Žalobkyně (Kanonie premonstrátů v Želivě ) se žalobou domáhala [podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi určení, že Česká republika je vlastníkem pozemků zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro V., Katastrální pracoviště v P. na LV pro obec J. Žalobu odůvodnila zejména tím, že tyto pozemky byly jejímu právnímu předchůdci Klášteru řádu premonstrátů v Želivě odňaty bez náhrady podle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy a že žalovaná obec J. je zapsána v katastru nemovitostí jako jejich vlastnice dle zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ačkoliv rozhodnutí Ministerstva zemědělství je neurčité a tudíž neplatné, neboť v něm příděl nebyl řádně identifikován, a kromě toho nedošlo k zápisu vlastnického práva k předmětným pozemkům do pozemkové knihy, přídělce nezaplatil přídělovou cenu a MNV Jiřice tehdy neexistovalo; z toho dovozuje, že k přechodu pozemků na žalovanou obec J dojít nemohlo.
Spor byl posuzován nejdříve okresním a krajským soudem. V posuzované věci vyšly soudy obou stupňů mimo jiné z toho, že předmětné pozemky byly historickým majetkem žalobkyně, resp. jejího právního předchůdce Kláštera řádu premonstrátů v Želivě, že přešly na stát bez náhrady podle zákona č. 142/1947 Sb., na základě rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 13. 3. 1948 a přídělovou listinou vydanou Ministerstvem zemědělství dne 5. 11. 1949, byly přiděleny žalované obci J. Soudy ověřily, že ke dni 5. 6. 2000 byly pozemky ve vlastnictví České republiky - Lesů České republiky s. p. Hradec Králové, a že se souhlasem tohoto státního podniku byla žalovaná obec J. zapsána do katastru nemovitostí jako jejich vlastník podle zákona č. 172/1991 Sb.
Okresní soud v Pelhřimově rozsudkem ze dne 21. 11. 2016, č. j. 5 C 270/2015-159, žalobu o určení vlastnictví zamítl. Po provedeném dokazování vyšel ze zjištění, že předmětné pozemky byly původně ve vlastnictví právního předchůdce žalobkyně, že jejich zabrání státem podle zákona č. 215/1919 Sb. nebylo realizováno, že na ně byla uvalena národní správa podle § 15 dekretu presidenta republiky č. 5/1945 Sb., že právní předchůdce žalobkyně pozemky pozbyl na základě rozhodnutí Ministerstva zemědělství.
Po odvolání žalobkyně ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře tento rozsudkem ze dne 23. 2. 2017, č. j. 15 Co 69/2017-212, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že Česká republika je vlastníkem nemovitostí, zapsaných u Katastrálního úřadu pro V., Katastrální pracoviště P., na LV pro obec J. a k. ú. J.
Rozhodnutí odvolacího soudu bylo založeno na závěru, že předmětné pozemky nepřešly z majetku České republiky na žalovanou obec J. podle § 2 zákona č. 172/1991 Sb. dnem účinnosti tohoto zákona proto, že nebyla jejich vlastnicí ke dni 31. 12. 1949 z důvodu absence intabulace přídělu podle zákona č. 142/1947 Sb.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a na rozdíl od něj dovodil, že s ohledem na časové a věcné okolnosti dané věci nemohlo dojít k přechodu vlastnického práva k předmětným pozemkům na žalovanou obec J. jinak, než podle § 2a zákona č. 172/1991 Sb., ve znění zákona č. 114/2000 Sb. To podle něj koresponduje s historickými listinami, dle kterých se obec J. nestala do 31. 12. 1949 platně vlastníkem předmětných pozemků, což je jednou z obligatorních podmínek pro přechod vlastnického práva dle § 2 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. Do 31. 12. 1950 totiž v právním řádu platil intabulační princip, takže k převodu vlastnictví nemovité věci došlo ve smyslu § 431 obecného zákoníku občanského teprve zápisem do veřejné knihy. Odvolací soud z těchto důvodů dospěl k závěru, že nebyly splněny zákonné podmínky pro přechod předmětných nemovitostí do vlastnictví žalované obce J.
Rozsudek odvolacího soudu napadly žalované 1) obec J. a 2) Úřad pro zastupování ve věcech majetkových dovoláním k Nejvyššímu soudu. Dovolací soud uvedl, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného práva, zda k nabytí vlastnického práva k nemovitostem přiděleným podle zákona č. 142/1947 Sb. bylo až do 31. 12. 1950 zapotřebí intabulace, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Od toho se pak odvíjí řešení otázky, zda mohlo dojít k přechodu předmětných pozemků na žalovanou 1) podle § 2 nebo 2a zákona č. 172/1991 Sb., ve znění zákona č. 114/2000 Sb.], a dále otázky, zda předpokladem přechodu vlastnického práva podle § 2a tohoto zákona byla okolnost, že obec na pozemcích hospodařila, kterou odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu i judikaturou Ústavního soudu.
Dovolací soud se ztotožnil s právním názorem odvolacího soudu, že až do 31. 12. 1950 bylo k nabytí vlastnického práva k nemovitostem žalovanou 1) na základě přídělové listiny vydané Ministerstvem zemědělství dne 5. 11. 1949, o přídělu předmětných pozemků (nazvaných v něm jako část lesního majetku z velkostatku Želiv - tzv. Panský les) zapotřebí intabulace, byť odvolací soud tento závěr neučinil právě s ohledem na to, že tyto nemovitosti byly žalované 1) přiděleny podle zákona č. 142/1947 Sb. Z toho plyne, že na základě této přídělové listiny nabyla žalovaná 1) k těmto pozemkům vlastnictví pouze formálně (nestala se skutečným vlastníkem tohoto majetku do 31. 12. 1949, nebyla-li provedena intabulace), a nemohlo tak dojít k přechodu těchto pozemků na žalovanou 1) ex lege podle § 2 zákona č. 172/1991 Sb. dnem účinnosti tohoto zákona, tj. dnem 24. 5. 1991.
