V daném případě se jednalo o spor státního podniku Lesy ČR proti obchodní společnosti, která měla vypouštěním exhalací způsobit škodu na vlastníku lesa na lesních porostech.
Okresní soud Plzeň - město rozsudkem ze dne 30.6.2005 uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 218.260 Kč s 6,5% úrokem z prodlení ročně od 8.3.2002 do zaplacení, ohledně částky 573.421 Kč s příslušenstvím.
Vyšel ze zjištění, že žalovaná společnost v době od 1.1.1999 do 31.12.1999 v souvislosti se svou podnikatelskou činností exhalovala látky toxicky působící na lesní porosty a lesní půdou (SO2 a NOx) a v důsledku působení těchto emisí vznikla škoda na lesních porostech na území ČR.
Soud dovodil objektivní odpovědnost žalované za poškození lesního fondu podle ustanovení § 21 odst. 1 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon), ve vazbě na ustanovení § 420a obč. zák. Vycházeje ze znaleckého posudku Ing. P. A., CSc., znaleckého posudku RNDr. P. H. a jeho rozptylové studia rozptylové studie Českého hydrometeorologického ústavu shledal existenci příčinné souvislosti mezi emisí škodlivin žalovanou a škodami na lesních porostech. Dále uvedl, že přesné stanovení výše škody není možné s ohledem na rozlohu lesního fondu, další vlivy působící na lesní porosty s ohledem na současnou úroveň vědeckého poznání, a proto je určení konkrétní výše škody postupem podle § 136 o. s. ř. za použití znaleckého posudku Ing. P. A., CSc., jediným možným řešením.
Podle soudu prvního stupně byl tedy dostatečně prokázán vznik škody i její výše, zatímco žalovaná se naopak odpovědnosti za škodu nezprostila, když neprokázala, že by škoda byla způsoben neodvratitelnou událostí nemající původ v provozu anebo vlastním jednáním poškozeného - žalobce; veřejnoprávní povinnost žalované platit správní poplatky za produkci znečišťujících látek nevylučuje možnost požadovat náhradu škody podle občanského zákoníku.
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 16.11.2005 rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích ve věci samé a ve výrocích o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a mezi žalovanou a státem potvrdil, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem a státem a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v následujících otázkách.
Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Při posuzování otázky, kdy se poškozený dozvěděl o škodě, je třeba vycházet z prokázané vědomosti poškozeného o vzniklé škodě (nikoliv z jeho předpokládané vědomosti o této škodě). Dozvědět se o škodě znamená, že se poškozený dozvěděl o majetkové újmě určitého druhu a rozsahu, kterou lze natolik objektivně vyčíslit v penězích, že lze právo na její náhradu důvodně uplatnit u soudu. Znalost poškozeného o osobě škůdce se váže k okamžiku, kdy obdržel informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek, která konkrétní osoba je za škodu odpovědná.
K imisím sice začalo v kalendářním roce 1999 docházet od 1.1.1999 (docházelo k nim samozřejmě i dříve), avšak toho dne ještě škoda na lesních porostech nevznikla, neboť působení emisí se projeví až po určité době.
Při rozhodování o výši škody vyšel odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) ze závěrů znaleckého posudku rozptylové studie s přihlédnutím k výsledkům provedeného dokazování přiznal žalobci náhradu škody ve výši odpovídající účasti provozní činnosti žalované na výsledné škodě způsobené více škůdci, jak ji stanovil znalec na základě matematického modelu. Znalcem použitá metoda opírající se o rozptylovou studii při výpočtu škody je přitom standardním řešením odpovídajícím tomu, že k poškozování lesních porostů imisemi dochází již mnoho let dlouhodobou činností velkého počtu zdrojů exhalací a že rozptylování škodlivin do lesních porostů ovlivňuje celá řada faktorů, které se promítají do intenzity a rozložení výsledného působení škodlivin. Zároveň nelze za událost, z níž škoda opakovaným poškozováním lesních porostů exhalacemi vznikla, považovat každodenní působení exhalací na lesní porosty, nýbrž výsledek tohoto působení, který se v určitém časovém úseku projevil.
Z uvedeného je zřejmé, že popsaný způsob zjištění výše škody vzhledem k současné úrovni vědeckých poznatků o působení exhalací na lesní porosty a technických možností jejich vyčíslení je nutno považovat za způsob dosud nejpřesnější, který splňuje požadavky na zjištění výše škody.
Smyslem předpisů o ochraně ovzduší je vytvoření právního rámce pro ochranu vnějšího ovzduší před znečišťováním a jinými škodlivými vlivy, neboť znečištěné ovzduší má negativní dopad nejen na lesní porosty, ale i na porosty jiné, jakož i na zdraví živočichů a obyvatel. Proto se stanoví systém povinností provozovatelům malých, středních i velkých zdrojů znečišťování, definují se limity znečišťování a do rukou orgánu ochrany ovzduší se dávají kontrolní mechanismy, včetně použití správních sankcí.
Součástí tohoto systému jsou i správní poplatky za znečišťování ovzduší, které tak představují jeden z nástrojů systému komplexní veřejnoprávní ochrany ovzduší, jehož cílem je minimalizovat negativní vliv škodlivých látek na životní prostředí a stanovit pouze nezbytný rozsah přípustných emisí. Finanční prostředky odtud plynoucí jsou příjmem státního rozpočtu.
