Podstatou žaloby projednávané u Krajskému soudu v Praze byl spor o to, zdali v řízení o dělení lesních pozemků podle § 12 odst. 3 lesního zákona mohou být dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny chráněné zákonem o ochraně přírody a zdali žalobce byl dotčen na svém právu být účastníkem předcházejícího správního řízení.
Vlastník lesů v Novém Městečku – osoba zúčastněná na řízení, usiloval o změnu charakteru Lesních pozemků, avšak s žádostí o změnu charakteru lesních pozemků, kterou si podal u žalovaného - Krajského úřadu Středočeského kraje neuspěl. Následně si podal další žádost o dělení lesních pozemků v k. ú. Čerčany, s čímž příslušný Městský úřad Benešov souhlasil. Z rozhodnutí, které vydal městský úřad bylo zřejmé, že městský úřad nepovažoval za účastníka řízení žalobce-základní organizaci Českého svazu ochránců přírody, neboť podle něj nejde o řízení, které by mělo vliv na ochranu přírody. Žalobce se odvolal proti rozhodnutí Městského úřadu Benešov ke Krajskému úřadu Středočeského kraje, ale ten odvolání jako nepřípustné zamítl.
Proti rozhodnutí žalovaného (KÚ) podal žalobce žalobu ke Krajskému soudu v Praze.
Žalobce v žalobě uvedl, že se vždy považoval za oprávněného účastnit se správních řízení podle § 70 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve všech případech, kdy by byla ohrožena ochrana přírody a krajiny na předmětném území. Za takové ohrožení považuje i jednání nového vlastníka lesů v Novém Městečku – osoby zúčastněné na řízení, která podle něj usiluje o změnu charakteru lesních pozemků. Podle žalobce je dělení pozemků prvním krokem k postupné změně charakteru lesa se snahou odejmout jim funkci hospodářského lesa. Žalobce uvedl, že se osoba zúčastněná na řízení snažila snížit výměru lesních pozemků pod 1 ha, aby mohla argumentovat, že takovéto malé pozemky nejsou pro lesní hospodaření vhodné, a navrhnout změnu jejich charakteru. V dalších žalobních bodech žalobce argumentoval rozporem dělení lesních pozemků osoby zúčastněné na řízení s § 12 odst. 3 lesního zákona a namítal také nedostatky odůvodnění rozhodnutí městského úřadu.
Žalovaný (KÚ) ve svém vyjádření k žalobě k otázce účastenství žalobce v řízení o žádosti o dělení pozemků uvedl, že žalobce je účastníkem správního řízení pouze v případech, které se týkají předmětu jeho činnosti. Souhlas orgánu státní správy lesů s návrhem vlastníka pozemků určených k využití jako hospodářský les na rozdělení pozemků, kdy některé z pozemků mají výměru menší než 1 ha, není správní řízení, které by se dotklo zájmů ochrany přírody a životního prostředí, tak jak jsou definovány § 2 a § 4 zákona o ochraně přírody. V případě dělení pozemků a využitím „hospodářský les“ není nutný souhlas orgánu ochrany přírody. Nedochází k jakémukoliv zásahu do zájmů ochrany krajiny ani životního prostředí. Rozdělením pozemků se v žádném případě nemění způsob využití pozemku. Souhlas k dělení pozemků s výměrou menší 1 ha byl dán, protože bylo osvědčeno odborným lesním hospodářem, že na lesních pozemcích těchto rozměrů a tvaru lze bez omezení provozovat lesní hospodaření. Tvrzení žalobce, že rozdělení pozemků je prvním krokem k odejmutí pozemků účelu jejich využití, není podle žalovaného pravdivé. Žalovaný k tomu uvedl, že výkon vlastnického práva opravňuje vlastníka pozemku požádat o změnu využití pozemku, a po splnění všech zákonných podmínek musí správní orgán takové žádosti vyhovět.
Podle názoru soudu však městský úřad nepostupoval v souladu s § 70 odst. 2 zákona o ochraně přírody. Žalobce tak měl v souladu s § 70 odst. 2 zákona o ochraně přírody právo, aby byl příslušnými správními orgány (mimo jiné městským úřadem a žalovaným) předem informován o všech zásazích a správních řízeních, při nichž mohou být dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny v místně specifikovaných územích.
Soud se proto zabýval otázkou, zda dělení lesních pozemků, při nichž výměra jednoho dílu klesne pod 1 ha, může zasáhnout zájmy vymezené v zákoně o ochraně přírody. Z § 12 odst. 3 lesního zákona vyplývá, že městský úřad měl povinnost v řízení o dělení lesních pozemků vlastněných osobou zúčastněnou na řízení zkoumat, nakolik tvar lesních pozemků či jejich velikost po dělení umožňuje řádné hospodaření v lese. Pokud by jejich navrhovaný tvar či navrhovaná velikost řádné hospodaření neumožňovala, muselo by to vést k zamítnutí žádosti o vydání souhlasu k jejich dělení městským úřadem.
