Spornou komunikaci, tj. lesní cestu, využívali obyvatelé okolních obcí přinejmenším po řadu desetiletí. Tak tomu bylo i po restituci pozemků na počátku 90. let. Teprve v roce 2010 vlastníci pozemku, na kterém lesní cesta leží, zahradili přístup na cestu pevnými překážkami.

Věc v prvním stupni řešil Městský úřad Milevsko. Tento úřad ve věci třikrát nařídil odstranění překážek z veřejně přístupné účelové komunikace vedoucí oborou Pekárkův mlýn v katastrálních územích Dobrošov u Hrazan a Klisinec. Překážky (kterými na různých částech cesty byly kmeny stromů, několik ocelových sítí, stromky o výši zhruba 2,5 m a nakonec ještě příkop) zcela znemožnily průjezd i průchod přes spornou komunikaci.

Rozhodnutí městského úřadu však žalovaný - Krajský úřad Jihočeského kraje vždy zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Ve čtvrtém řízení městský úřad opět nařídil odstranění překážek. Žalovaný tentokrát již rozhodl sám, a to tak, že rozhodnutí městského úřadu změnil a žádost na odstranění pevných překážek zamítl, neboť sporná cesta přes oboru není jediná cesta, která propojuje Kovářov s územím obce Hrazany. Žalovaný zdůraznil, že městský úřad obstaral dostatečné množství podkladů pro zjištění stavu věci, žalovaný však tento skutkový stav vyhodnotil odlišně po právní stránce. Podle žalovaného nesplňuje sporná komunikace podmínku nutné komunikační potřeby, neboť v dané oblasti existuje alternativní cesta. Cesta oborou tedy není veřejně přístupnou účelovou komunikací a nelze nařídit odstranění překážek

Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně - obec Hrazany žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích, který ji zamítl rozsudkem ze dne 9. 2. 2022, čj. 50 A 78/2019-97. Krajský soud se však ztotožnil se žalovaným, že sporná cesta oborou nesplňuje podmínku nutné komunikační potřeby, neboť k této cestě existuje alternativa – cesta po silnici. Cesta oborou tedy není podle soudu veřejně přístupnou účelovou komunikací.

Kasační stížnost

Rozsudek krajského soudu napadla žalobkyně (stěžovatelka) kasační stížností u Nejvyššího správního soudu (NSS), v níž namítala nedostatečně zjištěný skutkový stav. Žalovaný i krajský soud věc posoudili pouze z pohledu obhospodařování zemědělských a lesních pozemků, nikoli z pohledu spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí a spojení nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi. Dále namítala nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí pro nesrozumitelnost i nedostatek důvodů. Krajský soud postupoval shodně jako žalovaný, neboť nehodnotil všechny skutečnosti podstatné pro posouzení nutné komunikační potřeby, pouze uzavřel, že mezi obcemi existuje i jiné spojení a sporná komunikace je pouhá zkratka z pohodlí.

Stěžovatelka upozornila, že nutnou komunikační potřebu představuje komunikace především z pohledu cyklistů a pěších, nikoli motorové dopravy. Dále stěžovatelka uvedla, že krajský soud neprovedl test proporcionality mezi nutnou komunikační potřebou a nezasahováním do soukromého vlastnictví. Závěrem stěžovatelka namítala, že se krajský soud určitými námitkami nezabýval i z toho důvodu, že žalobu v určitých pasážích označil jako tzv. actio popularis, tedy žalobu podanou ve veřejném zájmu, kterou stěžovatelka nebyla oprávněna podat. Stěžovatelka však oponovala, že je obcí a jako taková v určitých záležitostech může zastupovat i své obyvatele a jejich zájmy.

Ke kasační stížnosti se vyjádřily i osoby zúčastněné na řízení. Namítaly, že oplocení Obory Pekárkův mlýn (a tedy i sporné komunikace) bylo správními orgány řádně schváleno. Stěžovatelka se těchto řízení navíc účastnila, mohla tedy vyjádřit svůj nesouhlas, což neučinila a proti oplocení začala brojit až po několika letech. Osoby zúčastněné dále poukázaly na skutečnost, že v roce 2008, kdy probíhala správní řízení ohledně zřízení obory a jejího oplocení, formálně žádná sporná komunikace neexistovala, neboť nebyla zahrnuta do pasportu komunikací. Sporná komunikace byla do pasportu účelově vložena až v roce 2011, kdy začaly tlaky na odstranění oplocení. Dále osoby zúčastněné uvedly, že oplocením obory nedošlo ke znemožnění přístupu a užívání nemovitostí žádným třetím osobám. Komunikace již v terénu není patrná a není využitelná jako účelová komunikace. Cyklisté a pěší mohou pro komunikační potřebu mezi přilehlými obcemi využít jiných a kvalitnějších komunikací. Konečně osoby zúčastněné namítly, že obora je svou výměrou na spodní hranici nutné rozlohy. Průjezdy se řeší až u obor s mnohem větší výměrou, neboť u takových výměr to vzhledem k jejich rozsáhlosti není jinak možné. Vzhledem k malé rozloze obory by sporná komunikace navíc negativně působila na zvěř.