Toto vrchnostenské působení státu v podobě ukládání řady povinností znečišťovatelům však nevylučuje případnou soukromoprávní odpovědnost za škodu způsobenou emisemi škodlivých látek škůdce na majetku fyzické či právnické osoby, jsou-li samozřejmě splněny všechny občanskoprávní podmínky odpovědnosti za škodu, ani ji nikterak nenahrazuje. Smyslem občanskoprávního institutu náhrady škody je reparovat újmy vzniklé tomu, na jehož majetku či jiných hodnotách byly způsobeny, a adresátem náhrady (poškozeným) je proto ten, v jehož majetkovém stavu se určitá škodná událost projevila negativním způsobem. I z toho je zřejmé, že ve srovnání s náhradou škody má ochrana ovzduší prostřednictvím správních poplatků širší působnost z hlediska zákonem chráněného zájmu, přičemž finanční plnění nesměřuje přímo k osobě poškozeného.
Právní věta
Placení poplatků za znečištění ovzduší nezbavuje znečišťovatele odpovědnosti za škodu na lesních porostech. Nelze tedy přisvědčit právnímu názoru, že plněním povinností plynoucích z předpisů o ochraně ovzduší a placením poplatků za znečišťování ovzduší fakticky je hrazena škoda způsobená provozní činností na lesních porostech; jednak výše poplatku nikterak nesouvisí s výší způsobené škody a nemůže mít ve vztahu k ní reparační charakter, jednak jejich adresátem je stát, nikoliv konkrétní vlastník poškozeného lesa, byť v této posuzované věci jde o totožnou osobu, resp. o státní podnik, tj. od státu odlišnou právnickou osobu s vlastní majetkovou odpovědností, oprávněnou uplatnit nárok na náhradu škody vzniklé na lesích ve vlastnictví státu.
Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 16.07.20008, sp. zn. 25 Cdo 769/2006.
Podle správního rozhodnutí České inspekce životního prostředí (ČIŽP) se žalobce J. N. dopustil ohrožení životního prostředí v lesích, a to tím, že na lesním pozemku v k. ú. Mratín způsobil vyvážením dříví koleje hluboké 25 až 50 cm o délce 322 m a dále vyvážením a přibližováním dříví poškodil 10 dřevin oděrem kůry bez následné sanace ran. Tím měl vlastním zaviněním vytvořit podmínky pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů, čímž porušil § 11 odst. 1, § 34 odst. 1 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích. Správním rozhodnutím byla žalobci podle § 4 písm. c) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa, uložena pokuta ve výši 150 000 Kč.
Proti správnímu rozhodnutí podal žalobce odvolání k Ministerstvu životního prostředí. Jádrem sporu byla skutečnost, zda se žalobce mohl předmětného správního deliktu (dnes přestupek) dopustit jednáním specifikovaným ve výroku správního rozhodnutí přímo, případně jako zadavatel těžby, v jejímž důsledku došlo podle správních orgánů k ohrožení životního prostředí v lesích. Ministerstvo životního prostředí rozhodlo tak, že ve výroku správního rozhodnutí změnilo označení účastníka a výrok rozhodnutí ponechalo beze změny.
Žalobce J. N. podal proti rozhodnutí Ministerstva životního prostředí žalobu k Městskému soudu v Praze. V žalobě uvedl, že on osobně fyzicky žádné lesní práce neprováděl. Podle žalobce existuje rozdíl mezi tím, když subjekt něco způsobí, poškodí či zaviní, a tím, když za toto nese právní odpovědnost, ať už deliktní či občanskoprávní. Namítal, že byl nedostatečně zjištěn skutkový stav věci. Podle žalobce značnou část těžby (cca 95 %) prováděla jím objednaná společnost ESPRIT STUDIO, s.r.o. Správní orgány však jednatele této společnosti nevyslechly a předložené faktury, které byly objednanou společností vystaveny v zájmovém období, bagatelizovaly. Žalobce poukazoval na to, že správní soudy judikovaly, že odpovědnost za poškození životního prostředí v lesích nese ten, kdo konkrétní deliktní jednání prováděl a vlastním zaviněním vytvořil podmínky pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů. Žalobce tvrdil, že jakékoli zavinění ve vztahu k poškození životního prostředí v lesích mu nebylo prokázáno. Provedením těžby pověřil kvalifikovanou společnost, která pro něj obdobným způsobem již několikrát pracovala, a mohl proto předpokládat plně odborné a šetrné provádění prací.
Žalovaný (MŽP) ve svém vyjádření k žalobě uvedl, že pověřená společnost ESPRIT STUDIO, s.r.o., dle vlastních internetových stránek podniká v oblasti reklamy (velkoformátový tisk, DTP, reklamní polepy, grafické návrhy apod.). Dle úplného výpisu z obchodního rejstříku se uvedená společnost nikdy nezabývala těžbou, dopravou dřeva ani žádnou jinou činností příbuznou. Je tedy krajně nepravděpodobné, že by společnost ESPRIT STUDIO, s.r.o., disponovala potřebnou technikou a prováděla předmětnou činnost v lese vyžadující značnou odbornost. I s ohledem na skutečnost, že ve věci 100% podílu jediného společníka společnosti ESPRIT STUDIO, s.r.o., bylo rozhodnuto o provedení exekuce. Žalobcův poukaz na odpovědnost uvedené společnosti se dle žalovaného jeví pouze jako úhybný manévr sloužící k jeho vyvinění a předkládané faktury lze považovat za toliko účelové.
