže podle § 205 odst. 1, 4 písm. a), odst. 5 písm. a) trestního zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku (body 1–6),
- obviněný J. V. ze spáchání zločinu krádeže podle § 205 odst. 1, 4 písm. a), c) trestního zákoníku dílem dokonaný a dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku (body 1–5, 7) a
- obviněný Z. L. ze spáchání zločinu krádeže podle § 205 odst. 1, 2, 4 písm. a), c) trestního zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku (body 5, 7).
Obviněný M. N. byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 1 trestního zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věci, částky 54.000 Kč a 50 euro, a podle § 70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku trest propadnutí v rozsudku specifikovaných telefonů a notebooku.
Obviněný J. V. za tento zločin a za sbíhající se zločin krádeže podle § 205 odst. 1, 4 písm. c) trestního zákoníku, odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou
Obviněný Z. L. byl za tento zločin podle § 205 odst. 4 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Všichni 3 obvinění podali proti rozsudku krajského soudu odvolání k Vrchnímu soudu v Olomouci.
Vrchní soud v Olomouci
Ten rozhodl ve druhém stupni rozsudkem ze dne 12. 9. 2019, sp. zn. 1 To 43/2019, jímž podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e) a f), odst. 2 trestního řádu zrušil z podnětu odvolání obviněných J. V. a Z. L. a poškozené V. T. napadený rozsudek v celém rozsahu. Nově rozhodl tak, že na upraveném skutkovém základě uznal vinnými obviněného J. V. ze spáchání zločinu krádeže podle § 205 odst. 1, 4 písm. a), c) trestního zákoníku, dílem dokonaným a dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku, a obviněného Z. L. ze spáchání zločinu krádeže podle § 205 odst. 1, 3, 4 písm. a) trestního zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku. Za to a za sbíhající se zločin krádeže podle § 205 odst. 1, 4 písm. c) trestního zákoníku, kterým byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Šumperku, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, uložil obviněnému J. V. podle § 205 odst. 4 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 2 trestního zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.
Obviněnému Z. L. uložil podle § 205 odst. 4 trestního zákoníku trest odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadli dovoláními obvinění M. N., J. V. a Z. L.
Vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovoláním
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovoláním uvedl, že obvinění opakují ve svých dovoláních obhajobu, kterou uplatnili již před nalézacím soudem a kterou shrnuli ve svých odvoláních, přičemž podstatná část textu jejich dovolání je dílem i doslovně shodná s textem předchozích odvolání. S těmito námitkami se již vypořádaly soudy v odůvodnění svých rozhodnutí a státní zástupce se s argumentací soudů ztotožňuje. Námitky porušení zásady in dubio pro reo neodpovídají podle státního zástupce žádnému z dovolacích důvodů. Pokud dovolatel V. v dovolání namítl i porušení zásady materiální pravdy, státní zástupce poukázal na to, že zásada materiální (objektivní) pravdy byla platným trestním řádem opuštěna již před více než čtvrt stoletím novelou provedenou zákonem č. 292/1993 Sb. Od 1. 1. 1994 již § 2 odst. 5 trestního řádu zásadu materiální pravdy neobsahuje a tato zásada se neuplatňuje. Navíc se jednalo o zásadu procesní a nikoliv hmotněprávní. Pokud obvinění namítají existenci tzv. opomenutých důkazů, považuje státní zástupce za dostatečný způsob, jímž se s navrženými důkazy soudy vypořádaly ve svých rozhodnutích.
Nejvyšší soud
Nejvyšší soud uvedl, že trestná činnost obviněných se dále nerozvinula pouze v důsledku okolností nezávislých na jejich vůli, ovšem obvinění učinili vše, co pro dokonání trestného činu považovali za potřebné. Právní kvalifikace činu nalézacím i odvolacím soudem byla podle Nejvyššího soudu přiléhavá.
Provedeným dokazováním bylo jednoznačně prokázáno, že obvinění vytvořili organizovanou skupinu, jejímž cílem bylo vytěžit dřevní hmotu nacházející se na lesních pozemcích, jejichž vlastníci nebyli v katastru nemovitostí jasně či dostatečně identifikovaní, případně žili v zahraničí. Charakter trestné činnosti spočívající v těžbě lesních porostů vyžadoval dlouhodobější přípravu.