Nejvyšší správní soud

Nejvyšší správní soud se zabýval otázkou, zda je lesní cesta vedoucí oborou Pekárkův mlýn u obce Hrazany v Jihočeském kraji veřejně přístupnou účelovou komunikací podle zákona o pozemních komunikacích. Konkrétně Nejvyšší správní soud posuzoval, zda byla u lesní cesty dána tzv. nutná komunikační potřeba. Nejvyšší správní soud se zabýval i tím, do jaké míry potřebují komunikaci využívat chodci či cyklisté (nejenom motorová vozidla), a také tím, zda jsou případné alternativní cesty bezpečné.

Před samotným hodnocením kasačních námitek Nejvyšší správní soud připomněl vymezení veřejně přístupné účelové komunikace.

Veřejně přístupná účelová komunikace je kategorií pozemní komunikace, k jejímuž vzniku, na rozdíl od ostatních kategorií uvedených v § 2 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích, postačuje naplnění jejích definičních znaků. Vzniká přímo ze zákona, nezávisle na nějakém správním rozhodnutí.

Definiční znaky veřejně přístupné účelové komunikace jsou:

1) jedná se o stálou a v terénu patrnou dopravní cestu určenou k užití vozidly nebo chodci ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích;

2) tato cesta slouží ke spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí nebo ke spojení těchto nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi nebo k obhospodařování zemědělských a lesních pozemků ve smyslu § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích;

3) vlastník pozemku, na kterém je cesta, alespoň konkludentně souhlasil s obecným užíváním pozemku [viz např. nález ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 268/06, č. 2/2008 Sb. ÚS, bod 33];

4) je dána nutná komunikační potřeba, takže komunikace představuje nezbytnou spojnici pro vlastníky konkrétních nemovitostí (viz rozsudek NSS ze dne 30. 11. 2015, čj. 6 As 213/2015-14, č. 3371/2016 Sb. NSS, bod 9).

Všechny uvedené definiční znaky musí být splněny současně. V případě, že schází byť i jediný, se o veřejně přístupnou účelovou komunikaci nejedná.

Nejvyšší správní soud zdůraznil, že pozemní komunikaci nelze posuzovat pouze ve vztahu k silničním motorovým vozidlům, ale i k jiným vozidlům a chodcům. Celková délka účelové komunikace včetně její sporné části mezi Klisincem (částí Hrazan) a Kovářovem činí cca 3 km. Délka „alternativní“ cesty po silnici je o polovinu delší, 4,5 km, z toho 1,5 km po silnici III. třídy č. 102/42 v úseku z Klisince na křižovatku se silnicí II. třídy č. 102 vedoucí dále v délce 3 km do obce Kovářov. Obec Kovářov je středisková obec, ve které se nachází například škola, školka, lékař, pošta. Kovářov tvoří s územím stěžovatelky historický širší celek. V Kovářově je též hřbitov nebo kostel. Právě proto do Kovářova nejezdí stěžovatelčini obyvatelé pouze motorovými vozidly, ale též na kole či tam chodí pěšky. Tato tvrzení stěžovatelka prokazovala ve správním řízení mj. peticí za zachování průchodnosti a průjezdnosti mezi obcemi Hrazany a Kovářov po historických komunikacích.

Tyto skutečnosti vedly podle NSS městský úřad k správnému závěru, že znak nutné komunikační potřeby je naplněn, a to mj. pro cyklisty a pěší, pro které může být alternativní komunikace nebezpečná. Žalovaný podle NSS tedy zkratkovitě a nesprávně uzavřel, že alternativní silnice II. a III. třídy je kvalitnější než sporná komunikace představovaná především polní a lesní cestou a vyježděnými kolejemi. Na rozdíl od městského úřadu však pominul bezpečnost obou komunikací.

NSS se neztotožnil se závěrem krajského soudu, dle něhož „byť „se pravděpodobně v případě cesty oborou bude jednat o klidnější (méně frekventovanou) cestu, než v případě cesty po silnici II. a III. třídy, […] na první pohled se nejedná o hlavní komunikační kanál mezi většími městy, zvláštní nebezpečnosti cesty této alternativní trasy nic nesvědčí“. Takový závěr je, dle názoru NSS, dílem nepřezkoumatelný, dílem až absurdní.