Městský soud v Praze uvedl, že správní orgány žalobci kladly za vinu samotnou realizaci těžby, nikoliv její zadání, resp. její objednání a umožnění její realizace. Soud však připustil, že v dané věci nelze vyloučit, že se na vyvážení a přibližování dříví podílely dva subjekty - žalobce a jím pověřený dodavatel (spol. ESPRIT STUDIO, s.r.o.). Podle soudu žalovaný postupoval nesprávně, pokud své závěry o odpovědnosti žalobce opřel fakticky jen o telefonické a následně i písemné vyjádření žalobce a ve svém hodnocení důsledně nepracoval s tvrzením, že činnost, jež je žalobci kladena za vinu, mohla reálně provádět jiná (právnická) osoba. Městský soud konstatoval, že žalovaný nepostupoval podle ust. § 89 odst. 2 s. ř., podle kterého má povinnost přezkoumat napadené rozhodnutí v rozsahu námitek uvedených v odvolání a nevypořádal se dostatečně s námitkou žalobce, že se správního deliktu fakticky sám nedopustil.
Soud došel k názoru, že pokud by bylo prokázáno, že realizaci těžby reálně prováděla osoba odlišná od osoby žalobce, žalobce by to automaticky nezbavovalo deliktní odpovědnosti. V takové situaci by však bylo třeba náležitě prokázat a odůvodnit, jakou úlohu měl žalobce v rámci smluvního vztahu s dodavatelem, tj. kdo uvedenou činnost prováděnou jinou osobou řídil, kontroloval či uděloval ke způsobu jejího provádění pokyny. Pokud by však jakékoliv (přímé či nepřímé) zapojení žalobce do těžebních prací prokázáno nebylo, žalobce by to zbavovalo deliktní odpovědnosti za jednání, jež mu je kladeno správními orgány za vinu. Tuto odpovědnost by měla osoba, která těžební práce skutečně prováděla. V tomto ohledu závěry správních orgánů obou stupňů, že za správní delikt podle § 4 písm. c) zákona o ČIŽP nese odpovědnost právě žalobce, resp. že tuto odpovědnost nese v plném rozsahu, stojí na nedostatečných skutkových zjištěních.
Městský soud v Praze dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí je nezákonné. Přisvědčil tak žalobci, že žalovaný se jednak dostatečně nevypořádal s jeho námitkou týkající se jeho odpovědnosti za předmětný správní delikt, resp. s jeho obranou, v níž označil jiný subjekt, který se tohoto deliktu při provádění mýtní těžby fakticky dopustil. Zároveň bylo nutno konstatovat, že napadené rozhodnutí je postaveno na nedostatečných skutkových zjištěních, jež vedly žalovaného k závěru, že to byl právě (a výlučně) žalobce jakožto podnikající fyzická osoba, kdo se dopustil správního deliktu.
Z uvedených důvodů Městský soud v Praze rozhodnutí Ministerstva životního prostředí zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Právní věta:
Ustanovení § 4 písm. c) zákona o ČIŽP zakládá deliktní odpovědnost té právnické nebo fyzické osoby, která svým jednáním ohrozí nebo poškodí životní prostředí v lesích tím, že vlastním zaviněním vytvoří podmínky pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů. Toto ustanovení (§ 4 písm. c) zákona o ČIŽP) specificky nerozlišuje, zda v případech, kdy se na takové činnosti fakticky podílí více subjektů, je oním odpovědným subjektem zadavatel nebo objednatel činnosti, či ten, kdo takovou činnost fakticky vykoná. Sankční odpovědnost je nicméně primárně odvozena od jednání, kterým dojde k poškození nebo ohrožení životního prostředí v lesích vytvořením podmínek pro působení škodlivých činitelů.
Z napadeného rozhodnutí ani ze správního rozhodnutí totiž jednoznačně nevyplývá, že by se této činnosti účastnil pouze žalobce, a ani skutková zjištění, která tvoří podklad pro vydání těchto rozhodnutí, nejsou dostatečná. Ve správním řízení mělo být náležitě vyjasněno, zda žalobcem označený dodavatel, tj. spol. ESPRIT STUDIO, s.r.o., měl skutečně uzavřenou (byť ústní) smlouvu se žalobcem, na základě které prováděl v rozhodném období vývoz a přibližování dříví, případně mělo být jasně prokázáno, že tuto činnost v daném období prováděl výlučně žalobce. Objednatel těžební činnosti mohl být za správní delikt (dnes přestupek) odpovědný, pokud se na vlastní těžební činnosti podstatnou mírou podílel nebo ji prostřednictvím svého pověřeného zaměstnance kontroloval a řídil.