Hospodaření v lese přitom je podle názoru soudu zájem chráněný zákonem o ochraně přírody, protože z § 2 odst. 1 zákona o ochraně přírody se ochranou přírody a krajiny rozumí péče státu a fyzických i právnických osob o volně žijící živočichy, planě rostoucí rostliny a jejich společenstva, o nerosty, horniny, paleontologické nálezy a geologické celky, péče o ekologické systémy a krajinné celky, jakož i péče o vzhled a přístupnost krajiny.
Ustanovení § 3 zákona o ochraně přírody řadí lesy mezi významné krajinné prvky. Prostředky, kterými je ochrana přírody a krajiny zajišťována demonstrativně stanoví § 2 odst. 2, podle kterého se tato ochrana zajišťuje mimo jiné účastí na tvorbě a schvalování lesních hospodářských plánů s cílem zajistit ekologicky vhodné lesní hospodaření [§ 2 odst. 2 písm. f)].
Ekologicky vhodné lesní hospodaření je tak zákonem výslovně označeno za jeden z cílů ochrany přírody a krajiny. Jestliže tedy měl městský úřad v předcházejícím správním řízení posuzovat dopad dělení předmětných lesních pozemků na lesní hospodaření a ekologicky vhodné lesní hospodaření, mohlo jeho rozhodování mít podle soudu dopad na zájem chráněný zákonem o ochraně přírody. Tuto otázku tak městský úřad i žalovaný posoudili chybně.
Soud se neztotožnil ani s názorem žalovaného, že se v případě dělení lesních pozemků podle § 12 odst. 3 zákona o lesích v projednávané věci jednalo o jejich pouhé „administrativní dělení“ o pouhý „administrativní úkon v evidenci“. V případě dělení lesních pozemků ve vlastnictví osoby zúčastněné na řízení se v obou případech jednalo o dělení lesního pozemku převyšující svou rozlohou 1 ha, kdy následkem tohoto dělení vznikly dva díly rozlohu 1 ha nepřevyšující. Pozemek p. č. 2502 o výměře 1,259 ha byl rozdělen na dva pozemky o výměře 0,8635 ha a 0,3955 ha; druhý pozemek o výměře 1,436 ha byl rozdělen na dva pozemky o výměře 0,9992 ha a 0,4368 ha). Toto rozdělení však není možné považovat za pouhý evidenční úkon, neboť následkem rozhodnutí městského úřadu došlo ke změně právního režimu dvou původních pozemků. V případě lesních pozemků o rozloze do 1 ha totiž rozhoduje o odnětí lesních pozemků plnění funkcí lesa nebo omezení jejich využívání pro plnění funkcí lesa obecní úřad obce s rozšířenou působností, kdežto u lesních pozemků o rozloze od 1 ha výše o tom rozhoduje krajský úřad [srov. § 48 odst. 1 písm. d) a § 48a odst. 1 písm. b) lesního zákona]. Soud tak upozornil na skutečnost, že v projednávané věci nebylo toto dělení lesních pozemků bez právního významu.
Soud dospěl k závěru, že žalovaný pochybil, jestliže napadeným rozhodnutím zamítl odvolání žalobce pro nepřípustnost jako podané osobou neoprávněnou, neboť žalobci svědčilo účastenství v řízení a osobou neoprávněnou k jeho podání nebyl. Žalovaný tak měl k odvolání žalobce zrušit rozhodnutí městského úřadu podle § 90 odst. 1 písm. b) správního řádu a věc mu vrátit novému projednání, neboť ten se dopustil výše uvedeným postupem takové vady řízení, která mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí o souhlasu s dělením lesních pozemků ve vlastnictví osoby zúčastněné na řízení. Tím, že tak žalovaný neučinil, dopustil se i on podstatného porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, které mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí.
Krajský soud proto napadené rozhodnutí podle § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. pro vady řízení bez jednání zrušil. Vzhledem k tomu, že vady předcházejícího správního řízení, které mohly mít vliv na zákonnost rozhodnutí spočívají již v postupu městského úřadu, zrušil soud podle § 78 odst. 3 s. ř. s. rovněž rozhodnutí městského úřadu.
Právní věta:
- Při rozhodování o dělení lesních pozemků, při kterém výměra jednoho dílu klesne pod 1 ha, mohou být dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny chráněné zákonem č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny.
- V souladu s § 3045 občanského zákoníku z roku 2012 je třeba občanská sdružení ve smyslu § 70 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, považovat za spolky a organizační jednotky ve smyslu tohoto ustanovení za pobočné spolky.