Soud uvedl, že legálnímu přechodu sporného majetku na žalovanou 1) při splnění podmínek uvedených v § 2a zákona č. 172/1991 Sb. přitom nebyla na překážku skutečnost, že předmětné pozemky historicky náležely právnímu předchůdci žalobkyně, byl-li její případný nárok na vydání pozemků s ohledem na absenci zákonného rámce pro jeho uplatnění v té době dosud zcela hypotetický.
Dovolací soud uzavřel, že předmětné pozemky přešly dnem 1. 7. 2000 ex lege podle § 2a zákona č. 172/1991 Sb., ve znění zákona č. 114/2000 Sb., do vlastnictví žalované 1), neboť byly v majetku České republiky a právo hospodařit s nimi náleželo Lesům České republiky, s. p.
Právní závěr odvolacího soudu, že je-li žalovaná 1) zapsána v katastru nemovitostí jako vlastník předmětných pozemků, je „tento přechod stižen absolutní neplatností podle § 39 zákona obč. zák. pro rozpor s § 29 zákona o půdě v tehdy platném znění“, je podle dovolacího soudu nesprávný.
Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní věta
Podle § 2a odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., ve znění zákona č. 114/2000 Sb., do vlastnictví obcí dnem 1. července 2000 přecházejí i nemovitosti vyjmenované v § 2 odst. 1 písm. a) až d), které a) byly obcím přiděleny jako přídělcům rozhodnutím příslušného státního orgánu o přídělu vydaným podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. nebo dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. nebo dekretu prezidenta republiky č. 28/1945 Sb., nebo byly vydány obcím podle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy, nebo podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě (trvalé úpravě vlastnictví k zemědělské a lesní půdě), b) byly schváleny příslušným státním orgánem pro obec jako přídělce přídělovým plánem podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., pokud jsou ve vlastnictví České republiky a nepřecházejí do vlastnictví obcí podle § 1 nebo § 2.
V případě, že na základě přídělové listiny nabyla žalovaná k pozemkům vlastnictví pouze formálně (nestala se skutečným vlastníkem tohoto majetku do 31. 12. 1949, nebyla-li provedena intabulace), nemohlo tak dojít k přechodu těchto pozemků na žalovanou ex lege podle § 2 zákona č. 172/1991 Sb. dnem účinnosti tohoto zákona, tj. dnem 24. 5. 1991.
Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.02.2018, sp. zn. 28 Cdo 3301/2017.
V dané věci se jednalo o spor o náhradu škody vzniklou exhalacemi na konkrétních lesních porostech ve vlastnictví státu.
Žalobce se domáhal zaplacení částky 26.324,- Kč s příslušenstvím na náhradě škody podle § 4 odst. 1 a § 21 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích, ve znění pozdějších předpisů, kterou měla žalovaná obchodní společnost způsobit provozní činností v roce 1999 exhalacemi 162 tun SO2 a Nox na lesních porostech ve správě žalobce na území celé ČR. Žalobce doplnil žalobu podáním o specifikaci území, na nichž provozní činností žalovaného došlo k poškození lesních porostů. U každé z lesních správ a lesních závodů, žalobce uvedl i jmenovitý seznam revírů.
Dále žalobu upřesnil tak, že imisní škoda, jejíž náhrady se na žalovaném domáhá, spočívá jednak v poklesu přírůstu dřevní hmoty v částce 16.222,- Kč, v nutnosti předčasného smýcení lesního porostu ve výši 1.970,- Kč, za snížení kvality lesního porostu ve výši 5.008,- Kč, ze snížení produkce záměnou dřevin ve výši 1.892,- Kč a z mimořádných opatření ve výši 1.232,- Kč (výše škody byla vyčíslena podle vzorců uvedených ve vyhl. č. 81/1996 Sb. a ve vyhl. č. 55/1999 Sb.).
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 5. 6. 2003, č. j. 51 C 311/2001 - 46, žalobu na zaplacení částky 26.324,- Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Při právním posouzení věci obvodní soud dovodil, že žalobce neprokázal vlastnictví ani právo hospodaření k lesním porostům organizačních jednotek dotčených území (uvedených v žalobě), a důkazní břemeno v tomto směru neunesl ani ohledně všech parcel jím vybraných lesních správ M., N. a H.
Neprokázal ani vznik škody a její výši, neboť nedoložil základní vstupní údaje, a jeho tvrzení, že žalovaný provozuje zdroj emisí a že vypustil v roce 1999 do ovzduší 162 tun SO2 a Nox, ještě neprokazuje, že tím žalobci v tomto roce způsobil škodu ani v jakém rozsahu. Lesní porosty byly poškozeny ještě před rokem 1999 a jedná se tudíž o tzv. starou ekologickou zátěž. Nelze tedy prokázat ani příčinnou souvislost mezi provozní činností žalovaného v roce 1999 a vznikem škody na lesních porostech. Z těchto důvodů neprovedl žalobcem navržený důkaz znaleckým posudkem z příslušného oboru a žalobu jako neopodstatněnou zamítl.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 11. 2003, č. j. 58 Co 493/2003 - 66, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vycházel ze skutkových zjištění obvodního soudu a dovodil, že žalobci se v dané věci nepodařilo prokázat, že škoda vznikla na lesních porostech v jeho správě a tedy jemu. Poukázal na to, žalobce v žalobě pouze uvedl, že škoda vznikla na lesních porostech ve vlastnictví státu, k nimž má právo hospodaření.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Nejvyšší soud jako soud dovolací uvedl, že vzhledem k tomu, že žalobce v dané věci uplatnil nárok na náhradu škody, která mu vznikla na lesních porostech v celé ČR v roce 1999, je při posuzování tohoto nároku třeba vycházet z právních předpisů v té době platných, tj. ze zákona č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů, (lesní zákon), ve znění zákona č. 238/1999 Sb., a ze zákona č. 77/1997 Sb., o státním podniku.