Podle rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31.05.2019, čj. 10 A 32/2017
Žalobce Ing. F. K. se stal vlastníkem pozemku v blízkosti lesa (0,5 m od hranice se sousedními lesními pozemky). Podle územního plánu byl pozemek určen k rekreačně obytné funkci, stejně jako okolní pozemky u lesa, na nichž už byly postaveny chaty. Při projednávání návrhu územního plánu obce vydal orgán státní správy lesů stanovisko, v němž nevznesl žádné výhrady vůči tomu, aby [sporný pozemek] byl zahrnut do zastavěného území a byl určen k rekreačně obytné funkci. Po podání žádosti o územní rozhodnutí o povolení stavby však městský úřad vydal závazné stanovisko, jímž nebyl žalobci udělen souhlas podle § 14 odst. 2 lesního zákona k umístění stavby ve vzdálenosti do 50 m od okraje pozemku určeného k plnění funkcí lesa. Stavební úřad poté žádost o povolení stavby rozhodnutím s odkazem na negativní závazné stanovisko zamítl.
Žalobce se odvolal ke Krajskému úřadu Středočeského kraje, ten však toto odvolání zamítl a rozhodnutí stavebního úřadu potvrdil s odkazem na závazné stanovisko odboru životního prostředí a zemědělství KÚ. Žalobce toto rozhodnutí žalovaného-Krajského úřadu Středočeského kraje napadl žalobou u Městského soudu v Praze, který je rozsudkem ze dne 19. 11. 2014, č. j. 5A 106/2011-68, zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
V rozsudku městský soud uvedl, že nebylo zpochybněno tvrzení žalobce, že již při projednávání územního plánu muselo být zřejmé, že rozměr jeho pozemku je menší než očekávaná výška lesního porostu a že při požadované odstupové vzdálenosti rovnající se této výšce by na daném pozemku nemohla být stavba umístěna, tudíž nelze argumentovat tím, že v době přijetí územního plánu nebyly známy konkrétní parametry stavby.
Soud také konstatoval, že by správní orgány měly obavu z ohrožení lesa vážit s ohledem na sousední chaty, které neleží od lesa o mnoho dále, a na výstavbu oplocení ve vzdálenosti 0,5 m od lesa, k níž byl žalobci vydán souhlas. Dále též soud vytýkal žalovanému, že rozhodoval bez dostatečné znalosti skutkového stavu věci, neboť nevzal v potaz to, že ačkoliv na sousedních pozemcích stojí chaty již desítky let, nebylo plnění funkcí lesa na přiléhajících lesních pozemcích nijak ohroženo. Žalovaný měl možnost brojit proti právnímu názoru vyslovenému městským soudem kasační stížností, to ovšem neučinil.
V návaznosti na tento rozsudek žalovaný rozhodnutím ze dne 9. 1. 2015 rozhodnutí stavebního úřadu zrušil a věc mu vrátil k novému projednání. V odůvodnění přitom žalovaný uvedl, že i při vědomí vázanosti právním názorem soudu trvá na tom, že umisťování staveb přísluší do územního řízení (nikoliv do územního plánu), ve kterém je třeba souhlasu orgánu státní správy lesů bez ohledu na to, zda bylo vydáno souhlasné stanovisko při pořizování územního plánu, přičemž kladné stanovisko není vymahatelné. Poté vydal Městský úřad Kostelec nad Černými Lesy nové závazné stanovisko, jímž opět neudělil souhlas s umístěním stavby žalobce.
Žalobce se žalobou u Krajského soudu v Praze domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného-Krajského úřadu Středočeského kraje, jímž žalovaný zamítl jeho odvolání proti rozhodnutí Městského úřadu Kostelec nad Černými lesy, stavebního úřadu a toto rozhodnutí potvrdil. Uvedeným rozhodnutím stavební úřad zamítl žádost žalobce o vydání územního rozhodnutí o umístění stavby rekreační chaty na pozemku v ochranném pásmu lesa s odkazem na negativní závazné stanovisko orgánů státní správy lesů. Krajský úřad Středočeského kraje i stavební úřad tak ve věci rozhodovali v pořadí již podruhé, neboť předchozí rozhodnutí žalovaného bylo rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2014 zrušeno.
Žalobce v žalobě napadenému i prvostupňovému rozhodnutí, stejně jako závazným stanoviskům orgánů státní správy lesů vytýkal, že zamítly jeho žádost z totožných důvodů jako v předchozích rozhodnutích, jež byla zrušena rozsudkem Městského soudu v Praze.
Podle žalovaného orgán státní správy lesů vyvodil, že v důsledku nutnosti zajištění bezpečnosti osob a staveb umístěných ve vzdálenosti 50 m od okraje lesa dochází k ohrožení a poškození lesa a aby tomu předešel, proto neudělil souhlas k návrhu na umístění nových staveb do kratší vzdálenosti, než činí absolutní výšková bonita (AVB), které dosáhne dřevina ve sto letech věku. Městský úřad vycházel z lesní hospodářské osnovy Kostelec nad Černými lesy platné od 1. 1. 2011 do 31. 12. 2020, kde je u smrku uvedena AVB 34 m, takže s ohledem na velikost sporného pozemku na něm nelze stavbu v bezpečné vzdálenosti umístit vůbec.
