V projednávané věci se jednalo o náhradu škody, kterou měla žalovaná obchodní společnost STANEST, s. r. o., způsobit žalobkyním J. J. a L. P. tím, že neoprávněně těžila dřevo na jejich pozemku o výměře 12.794 m2. Žalovaná částka se sestávala z nákladů vzniklých neoprávněnou těžbou dříví (zalesnění, ožínání, ochrana před klikorohem) ve výši 42.158 Kč, hodnotou neoprávněně vytěženého dříví ve výši 107.565 Kč, nákladů na vypracování znaleckých posudků a nákladů na činnost geodeta ve výši 17.796 Kč a hotových výdajů ve výši 3.800 Kč.
Ohledně výše škody žalobkyně předložily k žalobě předávací protokol geodeta, který vytyčil pozemek, na kterém byla prováděna neoprávněná těžba, dále dva znalecké posudky týkající se nákladů vzniklých neoprávněnou těžbou a stanovující hodnotu neoprávněně vytěženého dříví.
O žalobě rozhodoval Obvodní soud pro Prahu 6.
Žalobkyně byly soudem prvního stupně vyzvány ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř., aby označily důkazy ke zjištění, kdy žalovaná neoprávněně vytěžila dřevo, dále ve smyslu § 118a odst. 1 o. s. ř. k doplnění skutkových tvrzení ohledně výše škody, z čeho přesně se skládá částka 42.158 Kč, dále dle § 118a odst. 1) a 3) o. s. ř. k doplnění skutkových tvrzení a označení důkazů, na jaké rozloze došlo k vykácení stromů, jaký porost se na uvedené rozloze nacházel, kolik dřeva bylo vykáceno, zda se počítaly pařezy.
Žalobkyně v reakci na výzvu soudu zopakovaly svá žalobní tvrzení, znovu odkázaly na již předložené znalecké posudky a navrhly vypracovat znalecký posudek z oboru dendrologie na stáří pařezů, dle kterého by dle jejich názoru bylo možno určit neoprávněně vytěženou dřevní plochu a množství vytěžené dřevní hmoty, případně navrhly doplnit znalecký posudek. V průběhu řízení byl také vypracován revizní znalecký posudek Ústavu pro hospodářskou úpravu lesů Brandýs nad Labem, který konstatoval, že rozsah škody již nelze spolehlivě zjistit s ohledem na časový odstup od škodné události.
Soud prvního stupně zamítl návrhy žalobkyň na doplnění dokazování pro nadbytečnost (bez podrobnějšího odůvodnění) a uzavřel, že žalobkyně neunesly ve sporu břemeno tvrzení a břemeno důkazní.
Obvodní soud pro Prahu 6 následně rozsudkem ze dne 8. 8. 2017, č. j. 4 C 185/2012-181, zamítl žalobu o povinnost žalované zaplatit žalobkyním 171.319 Kč.
Žalobkyně s rozsudkem soudu nesouhlasily a odvolaly se k Městskému soudu v Praze.
Městský soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně a zcela se ztotožnil s jeho právními závěry. K nim dodal, že rozsah škody není možno stanovit ani úvahou soudu ve smyslu § 136 o. s. ř., což konstatoval znalecký ústav ve svém revizním posudku, a soudu prvního stupně nelze vytýkat, že neprovedl výslech svědka J., neboť takovým důkazem nemohl být nahrazen nedostatek žalobních tvrzení. Odvolání žalobkyň zamítl.
Nejvyšší soud
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly žalobkyně dovolání k Nejvyššímu soudu z důvodu nesprávného právního posouzení otázky hodnocení důkazu znaleckým posudkem.
Nejvyšší soud uvedl, že v daném případě bylo nesporným, že žalovaný porušil právní povinnost tím, že bez souhlasu žalobkyň těžil dřevo na jejich pozemku. Spornou se však stala otázka výše škody, ohledně níž žalobkyně poukázaly na znalecké posudky a protokol geodeta a uvedly, že výše škody je dána náklady vzniklými neoprávněnou těžbou dříví na vymezeném pozemku (zalesnění, ožínání, ochrana před klikorohem), hodnotou neoprávněně vytěženého dříví, náklady na vypracování znaleckých posudků, náklady geodeta a hotovými výdaji na pořízení výpisu z katastru nemovitostí, cestovné, telefon a poštovné.
Žalobkyně svá tvrzení o vzniku majetkové újmy opřely o znalecké posudky, v nichž jsou uvedeny základní skutečnosti, jež představují snížení majetkového stavu žalobkyň, a navrhly tyto posudky jako důkazy k prokázání svých tvrzení.
Nejvyšší soud se neztotožnil s názorem odvolacího soudu, že ve vztahu ke vzniku majetkové újmy chybí vylíčení rozhodných skutečností a že žalobkyně ani po poučení soudu podle § 118a odst. 1 o. s. ř. nesplnily svou povinnost tvrzení, a nelze mu přisvědčit ani v tom, že ze závěrů zmíněných znaleckých posudků nevyplývají základní skutečnosti ohledně plochy neoprávněné těžby na pozemku žalobkyň. Přisvědčit nelze ani závěru, že odkazem na znalecké posudky žalobkyně nesplnily řádně svoji povinnost tvrzení proto, že znalecký posudek představuje důkazní prostředek sloužící k prokázání tvrzených skutečností a nelze jím nahrazovat žalobní tvrzení, jak uzavřel soud prvního stupně a odvolací soud tento jeho závěr potvrdil. Uvedený postup totiž ustálená judikatura výslovně připouští.