Podle § 4 odst. 1 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů, (lesní zákon), pokud jde o lesy ve vlastnictví státu (dále jen státní lesy“), vztahují se práva a povinnosti vlastníka lesa podle tohoto zákona na právnickou osobu, které je svěřeno nakládání s těmito lesy, pokud tento zákon nestanoví jinak. Podle výpisu z obchodního rejstříku, vedeného Krajským soudem v Hradci Králové, oddílu A.XII, vložky 540, je žalobce státním podnikem, který byl založen Zakládací listinou Ministerstva zemědělství České republiky ze dne 11. 12. 1991, č. j. 6677/91-100, a jehož předmětem podnikání je mimo jiné výkon práv a povinností vlastníka lesa podle lesního zákona u lesů, které jsou ve vlastnictví státu a k nimž má podnik právo hospodaření, výkon práva hospodaření k lesům, které jsou ve vlastnictví státu, k nimž má státní podnik L. České republiky právo hospodaření, činnost odborného lesního hospodáře, výkon ochranné služby v lesích a další. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 77/1997 Sb., o státním podniku, podnik je právnickou osobou provozující podnikatelskou činnost s majetkem státu vlastním jménem a na vlastní odpovědnost. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení k tomuto majetku má podnik právo hospodaření.
Každý odpovídá za škodu, kterou způsobí jinému provozní činností. Podle odst. 2 písm. b) tohoto ustanovení je škoda způsobena provozní činností, je-li způsobena fyzikálními, chemickými, popřípadě biologickými vlivy provozu na okolí.
Z uvedené právní úpravy vyplývá, že aktivní věcnou legitimaci ve sporu o náhradu škody vzniklé na lesních porostech (lesích) má ta právnická osoba, které stát svěřil nakládání s lesy ve vlastnictví státu (§ 4 odst. 1 zákona o lesích) a zcela legitimně jí náleží výkon práva hospodaření k lesům, které jsou ve vlastnictví státu.
Právní věta:
Státnímu podniku, kterému byl lesní majetek svěřen do správy na základě zákona, náleží výkon práva hospodaření k lesům. Tento podnik s lesy hospodaří a vykonává všechna práva vlastníka lesa. Státní podnik je věcně legitimován k uplatnění náhrady škody na lesních porostech (např. škodu vzniklou exhalacemi) a je aktivně legitimován k podání žaloby a vymáhání náhrady škody před v soudním řízení.
Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24.02.2005, sp. zn. 25 Cdo 623/2004.
Žalobce K. Š. provedl ze své vlastní vůle úpravu lesní cesty z důvodu zlepšení pohybu pěších osob i motorových vozidel po předmětné cestě, a to na vlastní náklady. Kontrolou České inspekce životního prostředí však bylo konstatováno, že žalobce touto činností ohrozil životní prostředí.
Žalobci K. Š. tak byla uložena pokuta podle § 4 písm. a) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa ve výši 90 000 Kč za ohrožení životního prostředí, kterého se dopustil tím, že v listopadu roku 2010 na lesním pozemku p. č. 480/1, k. ú. Hrdlořezy, provedl nedovelené terénní úpravy nezpevněné lesní cesty bez vědomí a souhlasu vlastníka lesa a tím neoprávněně užíval lesní půdu k jiným účelům než pro plnění funkcí lesů. Úpravy spočívaly ve stržení svrchní vrstvy půdního krytu do mocnosti 30 cm v délce 120 m a šířce 2,5-3 m. Následně cesta byla zavezena štěrkem a zbytky stavební suti. Tím došlo k porušení § 11 odst. 4, § 13 odst. 1 a § 20 odst. 1 písm. b) zákona č. 289/1995 Sb., o lesích v rozhodném znění.
Dále byla žalobci udělena pokuta podle § 4 písm. c) zákona o inspekci ve výši 10 000 Kč za ohrožení životního prostředí, kterého se dopustil tím, že v listopadu roku 2010 na témže lesním pozemku v rámci terénní úpravy lesní cesty poškodil část lesa – 17 ks stojících stromů a vedle poranění bazálních částí některých stromů poškodil jejich kořenové systémy, a tím vytvořil podmínky pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů. Tím došlo k porušení § 11 odst. 1, § 20 odst. 1 písm. d) lesního zákona.
Žalobce se se proti rozhodnutí České inspekce životního prostředí odvolal k MŽP, ale to odvolání žalobce zamítlo a potvrdilo rozhodnutí ČIŽP.
Proti rozhodnutí MŽP podal žalobce žalobu k Městskému soudu v Praze.
Žalobce namítal, že zásadní změna charakteru a užívání cesty nebyla ve správním řízení prokázána, k čemuž dodal, že tato okolnost má zásadní vliv na stanovení výše pokuty. V souvislosti se změnou charakteru cesty soud shledal rozpor mezi závěry správního orgánu prvního stupně a posudkovým závěrem znaleckého posudku Ing. Petra Skály, který ve správním řízení předložil žalobce.
Soud se ztotožnil s námitkou žalobce, že žalovaný se nedostatečně a také nezákonně vypořádal s tím, že se žalobce v odvolání dožadoval analogické aplikace zákona o přestupcích (č. 200/1990 Sb.). Žalobce v této souvislosti v podaném odvolání zmínil mimo jiné aplikaci absorpční zásady dle § 12 odst. 2 zákona o přestupcích. Touto částí odvolací námitky se však žalovaný (MŽP) v napadeném rozhodnutí nejenže vůbec nezabýval, ale byl dokonce povinen aplikovat analogicky absorpční zásadu ex officio, aniž by se jí musel účastník řízení dovolávat.
V posuzované věci sice byla horní hranice pokuty pro oba správní delikty shodná (5 000 000 Kč), avšak důsledkem aplikace absorpční (pohlcovací) zásady mělo být také uložení (jediného) úhrnného trestu, nikoli dvou samostatných pokut, jak k tomu došlo v tomto případě při aplikaci opačné zásady – zásady sčítací (kumulační). Aplikace kumulační zásady v posuzované věci znamenala, že každá z jednotlivých pokut byla odůvodněna v rozhodnutí prvního stupně zvlášť – izolovaně, (tj. ukládají se dvě pokuty a u každé samostatně se vychází z horní hranice), ke každé jednotlivě bylo poukazováno na odrazovací efekt pokuty a potřebu, aby se projevila v majetkové sféře delikventa. Nebyla tedy vzata za základ jediná (a v posuzované věci jednotná) sazba pokuty, v jejímž rámci by byly všechny sbíhající se správní delikty společně (v úhrnu) a nikoli izolovaně zhodnoceny.