Krajský soud zkoumal obsah závazného stanoviska městského úřadu a jeho potvrzení žalovaným, protože to bylo klíčové pro posouzení zákonnosti těchto závazných podkladů rozhodnutí. Skutečnost, že nebyl podle § 14 odst. 2 lesního zákona vydán souhlas s umístěním stavby požadované žalobcem a že nesouhlas potvrdil postupem podle § 149 odst. 5 správního řádu i nadřízený orgán, totiž jednoznačně předurčila výrok napadeného rozhodnutí stavebního úřadu. Podle § 14 odst. 2 lesního zákona, dotýká-li se řízení podle zvláštních předpisů zájmů chráněných tímto zákonem, rozhodne stavební úřad nebo jiný orgán státní správy jen se souhlasem příslušného orgánu státní správy lesů, který může svůj souhlas vázat na splnění podmínek. Tohoto souhlasu je třeba i k dotčení pozemků do vzdálenosti 50 m od okraje lesa.
Krajský soud v Praze konstatoval, že napadené rozhodnutí se opírá o nezákonná závazná stanoviska, která byla vydána v rozporu se závazným právním názorem soudu. Nerespektování závazného právního názoru soudu je totiž závažným porušením ustanovení o řízení před správním orgánem ve smyslu § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s., jež odůvodňuje zrušení napadeného rozhodnutí i bez jednání. Shodnou vadou přitom trpí i závazné stanovisko městského úřadu, které bylo v podstatě jediným důvodem pro zamítnutí žádosti žalobce prvostupňovým rozhodnutím. V dané situaci tedy bylo namístě zrušit podle § 78 odst. 3 s. ř. s. i rozhodnutí stavebního úřadu. V dalším řízení je podle soudu třeba, aby se dotčené orgány seznámily s rozsudkem městského soudu i s tímto rozsudkem krajského soudu a při vydání závazného stanoviska plně respektovaly již vyslovený závazný právní názor soudu, jímž jsou i ony ve smyslu § 75 odst. 5 s. ř. s. vázány.
Právní věta:
Při rozhodování o udělení závazného stanoviska orgánem státní správy lesů nemůže být restriktivní přístup ve všech případech omezen na aplikaci kritéria minimální odstupové vzdálenosti rovné absolutní výškové bonitě (AVB). Jakkoliv zájem na ochraně lesa jakožto významné složky životního prostředí, ale i významného produkčního zdroje je z hlediska orgánů státní správy lesů primární, tento zájem není nadřazen všem zájmům ostatním. Je-li orgánem státní správy lesů vydáváno závazné stanovisko, jehož negativní výsledek nedává správním orgánům jinou možnost, než žádost bez dalšího zamítnout (srov. též § 149 odst. 4 správního řádu), pak to musí být i orgán státní správy lesů, kdo (při vydání závazného stanoviska) bude vážit jednotlivé vzájemně si konkurující práva a veřejné zájmy a při jejich vyvažování bude dbát dodržení zásady přiměřenosti (proporcionality).
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne ze dne 20.09.2017, sp. zn. 45 A 55/2015
Vlastník lesa se domáhal žalobou zrušení pokuty proti ČIŽP u dvou soudních instancí. Soudy žalobu projednaly a shodně konstatovaly, že došlo k ohrožení životního prostředí v důsledku opomenutí povinností vlastníka lesa. Z posouzení případu soudy a z jejich argumentace vyplývá přísné pojetí odpovědnosti vlastníka lesa za ochranu životního prostřed.
Spoluvlastníkům lesa byla Českou inspekcí životního prostředí uložena pokuta ve výši 10.000,- Kč, za to, že opomenutím neprovedli včasné vytěžení a zajistil odvoz 44 kusů stromů napadených a opuštěných kůrovcem. V důsledku opomenutí došlo k dalšímu šíření lýkožrouta smrkového. Vlastníci lesa s uložením pokuty nesouhlasili, byli toho názoru, že šíření kůrovce ze svého lesa nezavinili a každý samostatně podal po neúspěšném odvolání ve správním řízení, proti správnímu rozhodnutí žalobu k Městskému soudu v Praze.