Nejvyšší soud konstatoval, že soud prvního stupně postupoval v rozporu s § 132 a § 157 odst. 2 o. s. ř., neboť nepřihlížel ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, nehodnotil důkazy v jejich vzájemné souvislosti (a odvolací soud z takto zjištěného skutkového stavu vycházel) a ve svém rozsudku neuvedl, proč neprovedl i další navržené důkazy. Součástí spravedlivého procesu je rovněž možnost účastníka řízení navrhnout důkazy, přičemž soud sice není povinen navržené důkazy provést, avšak je povinen o všech návrzích rozhodnout a pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl.
Podle Nejvyššího soudu lze neakceptování důkazního návrhu účastníka řízení založit třemi důvody:
Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení.
Druhým je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit, ani vyvrátit tvrzenou skutečnost čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí.
Třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřeno nebo vyvráceno.
Těmto požadavkům soud prvního stupně nedostál, neboť náležitě nevyložil a neodůvodnil, proč zamítl důkazní návrhy žalobkyň na vypracování znaleckého posudku z oboru dendrologie na stáří pařezů, dále doplnění znaleckého posudku a výslech svědka. Soud prvního stupně sice uvedl, že tyto důkazní návrhy zamítá pro nadbytečnost, svůj závěr však blíže neodůvodnil, a není tak patrno, v čem má tato nadbytečnost spočívat. Podle soudu je zásadně v logickém rozporu zamítnutí důkazních návrhů žalobce pro nadbytečnost a konstatování, že žalobce neunesl důkazní břemeno. V projednávané věci je tedy řízení zatíženo vadou, neboť jde o opomenuté důkazy.
Odvolací soud se tak dopustil vady řízení, jestliže nezrušil rozsudek soudu prvního stupně pro nepřezkoumatelnost.
Dovolací soud shledal, že rozhodnutí odvolacího soudu není věcně správné. Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil, a protože se tyto důvody vztahují i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i je a vrátil mu věc k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Právní věta:
- Jestliže po poučení soudu prvního stupně podle § 118a odst. 1 o. s. ř. žalobce nedoplnil vylíčení rozhodných skutečností opisem údajů z listin (znaleckých posudků), které navrhl jako důkaz a které byly oběma účastníkům známy, tak jeho nečinnost v tomto směru nezakládá důvod k zamítnutí žaloby pro neunesení břemene tvrzení. Ve vztahu k těmto skutečnostem účastník splní svou povinnost tvrzení, kterou mu ukládá § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř., již tím, že navrhne, aby tyto listiny byly provedeny jako důkaz k prokázání jeho tvrzení a není třeba, aby jednotlivé údaje z těchto listin opakoval, případně je opisoval.
- Tím, že žalobkyně ke svým tvrzením o vzniku majetkové újmy poukázaly na znalecké posudky, v nichž jsou uvedeny základní skutečnosti, jež představují snížení majetkového stavu žalobkyň a navrhly tyto posudky jako důkazy k prokázání svých tvrzení, tak splnily svoji povinnost tvrzení.
- Otázka přezkoumatelnosti a správnosti znaleckých posudků (např. použití správné metodiky a jejího řádného provedení) a jiných odborných vyjádření je již otázkou hodnocení důkazů, která se týká procesu dokazování a unesení důkazního břemene. Zpochybněním závěrů znaleckého posudku na základě revizního znaleckého zkoumání nelze zpětně zpochybnit existenci skutkových tvrzení z něj vyplývajících.
Soudní rozhodnutí řeší krádeže dřeva z odvozních míst. Obviněný využíval kůrovcové kalamity, kdy jsou vlastníci lesa nuceni skladovat dřevo před odvozem z lesa na místech přístupných z běžných komunikací, než toto bude odvozeno na prodej nebo na pilu.
Obviněný si vždy dopředu vytipoval složené dřevo, které postupně s dalšími spolupachateli odcizil. Obviněný se tak dopustil celkem 14 skutků spočívají v krádeži dřeva z odvozních míst se stejným skutkovým základem.
Po vzájemné dohodě vybral vhodná místa, kde se nacházela kulatina vhodná k odcizení a poté o ní informoval další spolupachatele. Následně společně na místo přijeli nákladním automobilem s návěsem a po příjezdu na místo naložili kulatinu na návěs a odcizili k odvozu připravené dřevo.
Za trestnou předmětnou činnost byl obviněný rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 15.11.2017, č.j. 3 T 225/2014-1379 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 26.07.2018, sp. zn. 68 To 49/2018, odsouzen za zločin krádeže podle ust. § 205 odst. 1, odst. 4 písm. c) trestního zákoníku, kterého se měl dopustit tím, že ve spolupachatelství odcizil dřevní hmotu z odvozních míst, kterou si předem vytipovával.
Za spáchaný trestný činu mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř roků, za současného vyslovení dohledu.
Rozsudky obsahovaly rovněž výrok o náhradě škody, kterou byl obviněný povinen zaplatit poškozeným subjektům. Výše a hodnota odcizeného dřeva byla stanovena na základě zpracovaných znaleckých posudků znalce z oboru ekonomiky, specializovaného na odvětví dříví – těžba, pěstování lesa.