- Dozví-li se spolek nebo pobočný spolek o vedení řízení, při němž mohou být dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny chráněné podle zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, až po vydání rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, je třeba odvolání proti tomuto rozhodnutí považovat za oznámení své účasti v řízení ve smyslu § 70 odst. 3 tohoto zákona.
Podle rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 04.01.2016, sp. zn. 46 A 77/2013
Žalobkyně H. N. provedla stavbu bez požadovaného územního rozhodnutí na pozemku v blízkosti lesa a poté zažádala o dodatečné povolení stavby. Stavební úřad v Jesenici však vydal rozhodnutí, kterým žádost žalobkyně H. N., o dodatečné povolení stavby nazvané „dřevostavba určená k uskladnění materiálu, výpěstků, zahradní techniky a nářadí“ postavené na pozemku v blízkosti lesa zamítl. Původně byla stavba deklarována jako „zahradní domek“ a později změněna na „zahradní objekt pro skladování zahradní techniky, nářadí a výpěstků“. Dotčený orgán - Městský úřad v Černošicích (orgán státní správy lesů) uvedl, že sice došlo ke změně označení stavby, fakticky se však jedná o stále stejnou stavbu s totožnými účinky na své okolí včetně lesa. Zdůraznil, že orgán státní správy lesů není vázán označením stavby, jak ho učinil stavebník, potažmo stavební úřad, ale má právo na vlastní úsudek. Orgán státní správy lesů upozornil, že pokud je součástí objektu komín a je navrženo vytápění krbem, pak se nedá vyloučit i určitá obytná funkce, byť přechodná. Žalobkyně dále dle stavebního úřadu neprokázala soulad stavby s územním plánem Psáry (podle zjištění stavebního úřadu nebyly dodrženy předepsané regulativy územního plánu, konkrétně stavba nesplňovala stanovenou maximální výšku 5 metrů) a dotčený orgán - Městský úřad v Černošicích, jako orgán státní správy lesů, vydal proto k této stavbě nesouhlasné stanovisko. Uvedl, že při posuzování stavby zohlednil nejen bezpečnostní otázky nebo potřeby provozu lesního hospodářství, ale i dosavadní praktické poznatky a zkušenosti o vlivu bezprostřední zástavby na les. Dotčený orgán konstatoval, že při použití principu předběžné opatrnosti by v daném případě při posuzování návrhu na umístění nové stavby mohl požadovat zachování odstupu stavby od hranice lesního pozemku až na vzdálenost 32 metrů, jak vychází z hodnot AVB dřevin zastoupených v lesním porostu. Vzhledem k šíři dotčeného pozemku cca 17 metrů je přitom zjevné, že taková podmínka umístění stavby vylučuje.
Podle § 149 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, je obsah závazného stanoviska dotčeného orgánu závazný pro výrokovou část rozhodnutí správního orgánu. Bylo-li v průběhu řízení o žádosti vydáno závazné stanovisko, které znemožňuje žádosti vyhovět, neprovádí správní orgán další dokazování a žádost zamítne.
Žalobkyně podala proti rozhodnutí stavebního úřadu odvolání ke Krajskému úřadu Středočeského kraje (KÚ). Nadřízený dotčený orgán shodně s prvoinstančním dotčeným orgánem uvedl, že orgán státní správy lesů si označuje stavbu sám pro potřeby vydání závazného stanoviska podle toho, jak dle jeho názoru daná stavba působí nebo může působit na les. Dotčený orgán navíc vycházel při vydání závazného stanoviska z projektové dokumentace předložené stavebníkem. Podle jeho názoru objem stavby, zastavěná plocha, hodnota stavby a její konstrukce, uspořádání místností, zateplení stavby a osazení komínem, odpovídá jinému typu stavby, než kterou označil stavebník. Nadřízený dotčený orgán vyjádřil též oprávněnou obavu, že bude nutno vzhledem k hrozícím nebezpečím spojeným s umístěním posuzované stavby v blízkosti lesa aplikovat opatření dle § 22 lesního zákona, které s sebou přináší negativní vliv na plnění funkcí lesa. Zároveň upozornil na riziko případného omezení možnosti využití práva lesní dopravy po cizích pozemcích podle § 34 odst. 4 tohoto zákona. KÚ odvolání žalobkyně svým rozhodnutím zamítl a rozhodnutí stavebního úřadu potvrdil.
Rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje napadla žalobkyně žalobou u krajského soudu.