Bezvýznamné jsou podle NSS též úvahy krajského soudu o tom, že nikdo neprokázal „zvláštní“ nebezpečnost cesty po silnici. Již jen na základě obecné zkušenosti přece platí, že cesta po silnici je pro děti či seniory nesrovnatelně nebezpečnější než cesta lesní oborou. Zde je nadto cesta po silnici o cca 1,5 km delší, což je nic pro motoristu, pro staršího cyklistu, a zvláště pak pro chodce však jde o významnou vzdálenost, zvyšující nejen diskomfort, ale především násobící nebezpečí, které vyvěrá z provozu na silnici.

Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že kasační stížnost důvodná je, proto rozsudek krajského soudu zrušil (§ 110 odst. 1 s. ř. s.). S ohledem na důvody zrušení rozsudku zrušil také rozhodnutí žalovaného. Podle § 110 odst. 2 písm. a) ve spojení s § 78 odst. 4 s. ř. s. pak vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení.

Právní věta

Nutná komunikační potřeba není dána, existují-li jiné způsoby, jak dosáhnout sledovaného cíle (zajištění komunikačního spojení nemovitostí), aniž by došlo k omezení vlastnického práva.

Při hodnocení nutné komunikační potřeby je třeba spornou i alternativní cestu správními orgány posoudit z hlediska jejich délky, bezpečnosti a provozuschopnosti. Pozemní komunikaci nelze posuzovat pouze ve vztahu k silničním motorovým vozidlům, ale i k jiným vozidlům a chodcům. Sporná komunikace (lesní cesta oborou) nemusí naplňovat nutnou komunikační potřebu při jízdě motorovým vozidlem, ale znak nutné komunikační potřeby může být naplněn pro cyklisty a pěší, pro které může být alternativní komunikace nebezpečná.

Bezpečnost je jedním z kritérií, které je třeba při zkoumání nutné komunikační potřeby správními orgány posuzovat. Podobně musí být posuzována i délka alternativní cesty, která pro motoristy může být bezvýznamná, ale pro cyklisty a zejména pro pěší může prodloužení cesty představovat znatelný zásah do jejich pohybu v dané lokalitě.

rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28.06.2022, č.j. 10 As 99/202-56

V projednávané věci se jednalo o restituční spor mezi církevním subjektem a organizační složkou státu o vydání pozemku, který měla ve vlastnictví organizační složka a hospodařila s ním.

Žalobce (církevní subjekt) podal žalobu ke Krajskému soudu v Hradci Králové na vydání věci a nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Královéhradecký kraj. Soud prvního stupně - Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem žalobu zamítl.

Rozhodnutí odůvodnil tím, že předmětný pozemek podle § 7 odst. 1 písm. a) zák. č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi funkčně nesouvisí s pozemky, které jsou ve vlastnictví žalobce, byť tvoří přístupovou cestu k těmto lesním pozemkům žalobce. Skutečnost, že žalobce nevlastní přístupovou cestu ke svým lesním pozemkům, nebrání v jejich řádném obhospodařování s tím, že nebylo prokázáno, že by ekonomická či užitná hodnota pozemků při rozdílném vlastnictví byla podstatně snížena. Nadto krajský soud dovodil, že předmětný pozemek je veřejnou účelovou komunikací, která slouží i třetím osobám, které nejsou osobami povinnými a je tak dán i výlukový důvod podle § 8 odst. 1 písm. a) zákona o majetkovém vyrovnání. Protože se jedná o veřejně přístupný pozemek, může jej žalobce i nadále užívat pro přístup ke svým nemovitostem.

Odvolání žalobce

Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce odvolání. V odvolání namítal, že předmětný pozemek je přístupovou cestou, která vede mezi pozemky žalobce a je vedle pozemku na který uplatnil žalobce nárok. Funkční souvislost je dána tím, že pozemky nejen sousedí, ale předmětný pozemek je jedinou přístupovou cestou na lesní pozemky žalobce. Majitelé ostatních pozemků mají přístup na své pozemky zajištěný z jiné cesty. Jediný, kdo nemá přístup na své pozemky, je žalobce a lesní pozemky bez přístupu lze využívat jen obtížně. Uvedl také, že s přístupovými cestami se váže jejich údržba, investice do oprav cest apod., kterou účastník nebude zajišťovat, když cestu vůbec nepotřebuje a žalobce do cizích cest investovat nemůže. Žalobce navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a předmětný pozemek žalobci vydal.

Posouzení odvolacím soudem

Odvolací soud (Vrchní soud v Praze) konstatoval, že předmětný pozemek je ve vlastnictví státu (České republiky) a příslušný s ním hospodařit je organizační složka státu, tedy povinná osoba uvedená v § 4 písm. c) zákona o majetkovém vyrovnání.