Obviněný M. N. ve skupině tipoval vhodné lesní pozemky, ze kterých by bylo možné těžbou odcizit dřevní hmotu, obviněný J. V. zajišťoval těžaře a osoby, které se podle padělaných kupních smluv měly stát vlastníky vytěženého dříví. Obviněný Z. L. pak při vědomí nelegálnosti těžby předložil Městskému úřadu Nová Paka, odboru životního prostředí, padělanou plnou moc s cílem získat pro skupinu závazné lesní hospodářské osnovy a tím i povolení provést těžbu předmětného lesního porostu v rozsahu těchto osnov. Pokud jde o příslušné množství dřevní hmoty, pak soudy oprávněně opřely svá zjištění o znalecký posudek Ing. P. K., oproti závěrům znaleckého posudku Ing. Vlastimila Bruknera, jelikož první ze znaleckých posudků nestál osamoceně, nýbrž korespondoval s řadou dalších provedených důkazů.
Nejvyšší soud u obviněného J. V. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu o jeho odmítnutí.
Ve vztahu k obviněným M. N. a Z. L. neshledal Nejvyšší soud relevantně uplatněné dovolací námitky opodstatněnými, proto podaná dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněná.
Právní věta
Dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
Spáchání trestného činu krádeže členem organizované skupiny je okolnost, která podmiňuje použití vyšší trestní sazbu, přičemž je pachatel ohrožen potenciálně vyšším trestem odnětí svobody.
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 03.06.2020, sp. zn. 3 Tdo 447/2020
Rozsudkem Okresního soudu v České Lípě byl obviněný F. O. (dále jen „obviněný“) uznán vinným pokračujícím přečinem krádeže podle § 205 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílen nedokonaným ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, neboť podle skutkových zjištění jmenovaného soudu:
„1) dne 5. 6. 2012 v obci K. , okres Č. L. s úmyslem odcizit vytěžené bukové dřevo v množství 26 m3 v kládách o délce 4 metry různých průměrů v celkové hodnotě 32.760,- Kč, které bylo uloženo na skládce u polní cesty poblíž bývalé truhlárny.
poté, co byl na místě přistižen majitelem dřeva S. B., předložil mu padělaný doklad o nákupu tohoto dřeva od firmy Hugoles s.r.o., který si sám vyhotovil pro případ kontroly odvozu dřeva a pro jeho další prodej, přičemž odvozu dřeva mu jmenovaný zabránil, škoda mu tedy nevznikla,
2) dne 5. 10. 2012. poblíž pozemní komunikace spojující obec K. , Ch. a D. F. v blízkosti odbočky k nové lesní požární nádrži odcizil ze skládky vytěženého dřeva ke škodě společnosti UNILES a.s. 30 m3 smrkové kulatiny různých průměrů o délce 4 m v celkové hodnotě nejméně 75.000,- Kč, a to tím způsobem, že objednal odvoz dřeva u firmy TM Pětioký Trans s.r.o. Ke složení dřeva a zaplacení kupní ceny nedošlo, neboť odcizení dřeva bylo odhaleno a dřevní hmota byla vrácena společnosti UNILES a.s.“
Za tuto trestnou činnost byl obviněný podle § 205 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti osmi měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená společnost UNILES, a.s., se svým nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Současně byl obviněný podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby pro dílčí skutek (ze dne 28. 8. 2012) pokračujícího přečinu krádeže podle § 205 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, dílem dokonaného, dílem nedokonaného ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal obviněný.
O odvoláních obviněného a státní zástupkyně rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 3. 1. 2014, sp. zn. 55 To 519/2013, jímž podle § 256 tr. ř. obě odvolání zamítl.
Proti usnesení krajského soudu podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody
podle § 265. V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku namítl, že dovoláním napadá rozsudek v celém jeho rozsahu, kdy nesouhlasí zejména s výrokem o vině a trestu.
Konstatoval, že jako podklad pro vyčíslení škody, jež měl svým protiprávním jednáním způsobit, byl obžalobou předložen znalecký posudek z oboru ekonomika. Při hlavním líčení znalec prohlásil, že není odborníkem v oboru oceňování dřeva, a také připustil, že s ohledem na tam sdělené odlišné stanovisko poškozeného, by zřejmě hodnota dřeva uvedená v závěru znaleckého posudku byla nyní jiná.
Z toho důvodu obviněný navrhl soudu prvého stupně vypracování revizního posudku, jeho návrhu však nebylo vyhověno. Způsobená škoda měla přitom nejen vliv na případnou povinnost k náhradě škody, ale rovněž i na právní kvalifikaci žalovaného jednání. Dále ve svém odvolání namítl také nesprávnost skutkových zjištění, které odvolací soud nijak nevypořádal.