Obviněný podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání. Jeho dovolací námitky spočívaly, mimo jiné, v tvrzení, že nebyla dostatečně zjištěna výše škody odcizeného dřeva a právní kvalifikace, spočívající ve výši škody, je tedy nesprávná.
Nejvyšší soud k námitce individualizace odcizené věci konstatoval tak, aby bylo postaveno najisto, jaká věc byla odcizena, platí, že jestli je odcizováno dřevo, jde o věc určenou druhově, nikoli konkrétně kus po kusu jednotlivého kmene. Postačí tak k individualizaci postup zvolený nižšími soudy, tedy určení podle kubických metrů a označením smrkového dřeva – kulatiny [a v jediném případě – bod 4) topolového dřeva], což postačí k dostatečně nezaměnitelnému označení dřeva.
Dle soudu je možno uzavřít, že to byl obviněný, kdo ve spojení s dalšími spolupachateli, v tomto řízení již odsouzenými [s výjimkou posledních tří bodů 12) – 14), kde postupoval sám], zajišťoval od těchto osob nejprve informace o existenci skládek dřeva na příslušných místech, tam pak odjížděl s návěsem, dřevo bez souhlasu majitelů naložil a odvezl ke zpracování na pilu a zde vystupoval pod smyšleným jménem za účelem prodeje dřeva.
Pokud jde o kvalitu dřeva, tak bylo vycházeno ze znaleckého posudku znalce z oboru ekonomiky, specializovaného na odvětví dříví – těžba, pěstování lesa.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 22.05.2019, sp. zn. 3 Tdo 344/2019, odmítnul dovolání obviněného.
Právní věta
Pokud dojde k odcizení dřeva, tak se jedná o věc druhově určenou. V trestním oznámení, usnesení o zahájení trestního stíhání dle ust. § 160 odst. 1 trestního řádu, obžalobě nebo rozsudku postačuje, je-li odcizené dřevo uvedeno druhově, nikoli konkrétně kus po kusu jednotlivého kmene.
Postačí tak k individualizaci odcizeného dřeva určení podle kubických metrů a označením smrkového dřeva – kulatiny, což postačí k dostatečně nezaměnitelnému označení dřeva.
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22.05.2019, sp. zn. 3 Tdo 344/2019.
Obviněný R. Č. koupil ideální polovinu lesních pozemků, které byly v podílovém spoluvlastnictví. V době, kdy pozemky kupoval byla poslední známá vlastnice druhé poloviny pozemků (M. B.) již přes šedesát let po smrti.
Spolumajitel ideální poloviny lesních pozemků obviněný R. Č. provedl mýtní těžbu 37 ks nejsilnějších stromů, a to bez vědomí a souhlasu druhého spoluvlastníka, k jehož zjištění a získání jeho stanoviska nic neučinil, pouze věděl, že podle údajů v katastru nemovitostí byla dřívější spolumajitelkou pozemků M. B. Následně vytěženou dřevní hmotu v celkovém množství 353,98 m3 v hodnotě 557 614 Kč prodal a finanční prostředky si ponechal, čímž způsobil České republice škodu ve výši 278 807 Kč.
Státní zástupce toto jednání kvalifikoval jako přečin krádeže podle § 205 odst. 1, 3 tr. zákoníku a podal na obviněného obžalobu k Okresnímu soudu v Chrudimi. Rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi ze dne 15. 10. 2019, č. j. 7 T 196/2018-313, byl obviněný R. Č. podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby.
Proti rozsudku soudu prvního stupně se státní zástupce odvolal ke Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, který svým usnesením ze dne 19. 2. 2020, č. j. 14 To 385/2019-344, podle § 256 tr. ř. odvolání zamítl. Odvolací soud sice přisvědčil převážné části odvolacích námitek státního zástupce, nicméně akceptoval způsob meritorního rozhodnutí prvostupňové instance. Dospěl totiž k závěru, že na straně obviněného není dáno úmyslné zavinění, konkrétně že subjektivní stránku nelze dovodit ve vztahu ke způsobení škodlivého následku.
Proti tomuto rozhodnutí krajského soudu podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného dovolání, kterým je napadl v celém rozsahu.
Nejvyšší státní zástupce shrnul, že obviněný záměrně zakoupil jednu ideální polovinu pozemků, u nichž původně nebyl znám další spoluvlastník, za účelem těžby dřevní hmoty, ačkoliv pozemky nebylo možno legálně vytěžit bez uskutečnění patřičných kroků ve vztahu ke druhému spoluvlastnickému subjektu, na které však zcela rezignoval. V bezprostřední časové návaznosti pak provedl svévolnou těžbu, aniž by byl veden neodkladností takového postupu, zejména pak z jím deklarovaného důvodu poškození porostu kůrovcem.
Podle nejvyššího státního zástupce byl obviněný motivován jednoznačnou snahou o dosažení rychlého a okamžitého zisku. Došlo tak k vymýcení nejsilnějších zdravých a škůdcem nepoznamenaných stromů, zatímco přirozené vývraty byly na místě ponechány jako ekonomicky nezajímavé. Následně došlo ke zpeněžení dřevní hmoty a k zužitkování získaných finančních prostředků ve prospěch obviněného. Obviněný neprojevil aktivitu k tomu, aby zjistil identitu druhého spoluvlastníka. Nezaložil ani bankovní účet, na který by mohl odděleně převést polovinu získaných finančních prostředků, a nevyužil ani případné soudní či notářské úschovy. Úmysl obviněného, užívat získané finanční prostředky jako vlastní, byl zřejmý i z toho, že neučinil nic pro to, aby objem a kvalita vytěžené dřevní hmoty byly v budoucnu zjistitelné druhým spoluvlastnickým subjektem, neboť neprováděl žádnou dokumentaci provedené těžby, ani ji neučinil součástí firemního účetnictví.