Dále uvedl, že podle § 7 odst. 1 písm. a) zákona o majetkovém vyrovnání povinná osoba podle § 4 písm. c) a d) vydá oprávněné osobě nemovitou věc ve vlastnictví státu, která náležela do původního majetku registrovaných církví a náboženských společností a stala se předmětem majetkové křivdy, kterou utrpěla oprávněná osoba nebo její právní předchůdce v rozhodném období v důsledku některé ze skutečností uvedených v § 5, pokud funkčně souvisela nebo souvisí s nemovitou věcí, kterou oprávněná osoba vlastní, nebo která se vydává podle tohoto zákona.

V přezkoumávané věci lze předmětný pozemek vydat žalobci jen tehdy, je-li splněna podmínka funkční souvislosti s nemovitostí uvedená ve shora citovaném ustanovení zákona o majetkovém vyrovnání.

Soud shledal, že pozemky, které žalobce vlastní, sice sousedí s předmětným pozemkem, ale mohou být a také byly užívány rozdílně, když na předmětném pozemku je cesta. Podle soudu bylo prokázáno, že na předmětném pozemku se nachází účelová komunikace, která na jedné straně navazuje na místní komunikaci a na druhé straně navazuje na cestu vedoucí lesními a zemědělskými pozemky. Je tedy zřejmé, že pozemky žalobcem vlastněné (či nárokované) a předmětný pozemek slouží a sloužily k rozdílným účelům.

Kromě toho umístění (účelové) komunikace na předmětném pozemku brání vydání pozemku žalobci i podle § 8 odst. 1 písm. a) zákona o majetkovém vyrovnání, neboť tato komunikace je veřejně přístupná, slouží jako komunikační spojnice, jak bylo prokázáno katastrální mapou a ortofotomapou předloženou účastníkem. Její veřejné užívání by bránilo výkonu vlastnických práv žalobce k předmětnému pozemku, resp. by bylo omezeno veřejným užíváním komunikace, takže by žalobci jako vlastníkovi zůstalo toliko holé vlastnictví. V takovém případě převažuje veřejný zájem na zajištění uspokojení naléhavých komunikačních potřeb veřejností nad zájmem oprávněné osoby na obnově vlastnických práv.

Umístění účelové komunikace na předmětném pozemku pak vyvrací tvrzení žalobce, že bez předmětného pozemku nebude moci obhospodařovat své pozemky, neboť i bez toho, že by předmětný pozemek vlastnil, bude mít přístup na účelovou komunikaci a tím ke svým pozemkům. Nad rámec uvedeného soud dodal, že nelze vyjít z tvrzení žalobce, že komunikace je užívána jen žalobcem, protože při jednání před Krajským soudem v Hradci Králové uvedl, že komunikace je užívána veřejností. Dále soud uvedl skutečnost, že s předmětnou účelovou komunikací sousedí pozemky nejen ve vlastnictví žalobce, ale i ve vlastnictví jiných osob, takže i ony musí komunikaci užívat.

Protože odvolací soud neshledal, že by některý z pozemků vlastněných či nárokovaných žalobcem nebylo možno užívat vůbec anebo pouze ztíženě či omezeně bez vydání předmětného pozemku, dospěl odvolací soud ve shodě s názorem soudu prvního stupně k závěru, že není dána funkční souvislost předmětného pozemku s pozemky, které žalobce vlastní či nárokuje, podle § 7 odst. 1 písm. a) zákona o majetkovém vyrovnání.

Odvolací soud proto napadený rozsudek jako věcně správný podle § 219 o.s.ř. potvrdil včetně výroku o náhradě nákladů řízení.

Právní věta

Funkční souvislost nemovitostí dle § 7 odst. 1 písm. a) zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi je vykládána tak, že může vyplývat pouze z jejich skutečné užitné souvztažnosti dané faktickými možnostmi hospodářského využití, a to především s ohledem na jejich stavební či jinou hospodářskou podobu či jejich přírodní ráz, což může odvozeně souviset i s jejich vzájemnou polohou v území. Z ekonomického hlediska se tato souvztažnost může projevovat zpravidla tím, že jedna nemovitost je (byla) předpokladem fungování či řádného využívání nemovitosti jiné vzhledem k jejímu funkčnímu určení, přičemž toto využití je (bylo) bez druhé nemovitosti ztížené nebo nemožné a oddělením jedné věci od druhé je (byla) jejich ekonomická a užitná hodnota podstatně snížena.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 06.10.2022, č.j. 5 Co 66/2022-98.

V projednávané věci byl veden spor o neposkytnutí součinnosti při prováděné kontrole Českou inspekcí životního prostředí (ČIŽP) na lesních pozemcích žalobkyně Capital group SERVICE s.r.o. Předmětem kontroly měla být zejména obnova lesních porostů a ochrana půdního krytu na specifikovaných lesních pozemcích.