Obviněný také upozornil, že podle jeho názoru došlo k několika procesním pochybením orgánů činných v trestním řízení již v přípravné fázi a tím byla porušena jeho práva na spravedlivý proces. Přímo do protokolu o svém výslechu podal stížnost proti postupu vyšetřovatele, dosud však o ní nebylo žádným způsobem rozhodnuto.
Jako poslední vznesl obviněný námitky co do výroku o uloženém trestu. Poznamenal, že soud prvého stupně při úvaze o jeho výši přihlížel k jeho dřívějším potrestáním s tím, že ke dvěma jeho odsouzením již přihlížet nelze.
Vyjádření státní zástupkyně
Státní zástupkyně zdůraznila, že podle opatřených skutkových zjištění zůstala dřevní hmota na místě skládky, aniž by byla naložena do připraveného kamionu, a to v důsledku zásahu vlastníka dřevní hmoty. Jednání obviněného tak bylo ukončeno ve stadiu pokusu. Nebylo mu tedy kladeno za vinu odcizení takového množství dřeva, jehož převoz není technicky možný.
Podotkla, že věcně se nelze zabývat ani částí dovolacích námitek, které se týkají pochybení orgánů činných v trestním řízení ve fázi přípravného řízení. Takový okruh dovolacích námitek nezakládá ani důvod k výjimečnému přezkoumání skutkových zjištění, ke kterému lze přikročit pouze v případě takového zásahu do práva obviněného na spravedlivý proces, který se týká tzv. opomenutých důkazů, nezákonného způsobu opatření a provádění důkazů. Státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podání obviněného odmítl.
Nejvyšší soud
Nejvyšší soud konstatoval, že v posuzované věci uplatněné dovolací námitky směřují z podstatné části primárně do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům de facto vytýkal převážně v prvé řadě neúplné důkazní řízení, nesprávné (vadné) vyhodnocení provedených důkazů a nesprávná skutková zjištění (zejména co výše způsobené škody). Dále namítal procesní pochybení, k nimž mělo dojít v přípravném řízení, resp. v souvislosti s podáním obžaloby, s tím, že tato pochybení soudy nižších stupňů nesprávně vyhodnotily či na ně náležitě nereagovaly.
Převážně až z těchto výhrad (sekundárně) vyvodil obviněný závěr, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Nejvyšší soud zdůraznil, že těžiště dokazování je právě v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Nejvyšší soud uvedl, že z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů je stran skutkových závěrů vyjádřených ve výroku soudu prvého stupně zřejmá logická návaznost mezi řádně provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry. Nelze proto v tomto směru dovodit extrémní nesoulad. Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy.
Ohledně uloženého trestu Nejvyšší soud připomněl, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
V nyní posuzované věci soudy nižších stupňů nemohly obviněnému uložit trest souhrnný, nýbrž trest samostatný, neboť odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin byl vyhlášen před spácháním trestné činnosti popsané v úvodu tohoto rozhodnutí.
Nejvyšší soud zdůraznil, že pokud obviněný spáchal další trestný čin po právní moci prvního odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, třebaže tento rozsudek byl v pozdějším řízení zrušen a v téže věci byl vyhlášen nový rozsudek, kterému tedy předcházelo spáchání dalšího trestného činu, nejde o souběh trestných činů, ale o recidivu a uložení souhrnného trestu je tu vyloučeno.
Nejvyšší soud dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř..
Právní věta
Důvodem dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí.
Důvod dovolání je také dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V posuzované věci však tyto důvody nebyly naplněny.
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14.08.2018, sp. zn. 8 Tdo 816/2014
Rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 10. 12. 2018, sp. zn. 4 T 149/2017, byl obviněný Z. P. uznán vinným ze spáchání zločinu krádeže podle § 205 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, spáchaného ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, kterého se dopustil tím, že po předchozí vzájemné dohodě vytipoval v katastrální mapě lesní pozemky, které byly ve výpisu z katastru nemovitostí zapsány na F. H., zemřelého v roce 1985, a v přesně nezjištěném období nejméně od listopadu 2015 do začátku ledna 2016 zde provedli nejprve geodetické vytýčení uvedených pozemků a poté neoprávněnou těžbu dřevní hmoty.
Takto odcizili:
1) z parcel poškozeného dědice M. H. dřevní hmotu a poškozenému M. H. tak v souhrnu způsobili škodu ve výši nejméně 1 068 923 Kč,
2) z parcel poškozené dědičky R. L. dřevní hmotu a poškozené R. L. tak v souhrnu způsobili škodu ve výši nejméně 755 430 Kč,
3) z parcel poškozeného dědice F. H. dřevní hmotu a poškozenému F. H. tak v souhrnu způsobili škodu ve výši nejméně 134 668 Kč
Všem poškozeným tak v souhrnu způsobili škodu ve výši nejméně 1 959 021 Kč.