Soud uvážil, že žaloba je důvodná, a proto napadené rozhodnutí zrušil pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů a pro vady řízení, jež mohly mít vliv na zákonnost rozhodnutí [§ 76 odst. 1 písm. a) a c)s. ř. s.]. Soud vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.), v němž bude žalovaný vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku (§ 78 odst. 5 s. ř. s.). Tedy především přezkoumatelným způsobem se vypořádá se všemi odvolacími námitkami žalobce i se stanovením výše sankce, bude aplikovat absorpční zásadu a bude se zabývat osobními a majetkovými poměry žalobce.
Právní věta
V posuzované věci se jednalo o souběh správního deliktu podle § 4 písm. a) zákona o inspekci a správního deliktu podle § 4 písm. c) téhož zákona. Pro takové situace bylo judikaturou ve správním soudnictví v minulosti dovozeno analogické užití § 12 odst. 2 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, podle nějž se za více přestupků téhož pachatele projednávaných ve společném řízení uloží sankce podle ustanovení vztahujícího se na přestupek nejpřísněji postižitelný, tedy je třeba použít absorpční zásadu.
Nejvyšší správní soud v usnesení rozšířeného senátu ze dne 16. 11. 2016, č. j. 5 As 104/2013 – 46 judikoval, že rozhoduje-li krajský soud ve správním soudnictví o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, kterým bylo rozhodnuto o vině a trestu za správní delikt v situaci, že zákon, kterého bylo použito, byl po právní moci správního rozhodnutí změněn nebo zrušen, je povinen přihlédnout k zásadě vyjádřené ve větě druhé čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, podle níž se trestnost činu posoudí a trest ukládá podle právní úpravy, která nabyla účinnosti až poté, kdy byl trestný čin spáchán, je-li to pro pachatele příznivější.“. Tento právní závěr přiléhavě dopadá na projednávanou věc, protože zdejší soud ve věci rozhodl až po nabytí účinnosti nového přestupkového zákona (č. 250/2016 Sb.), pod nějž nyní spadají také správní delikty (dnes přestupky) podle zákona o inspekci.
Nový přestupkový zákon zakotvil absorpční zásadu při ukládání trestů za více přestupků v § 41 odst. 1, podle nějž se za dva nebo více přestupků téhož pachatele projednaných ve společném řízení uloží správní trest podle ustanovení vztahujícího se na přestupek nejpřísněji trestný. Toto ustanovení tak svým obsahem odpovídá dřívějšímu § 12 odst. 2 zákona o přestupcích.
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31.10.2019, sp. zn. 5 A 77/2013.
Ministr životního prostředí svým rozhodnutím zamítl rozklad žalobce statutárního města Jihlavy proti rozhodnutí Ministerstva životního prostředí, kterým bylo podle § 40 odst. 4 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny (dále „ZOPK“), rozhodnuto o námitkách žalobce k oznámení návrhu na vyhlášení Národní přírodní rezervace Velký Špičák.
Žalobce statutární město Jihlava podal proti rozhodnutí ministra žalobu k Městské soudu v Praze, v níž namítal, že nejsou naplněny důvody pro vyhlášení národní přírodní rezervace (NPR). Vytkl v této souvislosti žalovanému, že se zcela vyhnul hodnocení správnosti závěrů žalobce, označil je za „mimoběžné“, přičemž uvedl, že uplatnění námitek tohoto typu žalobci nepřísluší.
Žalobce brojil proti návrhu na vyhlášení NPR z toho důvodu, že návrh zasahuje do jeho vlastnického práva k dotčenému lesnímu pozemku, které bude v případě vyhlášení NPR v navrhovaném rozsahu významným způsobem omezeno. Začleněním pozemku do NPR by došlo ke změnám v obhospodařování dotčeného pozemku z lesního hospodářského využití na vytváření podmínek pro ochranu a rozšíření přírodních hodnot.
V další námitce žalobce uvedl, že vyhlášení NPR bude mít za následek omezení práva myslivosti a hospodaření v lese bez odpovídající kompenzace. V této souvislosti žalobce poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2018, sp. zn. II. ÚS 268/06, dle něhož v případě, že zákon nepředpokládá poskytnutí kompenzace za omezení vlastnického práva, toto právo je možné omezit výhradně se souhlasem vlastníka. Vzhledem k tomu, že zákon o ochraně přírody a krajiny (ZOPK) nepředpokládá poskytnutí úplné kompenzace újmy, která bude těmito omezeními vyvolána, lze omezení vyvolané vyhlášením NPR považovat za proporcionální pouze tehdy, pokud s jeho zřízením dotčené subjekty souhlasí a současně je toto omezení nezbytně nutné k zajištění veřejného zájmu. Ani jedna z těchto podmínek nebyla splněna.
Další pochybení žalovaného spatřuje žalobce v tom, že zcela vylučuje možnost, že by Evropsky významná lokalita Velký Špičák (dále „EVL“) byla chráněna smluvně. Zákonodárce přitom považuje institut smluvní ochrany za naprosto plnohodnotnou alternativu k vyhlášení maloplošného zvláště chráněného území, která by navíc měla být preferována z důvodu jejího vyššího souladu s povinností postupovat při zajištění ochrany EVL v součinnosti s vlastníky pozemků.