Konkrétně měla žalobkyně poskytnout údaje k tomu, zda předmětné lesní pozemky pronajala nebo propachtovala, zda na nich od 1. 8. 2012 prováděla hospodářskou činnost zaměřenou na obnovu lesních porostů, zda podala žádost o vydání rozhodnutí o odnětí nebo omezení využívání pozemků či žádost o vydání územního rozhodnutí nebo stavebního povolení nebo zda podala ohlášení týkající se pozemků. Dále měla předložit smlouvy o zemědělském pachtu nebo nájemní smlouvy, rozhodnutí vydaná orgánem státní správy lesů, územní rozhodnutí, ohlášení podaná u stavebního úřadu, stavební povolení a projektovou dokumentaci ke stavbám.

Po žalobkyni byla dále požadována dokumentace hospodářské evidence, výskytu a rozsahu škodlivých činitelů a jimi působených poškození a doklady o původu sazebního materiálu, to vše za posledních 8 let.  Neposkytnutím těchto dokumentů porušila žalobkyně povinnost dle § 10 zákona o kontrole umožnit kontrolujícím výkon jejich oprávnění stanovených tímto zákonem a poskytovat k tomu potřebnou součinnost, tedy jako kontrolovaná osoba nesplnila některou z povinností dle § 10 odst. 2 zákona o kontrole.

Rozhodnutím České inspekce životního prostředí, oblastního inspektorátu Ostrava ze dne 29. 3. 2021, byla žalobkyně uznána vinnou z přestupku podle § 15 odst. 1 písm. a) zákona č. 255/2012 Sb., o kontrole (kontrolní řád), jehož se dopustila tím, že jako kontrolovaná osoba v termínu stanoveném přípisem ze dne 9. 11. 2020, tj. do 20. 11. 2020, neposkytla ČIŽP veškeré požadované údaje a dokumenty vztahující se k předmětu kontroly specifikované v oznámení o zahájení kontroly ze dne 3. 11. 2020.  

Žalobkyni byla příkazem ČIŽP uložena pokuta ve výši 70.000 Kč za jednání spočívající v tom, že jako kontrolovaná osoba v termínu stanoveném přípisem ČIŽP ze dne 9. 11. 2020, tj. do 20. 11. 2020, neposkytla ČIŽP veškeré požadované údaje a dokumenty vztahující se k předmětu kontroly specifikované v oznámení o zahájení kontroly ze dne 3. 11. 2020. Tímto jednáním porušila povinnost kontrolované osoby dle § 10 odst. 2 zákona o kontrole.

Dále rozhodnutím správního orgánu prvního stupně ze dne 29. 3. 2021, byla žalobkyně uznána vinnou ze spáchání přestupku podle § 15 odst. 1 písm. a) kontrolního řádu. Za spáchání přestupku byla žalobkyni uložena pokuta ve výši 30 000 Kč.

Proti prvostupňovému rozhodnutí podala žalobkyně odvolání k Ministerstvu životního prostředí – žalovaný. Ministerstvo životního prostředí (MŽP) odvolání žalobkyně zamítlo a potvrdilo prvostupňového rozhodnutí.

MŽP - žalovaný ve svém vyjádření odkázal na lesní zákon, dle kterého je vlastník lesa povinen vést požadované evidence po dobu 10 let. Pokud tedy žalobkyně postupovala při hospodaření v lese v souladu s lesním zákonem, pak okopírování a zaslání několika průvodních listů, listů s každoročně vedenou hospodářskou evidencí či evidencí škodlivých činitelů žalovaný nepovažuje za obsáhlou součinnost, neboť se nejedná o časově náročný úkon. Stanovený termín k dodání podkladů lze proto považovat za zcela přiměřený, a to i s ohledem na menší výměru pozemků určených k plnění funkcí lesa ve vlastnictví žalobkyně.

Žalovaný dále uvedl, že vyžadování podkladů ke kontrole je standardním způsobem, jak zjistit stav věci v rozsahu nezbytném pro dosažení účelu kontroly podle § 9 písm. a) kontrolního řádu.

Žalobkyně se v reakci na rozhodnutí žalovaného proto žalobou domáhala zrušení rozhodnutí u Městského soudu v Praze.

Žaloba

Žalobkyně si v podané žalobě stěžovala, že kontrolní orgán vyhověl pouze částečně požadavku na prodloužení lhůty k předložení podkladů. Správní orgán prvního stupně povolil prodloužení lhůty pouze do 20. 11. 2020. Původní lhůta tak byla navýšena o jeden týden a celkově na 14 dní od okamžiku od výzvy k poskytnutí součinnosti.