Za uvedené jednání byl obviněný Z. P. odsouzen podle § 205 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody ve výměře 3 (tří) let. Podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu ve výměře 4 (čtyř) let. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněnému uložena povinnost, aby v průběhu zkušební doby vedl řádný život, zejména, aby podle svých sil uhradil škodu způsobenou trestným činem. Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající ve výkonu funkce odborného lesního hospodáře na dobu 3 (tří) let.
Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným Z. P. a M. K. uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně náhradu škody poškozeným.
Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození Lesy České republiky, s.p., a Obec XY odkázáni se svými uplatněnými a nepřiznanými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově podal obviněný Z. P. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 26. 8. 2020, sp. zn. 3 To 624/2019 tak, že odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 8. 2020, sp. zn. 3 To 624/2019, podal obviněný Z. P. dovolání k Nejvyššímu soudu.
Dovolání
Obviněný - dovolatel Z. P. namítal, že se odvolací soud dostatečně nevypořádal s námitkami uplatněnými v odvolání, když po doplnění dokazování uzavřel, že soud prvého stupně dospěl ke správným závěrům, a to přestože nebyl proveden jediný důkaz, ze kterého by vyplývalo, že by se s obviněným K. na nelegální těžbě vůbec domlouval, natož že by se takového jednání účastnil. Obviněný s ohledem na výše uvedené zopakoval, že trvá na své nevině.
Poukázal na nesprávné hmotněprávní posouzení jednání, které je mu kladeno za vinu, a to v návaznosti na provedené důkazy, když soud prvního stupně zaujal přesvědčení o vině obviněného výhradně na základě výpovědi M. K., která však byla nepravdivá a byla učiněna vědomě ve snaze obviněnému uškodit a zároveň získat prospěch v podobě snížení trestu za jednání, u kterého již od počátku bylo zcela zřejmé, že se jej K. dopustil.
Dovolatel vyjádřil zásadní nesouhlas se závěry soudu prvního stupně, potvrzenými odvolacím soudem v napadaném usnesení, že měl společně s M. K. organizovat a provést nelegální těžbu dřevní hmoty, když nebylo prokázáno, že by se s K. na nelegální těžbě vůbec domlouval, obdobně jako nebylo prokázáno, že by si měli oba společně vytipovat k výše uvedenému předmětné pozemky poškozených.
Obviněný – dovolatel také upozornil na to, že nebyl proveden v rámci řízení před soudem prvního stupně ani před odvolacím soudem jediný důkaz k tomu, že by se měl účastnit zaměřování pozemků v dědictví po p. H., na kterých byla provedena nelegální těžba. Nesouhlasil také s tvrzením spoluobviněného K., že měl původně plán vytěžit pozemky společně s ním s tím, že pokud by se na to tzv. přišlo, tak uhradí škodu a vymluví se na omyl. Spoluobviněný K. však v předmětné věci žádnou škodu neuhradil a naproti tomu obviněný-dovolatel ze svých prostředků uhradil Lesům ČR škodu způsobenou chybně provedenou těžbou poté, co zjistil, že se skutečně jedná o pozemky sousedící s pozemky jím zastupované společnosti V.
Podle verze obviněného – dovolatele spoluobviněný K. ho do celé věci zatáhl jednak proto, aby se mu poměrně snížila částka k úhradě škody, ale také proto, že mohl zcela logicky očekávat, že mu spolupráce s orgány činnými v trestním řízení přinese snížení trestu, což se i stalo.
Vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství
Státní zástupkyně uvedla, že argumentace obviněného směřuje pouze k revizi skutkových zjištění, které se týkají rozhodných skutkových okolností posuzovaného případu odcizení dřevní hmoty z parcel zákonných dědiců po zemřelém zůstaviteli F. H.
Dovolatel, podle státní zástupkyně, dovozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a opírá se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pouze formálně, neboť se cestou své dovolací iniciativy domáhá pouze přehodnocení soudy učiněných skutkových zjištění. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. totiž nemůže být naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovým zjištěním soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů.