Městský soud v Praze konstatoval, že se jedná o obecnou povinnost vlastníka lesa, který musí podle § 4 odst. 3 vyhlášky č. 101/1996 Sb. do 31. května zpracovat nebo asanovat veškeré dřevo atraktivní pro rozvoj škůdců vzniklé do 31. března. Vlastník lesa však postupoval v rozporu s tímto ustanovením, když na místě toto dřevo ponechal. Vlastník se hájil tím, že na tuto skutečnost jej neupozornil ani lesní odborný hospodář a když toto nezjistil on, nemohl napadené stromy v lese vyhledat a vyvézt ani vlastník lesa, který nemá dostatečné odborné znalosti. Svoji obhajobu dále stavěl na argumentu, že kůrovec do jeho lesa nalétl v důsledku opomenutí sousedních vlastníků, kteří neprováděli pravidelnou kontrolu lesních porostů, v důsledku čehož se kůrovec dostal do jeho lesa. Rozšíření kůrovce z jeho lesa bylo způsobenou především nedbalým přístupem okolních vlastníků. Městský soud ve svém rozhodnutí konstatoval, že není podstatné, že stromy byly napadeny kůrovcem v důsledku protiprávního jednání jiné osoby. Vlastník lesa však není postihován za to, že jeho stromy byly napadeny kůrovcem, ale správní orgán mu vytkl to, že poté kdy došlo k rozšíření kůrovce do jeho lesa, nepostupoval tak, aby nevzniklo nebezpečí rozšíření kůrovce do okolních porostů. Existence výletových otvorů na stromech vlastníka je podle soudu nezvratným důkazem toho, že stromy na jeho pozemcích byly napadeny kůrovcem. Larvy kůrovce v nich prodělaly svůj vývoj a po jeho dokončení následně dospělí brouci vylétli do volného prostoru. Dále se soud vyjádřil ke skutečnosti, že není podstatné, že lesní odborný hospodář nezjistil a nevyhodnotil situaci způsobilou vyvolat ohrožení dalších lesních porostů, ale je to vždy vlastník, který je za jím vyvolaný protiprávní stav odpovědný. Dle názoru soudu nebyl vlastník lesa sankcionován za poškození životního prostředí spočívající v napadení lesů sousedních vlastníků v okolí jeho pozemku kůrovcem, ale za ohrožení spočívající již v tom, že neprovedením včasného vytěžení nebo asanace napadené dřevní hmoty umožnil další šíření kůrovců. Soud své rozhodnutí uzavírá, tím, kdy nemá o vině vlastníka pochyb, bylo zohledněno ohrožení životního prostředí, které nebylo příliš velké, ale nebylo však ani natolik zanedbatelné, aby mohlo být jeho jednání být ponecháno bez postihu. Českou inspekcí životního prostředí byla zohledněna výše ukládané pokuty 10.000,- Kč, kdy tato byla uložena na samé dolní hranici, kdy u vlastníka lesa byly zohledněny veškeré polehčující okolnosti. Správní orgán může v tomto případě uložit pokutu až do výše 5.000.000,- Kč. Městský soud v Praze neshledal důvody, pro které by mělo být napadené rozhodnutí zrušeno.
Dotčený vlastník lesa s rozhodnutím Městského soudu v Praze ze dne 14.3.2013, sp. zn. 10 A 57/2011, nesouhlasil a ve věci podal kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu. Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí po zhodnocení skutkového stavu uvedl, že vlastník lesa věděl, že na jeho pozemku dochází k vývoji kalamitního škůdce a proti jeho vývoji nic neudělal, ačkoliv měl tuto povinnost zakotvenou § 32 lesního zákona. V důsledku jeho opomenutí došlo k ohrožení dalších částí lesa. Nejvyšší správní soud konstatoval, že na základě výletových otvorů bylo objektivně prokázáno, že došlo k umožnění výletu kůrovce do okolí a tímto bylo způsobeno ohrožení okolních lesních porostů. Pro posouzení správněprávní odpovědnosti a uložení sankce správním orgánem není rozhodné, zda fakticky došlo ke zvýšení výskytu kůrovce a zda bylo životní prostředí finálně ohroženo. Pro soud bylo rozhodné, zda opomenutí vlastníka lesa bylo způsobilé ohrozit životní prostředí. Odpovědností následky nastaly v době, kdy po stanoveném datu nebylo dřevo z lesa vyvezeno a ve stromech byly patrné výletové otvory, dokládající rozšíření kůrovce do okolí.
Právní věta
Za rozšíření kůrovce do cizího lesa a ohrožení životního prostředí odpovídá vlastník lesa, který má přijímat opatření proti šíření kůrovce podle ust. § 32 lesního zákona. Odborný lesní hospodář není odpovědný za rozšíření kůrovce v lese, ve kterém vykonává pro vlastníka lesa činnost odborného lesního hospodáře.
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16.10.2013, sp. zn. 4 As 71/2013.
Česká inspekce životního prostředí (ČIŽP), Oblastní inspektorát Olomouc, jako „správní orgán prvního stupně“ svým rozhodnutím uložila pokutu žalobci P. V. podle § 4 písm. c) zákona č. 282/1991 Sb., o ČIŽP ve výši 1.750.000 Kč. Podle ČIŽP žalobce svým jednáním ohrozil životní prostředí v lesích tím, že vlastním zaviněním vytvořil podmínky pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů. Jeho jednání spočívalo v tom, že uskutečnil postupně a opakovaně těžební zásahy na specifikovaných lesních pozemcích, které vedly k vytvoření nových rozsáhlých holin a silnému proředění lesních porostů nejméně na 34,08 ha lesa v 11 lesních komplexech.
Správní orgán prvního stupně oslovil také Lesní ochrannou službu s žádostí o poskytnutí stanoviska k působení škodlivých biotických a abiotických činitelů pro vedené správní řízení. Stanovisko Lesní ochranné služby vyloučilo, že by motivem pro posuzované jednání byla kůrovcová kalamita nebo nahodilá těžba, jak ji označoval žalobce. Naopak odborný lesní hospodář žalobce se k věci vyjádřil pouze stručně a bez bližší specifikace v tom směru, že se mělo jednat o nahodilou těžbu. Odborný lesní hospodář neprojevil ochotu vyjádřit se k dané věci a i s dalšími správními orgány spolupracoval pouze sporadicky.