Dále žalobkyně napadala kontrolní postup správního orgánu prvního stupně, kdy zahájení kontroly bylo žalobkyni oznámeno dne 12. 11. 2020, přičemž kontrola se měla konat již druhý den 13. 11. 2020. Tímto postupem bylo, podle žalobkyně, porušeno její právo jako kontrolovaného na právní pomoc a dále byla porušena povinnost kontrolního orgánu podle § 9 písm. e) kontrolního řádu, tedy umožnit kontrolované osobě účastnit se kontrolních úkonů při výkonu kontroly na místě. S ohledem na krátký časový interval mezi oznámením kontroly a jejím uskutečněním nebylo pro žalobkyni ani pro jejího zástupce objektivně možné účastnit se kontroly. Správní orgán prvního stupně neodůvodnil, proč zvolil takový urychlený způsob kontroly, žalobkyně ho proto spatřovala jako účelový a bez opory v zákoně.

K samotnému porušení povinnosti dle § 10 kontrolního řádu žalobkyně uvedla, že je subjektem s větším počtem zaměstnanců, přičemž vlivem pandemie Covid–19 a lockdownu byla výrazně snížena její schopnost reagovat v takto krátké lhůtě a splnit požadovanou povinnost. Žádosti přitom bylo vyhověno pouze částečně, a to pro tvrzenou nutnost urgentního řešení s ohledem na stav na pozemcích žalobkyně.

K poskytnutí součinnosti kontrolnímu orgánu žalobkyně uvedla, že tuto povinnost je třeba vykládat v kontextu celého právního řádu, především subsidiární aplikace správního řádu a základních zásad činnosti správních orgánů. Právo kontrolního orgánu požadovat součinnost má zákonné „mantinely“, tvořené především zásadou ukládající správnímu orgánu šetřit práva dotčených subjektů a co nejméně je zatěžovat a k opatření nezbytných podkladů využívat předně přístupné úřední evidence.

Žalobkyně proto postupovala tak, že se k otázkám v oznámení o zahájení kontroly vyjádřila pouze tehdy, byla-li odpověď kladná a zároveň tuto informaci neměl kontrolující orgán možnost zjistit z úřední evidence, a doručila pouze ty podklady, které v té době měla k dispozici, a zároveň nebyly získatelné v rámci spolupráce správních orgánů v zájmu dobré správy.

Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě ze dne 7. 10. 2021 uvedl, že námitka týkající se porušení práva na právní pomoc nijak nesouvisí s poskytnutím vymáhané součinnosti dle kontrolního řádu, ale s možným řízením v meritu věci. Námitka je pro projednávanou věc tudíž bezpředmětná. Žalovaný se neztotožnil s tvrzením žalobkyně, že správní orgány neuvedly žádné důvody pro urychlený způsob kontroly, neboť správní orgán prvního stupně se způsobem kontroly zabýval v přípisu ze dne 13. 11. 2020 a žalovaný se s námitkou vypořádal v rozhodnutí ze dne 5. 3. 2021.

K námitce žalobkyně o nepřiměřenosti lhůty k zaslání požadovaných dokumentů žalovaný uvedl, že pokud by žalobkyně při hospodaření v lese postupovala v souladu se zákonem, tak okopírování a zaslání několika dokumentů by nebylo možné považovat za obsáhlou součinnost. Na tuto skutečnost nemohla mít vliv ani pandemie, žalobkyně navíc ani nesdělila, v čem spatřuje sníženou schopnost reagovat. Stanovený termín byl dle žalovaného přiměřený, a to i s ohledem na to, že předložit lesní hospodářskou evidenci pro 4 jednotky prostorového rozdělení lesa není otázkou dnů nebo měsíce, pokud tato evidence byla vedena každoročně v souladu se zákonem.

Ohledně odkazu žalobkyně na základní zásady činnosti správních orgánů žalovaný konstatoval, že žalobkyně předložila pouze zanedbatelnou část požadovaných dokumentů, což mělo za následek znemožnění kontrolnímu orgánu zjistit v daném čase úplný stav věci. Správní orgán prvního stupně proto nemohl konat jinak a musel postupovat tak, aby zjistil stav věci v rozsahu nezbytném pro dosažení účelu kontroly.

Vzhledem k tomu, že existovala důvodná obava, že žalobkyně využívá části pozemků určených k plnění funkcí lesa k jiným účelům, a že nesplnila uloženou povinnost zalesnit holiny vzniklé v roce 2012, byl správní orgán prvního stupně povinen konat a možná porušení zákonů prověřit. K namítané podjatosti kontrolujících osob žalovaný uvedl, že podjatost nebyla shledána správním orgánem prvního stupně ani žalovaným.

Městský soud v Praze

Městský soud uvedl, že když proti žalobkyni jsou či byla vedena jiná řízení a že v některých případech i byla sankcionována za protiprávní jednání, která časově předcházela kontrole zahájené 3. 11. 2020, tak to ještě neznamená, že by kontrola stavu pozemků byla snad zcela svévolná, bezpředmětná či šikanózní.