Nejvyšší soud
Nejvyšší soud uvedl, že z napadeného usnesení je zřejmé, že odvolací soud výstižně a logicky zdůvodnil naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu krádeže podle § 205 odst. 1, 3 tr. zákoníku, pokud jde o objektivní stránku. Jako nepřesvědčivý a nesprávný se však jeví závěr odvolacího soudu ohledně subjektivní stránky, tedy nemožnosti dovodit úmysl obviněného ve vztahu ke způsobení škodlivého následku. Podle soudu se nelze ztotožnit s názorem, že nebyla vyvrácena obhajoba obviněného založená na předpokladu, že neměl v úmyslu způsobit spoluvlastníkovi pozemku škodu.
Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že dovolání nejvyššího státního zástupce je důvodné a napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích je nutno zrušit. Současně shledal, že obstát nemůže ani rozsudek soudu prvního stupně. V tomto ohledu odvolací soud správně uvedl, že nalézací soud zcela nekriticky přejal obhajobu obviněného týkající se nutnosti vytěžení dřeva z důvodu napadení kůrovcem. Přes určité nedostatky v hodnocení provedených důkazů a bez jakéhokoli odůvodnění však soud prvního stupně konstatoval naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu krádeže podle § 205 odst. 1, 3 tr. zákoníku, načež přistoupil k aplikaci § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Tu založil de facto pouze na existenci právní úpravy mimotrestní normou dopadající na právní vztahy v posuzovaném případě, tedy na možnosti vymáhat náhradu škody soukromoprávní cestou.
Nejvyšší soud proto oba rozsudky zrušil, stejně jako všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad, a přikázal Okresnímu soudu v Chrudimi, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Právní věta:
Spoluvlastník se může dopustit trestného činu krádeže ve vztahu k předmětu spoluvlastnictví tím, že vědomě a záměrně vyloučí druhého spoluvlastníka z dispozice se spoluvlastnictvím. Škoda u trestného činu krádeže vzniká okamžikem přisvojení si cizí věci, která je v podílovém spoluvlastnictví, tím, že se jí spoluvlastník zmocní v úmyslu nakládat s ní, jako by náležela jen jemu samotnému, čímž svévolně vyloučí ostatní spoluvlastníky z výkonu vlastnického práva, tj. z možnosti věc ve spoluvlastnictví držet, užívat, požívat její plody a užitky a nakládat s ní.
Dostupné z: Téma: Přečin krádeže – vytěžení lesa náležející spoluvlastníkovi
Lesy České republiky, s. p. - (žalobce) na jaře 2016 na pozemku, jehož vlastníkem je stát, v katastrálním území Konárovice, vysadil sazenice borovice lesní, které poničila srnčí zvěř a došlo k částečnému snížení přírůstu stromků. Celková výše škody činila 125 664 Kč. Žalobce (Lesy ČR) uplatnil právo na náhradu škody u žalovaného - Mysliveckého spolku Ovčáry, z. s., v prekluzivní lhůtě stanovené § 55 odst. 1 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti. A žalobu o náhradu škody podal před uplynutím lhůty podle § 55 odst. 3 tohoto zákona. Žalovaný byl podle § 55 odst. 1 písm. b) zákona o myslivosti povinný k náhradě vzniklé škody.
Spor řešil Okresní soud v Kolíně, který rozsudkem ze dne 20. 7. 2017, č. j. 19 C 241/2016-160, rozhodl tak, že zastavil řízení co do částky 20 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), vyhověl žalobě v části, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 42 832 Kč s příslušenstvím a příslušenství z částky 62 832 Kč (výrok II) a zamítl žalobu v části, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 62 832 Kč s příslušenstvím (výrok III).
Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalobci přísluší právo hospodaření k pozemku, který je určen k plnění funkce lesa a je součástí honitby, jejímž uživatelem je žalovaný.
Soud prvního stupně nevzal za prokázané, že by škoda vznikla nebo se zvětšila, byť jen částečně v důsledku okolností přičitatelných žalobci, ačkoli nepřijal u vysazených borovic žádné opatření k předcházení škodám, neboť ze znaleckého posudku vyplynulo, že v tomto konkrétním případě nešlo o postup vymykající se odborným postupům v lesním hospodářství (§ 2918 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku účinného).
Soud shledal důvod zvláštního zřetele hodný ve smyslu § 2953 odst. 1 o. z. pro snížení nahrazované škody na polovinu v okolnosti, že škoda byla způsobena jarním (a nikoli obvyklým zimním či letním) okusem sazenic. Vyložil, že jarní okus zvěří je dle znalce nanejvýš neobvyklý, proto nemohl vznik škody dobře předpokládat žalobce ani žalovaný, tudíž by měli nést škodu stejným dílem. Aplikace § 2953 odst. 1 o. z. není vyloučena, neboť nebylo prokázáno, že by škoda byla způsobena porušením odborné péče žalovaným (§ 2953 odst. 2 o. z.). Současně přihlédl k poměrům žalobce (poškozeného), který je držitelem honitby a obhospodařuje veškeré lesy ve vlastnictví státu.