Státní zástupkyně konstatovala, že vina dovolatele byla na základě zjištěného skutkového stavu věci bez důvodných pochybností prokázána, neboť soud prvního stupně všechny provedené důkazy velmi pečlivě a v souladu s předepsaným postupem ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. zanalyzoval a vyhodnotil. Soud odvolací se opatřeným důkazním stavem věci zabýval ve světle doplněných důkazů s tím přezkumným závěrem, že takto doplněný důkazní stav není způsobilý ke zvrácení skutkového stavu věci, který byl bez důvodných pochybností zjištěn již na prvostupňové úrovni.
Nejvyšší soud
Nejvyšší soud nejprve připomněl, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu shledal, že obviněný Z. P. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadal soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (např. neprovedení jediného důkazu, ze kterého by vyplývalo, že by se s obviněným K. na nelegální těžbě vůbec domlouval, natož že by se takového jednání účastnil, nebo skutečnost, že by se obviněný zúčastnil zaměřování pozemků, na kterých byla provedena nelegální těžba), je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. V podaném dovolání tedy obviněný neuplatnil žádnou námitku v tom smyslu, že by uvedená skutková zjištění nenaplňovala znaky spáchaného trestného činu krádeže podle § 205 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, spáchaného ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku.
Nejvyšší soud konstatoval, že obviněný se svým dovoláním pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Nejvyšší soud se neztotožnil s tvrzením obviněného, že se jednalo o těžbu pouze na pozemcích, které zcela legálním způsobem zakoupila jím zastupovaná společnost V. K této námitce Nejvyšší soud konstatoval, že jak i soudy nižších stupňů v této souvislosti zcela logicky dovodily, že právě obviněného odborné zaměření, dané letitým výkonem funkce lesního hospodáře, jakož i s tím související praktické zkušenosti v tomto směru bránily jím tvrzenému stavu nevědomosti o velmi výrazném překročení těžebních předpokladů, odpovídajících avizovanému rozsahu vytěžení dřevní hmoty z pozemků, zakoupených do vlastnictví jím zastupované společnosti V.
Dále z výpovědi svědka D. K. jednoznačně vyplynulo, že ve třech případech byl zaměřování přítomen i obviněný-dovolatel Z.P.
Nejvyšší soud měl za dostatečně prokázanou iniciativu obou obviněných při zjišťování vlastnických poměrů po původním zemřelém majiteli, účast obviněného při urychleném zaměřování pozemků bez informování vlastníků sousedících pozemků, sjednání kontraktů s řadou odběratelů o dodávce podstatně většího množství dřevní hmoty, než jak mohlo být předpokládáno, společně i se zjištěním, že obviněný P. se v kritické době na místě prováděné těžby i vyskytoval.
To odůvodňuje správnost závěrů soudů, že v projednávané věci šlo o společný projekt obou obviněných, kteří využili té skutečnosti, že jde o dlouhodobě neobhospodařované pozemky a jejich nelegální zásah nebude zavčas odhalen, přičemž s odstupem času ani nebude možno ustanovit skutečné pachatele.
Na základě provedeného dokazování Nejvyšší soud konstatoval, že bylo bezpečně prokázáno, že si obvinění společně nejprve vytipovali v katastrální mapě, lesní pozemky, které byly ve výpisu z katastru nemovitostí zapsány na F. H. Tyto nechali následně geodeticky vytyčit a v období nejméně od listopadu 2015 do začátku ledna 2016 zde provedli neoprávněnou těžbu dřevní hmoty, čímž způsobili v souhrnu škodu ve výši téměř 2 mil. Kč.
V posuzovaném případě se, podle Nejvyššího soudu, v poměru mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Českém Krumlově, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Krajský soud v Českých Budějovicích, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejednalo o žádný extrémní rozpor.
Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je, podle Nejvyššího soudu, dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
V projednávaném případě však soudy získaly bezpečný základ pro svá skutková zjištění a pro závěr o vině po logickém zhodnocení před nimi provedených důkazů, zejména z výpovědi spoluobviněného M. K., který se rozhodl ve věci vypovídat a trestnou činnost doznal.
Na základě toho Nejvyšší soud dovolání obviněného Z. P. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jelikož bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.
Právní věta
Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Pokud dovolatel v podaném dovolání neuplatní žádnou námitku hmotněprávní povahy, ale namítá pouze odlišná skutková zjištění, než byla ta, která se stala podkladem výroku o jeho vině, nesplnil podmínku k tomu, aby bylo možno zabývat se posouzením jemu přisouzeného skutku z hlediska ustanovení hmotného práva.