Další postupy spíše svědčí zájmu inspekce o to, jak žalobkyně po dřívějších sankcích nadále plnila své povinnosti vlastníka lesa, a např. zda napravila vytýkaná jednání.

To je ostatně legitimní zájem úměrný zákonnému poslání inspekce (srov. § 2 a násl. zákona o inspekci). Městský soud pak neshledal žádnou zásadní souvislost těchto odkazovaných řízení s projednávanou věcí. Předmětem projednávané věci bylo hodnocení toliko individuálních okolností, za nichž žalobkyně jednala poté, co byla dne 3. 11. 2020 vyzvána k součinnosti v rámci zahájené kontroly a dále hodnocení toho, zda žalobkyně za těchto okolností dodržela povinnosti kontrolované osoby podle kontrolního řádu. Meritem věci bylo v daném případě posouzení, zda žalobkyně spáchala přestupek tím, že ve stanovené lhůtě kontrolnímu orgánu neposkytla součinnost, která byla vymezena v oznámení o zahájení kontroly.

Podle soudu součinnost tedy souvisela s otázkami evidenčního charakteru, nebyla vyžadována časově náročná či tvůrčí činnost, což nakonec vyplynulo i z velmi strohého rozsahu celkově poskytnuté součinnosti žalobkyně.

Z podkladů správního spisu a z podání žalobkyně vůči kontrolnímu orgánu pak vyplynulo, že žalobkyně na svou povinnost téměř rezignovala a v termínu splnila pouze minimální část součinnosti, zbytek až o několik měsíců později. Za této situace soud uzavřel, že délka poskytnuté lhůty byla přiměřená.

Správní orgán proto postupoval správně, když po žalobkyni požadoval uvedení daných údajů a předložení dokumentů, neboť takový postup byl v souladu s § 9 písm. a) kontrolního řádu, dle kterého je kontrolující v souvislosti s výkonem kontroly povinen zjistit stav věci v rozsahu nezbytném pro dosažení účelu kontroly a v závislosti na povaze kontroly doložit kontrolní zjištění potřebnými podklady.

Podle názoru městského soudu kontrolní orgán postupoval vůči žalobkyni sice důsledně, ale zdůraznil, že to je také jeho posláním dle kontrolního řádu. Jednotlivé úkony i svůj postup odůvodnil, žalobkyně součinnost včas nesplnila, ač k tomu podle názoru (i vzhledem k poměrně malému rozsahu následně předložených podkladů) měla dostatečný časový prostor.

Městský soud v Praze uzavřel, že žalobkyně neprokázala, že by jí v poskytnutí součinnosti kontrolnímu orgánu bránily závažné překážky provozního charakteru, pro které by nebylo možné, aby lhůtu splnila včas. Soud se ztotožnil se žalovaným a se správním orgánem I. stupně, že celkově stanovená lhůta k poskytnutí součinnosti od 3. 11. do 20. 11. 2020 byla přiměřená. Městský soud neshledal zásadní vadu, která by mohla mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí.

Na základě uvedených skutečností se soud neztotožnil s žádnou žalobní námitkou, žalobu shledal nedůvodnou a jako takovou ji v souladu s § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

Právní věta
Podle § 10 odst. 2 kontrolního řádu je kontrolovaná osoba povinna vytvořit podmínky pro výkon kontroly, umožnit kontrolujícímu výkon jeho oprávnění stanovených tímto zákonem a poskytovat k tomu potřebnou součinnost.
Pokud kontrolovaná osoba ve stanovené lhůtě kontrolnímu orgánu neposkytne součinnost, která byla vymezena v oznámení o zahájení kontroly, spáchá tím přestupek, že jako kontrolovaná osoba nesplní některou z povinností podle  § 10 odst. 2 kontrolního řádu.

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29.09.2022, č.j. 10 A 89/2021-41

V projednávaném případě se jednalo o spor, zda poté, co došlo k napadení lesa kůrovcem, vynaložil vlastník lesa -  žalobce Myrkvidr s.r.o., veškeré úsilí o provedení, resp. zajištění provedení opatření proti kůrovci. Žalobce byl toho názoru, že vynaložil veškeré úsilí a za přestupek z důvodu liberace (zproštění odpovědnosti) dle § 21 odst. 1 přestupkového zákona neodpovídá.