Městský soud konstatoval, že jádrem sporu je, zda je žalobce oprávněn vznášet z titulu svého vlastnického práva v řízení dle § 40 odst. 4 ZOPK námitky proti začlenění dotčeného pozemku do NPR, či nikoliv. S ohledem na skutečnost, že se žalobce domáhá ochrany svého vlastnického práva k dotčenému pozemku, které mělo být omezeno vyhlášením NPR, dospěl městský soud k závěru, že neobstojí názor žalovaného, dle něhož nebyl v daném případě povinen zabývat se přiměřeností zásahu do žalobcova vlastnického práva s odůvodněním, že ze samotného ZOPK vyplývá proporcionalita takového zásahu.
Městský soud se ztotožnil se žalovaným, že dle ZOPK jsou jednotlivci povinni respektovat omezení svých práv z důvodu veřejného zájmu (ochrany životního prostředí), za což jim přísluší náhrada. Tato skutečnost však neznamená, že žalovaný není povinen v každém konkrétním případě zvolit takové opatření, které dosáhne sledovaného účelu při co nejmenším omezení vlastnického práva dotčených vlastníků. Městský soud rozhodl, že v následujícím řízení bude třeba posoudit proporcionalitu mezi omezením žalobcova vlastnického práva (vyplývajícím z ochranných podmínek a z navrhovaného plánu péče) a sledovaným cílem (ochrana EVL Velký Špičák).
Městský soud dospěl k závěru, že stěžovatel se má zabývat výhradami žalobce ohledně omezení jeho lesního hospodaření na dotčeném pozemku, avšak případný nesouhlas žalobce nemůže být překážkou pro začlenění tohoto pozemku do NPR. Uvedl, že žalovaný pochybil, když odmítl věcně vypořádat námitky žalobce směřující proti důvodům k vyhlášení NPR.
Městský soud v Praze rozsudkem napadené rozhodnutí ministra zrušil a věc žalovanému vrátil k dalšímu řízení.
Kasační stížnost
Proti rozsudku městského soudu podal žalovaný-Ministerstvo životního prostředí (dále též „stěžovatel”) kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu. Namítal nesprávnost závěru městského soudu, že rozhodnutím stěžovatele podle § 40 ZOPK se rozhoduje o omezení vlastnického práva žalobce jako základního práva garantovaného čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Podle stěžovatele totiž k žádnému přímému omezení vlastnického práva žalobce nedošlo.
Stěžovatel dále namítal, že městský soud zcela opomenul skutečnost, že v případě nevyhlášení NPR na dotčeném pozemku by došlo k porušení směrnice Rady 92/43/EHS o ochraně přírodních stanovišť volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin. Stěžovateli je uložena povinnost vyhlásit NPR podle směrnice na základě nařízení vlády č. 318/2013 Sb., o stanovení národního seznamu evropsky významných lokalit. Stěžovateli byla uložena povinnost zajistit do 6 let od přijetí EVL do evropského seznamu právní ochrany ve formě národní přírodní rezervace, tj. vyhlásit NPR. Tato lhůta začala plynout dne 15. 1. 2008. Stěžovatel tedy neměl jinou možnost, než dotčený pozemek, který se nachází v EVL, začlenit do NPR neboť mu to ukládají příslušná ustanovení ZOPK, směrnice a nařízení vlády č. 318/2013 Sb.
Nejvyšší správní soud konstatoval, že nelze považovat napadený rozsudek městského soudu za nepřezkoumatelný. Skutečnost, že zřízením NPR na pozemku žalobce dojde ke změnám v možném způsobu jeho využití, nezpůsobuje nesrozumitelnost požadavku soudu, aby se stěžovatel zabýval přiměřeností konkrétních opatření na ochranu přírody s ohledem na ochranu vlastnických práv žalobce. Zřízení NPR totiž představuje silný zásah do vlastnického práva chráněného čl. 11 Listiny základních práv a svobod a také do práva na podnikání a jinou hospodářskou činnost chráněného čl. 26 odst. 1 Listiny. Vlastníkovi dotčených pozemků proto musí být umožněno hájit svá práva chráněná ústavním pořádkem. Tímto prostředkem ochrany práva jsou námitky podle § 40 odst. 4 ZOPK proti oznámení návrhu na vyhlášení NPR, o nichž je orgán ochrany přírody krajiny povinen rozhodnout. Pokud tedy žalobce namítal nepřiměřený zásah do těchto práv, stěžovatel byl povinen se s touto argumentací vypořádat.
S ohledem na výše uvedené se Nejvyšší správní soud plně ztotožnil se závěrem městského soudu, že rozhodnutí o námitkách má přímý vliv na žalobcovo vlastnické právo, neboť na jeho obsahu závisí, jakým způsobem a do jaké míry bude vlastnické právo omezeno vydáním vyhlášky o zřízení NPR. Rozhodnutí o námitkách v procesu zřizování NPR má velice důležitou roli, námitky dotčených vlastníků pozemků podle § 40 odst. 4 ZOPK musí být náležitě vypořádány.
Skutečnost, že stěžovateli je uložena povinnost vyhlásit NPR podle směrnice na základě nařízení vlády č. 318/2013 Sb., o stanovení národního seznamu evropsky významných lokalit, jej neopravňuje k tomu, aby při zřízení NPR opomenul ochranu vlastnického práva žalobce k dotčenému pozemku, jak se toho dovolává v kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud se ztotožnil také se závěrem městského soudu, že § 40 odst. 4 ZOPK je třeba interpretovat v tom smyslu, že námitky mohou směřovat proti samotnému návrhu na vyhlášení chráněného území, neboť vlastník dotčeného pozemku může být omezen na svém vlastnickém právu již samotným vyhlášením zvláště chráněného území, které s sebou nese povinnost respektovat na pozemcích začleněných do NPR základní ochranné podmínky stanovené ZOPK. Výkonu práv nebo povinností vlastníka se dále dotýká navržená kategorie zvláště chráněného území a zcela nepochybně též samotného začlenění pozemku do zvláště chráněného území, resp. jeho návrhu. Také tyto skutečnosti lze proto zpochybňovat námitkami podle § 40 odst. 4 ZOPK.
Nejvyšší správní soud shledal nedůvodnými všechny stěžovatelem uplatněné námitky, kasační stížnost je proto nedůvodná. Nejvyšší správní soud tedy dle § 110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. kasační stížnost zamítl.