Proti rozhodnutí ČIŽP se žalobce odvolal k Ministerstvu životního prostředí (MŽP), ale to odvolání zamítlo a rozhodnutí ČIŽP potvrdilo.
Proti rozhodnutí MŽP brojil žalobce P.V. žalobou u Městského soudu v Praze, který ji zamítl jako nedůvodnou rozsudkem ze dne 21. 9. 2016, č. j. 5 A 130/2012 – 117. Městský soud konstatoval, že v rámci správního řízení bylo učiněno řádné skutkové šetření a dokazování tak, že byla vina žalobce dostatečně prokázána, a závěry správního orgánu byly rozsáhle odůvodněny. Žalobce měl možnost navrhovat důkazy, činit jiné návrhy, nahlížet do spisu a vyjadřovat se ke všem podkladům po celou dobu řízení až do vydání rozhodnutí, o čemž byl náležitě poučen.
Kasační stížnost
Žalobce /stěžovatel/ napadl rozsudek městského soudu kasační stížností. Městský soud se dle stěžovatele nedostatečně a nesprávně vypořádal s námitkou porušení presumpce neviny ze strany správních orgánů. Případná vina stěžovatele nebyla dostatečně objektivně prokazována, ale bylo z ní vycházeno od samého počátku. Žalobce tvrdil, že správní orgány vůbec neprovedly důkaz výslechem odborného lesního hospodáře, který se jeví jako zásadní v dané věci. Městský soud návrh na výslech odborného lesního hospodáře stěžovatele u jednání o žalobě bez dalšího zamítl. Odůvodnění výše pokuty podle bylo podle žalobce nepřípustně zjednodušené, správní orgány nezohlednily náklady těžby.
Žalovaný-Ministerstvo životního prostředí ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedlo, že jednotlivé kasační námitky nejsou konkretizovány, ale jsou formulovány pouze obecnými odkazy. Jednání, za něž byl stěžovatel sankcionován, je v rozhodnutí správního orgánu prvního stupně jednoznačně vymezeno. Dokazování bylo provedeno dostatečným a nezpochybnitelným způsobem, stejně tak byla prokázána i odpovědnost žalobce za správní delikt. Při stanovení výše pokuty postupovaly správní orgány dle ustanovení § 5 odst. 1 zákona o inspekci životního prostředí, když přihlížely zejména k závažnosti, způsobu, době trvání a následkům protiprávního jednání. Při provádění orientačních výpočtů výše zisku správní orgán vycházel z ustanovení § 49 odst. 3 písm. f) lesního zákona, podle kterého ministerstvo zemědělství vyhlašuje každoročně průměrné ceny dřeva na odvozním místě.
Nejvyšší správní soud po přezkoumání kasační stížnosti dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná. Konstatoval, že kasační body, v nichž stěžovatel pouze obecně proklamuje nesouhlas s argumentací městského soudu a nezohlednění všech podstatných skutečností ze strany správních orgánů, nelze dost dobře věcně projednat, jelikož se z nich nepodává, jakých konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl správní orgán či městský soud vůči němu dopustit. Soud uvedl, že stěžovatel v kasační stížnosti v zásadě nepolemizuje s konkrétním a přehledným vypořádáním žalobních bodů ze strany městského soudu a závěry napadeného rozsudku žádnými konkrétními argumenty nevyvrací, jenom s nimi nesouhlasí.
Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou ani námitku nedostatečného odůvodnění uložené sankce. Podle § 5 odst. 1 zákona o inspekci životního prostředí se při určení výše pokuty přihlíží zejména k závažnosti, způsobu, době trvání a následkům protiprávního jednání. Tato hlediska správní orgán prvního stupně při ukládání sankce v cca třetině rozpětí zákonné sazby vzal v úvahu.
Nejvyšší správní soud dovodil, že napadený rozsudek není nezákonný z důvodů namítaných v kasační stížnosti. Proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl podle § 110 odst. 1 s. ř. s.
Právní věta
Pokud někdo v lese provádí úmyslně a vědomě těžební zásahy exploatačního až devastačního charakteru za účelem dosažení maximálního množství surového dříví na prodej, dopouští se tím ohrožení životního prostředí. Ten, kdo se dopustí takovéhoto deliktního jednání musí počítat s uložením sankce. Za toto jednání může být uložena sankce až do výše 5.000.000,- Kč.
Při stanovení výše uložené sankce se přihlíží zejména k závažnosti, způsobu, době trvání a následkům protiprávního jednání
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 05.04.2017, sp. zn. 6 As 248/2016.
Žalobce Ing. L. J., se žalobou u Městského soudu v Praze domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí žalovaného - Ministerstva životního prostředí (MŽP), jímž bylo změněno rozhodnutí České inspekce životního prostředí (ČIŽP) tak, že žalobci byla uložena pokuta ve výši 151.000,- Kč podle § 4 písm. c) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa za ohrožení životního prostředí v lesích tím, že vlastním zaviněním vytvořil podmínky pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů.