Spor dále řešil Krajský soud v Praze, který rozsudkem ze dne 25. 4. 2018, č. j. 25 Co 77/2018-274, 25 Co 78/2018, jako soud odvolací změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II tak, že je žalovaný povinen zaplatit žalobci 17 699 Kč s příslušenstvím a dále příslušenství z částky 20 000 Kč, pokud se žalobce domáhal zaplacení 25 133 Kč s příslušenstvím, žalobu zamítl (výrok I.)
Na rozdíl od okresního soudu dospěl k závěru, že žalobce nepřijal možná opatření k předcházení škodám a neprovedl účinnou ochranu vysazovaných rostlin, aby nedošlo k jejich okusu zvěří, ačkoli měl možnost využít přípravky, kterými by dřeviny před zvěří uchránil. Ze znaleckého posudku, výslechu znalce ani jiných důkazů nebylo zjištěno, že by něco bránilo oplocení borovic nebo jejich postřiku. Odvolací soud shledal zavinění žalobce na vzniklé škodě podle § 2918 o. z. v rozsahu 20 %. Při stanovení výše náhrady vzal v úvahu kromě majetkových poměrů žalovaného i počet jeho členů, jejich majetkové poměry a tím i jejich možnosti ovlivňovat finanční hospodaření spolku. Spolek tvoří šest lidí, z nichž jsou tři starobní důchodci, jeden invalidní důchodce, pouze dva členové jsou výdělečně činní, z toho jeden v exekuci. Příjem žalovaného je tak tvořen zejména státními dotacemi. Výsledek jeho hospodaření za rok 2014 činil 17 962,38 Kč, z toho členské příspěvky tvořily 14 500 Kč. V roce 2015 žalovaný se ztrátou ve výši 37 924 Kč a v roce 2016 činil výsledek hospodaření 18 295 Kč, v němž je již zahrnuta uhrazená náhrada škody žalobci ve výši 20 000 Kč a pokuta 1 000 Kč Městskému úřadu Kolín. Odvolací soud uvážil celospolečenský význam a smysl žalovaného, jehož činnost se neuskutečňuje za účelem zisku, ale za účelem provádění myslivosti, směřuje k udržení a rozvíjení mysliveckých tradic a zvyků jako součásti českého národního kulturního dědictví. Zánik takového spolku ekonomickou likvidací v důsledku povinnosti k náhradě škody není v zájmu společnosti, navíc za situace, kdy stát činnost zájmových spolků výrazně ekonomicky podporuje. Odvolací soud proto podle § 2953 odst. 1 o. z. náhradu škody žalovanému snížil o částku 62 832 Kč.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která nebyla v rozhodovací činnosti dovolacího soudu řešena. Žalobce namítal, že v celém řízení nebyl proveden žádný relevantní důkaz, který by odůvodnil závěr o porušení jeho prevenční povinnosti založené v § 53 zákona o myslivosti. Povinnosti, které vlastníkům lesa ukládají právní předpisy, řádně splnil, jeho spoluzavinění na vzniklé škodě nebylo prokázáno. Pokud by žalovaný jako uživatel honitby udržoval stavy spárkaté zvěře mezi minimálními a normovanými, ke škodám by nemohlo dojít. Odvolací soud nezjistil řádně skutkový stav a nehodnotil důkazy v jejich vzájemných souvislostech, nad objektivní odpovědnost žalovaného, který jako uživatel honitby odpovídá za vzniklou škodu bez zřetele na své zavinění, nadřadil jeho ekonomickou situaci. Odvolací soud pochybil, jestliže podle § 2953 o. z. vzal v úvahu majetkové poměry žalovaného jako zapsaného spolku, neboť nejsou důvodem zvláštního zřetele hodným pro snížení náhrady škody.
Nejvyšší soud uvedl, že námitky proti zjištěnému skutkovému stavu či proti hodnocení důkazů nejsou předmětem dovolacího přezkumu a ani nezakládají přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Námitky týkající se splnění nebo nesplnění prevenční povinnosti podle § 53 zákona o myslivosti a tím i závěru o částečném spoluzpůsobení škody dovolatelem proto nemohou založit přípustnost dovolání. Dovolatelem formulované právní otázky vycházejí z odlišného skutkového stavu, než je ten, který zjistily soudy obou stupňů a jehož správnost dovolací soud přezkoumávat nemůže. Není tak uplatněn způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolání je však přípustné pro řešení otázky, zda je možné moderovat výši náhrady škody podle § 2953 o. z., jestliže je škůdce právnickou osobou, neboť se jedná o otázku, která dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla vyřešena.
Soud uvedl, že žalovaným subjektem je právnická osoba, jejíž majetkové poměry jsou natolik omezené (rozpočet v řádu několika desítek tisíc korun, nepočetná členská základna), že by uložení povinnosti k plné náhradě škody, za kterou zapsaný spolek odpovídá, vzhledem ke zjištěným a odvolacím soudem přehledně a výstižně vysvětleným okolnostem případu, bylo nepřiměřeným zásahem do majetkové sféry mysliveckého spolku, jímž by byla ohrožena nejen jeho schopnost dostát finančním závazkům, nýbrž vůbec možnost vykonávat činnost, která má kromě jiného i společenský a kulturně-historický význam. To platí tím spíše i proto, že požadovaná částka, která je pro žalovaného na hranici jeho platební schopnosti, je naopak zcela marginální z pohledu finančních toků, s nimiž disponuje státní podnik. Soud může z důvodů zvláštního zřetele hodných snížit přiměřeně náhradu škody podle § 2953 odst. 1 o. z. i v případě, že škůdcem je právnická osoba.