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24.03.2021, sp. zn. 4 Tdo
V daném případě byl žalobce státním podnikem, který vykonával práva hospodaření s lesy ve vlastnictví státu. Domáhal se žalobou náhrady imisní škody na lesních porostech z důvodu provozu zvlášť nebezpečného na straně žalované (§ 2925 o.z.). Žalobce tvrdil, že provozy žalované (čistírna odpadních vod) způsobují na lesních porostech ve správě žalobce závažné škody a provozovatel neusiluje o snižování produkce škodlivých látek.
Žalovaná-provozovatel čistírny odpadních vod, kromě své hlavní činnosti, v rozhodném období vyráběla teplo a elektrickou energii v tzv. kogeneračních jednotkách a vypustila do ovzduší celkem 0,944 tun SO2 a 96,702 tun NOX, v důsledku čehož byla na lesních porostech ve správě žalobce způsobena škoda a podíl žalované činil celkem 36 326 Kč (z toho škoda ze snížení přírůstu lesního porostu v částce 2 878 Kč, škoda ze snížení produkce lesního porostu činila v částce 29 121 Kč a škoda z mimořádných nebo nákladově náročnějších opatření v částce 4 327 Kč).
Žalobce se domáhal po žalované zaplacení částky ve výši 36 326 Kč s příslušenstvím žalobou podanou u Okresního soudu v Teplicích. Okresní soud rozsudkem ze dne 30. 11. 2017 žalobě nejprve vyhověl, když dospěl k závěru o odpovědnosti žalované za vzniklou škodu na lesních porostech ve správě žalobce a o tom, že žalovaná neprokázala liberační důvod ve smyslu § 2924 o. z.
K odvolání žalované odvolací soud usnesením ze dne 28. 8. 2018 rozsudek okresního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, že skutkové závěry týkající se odpovědnosti za škodu, její výše i právní posouzení odpovědnosti za škodu jsou sice správné, ale závěr o neprokázání liberačního důvodu je pro absenci poučení dle § 118a odst. 3 o. s. ř. nedostatečný.
V návaznosti na zrušující rozhodnutí odvolacího soudu poskytl okresní soud žalované odpovídající poučení v tom směru, že musí prokázat, že její technologie byla nejlepší možná, tj. že produkovala srovnatelný nebo nižší objem emisí než jiné technologie dostupné v daném místě a čase, případně, že sice produkovala vyšší objem emisí než jiné dostupné technologie, ale tyto by nižších emisí dosahovaly za podstatně vyšších nákladů. K této skutkové otázce byl ustanoven znalec, z jehož znaleckého posudku okresní soud zjistil, že k technologii používané žalovanou v rozhodném období neexistovala reálně rozumná alternativa. Na základě toho pak učinil právní závěr, že byl naplněn liberační důvod podle § 2924 o. z., když žalovaná vynaložila veškerou péči, kterou na ní lze rozumně požadovat, aby ke škodě nedošlo.
Okresní soud zjistil, že žalovaná v uvedených čistírnách odpadních vod provozovala celkem 6 kogeneračních jednotek fungujících na principu pístových spalovacích motorů. Ve vztahu k vypouštění emisí SO2 šlo o nejlepší možnou technologii, kdy žalovaná zároveň používala technologii srážení fosforu z čištěné odpadní vody za účelem snížení sulfanu z bioplynu, čímž došlo i ke snížení emisí SO2 z kogenerační jednotky.
Pokud jde o modernější technologii pro případ emisí NOx, tak by podle okresního soudu žalovaná dosáhla nižšího objemu emisí osazením kogeneračních jednotek technologií selektivní katalytické redukce, avšak těchto nižších emisí by bylo dosaženo při vynaložení vstupních investic řádově ve výši několika miliónů Kč. Pořízení a provoz takové technologie by byl spjat s nepřiměřenými náklady, provoz takového zařízení by byl ekonomicky neudržitelný a v běžném podnikatelském prostředí iracionální.
Závěr o výši škody na lesních porostech okresní soud učinil na základě znaleckého posudku. K závěrům o nejlepší možné technologii dospěl taktéž ze znaleckého posudku. Na základě těchto skutkových zjištění aplikoval § 2924 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku o odpovědnosti za škodu z provozní činnosti.