Ohrožení životního prostředí se měl žalobce dopustit tím, že jako vlastník lesa nezajistil k 15. 2. 2010 v souladu s § 31 odst. 1 a 6 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích obnovu lesních porostů stanovištně vhodnými dřevinami a jejich včasnou a soustavnou výchovu tak, aby se zlepšoval jejich stav, zvyšovala jejich odolnost a zlepšovalo plnění funkcí lesa na lesních pozemcích. Žalobce, jako vlastník předmětného lesního majetku, prokazatelně udržoval (zhoršoval) nedostatečným plněním svých zákonných povinností, nečinností či opomenutím protiprávní stav lesa v období po uplynutí 2 let od vzniku holiny. Předmětné lesní porosty péčí řádného hospodáře neudržoval ve stavu zalesněném, tj. plnícím funkce lesů příslušně jejich věku a vzrůstu obnovovaného lesního porostu. Žalobce nepožádal příslušný orgán státní správy lesů o prodloužení zákonných lhůt pro zalesnění či zajištění lesních porostů.
V průběhu správního řízení se žalobce vyjádřil přípisem, v němž popřel všechna tvrzení inspekce s odkazem na obsah znaleckého posudku vypracovaného znalcem v oboru ekonomika-ceny a odhady pozemků a porostů, jak lesních, tak i zeleně rostoucí mimo les. V tomto posudku byly dotčené pozemky vedeny jako zalesněné.
Žalobce v žalobě namítal, že se žalovaný řádně nevypořádal se všemi námitkami žalobce. Konkrétně se podle žalobce nevypořádal s námitkou, že zjištění správních orgánů je v rozporu s obsahem lesního hospodářského plánu vypracovaného pro žalobce příslušnou taxační kanceláří. Žalobce považoval postup správních orgánů, které za základ svého rozhodnutí berou obsah lesní hospodářské osnovy pro LHC Telč, za nesprávný, neboť lesní hospodářský plán je nadřazen lesním osnovám. Žalobce tvrdil, že ve všech k.ú. provedl zalesnění v souladu s platným právním řádem a hodnocení dalšího vývoje lesa (tedy zda došlo k úspěšné výsadbě stromů či nikoliv) je vždy záležitostí značně subjektivní. To, že se počet stromů místně snížil, bylo podle žalobce vyvoláno působením biotických a abiotických vlivů, avšak rozhodně však nevznikla žádná holina v rozsahu původně vytěžených ploch.
Posouzení věci Městským soudem v Praze
Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadená rozhodnutí z hlediska žalobních námitek, uplatněných v podané žalobě a neshledal ji důvodnou. Odmítl žalobní námitky týkající se otázek vlivu plynutí času na zánik práva správní delikt projednat a uložit pokutu.
Podle § 5 odst. 2 zákona o ČIŽP lze řízení o uložení pokuty podle tohoto zákona zahájit jen do jednoho roku ode dne, kdy se inspekce dověděla o porušení povinností uvedených v § 4 tohoto zákona, nejpozději však do tří let od doby, kdy k porušení těchto povinností došlo. Pro přerušení prekluzivní lhůty postačuje, podle ustanovení § 5 odst. 2 zákona o ČIŽP, v době běhu této lhůty řízení o správním deliktu zahájit, nikoliv ukončit. Za rozhodující okamžik z hlediska počátku běhu subjektivní prekluzivní lhůty se považuje okamžik vědomosti správního orgánu o skutkových okolnostech, které umožní předběžné právní zhodnocení, a to ve smyslu, že skutkové okolnosti nasvědčují možnému porušení zákona jako takového. V tomto ohledu soud výklad zastávaný žalovaným považoval za správný.
Soud přisvědčil žalovanému, že obsah lesního hospodářského plánu není ve skutečnosti v rozporu ani se skutkovými zjištěními na místě samém, ani s obsahem předchozích lesních hospodářských osnov. Rozhodnutí žalovaného tak nelze v žádném případě považovat za nepřezkoumatelné. Městský soud v Praze neshledal žalobu důvodnou, proto ji podle ustanovení § 78 odstavec 7 s. ř. s. zamítl.
Právní věta:
Za správní delikt podle § 4 písm. c) zákona o ČIŽP, může být uložena pokuta právnickým nebo fyzickým osobám, které svým jednáním nebo opomenutím ohrozí nebo poškodí životní prostředí v lesích tím, že vlastním zaviněním vytvoří podmínky pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů. Skutková podstata tohoto správního deliktu zahrnuje nejen vytvoření podmínek pro působení těchto činitelů ve smyslu jednorázového konání či opomenutí, ale i v udržování protiprávního stavu – tj. takového stavu, který škodlivé působení biotických a abiotických činitelů umožňuje.
Pro odpovědnost žalobce za správní delikt v daném případě je rozhodné skutkové zjištění, zda v minulosti na předmětných pozemcích vznikla holina a zda byla tato holina v předepsaném časovém rozmezí nejen zalesněna ve smyslu § 2 písm. i) lesního zákona (založení lesního porostu), ale i zajištěna. Toto zjištění (šetření) musí mít z hlediska závěrů o skutkovém stavu povahu prioritního podkladu pro rozhodnutí správního orgánu.
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne ze dne 31.05.2017, sp. zn. 10 A 99/2012