Nejvyšší soud konstatoval, že odvolací soud nepochybil, jestliže při rozhodování o rozsahu náhrady škody postupoval podle § 2953 odst. 1 o. z. a zohlednil okolnosti vzniku škody, majetkové poměry škůdce i jeho celospolečenský význam a smysl. Postupoval v souladu s judikaturou dovolacího soudu potud, že rozlišil důvody pro snížení náhrady újmy podle § 2918 o. z. z titulu spoluúčasti poškozeného na vzniku újmy a podle § 2953 o. z. z důvodů zvláštního zřetele hodných,
Podle Nejvyššího soudu je napadený rozsudek z pohledu uplatněného dovolacího důvodu správný a proto dovolací soud podle § 243d písm. a) o. s. ř. dovolání zamítl.
Právní věta:
- Využití moderačního oprávnění soudu je výjimkou z principu plné náhrady škody a rovněž zásahem do práva poškozeného vlastnit majetek podle čl. 11 usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod. Soud k němu proto smí přistoupit pouze výjimečně a své rozhodnutí musí řádně a důkladně odůvodnit. Ustanovení § 2953 odst. 1 o. z. výslovně vyžaduje existenci důvodů zvláštního zřetele hodných, pro které lze výjimečně částečně odepřít poškozenému právo na náhradu škody.
- Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem.
- Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje.
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.08.2020, sp. zn. 25 Cdo 4393/2018.
V dané věci se jednalo o spor o náhradu škody vzniklou exhalacemi na konkrétních lesních porostech ve vlastnictví státu.
Žalobce se domáhal zaplacení částky 26.324,- Kč s příslušenstvím na náhradě škody podle § 4 odst. 1 a § 21 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích, ve znění pozdějších předpisů, kterou měla žalovaná obchodní společnost způsobit provozní činností v roce 1999 exhalacemi 162 tun SO2 a Nox na lesních porostech ve správě žalobce na území celé ČR. Žalobce doplnil žalobu podáním o specifikaci území, na nichž provozní činností žalovaného došlo k poškození lesních porostů. U každé z lesních správ a lesních závodů, žalobce uvedl i jmenovitý seznam revírů.
Dále žalobu upřesnil tak, že imisní škoda, jejíž náhrady se na žalovaném domáhá, spočívá jednak v poklesu přírůstu dřevní hmoty v částce 16.222,- Kč, v nutnosti předčasného smýcení lesního porostu ve výši 1.970,- Kč, za snížení kvality lesního porostu ve výši 5.008,- Kč, ze snížení produkce záměnou dřevin ve výši 1.892,- Kč a z mimořádných opatření ve výši 1.232,- Kč (výše škody byla vyčíslena podle vzorců uvedených ve vyhl. č. 81/1996 Sb. a ve vyhl. č. 55/1999 Sb.).
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 5. 6. 2003, č. j. 51 C 311/2001 - 46, žalobu na zaplacení částky 26.324,- Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Při právním posouzení věci obvodní soud dovodil, že žalobce neprokázal vlastnictví ani právo hospodaření k lesním porostům organizačních jednotek dotčených území (uvedených v žalobě), a důkazní břemeno v tomto směru neunesl ani ohledně všech parcel jím vybraných lesních správ M., N. a H.
Neprokázal ani vznik škody a její výši, neboť nedoložil základní vstupní údaje, a jeho tvrzení, že žalovaný provozuje zdroj emisí a že vypustil v roce 1999 do ovzduší 162 tun SO2 a Nox, ještě neprokazuje, že tím žalobci v tomto roce způsobil škodu ani v jakém rozsahu. Lesní porosty byly poškozeny ještě před rokem 1999 a jedná se tudíž o tzv. starou ekologickou zátěž. Nelze tedy prokázat ani příčinnou souvislost mezi provozní činností žalovaného v roce 1999 a vznikem škody na lesních porostech. Z těchto důvodů neprovedl žalobcem navržený důkaz znaleckým posudkem z příslušného oboru a žalobu jako neopodstatněnou zamítl.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 11. 2003, č. j. 58 Co 493/2003 - 66, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vycházel ze skutkových zjištění obvodního soudu a dovodil, že žalobci se v dané věci nepodařilo prokázat, že škoda vznikla na lesních porostech v jeho správě a tedy jemu. Poukázal na to, žalobce v žalobě pouze uvedl, že škoda vznikla na lesních porostech ve vlastnictví státu, k nimž má právo hospodaření.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Nejvyšší soud jako soud dovolací uvedl, že vzhledem k tomu, že žalobce v dané věci uplatnil nárok na náhradu škody, která mu vznikla na lesních porostech v celé ČR v roce 1999, je při posuzování tohoto nároku třeba vycházet z právních předpisů v té době platných, tj. ze zákona č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů, (lesní zákon), ve znění zákona č. 238/1999 Sb., a ze zákona č. 77/1997 Sb., o státním podniku.