Pokud jde o základní předpoklady odpovědnosti za škodu, okresní soud uzavřel, že tyto jsou dány, neboť žalovaná provozovala závod, došlo ke vzniku škody na lesních porostech, a tato škoda je v příčinné souvislosti s provozní činností žalované. Žalobu však zamítl s tím, že žalovaná se v daném případě odpovědnosti zprostila, když prokázala tvrzení, že vynaložila veškerou péči, kterou po ní lze rozumně požadovat, aby ke škodě nedošlo. V uvedeném období totiž v souvislosti s vypouštěním emisí síry používala nejlepší možnou technologii, neboť v daném místě a čase nebyla dostupná jiná alternativa. Pokud jde o oxidy dusíku, v roce 2014 sice existovala ke spalovacím pístovým motorům alternativní technologie (plynová mikroturbína), ale jen v teoretické rovině, nikoliv pro běžné podnikatelské prostředí. V pořadí druhým rozsudkem ze dne 30. 1. 2020 okresní soud proto žalobu v plném rozsahu zamítl.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání, v němž namítal, že soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Okresnímu soudu především vytýkal, že postupoval nesprávně, pokud na danou věc aplikoval § 2924 o. z. o odpovědnosti z provozní činnosti, zatímco správně měl aplikovat § 2925 o. z. o škody z provozu zvlášť nebezpečného.
Podle žalobce bylo rozhodnutí okresního soudu v rozporu s článkem 11 odst. 1, 3 Listiny, když jím umožnil žalované, aby na úkor žalobce dosáhla majetkového prospěchu, a není nucena dále vynakládat prostředky ke snižování produkce škodlivých látek a negativní vlivy těchto látek musí žalobce snášet. A na závěr namítal, že daná věc měla být také posouzena podle § 1013 o. z., z něhož vyplývá, že vlastník je povinen zdržet se všeho, co působí, že odpad, voda, kouř, prach, plyn, pach, světlo, stín, hluk, otřesy a jiné podobné účinky (imise) vnikají na pozemek jiného vlastníka (souseda) v míře nepřiměřené místním poměrům a podstatně omezují obvyklé užívání pozemku. to platí i o vnikání zvířat. Jsou-li imise důsledkem provozu závodu nebo podobného zařízení, který byl úředně schválen, má soused právo jen na náhradu újmy v penězích, i když byla újma způsobena okolnostmi, k nimž se při úředním projednávání nepřihlédlo. To neplatí, pokud se při provádění provozu překračuje rozsah, v jakém byl úředně schválen. Navrhoval, aby rozsudek okresního soudu byl změněn a žalobě vyhověno, nebo aby odvolací soud rozsudek okresního soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Žalovaná se k odvolání žalobce vyjádřila tak, že soud prvního stupně zjistil dostatečně skutkový stav věci a dospěl na základě provedených důkazů k správnému skutkovému zjištění. Nesouhlasila s názorem žalobce, že její aktivity vědomě směřují pouze k omezení vzniku škody, a nikoliv aby bylo vzniku škody zabráněno, protože není v moci žalované, aby zabránila vznikům škod ze svého provozování. Toto nelze po žádném subjektu, ať již fyzické nebo právnické osobě požadovat. Žalovaná je povinna činit v rámci své podnikatelské činnosti-provozování vodovodů a kanalizací ve veřejném zájmu vše proto, aby dostála povinnosti zásobovat obyvatelstvo pitnou vodou a současně čistit vody odpadní. Čištění odpadních vod je činností, jež bude i při vynaložení nejvyšší péče vždy generovat určité zatížení životního prostředí, avšak tato skutečnost nemůže jít bez dalšího k tíži žalované, neboť ta není prvotním producentem odpadních vod. Jde tak o činnost ve veřejném zájmu, neboť bez čištění odpadních vod by vznikaly na životním prostředí škody mnohem závažnější. Navrhovala rozsudek okresního soudu jako věcně správný potvrdit a nepřiznat žádnému z účastníků náhradu nákladů odvolacího řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem
Soud konstatoval, že okresní soud nepochybil, pokud nárok žalobce posoudil podle ustanovení § 2924 o. z. Nepříznivé účinky exhalací vypouštěných do ovzduší jsou typickým případem vlivu provozní činnosti na okolí a neznamená to, že by se přesouvala veškerá obdobná činnost do kategorie provozu zvlášť nebezpečného, neboť u něj se nepředpokládá nemožnost předejít jakékoliv újmě, nýbrž jen vzniku závažné škody.
V řízení bylo prokázáno, že žalovaná provozuje závod, při tomto provozu dochází ke vzniku škody na lesních porostech ve správě žalobce a je dána příčinná souvislost mezi jednáním žalované a vznikem škody. Uvedené předpoklady vzniku odpovědnosti k náhradě škody jsou tedy splněny. Odpovědná osoba se ovšem povinnosti k náhradě škody zprostí, prokáže-li, že vynaložila veškerou péči, kterou lze rozumně požadovat, aby ke škodě nedošlo (§ 2924 o. z.). V návaznosti na právní posouzení se okresní soud správně zabýval otázkou liberace ze strany žalované. Ve věci ustanovil znalce a na základě jeho posudku a v porovnání s dalšími důkazy dovodil, že žalovaná v daném období využívala nejlepší možnou a reálně dostupnou technologii.