Právní věta
Rozhodnutí o námitkách proti návrhu zvláště chráněného území a jeho ochranného pásma podle § 40 odst. 4 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, je rozhodnutím ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23.04.2019, čj. 4 As 26/2019 - 41)
Státní podnik Lesy České republiky se odvolal k Ministerstvu dopravy proti rozhodnutí Drážního úřadu, o provedení nezbytných opatření k zabránění padání stromů na železniční dráhu. Ministerstvo dopravy však zamítlo dne 22. 5. 2017 odvolání žalobce Lesy České republiky, s. p. a potvrdilo rozhodnutí Drážního úřadu (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 18. 7. 2016, kterým podle § 10 odst. 1 zákona o dráhách nařídil žalobci, aby do 30. 11. 2016 provedl nezbytná opatření k odstranění vzniklého zdroje ohrožení dráhy a provozu na ní.
Zdrojem ohrožení dráhy se tímto rozhodnutím rozuměly stromy rostoucí na pozemku v k. ú. Dasnice podél celostátní dvoukolejné elektrifikované železniční dráhy Chomutov-Cheb, v mezistaničním úseku Citice-Dasnice, které svojí výškou a dopadovou vzdáleností mohly způsobit vznik mimořádné události na dráze s možným důsledkem ohrožení života, zdraví nebo škody značného rozsahu. Správní orgán I. stupně považoval za nadbytečné pořizovat dendrologické posudky pro účely posouzení, zda se jedná o zdroj ohrožení dráhy, neboť byl obeznámen s případy pádů zdravých a nepoškozených dřevin do průjezdného profilu koleje s následným poškozením drážních vozidel, a proto za zdroj ohrožení označil každou dřevinu splňující stanovená kritéria.
Proti rozhodnutí žalovaného (Ministerstva dopravy) se žalobce bránil žalobou u Městského soudu v Praze. Městský soud žalobě vyhověl, rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Soud přisvědčil námitce žalobce, že za nebezpečí ve smyslu § 10 odst. 1 zákona o dráhách nelze považovat všechny stromy rostoucí na lesním pozemku, které svojí výškou a dopadovou vzdáleností mohou způsobit vznik mimořádné události na dráze. Paušální nařízení odstranit všechny stromy, které by vzhledem ke své výšce a vzdálenosti od trati mohly do dráhy spadnout, posoudil městský soud jako nezákonné. Správní orgány pochybily, pokud bez bližšího šetření, přizvání osoby potřebné odbornosti nebo vypracování znaleckého posudku opřely uložení povinnosti pouze o konstatování, že dle judikatury může být i zdravý strom nebezpečný. Uvedeným postupem porušily základní zásady činnosti správních orgánů, konkrétně ustanovení § 2 odst. 3 (zásada přiměřenosti) a § 3 správního řádu (zásada materiální pravdy).
Kasační stížnost
Žalovaný (Ministerstvo dopravy-stěžovatel) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost, v které namítal, že městský soud nesprávně posoudil pojem „nebezpečí pro dráhu“ podle § 10 odst. 1 zákona o dráhách z hlediska pravděpodobnosti pádu stromu, ačkoli měl naplnění tohoto pojmu hodnotit z hlediska důsledků tohoto pádu. Následky pádu stromu jsou stejné v případě zdravého i nemocného stromu.
Stěžovatel (Ministerstvo dopravy) v kasační stížnosti tvrdilo, že městský soud ve smyslu
§ 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. nesprávně posoudil právní otázku, kdy dřeviny v blízkosti dráhy představují „nebezpečí“ v podobě „padání stromů nebo jejich částí“ podle § 10 odst. 1 zákona o drahách. Dle tohoto ustanovení „vlastníci nemovité věci v sousedství dráhy jsou povinni strpět, aby na jejich pozemcích byla provedena nezbytná opatření k zabránění sesuvů půdy, padání kamenů, lavin a stromů nebo jejich částí, vznikne-li toto nebezpečí výstavbou nebo provozem dráhy nebo přírodními vlivy; vznikne-li toto nebezpečí z jednání těchto vlastníků, jsou povinni učinit nezbytná opatření na svůj náklad. O rozsahu a způsobu provedení nezbytných opatření a o tom, kdo je provede, rozhodne drážní správní úřad.“
Žalobce Lesy České republiky, s. p., ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se zcela ztotožňuje se závěry napadeného rozsudku. Excesivní výklad § 10 zákona o dráhách tak, jak jej činí žalovaný, by zakládal přímou povinnost všech vlastníků lesních pozemků nejen v okolí drah, ale i pozemních komunikací vykácet všechny zdravé vzrostlé stromy, které svou dopadovou vzdáleností mohou dotčený provoz ohrozit, což dozajista nebylo záměrem zákonodárce.
Nejvyšší správní soud se ztotožnil se závěry městského soudu, že prostá existence stromů určité výšky a dopadové vzdálenosti do dráhy nemůže sama o sobě představovat nebezpečí pro dráhu, pokud správní orgány dostatečně nezkoumaly, zda je nebezpečí pádu těchto stromů do dráhy reálné. Správní orgány jsou povinny zjistit okolnosti, z nichž se nebezpečí podává, např. stáří či zdraví stromu, morfologii terénu či stav podloží. Touto další okolností nemůže být pouze možný budoucí extrémní (tedy nikoliv běžný) klimatický jev, který by mohl strom v budoucnu zasáhnout.
Má-li nebezpečí spočívat v tom, že na pozemku rostou stromy, které mohou (s ohledem na svoji výšku a dopadovou vzdálenost) do dráhy spadnout, pak nařízení odstranění stromů, které by vzhledem ke své výšce a vzdálenosti mohly do dráhy železnice spadnout, musí být podloženo konkrétními skutkovými zjištěními, z nichž hrozící nebezpečí pádu stromů vyplývá. Nepostačí pouze hypotetická možnost, že určitý strom by v případě pádu mohl zasáhnout dráhu, třebaže aktuálnímu nebezpečí pádu tohoto stromu nic nenasvědčuje.