Podle § 4 odst. 1 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů, (lesní zákon), pokud jde o lesy ve vlastnictví státu (dále jen státní lesy“), vztahují se práva a povinnosti vlastníka lesa podle tohoto zákona na právnickou osobu, které je svěřeno nakládání s těmito lesy, pokud tento zákon nestanoví jinak. Podle výpisu z obchodního rejstříku, vedeného Krajským soudem v Hradci Králové, oddílu A.XII, vložky 540, je žalobce státním podnikem, který byl založen Zakládací listinou Ministerstva zemědělství České republiky ze dne 11. 12. 1991, č. j. 6677/91-100, a jehož předmětem podnikání je mimo jiné výkon práv a povinností vlastníka lesa podle lesního zákona u lesů, které jsou ve vlastnictví státu a k nimž má podnik právo hospodaření, výkon práva hospodaření k lesům, které jsou ve vlastnictví státu, k nimž má státní podnik L. České republiky právo hospodaření, činnost odborného lesního hospodáře, výkon ochranné služby v lesích a další. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 77/1997 Sb., o státním podniku, podnik je právnickou osobou provozující podnikatelskou činnost s majetkem státu vlastním jménem a na vlastní odpovědnost. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení k tomuto majetku má podnik právo hospodaření.
Každý odpovídá za škodu, kterou způsobí jinému provozní činností. Podle odst. 2 písm. b) tohoto ustanovení je škoda způsobena provozní činností, je-li způsobena fyzikálními, chemickými, popřípadě biologickými vlivy provozu na okolí.
Z uvedené právní úpravy vyplývá, že aktivní věcnou legitimaci ve sporu o náhradu škody vzniklé na lesních porostech (lesích) má ta právnická osoba, které stát svěřil nakládání s lesy ve vlastnictví státu (§ 4 odst. 1 zákona o lesích) a zcela legitimně jí náleží výkon práva hospodaření k lesům, které jsou ve vlastnictví státu.
Právní věta:
Státnímu podniku, kterému byl lesní majetek svěřen do správy na základě zákona, náleží výkon práva hospodaření k lesům. Tento podnik s lesy hospodaří a vykonává všechna práva vlastníka lesa. Státní podnik je věcně legitimován k uplatnění náhrady škody na lesních porostech (např. škodu vzniklou exhalacemi) a je aktivně legitimován k podání žaloby a vymáhání náhrady škody před v soudním řízení.
Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24.02.2005, sp. zn. 25 Cdo 623/2004.
Stěžovatelka - společnost Sev.en EC, a. s., jako obchodní korporace provozující elektrárnu ve Chvaleticích, podala ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu a rozsudku Městského soudu v Praze. Vedlejšími účastníky řízení byly: 1/ Lesy České republiky, s. p. a 2/ ČEZ, a. s. Stěžovatelka se v průběhu řízení vyčlenila ze skupiny ČEZ a stala se v řízení před soudem prvního stupně samostatným účastníkem řízení. Spor se týkal odpovědnosti za škodu na lesích způsobenou imisemi a stanovení její výše.
Náhrady škody za poškození lesa se jako žalobce domáhal státní podnik Lesy České republiky proti žalovaným elektrárenským společnostem. Jednání probíhající na třech úrovních soudní soustavy byla pro elektrárenské společnosti neúspěšná a byla jim stanovena náhrada škody. Průběh jednání před podáním ústavní stížnosti byl následující:
- Lesy České republiky, s. p. se návrhem u Obvodního soudu pro Prahu 4 domáhal vydání platebního rozkazu zaplacení 16 477 896 Kč s příslušenstvím z titulu podílu na náhradě škody, vzniklé na lesním porostu v důsledku vypouštění emisí elektrárenskými společnostmi.
- Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 16. října 2013 č. j. 41 C 295/2008-525 uložil zaplatit 1/ ČEZ, a. s., částku 10 947 458,55 Kč s příslušenstvím, 2/ Elektrárně Chvaletice, a. s., částku 397 273 Kč s příslušenstvím, 3/ Elektrárně Počerady, a. s., částku 2 561 129,05 Kč s příslušenstvím a 4/ Elektrárně Dětmarovice, a. s., částku 100 351 Kč s příslušenstvím.
- Všichni žalovaní napadli rozsudek soudu prvního stupně odvoláním. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. dubna 2015 č. j. 11 Co 162/2014-675 rozsudek soudu obvodního soudu ve vyhovujících výrocích a výrocích o nákladech řízení potvrdil (výrok I.) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
- Proti rozsudku odvolacího soudu podali všichni žalovaní dovolání, která Nejvyšší soud usnesením ze dne 17. února 2016 č. j. 25 Cdo 3989/2015-811 odmítl.
Poté už jen stěžovatelka společnost Sev.en EC, a. s., podala ústavní stížnosti, ve které navrhovala zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2016 č. j. 25 Cdo 3989/2015-811 a výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. dubna 2015 č. j. 11 Co 162/2014-675 s tvrzením, že napadenými rozhodnutími byla porušena její ústavně zaručená práva, zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Stěžovatelka za základní spornou otázku považovala zejména prokázání vzniku a výše škody, přičemž vyjádřila nesouhlas s názorem, že za dosud nejpřesnější způsob zjištění výše škody vzhledem k současné úrovni vědeckých poznatků o působení inhalací na lesní porosty a technických možností jejich vyčíslení, je nutno považovat posudek RNDr. Pavla Hadaše a jeho rozptylové studie.