Krajský soud shrnul, že rozhodujícím důvodem pro vydání nesouhlasného stanoviska byla blízkost posuzované stavby pozemkům určeným k plnění funkcí lesa ve vazbě na ohrožení této stavby, které má původ v pozemcích určených k plnění funkcí lesa. Stavba je totiž situována téměř na samé hranici lesa, v němž by se měl postupně vyvinout vysoký lesní porost, jenž by mohl v případě svého nepříznivého stavu nebo při kalamitní situaci ohrozit životy a zdraví osob užívajících dřevostavbu i tuto stavbu samotnou. Preventivní přístup dotčeného orgánu směřující k zabránění vzniku situace, kdy by aplikací § 22 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích, musela být činěna opatření na pozemcích určených k plnění funkcí lesa, byl dle soudu zcela legitimní. Soud konstatoval, že nelze akceptovat, aby v částech území, které jsou potenciálně vysoce ohroženy škodami z lesních porostů, byly bez významných důvodů svědčících existenci veřejného zájmu na umístění staveb povolovány stavby spojené s pobytem osob. Soud připustil, že v posuzované lokalitě se v bezprostřední blízkosti lesa nachází řada staveb, zjevně určených pro rodinnou rekreaci, přičemž není zřejmé, v jakém období byly tyto stavby povoleny.
Z územního plánu však jednoznačně vyplývá, že v dané lokalitě je výstavba nových chat a rodinných domů nepřípustná. Tím, že žalobkyně nepodala žádost o vydání územního rozhodnutí, neumožnila dotčenému orgánu, aby ji před realizací stavby informoval o změně podmínek pro posouzení přípustnosti stavby „technického“ charakteru v ochranném pásmu lesa. Žalobkyně se tak o obsahu aktuální správní praxe dotčeného orgánu dozvěděla až v řízení o dodatečném povolení stavby, tedy poté, co již stavbu provedla.
Dle soudu tak dotčený orgán nepřekročil meze správního uvážení, nezneužil ho, naopak ho řádně a v dostatečném rozsahu odůvodnil. Krajský soud neshledal žalobu důvodnou a zamítl ji.
Žalobkyně (stěžovatelka) podala proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost.
Kasační stížnost
Nejvyšší správní soud uvedl, že pro posouzení případu je podstatné, zda nesouhlasné závazné stanovisko splňuje podmínky přezkoumatelnosti a zákonnosti. Nejvyšší správní soud neshledal, že by uvedené závazné stanovisko, ve spojení s potvrzujícím závazným stanoviskem nadřízeného orgánu bylo založeno pouze na obecných tvrzeních bez vazby na charakter konkrétní stavby. V samotném závazném stanovisku dotčený orgán zdůraznil malou vzdálenost stavby od lesa (cca 2 metry od hranice lesa), upozornil na možná rizika související s bezpečnostními otázkami a ohrožení potřeb lesního hospodaření a odkázal na princip předběžné opatrnosti.
Nejvyšší správní soud dovodil, že pro vydání nesouhlasného stanoviska bylo klíčové, že stavba umožňuje vedle stěžovatelkou deklarovaného účelu (skladování zahradní techniky, nářadí a výpěstků) také přebývání osob. Nadřízený dotčený orgán ve svém sdělení podrobně specifikoval, z čeho dovozuje, že je stavba poměrně trvalého charakteru a upozornil, že nelze zabránit, aby byla využívána také pro pobyt osob.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační námitky stěžovatelky nejsou důvodné, a proto kasační stížnost podle § 110 odst. 1 s. ř. s., zamítl jako nedůvodnou.
Právní věta
Podmíněnost povolení stavby souhlasem orgánu státní správy lesů je preventivním nástrojem ochrany lesa a lesního hospodaření. Je proto dostatečné, pokud dotčený orgán uvede možné negativní vlivy stavby na les (jednak přímé účinky v podobě fyzických zásahů do kořenového systému či porostního pláště, a jednak požadavky opírající se o § 22 lesního zákona. Při přezkumu závazného stanoviska vydaného dle § 14 odst. 2 lesního zákona je podstatné, zda orgán státní správy lesů řádně zhodnotil možný zásah zamýšlené stavby do zájmů chráněných tímto zákonem.
V posuzovaném případě by stavba byla umístěna v bezprostřední blízkosti lesa (cca 2 metry). Dotčené orgány tvrzená rizika podrobně zdůvodnily s tím, že ve vzdálenosti AVB lesních porostů, tedy 32 metrů od hranice lesa, je nutno omezit stavební činnost ve vztahu ke stavbám umožňujícím pobyt osob. Dotčené orgány by při posuzování vlivů stavby na les měly vždy přihlížet ke schváleným lesním hospodářským osnovám.
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31.07.2018, sp. zn. 1 As 2/2018.