Žalovaná tedy v uvedeném období neměla možnost obstarat jinou technologii, která by vedla k jiným, nižším (nebo dokonce vůbec žádným) emisím oxidů síry a dusíku, a to za ještě ekonomicky přijatelných (racionálních) podmínek. Jestliže na základě shora uvedených skutkových zjištění okresní soud uzavřel, že žalovaná vynaložila veškerou péči, kterou lze rozumně požadovat, aby ke škodě nedošlo, je jeho závěr v souladu s provedeným dokazováním a také odpovídá právní úpravě.
Odvolací soud nepřisvědčil odvolací námitce žalobce, že technologie umožňující další snížení produkce emisí existovaly, a tudíž žalovaná nevynaložila veškerou péči, aby ke škodě nedošlo. Odvolatel, podle soudu, přehlíží, že ve zmíněné právní úpravě se hovoří o veškeré péči, kterou lze rozumně požadovat, aby ke škodě nedošlo, což je třeba podle přesvědčení odvolacího soudu vyložit tak, že je třeba hodnotit nejen technologii samotnou, ale také náklady s ní spojené (na její pořízení a provoz).
Z dokazování před okresním soudem vyplývá, že vstupní investiční náklady jiných technologií by se pohybovaly v řádech milionů Kč.
Odvolací soud ve shodě s okresním soudem nepřisvědčil námitce žalobce, že věc měla být posouzena podle § 2925 o. z. o odpovědnosti za škodu z provozu zvlášť nebezpečného. Pro závěr o provozu zvlášť nebezpečném totiž nebyla splněna podmínka spočívající ve vzniku závažné (tj. zvlášť kvalifikované) škody.
Další námitku odvolatele, že daná věc měla být také posouzena podle § 1013 o. z. a přiznat žalobci peněžitou náhradu újmy vzniklé v důsledku imisí, když tyto vnikají na pozemek žalobce v míře nepřiměřené místním poměrům a podstatně omezují obvyklé užívání pozemku, posoudil odvolací soud jako nepřípustnou. Procesní úprava totiž vyžaduje, aby tato tvrzení byla uplatněna v řízení před soudem prvního stupně, ledaže je odvolatel v této době uplatnit nemohl (protože např. nastaly po vyhlášení rozhodnutí soudu prvního stupně).
Krajský soud konstatoval, že okresní soud věc správně posoudil jak skutkově (jeho skutková zjištění odpovídají provedeným důkazům, jsou úplná a zcela postačující pro rozhodnutí ve věci a jsou prosta vzájemných rozporů), tak i právně ve smyslu shora citovaných ustanovení.
Z uvedených důvodů odvolací soud proto rozsudek okresního soudu podle § 219 o. s. ř. potvrdil.
Právní věta:
Pro posouzení odpovědnost provozovatele závodu za škodu způsobenou nepříznivými účinky exhalací vypouštěných do ovzduší je rozhodující určení, zda se jedná o závažnou škodu podle § 2925 o.z., nebo o škodu z provozní činnosti podle § 2924 o.z.
Podle § 2925 odst. 1, 2, 3 o.z. kdo provozuje závod nebo jiné zařízení zvláště nebezpečné, nahradí škodu způsobenou zdrojem zvýšeného nebezpečí; provoz je zvlášť nebezpečný, nelze-li předem rozumně vyloučit možnost vzniku závažné škody ani při vynaložení řádné péče.
Podle § 2924 o. z. platí, že kdo provozuje závod nebo jiné zařízení sloužící k výdělečné činnosti, nahradí škodu vzniklou z provozu, ať již byla způsobena vlastní provozní činností, věcí při ní použitou nebo vlivem činnosti na okolí. Povinnosti se zprostí, prokáže-li, že vynaložil veškerou péči, kterou lze rozumně požadovat, aby ke škodě nedošlo.
Žalovaná se v daném případě odpovědnosti zprostila, když prokázala tvrzení, že vynaložila veškerou péči, kterou po ní lze rozumně požadovat, aby ke škodě nedošlo. V uvedeném období totiž v souvislosti s vypouštěním emisí síry používala nejlepší možnou technologii, neboť v daném místě a čase nebyla dostupná jiná alternativa.
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12.08.2020, sp. zn. 95 Co 92/2020.