Nejvyšší soud v reakci na stěžovatelku uvedl, že v posuzované věci nalézací soud dospěl na základě znaleckého posudku RNDr. Pavla Hadaše ke skutkovému závěru, že příčinná souvislost mezi provozem stěžovatelky a škodou na lesích je dána, a určil podle něho i výši škody. Nejvyšší soud rovněž poukázal na fakt, že pokud byl v řízení prokázán vznik škody, je dále řízení vedeno snahou určit její výši, a to primárně kvalifikovaně (na základě důkazů) nebo přinejmenším volnou úvahou podle § 136 o. s. ř. Pokud je k dispozici metodika, která, byť není zcela přesná, bude v případě posuzování imisních škod stále výrazně přesnější nežli volná úvaha soudu.
Ústavní soud s využitím svého analytického odboru se zabýval výpočtem náhrady škody na lesích za imise a přehledem právní úpravy a praxe ve vybraných evropských zemích, a za tím účelem provedl výzkum relevantních předpisů a judikatury vybraných zemí, a k upřesnění oslovil příslušné zahraniční orgány.
Uvedl, že základním právním předpisem Evropské unie v oblasti odpovědnosti za životní prostředí je směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/35/ES ze dne 21. dubna 2004, o odpovědnosti za životní prostředí v souvislosti s prevencí a nápravou škod na životním prostředí. Směrnice vychází ze zásady "znečišťovatel platí", zakotvené v čl. 191 odst. 2 Smlouvy o fungování Evropské unie, a představuje základ pro prevenci a nápravu škod na životním prostředí spojených s tzv. "čistě ekologickou újmou". Z tohoto důvodu je založena na pravomocích a povinnostech orgánů veřejné moci (tzv. administrativní přístup), nikoliv na systému občanskoprávní odpovědnosti za "tradiční škody" (typicky za škody na majetku). Směrnice definuje "ekologickou újmu" jako škodu na chráněných druzích, přírodních stanovištích, vodě či půdě, a to včetně škody způsobené vzduchem roznášenými částicemi. Provozovatelé nebezpečných provozů uvedených v příloze III. směrnice (pod kterou spadá i provoz elektrárny) jsou za svou činnost odpovědni objektivně, tj. bez ohledu na zavinění. Provozovatelé jiných provozních činností neuvedených v příloze III. jsou odpovědni za zaviněnou škodu na chráněných druzích či přírodních stanovištích. Přitom je vždy nutné mezi činností provozovatele a škodou prokázat příčinnou souvislost.
Do českého právního řádu byla směrnice 2004/35/ES transponována zákonem č. 167/2008 Sb., o předcházení ekologické újmě a o její nápravě a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Tato směrnice, ani zákon č. 167/2008 Sb., se výslovně nevztahují na poškozování lesa (lesních porostů a pozemků určených k plnění funkce lesa). Přesto mohou být tyto ztráty zákonem č. 167/2008 Sb. do určité míry řešeny, a to zejména v rámci předcházení a nápravy ekologické újmy na chráněných druzích volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin nebo přírodních stanovištích (jde-li o nepříznivé změny na lesních porostech nebo pozemcích určených k plnění funkcí lesa) nebo ekologické újmy na půdě (jde-li o znečištění půdy náležející do pozemků určených k plnění funkcí lesa). Lesní porosty mohou být současně chráněnými druhy planě rostoucích rostlin ve smyslu § 2 písm. b) zákona č. 167/2008 Sb. a pozemky určené k plnění funkcí lesa mohou být současně přírodními stanovišti ve smyslu § 2 písm. c) zákona č. 167/2008 Sb.
Poškození lesa nebo jeho funkcí proto může být - vedle režimu náhrad za poškozování lesa podle § 21 lesního zákona - kvalifikováno jako ekologická újma na chráněných druzích planě rostoucích rostlin nebo přírodních stanovištích ve smyslu § 2 písm. a) bod 1 zákona č. 167/2008 Sb., při jejíž nápravě se postupuje podle § 10 zákona č. 167/2008 Sb. (resp. podle přílohy č. 4 k tomuto zákonu). Půda náležející do pozemků určených k plnění funkcí lesa je přírodním zdrojem ve smyslu § 2 písm. l) zákona č. 167/2008 Sb., její znečištění proto může být kvalifikováno jako ekologická újma na půdě ve smyslu § 2 písm. a) bod 3 zákona č. 167/2008 Sb., při jejíž nápravě se postupuje podle § 11 zákona č. 167/2008 Sb.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že k porušení namítaných základních práv nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl.
Právní věta:
Lesní zákon jako lex specialis ukládá povinnost právnickým a fyzickým osobám, které při své činnosti používají nebo produkují látky poškozující les a les ohrozí nebo poškodí, provádět opatření k zabránění nebo zmírnění jejich škodlivých následků. Odpovědnost právnických a fyzických osob za škodu způsobenou jejich provozní činností stanovuje občanský zákoník a konkrétní způsob výpočtu výše škody řeší prováděcí právní předpis k lesnímu zákonu a to vyhláška č. 55/1999 Sb. Tato vyhláška byla vydána na základě zákonného zmocnění obsaženého v § 21 odst. 4 zákona č. 289/1995 Sb. a v souladu s tímto zmocněním pouze (aniž by sama v rozporu se zákonem ukládala povinnosti) upravuje způsob výpočtu výše újmy nebo škody způsobené na lesích.
Usnesení Ústavního soud ČR ze dne 12.12.2017, sp. zn. I.ÚS 1821/16