V daném případě se jednalo o spor mezi státním podnikem Lesy ČR a obcí Rovná o určení vlastnictví k nemovitostem. Jednalo se o pozemky ve Vojenském újezdě Prameny, jenž byl zřízen 1. 7. 1950 a do té doby byly vlastníky uvedených pozemků k 31. 12. 1949 obce Milíře, Vranov a Čistá, jejichž vlastnictví bylo zapsáno v pozemkových knihách. Žalující obec Rovná se stala právní nástupkyní těchto tří obcí a činila si nárok na vlastnictví předmětných nemovitostí podle ustanovení § 2 odst. 1 až 5 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. Ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. (tj. k 24. 5. 1991) byly pak vlastníkem nemovitostí (pozemků), o něž se jednalo v tomto řízení, zapsány Lesy České republiky, státní podnik.
Rozsudkem Okresního soudu v Sokolově bylo určeno, že žalující Obec Rovná je vlastníkem pozemku parc. č. 1370 v katastrálním území V. (obec Rovná), zapsaného na listu vlastnictví č. 5 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu pro Karlovarský kraj, a dále jí bylo potvrzeno vlastnictví 148 pozemkových parcel (nebo částí pozemkových parcel), konkrétně identifikovaných, zapsaných v pozemkové knize u bývalého Státního notářství v Sokolově pro katastrální území Č. (obec Rovná), okres Sokolov.
Po odvoláni Lesů ČR, s.p., ke Krajskému soudu v Plzni tento (shodně se soudem prvního stupně) neshledal důvodnou námitku žalovaných Lesů ČR, že v tomto řízení nebylo zkoumáno, „zda žalovaný státní podnik na uvedených nemovitostech hospodařil k 31. 12. 1949, zda z nich platil daň a zda vedl evidenci těžby dřeva na nich“. Tyto námitky byly shledány nedůvodnými.
Odvolací soud proto určovací rozsudek soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správný.
Lesy České republiky, s. p., podal dovolání k Nejvyššímu soudu. V dovolání navrhoval, aby dovolací soud zrušil ve všech výrocích rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolatel jako dovolací důvod uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Lesy České republiky, s. p., zdůrazňovaly ve svém dovolání, že tu „nebyla splněna tolik nutná podmínka vlastnictví právního předchůdce žalující obce ke dni 31.12.1949 (ve smyslu ustanovení § 2 zákona č. 172/1991 Sb.).“ Podle názoru dovolávajících se Lesů ČR, s. p., bylo nesprávně stanoveno datum vzniku Vojenského újezdu Prameny (původního výcvikového vojenského tábora Císařský les).
Dovolávající se Lesy ČR, s. p., ve svém dovolání uváděly, že pozemky, které jsou předmětem řízení, jsou lesními pozemky a dosahují výměry cca 660 hektarů a že jsou v současné době využívány pro výkon lesnické činnosti. Pokud by došlo k fyzickému převodu dotčených pozemků na žalující obec, lze, podle názoru dovolatele, očekávat vznik škody na straně žalovaného z důvodu výpadku finančního příjmu z této hospodářské činnosti. V případě těžby dřevní hmoty z dotčených pozemků „lze reálně očekávat případnou výši škody v částce 3 miliony Kč“.
Dovolací soud dospěl k závěru, že u dovolání dovolatele nejsou dány přesvědčivé zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle již uvedených ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu. Nešlo tu v rozhodnutí odvolacího soudu o řešení právní otázky v rozporu s hmotným právem (zejména s hmotněprávními ustanoveními zákona č. 172/1991 Sb.), ani o řešení právní otázky, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, a ani o řešení právní otázky, která by dosud nebyla vůbec řešena v rozhodování dovolacího soudu. Nejvyšší soud proto dovolání odmítl, a to jako dovolání nepřípustné.
Právní věta:
Podle ustanovení § 2 zákona č. 172/1991 Sb. přecházejí do vlastnictví obcí také nezastavěné pozemky a pozemky zastavěné stavbami, přecházejícími do vlastnictví obcí, které obce vlastnily k 31. 12. 1949, přičemž je-li právním nástupcem obce zaniklé po 31. 12. 1949 jediná obec, přechází věc do jejího vlastnictví. Spolu s nemovitostmi přecházejí do vlastnictví obce dnem 1. 7. 2000 také stavby účelových komunikací, drobné stavby sloužící k plnění funkce lesa, k výkonu práva myslivosti nebo k ochraně trvalých porostů, drobné stavby melioračních zařízení a drobné stavby lesotechnických meliorací, pokud byly v období od 1. 1. 1950 do 24. 5. 1991 vybudovány na pozemcích, které obce vlastnily k 31. 12. 1949 nebo přecházejí na obec podle § 2a zákona č. 172/1991 Sb. (ve znění zákona č. 114/2000 Sb.).