Nejvyšší správní soud se ztotožnil s městským soudem v tom, že je povinností stěžovatele toto reálné nebezpečí (projevující se například ve stáří stromu, pevnosti jeho kořenového systému atd.) při stanovení opatření podle § 10 zákona o dráhách konkrétně zkoumat. Pouze v takovém případě lze považovat výklad tohoto zákonného ustanovení za ústavně konformní. Této povinnosti však neodpovídá postup stěžovatele v dané věci, kdy nebezpečí pro dráhu paušálně dovodil v případě všech stromů, nacházejících se v dopadové vzdálenosti od dráhy.
Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost zamítl.
Právní věta
Výskyt stromů rostoucích v tzv. dopadové vzdálenosti od dráhy sám o sobě nepředstavuje nebezpečí pro dráhu ve smyslu § 10 odst. 1 zákona č. 266/1994 Sb., o drahách. Správní orgány jsou podle tohoto ustanovení oprávněny přijmout opatření k zabránění pádu stromů jejich pokácením pouze po zjištění konkrétních okolností (např. stáří či zdraví stromu, stav kořenového systému, morfologie terénu, stav podloží), ze kterých vyplývá hrozící reálné nebezpečí jejich pádu.
(Podle rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 18.12.2019, čj. 1 As 299/2019 - 42)
Městský úřad Soběslav jako správní orgán prvního stupně (orgán státní správy lesů), svým rozhodnutím podle § 37 odst. 6 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích, pověřil výkonem funkce odborného lesního hospodáře (dále „OLH“) P. H., namísto původního OLH, kterým byly Lesy České republiky, s. p.
Toto rozhodnutí však zrušil Krajský úřad Jihočeského kraje. V odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že povinnosti OLH jsou dány lesním zákonem a prováděcími právními předpisy. Správní orgán prvního stupně není žádným ustanovením lesního zákona zmocněn při pověřování výkonem funkce OLH dle § 37 odst. 6 lesního zákona tyto povinnosti rozšiřovat nebo upravovat. Skutečnost, že nový OLH by byl ochoten pro vlastníky lesů vykonávat služby OLH nad rámec stanovený lesním zákonem a prováděcími právními předpisy, nemůže být důvodem pro jeho pověření výkonem funkce OLH. Správní orgán prvního stupně postupoval podle Krajského úřadu Jihočeského kraje v rozporu s § 3 správního řádu, neboť neprokázal, že osoba zúčastněná na řízení jako OLH při své činnosti porušovala lesní zákon či jiné právní předpisy.
Žalobce P. H., (vítěz výběrového řízení, pověřený výkonem funkce OLH) podal proti rozhodnutí žalovaného-Krajského úřadu Jihočeského kraje žalobu ke krajskému soudu. V žalobě v prvé řadě namítal nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného spočívající v tom, že neobsahuje náležitosti uvedené v § 68 odst. 3 správního řádu. Žalovaný podle žalobce neobjasnil, z jakých důvodů rozhodl o zastavení řízení, pouze zmínil, že rozhodnutí správního orgánu prvního stupně nemělo být vydáno.
Krajský soud konstatováním správního spisu shrnul, že činnost OLH byla ze strany osoby zúčastněné na řízení (Lesy České republiky, s. p.) zajištěna nedostatečně, OLH neposkytoval vlastníkům lesů ani základní součinnost v případě výchovných a jiných těžebních zásahů, neposkytl jim součinnost při vyřizování dotací a nebyl schopen zajistit další komplexní služby. Správním orgánem prvního stupně navíc bylo ze strany osoby zúčastněné na řízení (Lesy České republiky, s. p.) konstatováno pochybení, spočívající v nesprávném signování dokumentů, které byly dlouho době podepisovány neoprávněnými osobami.
Osoba zúčastněná na řízení se v průběhu správního řízení hájila odkazem na interní pokyn Generálního ředitele osoby zúčastněné na řízení, který kategorizuje činnost OLH na činnosti standardní a činnosti nadstandardní, které může vykonávat pouze v případech stanovených zákonem, kdy jsou financovány státem, nebo v případech, kdy vlastník lesa s OLH uzavře na tuto činnost smlouvu o dílo.
Krajský soud se se správním orgánem prvního stupně ztotožnil v tom, že osoba zúčastněná na řízení (Lesy České republiky, s. p.) nezajišťovala dostatečnou odbornou spolupráci vlastníků lesa, což bylo prokázáno z obsahu stížností, které od nich obdržel.
Krajský soud rozsudkem ze dne 19. 8. 2015, č. j. 10 A 136/2014 – 61, rozhodnutí žalovaného zrušil, věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Proti tomuto rozsudku krajského soudu podaly kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu jak žalovaný-Krajský úřad Jihočeského kraje (dále též „stěžovatel“), tak i osoba zúčastněná na řízení-Lesy České republiky, s. p., (dále též „stěžovatelka“).
Nejvyšší správní soud uvedl, že v dané věci se jedná především o posouzení otázky, zda žalovaný postupoval správně, když zrušil rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, jímž byl v předmětné lokalitě podle § 37 odst. 6 lesního zákona žalobce P. H. pověřen výkonem funkce OLH, a zastavil řízení.