Podle Nejvyšší soudu jsou z přechodu majetku státu do vlastnictví obcí vyloučeny pouze ty věci, ohledně nichž byl uplatněn nárok na jejich vydání podle zákona č. 403/1990 Sb. a č. 87/1991 Sb.; ostatní věci přešly do vlastnictví obcí (s výjimkami plynoucími z ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb.) se všemi právy a povinnostmi.
Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.08.2013, sp. zn. 28 Cdo 1021/2012.
Rozhodnutím Magistrátu města Pardubic ("prvoinstanční orgán státní správy lesů") bylo na základě žádosti stěžovatelů obchodní společnosti 1) KAM NA PARDUBICKU s. r. o.,, a 2) Ing. P. M. rozhodnuto, že pozemky parc. č. X1, X2, X3 a X4 v kat. území Ráby jsou pozemky určené k plnění funkcí lesa podle § 3 odst. 1 písm. a) zákona č. 289/1995 Sb., o lesích a pozemky parc. č. X5 a X6 v kat. území Ráby nejsou pozemky určené k plnění funkcí lesa dle citovaného ustanovení.
Proti tomuto rozhodnutí si stěžovatelé podali odvolání, které bylo Krajským úřadem Pardubického kraje zamítnuto. Dále se stěžovatelé žalobou u krajského soudu neúspěšně domáhali zrušení rozhodnutí Krajského úřadu Pardubického kraje. Poté se obrátili kasační stížností na Nejvyšší správní soud.
Nejvyšší správní soud rozhodl tak, že tuto kasační stížnost zamítl. Zdůraznil, že správní orgány i krajský soud se při posuzování povahy dotčených pozemků zabývaly jak faktickým stavem předmětných pozemků, tak jejich evidenčním stavem v prakticky všech dostupných evidencích, jak jej zdokumentoval prvoinstanční orgán státní správy lesů a odvolací správní orgán. Neshledal, že by tyto správní orgány upřednostnily pojetí ryze formální, jak se stěžovatelé domnívají. Nejvyšší správní soud se ztotožnil se závěry správních orgánů i krajského soudu, žalobu zamítl a potvrdil jejich rozhodnutí.
Proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. července 2017, č. j. 1 As 24/2016-61, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 16. prosince 2015 a rozhodnutí Krajského úřadu Pardubického kraje ze ze dne 5. září 2014 podali stěžovatelé obchodní společnost 1) KAM NA PARDUBICKU, s. r. o., a 2) Ing. P. M. ústavní stížnost.
Podanou ústavní stížností se stěžovatelé domáhali zrušení uvedených rozhodnutí správních soudů a rozhodnutí správního orgánu z důvodu, že jim byla porušena jejich práva podle čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 4, čl. 26 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dále dle nich došlo k porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě.
Stěžovatelé s odkazy na právní úpravu a s odkazy na judikaturu Nejvyššího správního soudu konstatovali, že závěr o lesnickém obhospodařování dotčených pozemků chybně spočívá výlučně na pojetí formálním (i když by mělo být preferováno pojetí materiální), když žádný důkaz o tom, že by na dotčených pozemcích byla v uplynulých desetiletích reálně prováděna obnova, výchova, ochrana a těžba lesa, nebyl v průběhu řízení předložen.
Ústavní soud uvedl, že v ústavní stížnosti stěžovatelé uvádějí vesměs tytéž argumenty, se kterými se obecné soudy již vypořádaly, čímž staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu však nepřísluší. Po přezkumu všech napadených rozhodnutí Ústavní soud shledal, že obecné soudy (v návaznosti na rozhodnutí správních orgánů) rozhodovaly nestranně, zohlednily veškeré okolnosti souzené věci, náležitě provedly dokazování a dospěly k jednoznačným skutkovým závěrům, z nichž učinily přezkoumatelné právní závěry, přičemž v dané věci Nejvyšší správní soud posuzoval sporné otázky tak, že se neodchýlil od své předchozí rozhodovací praxe.
Ústavní soud konstatoval, že nesprávnou interpretaci hmotněprávního ustanovení při aplikaci práva nelze podřadit pod ta pochybení, na která se vztahuje čl. 36 odst. 1 Listiny. Takováto interpretace může být důvodem zrušení rozhodnutí státního orgánu Ústavním soudem pouze tehdy, pokud je jí zasaženo některé z ústavních hmotných subjektivních práv (viz výše citovaný nález sp. zn. III. ÚS 31/97). Právo na soudní ochranu nezaručuje nárok na rozhodnutí, které je pro stěžovatele příznivé, nýbrž že budou mít přístup k soudu, který jejich věc posoudí podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 36 odst. 2 Listiny, že jejich věc bude projednána veřejně, v jejich přítomnosti tak, aby se mohli vyjádřit ke všem prováděným důkazům atd. Z tohoto hlediska Ústavní soud shledal, že Nejvyšší správní soud (a předtím i krajský soud) se řádně vypořádal se všemi vznesenými námitkami stěžovatelů i jimi odkazovanou judikaturou.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost odmítl.