Nejvyšší správní soud dále konstatoval, že krajský soud na základě zjištěných skutečností dospěl k závěru, že v řízení před správním orgánem prvního stupně byla prokázána schopnost nově pověřovaného subjektu (žalobce) vykonávat funkci OLH lépe, než dosavadní lesní hospodář (stěžovatelka). Krajský soud proto nepřisvědčil žalovanému, že správní orgán prvního stupně neprokázal, že nově pověřovaný subjekt je schopen funkci OLH vykonávat lépe, než stávající OLH. Důvod pro zrušení rozhodnutí žalovaného dle v § 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s. tak byl dán, a krajský soud nepochybil, když podle tohoto ustanovení postupoval a rozhodnutí žalovaného zrušil. Nejvyšší správní soud doplnil, že ani v kasační stížnosti stěžovatel nezpochybňoval a nevyvracel to, že žalobce dle rozhodnutí správního orgánu prvního stupně měl vykonávat činnost OLH ve větším rozsahu než stěžovatelka, a tudíž lépe, než dosavadní OLH (stěžovatel zpochybňuje zejména oprávnění žalobce tyto činnosti vykonávat a pravomoc orgánu státní správy lesů stanovit tyto činnost ve svém rozhodnutí) a nepředestřel žádné skutečnosti vyvracející pochybení dosavadního OLH, na která poukázal ve svém rozhodnutí správní orgán prvního stupně a s nimiž se ztotožnil krajský soud.
Zákon o lesích nestanoví žádným způsobem obsahové a formální náležitosti takového rozhodnutí. Pokud však orgán státní správy lesů ve svém rozhodnutí konkrétně vymezí obsah činnosti OLH na základě dohody s pověřovanou osobou, nejedná se o jeho pochybení. Nejvyšší správní soud naopak takovéto vymezení, nejlépe demonstrativním výčtem činností, považuje za užitečné, neboť drobným vlastníkům lesa, nemajícím odborné znalosti v oblasti péče o les, bude v takovém případě znám obsah činností zabezpečovaných OLH. Pokud OLH před svým pověřením do funkce jasnou a nezpochybnitelnou formou (zpravidla písemnou nabídkou) o své vůli nabídne, že bude v rámci své činnosti v souladu se zákonem o lesích vykonávat širokou paletu činností, nespatřuje Nejvyšší správní soud žádný důvod, proč by takovouto nabídku neměl orgán státní správy lesů akceptovat a zohlednit ve svém rozhodnutí o pověření výkonem funkce OLH podle § 3 odst. 6 lesního zákona a činnosti OLH zmínit ve svém rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud má stejně jako krajský soud za to, že náplň činnosti OLH není žádným předpisem vyčerpávajícím způsobem definována, přičemž jednotlivá oprávnění a povinnosti OLH lze nalézt v dílčích ustanoveních lesního zákona a v právních předpisech vydaných k jeho provedení.
Pokud by OLH řádně nevykonával své povinnosti stanovené uvedené v lesním zákoně, resp. v rozhodnutí o pověření dle § 37 odst. 6 téhož zákona, jednalo by se o jeho pochybení spočívající v nedodržení rozhodnutí vydaného na základě lesního zákona, které spadá pod dozorovou činnost orgánů státní správy lesů podle § 51 zákona o lesích, v rámci které lze uložit opatření k odstranění zjištěných nedostatků. Plnění povinností OLH stanovených v rozhodnutí o pověření výkonem funkce OLH dle § 37 odst. 6 lesního zákona je tedy právně vymahatelné. Neplnění povinností OLH vyplývajících z lesního zákona, by v závislosti na intenzitě takovéhoto pochybení OLH dále mohlo představovat důvod pro odvolání stávajícího OLH a pověření jiného subjektu výkonem této funkce. Porušování povinností stanovených OLH lesním zákonem může rovněž představovat důvod pro odnětí licence podle § 45 odst. 1 písm. d) lesního zákona, dle kterého orgán státní správy lesů, který licenci udělil, ji odejme, jestliže držitel licence závažným způsobem poruší podmínky stanovené rozhodnutím o udělení licence nebo tímto zákonem.
Vzhledem k výše uvedenému nelze mít za to, že by správní orgán prvního stupně a krajský soud vybočily při vymezení činnosti OLH z mezí zákona a prováděcích předpisů. Naopak s přihlédnutím k místním poměrům a zjištěnému skutkovému stavu náležitě interpretovaly a aplikovaly neurčitý právní pojem zabezpečuje vlastníku lesa odbornou úroveň hospodaření v lese. Jedná se tedy rovněž o poradenství a součinnost při hospodaření v lese, včetně pěstebních a těžebních činností, což podle okolností může jistě znamenat přiměřenou míru vstřícnosti a součinnosti.
Nejvyšší správní soud shledal nedůvodnými všechny stěžovatelem i stěžovatelkou uplatněné námitky, kasační stížnosti jsou proto obě nedůvodné. Proto Nejvyšší správní soud dle § 110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. obě kasační stížnosti zamítl.
Právní věta
- Zákon č. 289/1995 Sb., o lesích, ani prováděcí předpisy neobsahují taxativní výčet povinností odborného lesního hospodáře. Je tak třeba vyjít z toho, že odborný lesní hospodář je povinen zabezpečit vlastníku lesa odbornou úroveň hospodaření v lese (§ 37 odst. 1 citovaného zákona) s tím, že tento neurčitý právní pojem správní orgán vyloží a aplikuje s přihlédnutím k okolnostem daného případu. Z povinností odborného lesního hospodáře nelze a priori vylučovat např. součinnost spočívající v označování výchovných a úmyslných těžeb, poradenství vlastníkům lesa v souvislosti s prodejem dříví či nákupem sazenic apod.
- Orgán státní správy lesů může podle místních podmínek a na základě dohody s pověřovanou osobou v rozhodnutí o pověření osoby funkcí odborného lesního hospodáře podle § 37 odst. 6 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích, vymezit činnosti zajišťované odborným lesním hospodářem demonstrativním výčtem.
- Při pověření osoby funkcí odborného lesního hospodáře (§ 37 odst. 6 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích) orgán státní správy lesů není povinen vést správní řízení o výběru žádosti podle § 146 správního řádu z roku 2004. Postačí, pokud pověřovanou osobu vybere transparentním a nediskriminačním způsobem a ve svém rozhodnutí odůvodní, proč pověřovaná osoba má nejlepší předpoklady pro kvalitní výkon funkce odborného lesního hospodáře. Přitom může vyjít i z rozsahu činností, které bude tato osoba v rámci výkonu funkce odborného lesního hospodáře zajišťovat vlastníkům lesa.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26.02.2016, čj. 4 As 201/2015 - 121