Právní věta
Skutečnost, že se v případě dotčených pozemků jedná o pozemky určené k plnění funkcí lesa podle § 3 odst. 1 písm. a) lesního zákona, byla prokázána faktickým stavem pozemků, resp. lesními porosty, které jsou podle zmíněného protokolu zcela zřetelně součástí lesa. Je zřejmé, že se na dotčených pozemcích uvnitř areálu nachází stejný lesní porost jako na pozemcích vně oploceného areálu. Existence lesa jako podmínka naplnění definice "lesních pozemků" podle § 3 odst. 1 písm. a) lesního zákona, byla v řízení před krajským soudem prokázána a přesvědčivě zdůvodněna. Historické okolnosti proměny areálu, existence přilehlých stavebních pozemků, důvodnost oplocení areálu, lesní hospodářský plán, stanovisko dotčených orgánu v rámci územního plánování, jakož i stav evidence katastru nemovitostí ve svém souhrnu svědčí o tom, že se jedná o pozemky určené k plnění funkcí lesa.
Usnesení Ústavního soud ČR ze dne 09.05.2018, sp. zn. III. ÚS 3223/17
Stěžovatel C. F. spáchal správní delikt tím, že jako vlastník lesa, bez rozhodnutí orgánu státní správy lesů o odnětí, odejmul část lesního pozemku v katastrálním území Masečín o výměře 39 m2 z plnění funkce lesa. Stěžovatel na předmětném pozemku odstranil stávající rekreační chatu a vybudoval železobetonový základ pro novou. Zastavěnou plochu přitom rozšířil na 81 m2. Na nově zastavěné části tak změnil charakter pozemku a znemožnil na něm plnění funkce lesa.
Městský úřad Černošice uložil stěžovateli pokutu za jiný správní delikt podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákona č. 289/1995 Sb., o lesích ve výši 39.000,- Kč. Po odvolání byla Krajským úřadem Středočeského kraje, odborem životního prostředí a zemědělství pokuta snížena na částku 20.000,- Kč.
Stěžovatel proti rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje podal žalobu k Městskému soudu v Praze. Ten však žalobu zamítl. Poté si proti rozsudku Městského soudu v Praze stěžovatel podal kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu, ale ten kasační stížnost také zamítl. Následně si stěžovatel podal ústavní stížnost, ve které se domáhal zrušení rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. V ústavní stížnosti stěžovatel poukázal na ustanovení § 20 lesního zákona, kdy podle jeho odstavce 1 písm. b) je sice v lesích zakázáno provádět terénní úpravy, narušovat půdní kryt, budovat chodníky, stavět oplocení a jiné objekty, ovšem podle odstavce 4 může vlastník povolit výjimku.
Po prostudování věci a spisového materiálu Městského soudu v Praze dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Konstatoval, že s argumenty stěžovatele se oba správní soudy ve svých odůvodněních přesvědčivě vypořádaly a do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod chráněných ústavou. Protože Ústavní soud porušení základních práv neshledal, podaný návrh odmítl.
Právní věta:
Kdo odejme pozemek z plnění funkce lesa bez jakéhokoliv povolení, spáchá správní delikt. Podstatné je, že umístěním stavby bylo v daném případě vyloučeno, aby dotčený pozemek nadále plnil funkci lesa. Každé umístění objektu musí vyplývat z hospodaření v lese s tím, že vyžaduje-li umístění "jiného objektu" odnětí pozemku z plnění funkce lesa, musí jej i v takovém případě povolit příslušný orgán státní správy lesů svým rozhodnutím.
Určení charakteru budovaného objektu je podstatné pouze potud, zda objekt nespadá pod některou ze zákonem taxativně vymezených položek (hraniční kameny, stožáry nadzemních vedení, atd.), které lze umístit na pozemek bez toho, aby byl odňat funkci lesa. V řízení bylo nespornou skutečností, že se nejednalo o žádnou z těchto staveb.
V dané věci se jednalo o spor o délku správního řízení, které bylo ovlivněno, mimo jiné, změnou stanoviska orgánu státní správy lesů. Vzhledem k délce řízení stěžovatelka poté uplatnila nárok vůči Ministerstvu pro místní rozvoj za nemajetkovou újmu. Předmětem správního řízení bylo umístění stavby oplocení v blízkosti lesních pozemků.
Stěžovatelka M. J. podala dne 14. 3. 2011 Stavebnímu úřadu v Říčanech oznámení o záměru oplocení pozemků, které sousedily s pozemky určenými k plnění funkcí lesa. V rozhodnutí o umístění stavby, vydaném stavebním úřadem bylo mimo jiné stanoveno, že oplocení smí být umístěno minimálně 3 metry od okraje pozemku určeného k plnění funkcí lesa, se kterým pozemky stěžovatelky sousedí. Uvedená podmínka vycházela ze závazného stanoviska orgánu státní správy lesů, které bylo následně rozhodnutím Krajského úřadu Středočeského kraje změněno tak, že z něj odpadla podmínka odstupu 3 metry od okraje lesního pozemku, a to z důvodu jejího rozporu se zákonem.
Stěžovatelka proto podáním žádala o změnu rozhodnutí o umístění stavby, přičemž na základě této žádosti bylo Stavebním úřadem Jesenice, který byl k rozhodnutí věci pověřen z důvodu vyloučení všech úředních osob Stavebního úřadu Říčany, vydáno územní rozhodnutí, kterým se rozhodnutí o umístění stavby změnilo tak, že poloha oplocení, umístěného na pozemku stěžovatelky podél společné hranice s lesním pozemkem byla posunuta.
Celé stavební řízení trvalo 27 měsíců a stěžovatelka se po vedlejší účastnici řízení, Ministerstvu pro místní rozvoj, domáhala zaplacení částky 40 000 Kč s příslušenstvím jako nemajetkové újmy způsobené v důsledku nesprávného úředního postupu stavebních úřadů při vyřizování její žádosti o vydání rozhodnutí k realizaci stavby oplocení.
Rozsudkem obvodního soudu ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze byla žaloba stěžovatelky zamítnuta.
Po ústavní stížnosti stěžovatelky Ústavní soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a zavázal obecné soudy právním názorem, že formálně samostatná stavební řízení vedená od 14. 3. 2011 do 29. 11. 2011 a od 26. 8. 2012 do 14. 6. 2013 je nutno pro účely posouzení nároku stěžovatelky s přihlédnutím k důvodům podání žádosti o změnu územního rozhodnutí (změna stanoviska odboru životního prostředí), hodnotit jako řízení jediné a ne jako dvě samostatná řízení.
Obvodní soud poté rozsudkem uložil vedlejší účastnici řízení zaplatit stěžovatelce částku 19 500 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši od 13. 6. 2014 do zaplacení, co do částky 20 500 Kč s úrokem z prodlení od 13. 6. 2014 do zaplacení žalobu zamítnul. Městský soud rozsudkem ze dne 27. 9. 2018 rozsudek obvodního soudu v zamítavém výroku o věci samé potvrdil, ve vyhovujícím výroku o věci samé rozsudek změnil tak, že se žaloba o zaplacení 19 500 Kč s příslušenstvím zamítá.
Městský soud dospěl na základě posouzení průběhu řízení k závěru, že v jeho rámci nedošlo k takovému porušení procesních pravidel správní orgánem, které by mělo za následek zásadní prodloužení řízení, když délka stavebního řízení byla vyvolána zejména nutností v jeho průběhu opatřovat stanoviska dotčených správních orgánů (zejména silničního správního úřadu a orgánu ochrany životního prostředí.
Stěžovatelka proti rozhodnutí městského soudu podala znovu ústavní stížnost. V ústavní stížnosti uvedla, že městský soud na rozdíl od obvodního soudu při svém rozhodování nerespektoval závěry Ústavního soudu, ke kterým dospěl ve svém nálezu.
Ústavní soud konstatoval, že mu přísluší mu toliko posoudit, zda obecné soudy vycházely z pravidel plynoucích z § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., a zda své závěry řádně, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logiky, odůvodnily. Uvedl, že do samotného zhodnocení konkrétních okolností případu obecnými soudy z pohledu zmíněných zákonných kritérií Ústavní soud zásadně není oprávněn vstupovat, ledaže by příslušné závěry bylo možno označit za skutečně "extrémní", tedy zcela se vymykající smyslu a účelu dané právní úpravy.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Právní věta:
Způsobilo-li nesprávné závazné stanovisko orgánu státní správy lesů, které bylo zhruba v polovině celkové délky řízení nadřízeným správním orgánem změněno, že řízení o umístění stavby muselo probíhat znovu, a to u jiného stavebního úřadu, avšak správní orgány činily úkony ve věci a lhůty stanovené správním řádem překročily v délce 14 dní a jednoho měsíce, je nutno za ústavně souladný považovat závěr městského soudu, který v takovém postupu správních orgánů neshledal nepřiměřenou délku řízení.
Usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 25.06.2019, sp. zn. III.ÚS 4001/18