Podle České inspekci životního prostředí (ČIŽP) však žalobce nevynaložil takového úsilí, které by mohlo být považováno za důvod k liberaci. Žalobce Myrkvidr s.r.o., se podle ČIŽP dopustil při hospodaření na lesním pozemku v k. ú. Cunkov, přestupku tím, že v lesním porostu neprovedl v jarních měsících roku 2019 včasnou a účinnou asanaci u nejméně 38 smrků o objemu cca 48 m3, napadených kalamitním škůdcem lýkožroutem smrkovým. Umožnil tak v těchto napadených stromech dokončení vývoje nové generace kůrovce, výlet dospělých brouků a jejich rozšíření do okolních lesních porostů. V důsledku toho došlo k ohrožení dalších stromů kůrovci, k jejich kácení a vzniku nových holin, či k prořeďování lesních porostů a snižování jejich zakmenění.

Prvostupňovým rozhodnutím byla žalobci dle § 4 odst. 2 zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa uložena pokuta ve výši 12 000 Kč za přestupek podle § 4 odst. 1 písm. c) téhož zákona spočívající ve vytvoření podmínek pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů a ohrožení životního prostředí v lesích.

Proti rozhodnutí ČIŽP se žalobce odvolal k Ministerstvu životního prostředí (MŽP) - žalovaný, ale to odvolání zamítlo a potvrdilo rozhodnutí ČIŽP ze dne 5. 8. 2020, č. j. ČIŽP/42/2020/3815. Na to žalobce reagoval podáním žaloby proti rozhodnutí MŽP k Městskému soudu v Praze.

Žaloba

Žalobce v žalobě uvedl, že nemá žádné zaměstnance a ani nevlastní techniku potřebnou pro provádění lesních prací. Proto pro hospodaření v lese využívá třetí subjekty, které mají odbornou způsobilost vykonávat lesní práce. Žalobce ve správním řízení nezpochybňoval zjištění prvostupňového orgánu, tj. skutečnost, že vznikl protiprávní stav. Hájil se však tím, že situace vznikla na vrcholu kůrovcové kalamity a že přes veškerou svoji snahu nedokázal zajistit zpracování stromů napadených kůrovcem. Žalobce byl proto toho názoru, že za přestupek z důvodu liberace dle § 21 odst. 1 přestupkového zákona neodpovídá.

Žalobce měl za to, že k prokázání jeho tvrzení nebyly provedeny jím navrhované klíčové důkazy a byla mu správním orgánem fakticky odňata možnost unést důkazní břemeno. Poukázal na své vyjádření ze dne 30. 9. 2019, kde shrnul, že vzhledem k současné situaci v lesnictví na trhu existuje kritický nedostatek pracovních sil a výrobních prostředků. Žalobce již na jaře 2018 zadal provedení těžby, včetně prioritní nahodilé těžby kůrovcem napadených stromů, kvalifikovanému dodavateli a měl zájem celý smrkový porost smýtit. Z důvodů na straně dodavatele, resp. na straně jeho subdodavatelů, které nebylo možné předvídat, byla těžba v dubnu 2019 přerušena, což umožnilo, aby se z nově napadených stromů v následujících jarních měsících vyrojil kůrovec. Žalobce se v inkriminované době pokoušel najít jiného dodavatele, neboť žádné vlastní kapacity pro provedení takových prací neměl. Přes veškeré úsilí (ve formě kontaktovaní jiných firem) ovšem jiného dodavatele nenašel.

Na podporu svých tvrzení žalobce navrhl provedení celkem 19 důkazů a výslech svědků. Prvostupňový orgán tyto důkazy neprovedl a vydal první prvostupňové rozhodnutí. Žalovaný následně svým prvním rozhodnutím zrušil toto první prvostupňové rozhodnutí s tím, že prvostupňový orgán o liberaci rozhodoval na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu a úvahy prvostupňového orgánu jsou nepřezkoumatelné, přičemž řešený případ vyžaduje doplnění dokazování a důslednější vyhodnocení podkladů. Žalobce proto předpokládal, že bude pokračovat dokazování, tj. proběhne výslech svědků a že bude vyzván k prokázání těch skutečností, které podle názoru prvostupňového orgánu musí ještě prokázat, aby byl odpovědnosti za přestupek zproštěn.

Žalobce byl výzvou ze dne 20. 1. 2020 vyzván, aby předložil: smlouvu o koupi dřeva tzv. nastojato; smlouvy s dodavateli (subdodavateli) prací, popřípadě jakým způsobem byly ukončeny; důkazy (např. e–maily, či jiná korespondence, či přehled konkrétních firem) o tom, kdy a jakým způsobem byly osloveny další firmy za účelem zpracování a asanace kůrovci napadených stromů na jaře roku 2019, dále zda byla poptávána i samostatně asanace předmětné kůrovcové hmoty (např. pokácení, chemické ošetření, či mechanické odkornění.

Žalobce doložil smlouvu ze dne 12. 4. 2019 a vydanou fakturu. Dále navrhl výslech osob, u kterých poptával provedení příslušných prací (tj. buď vytěžení, nebo asanaci stromů napadených kůrovcem). Uvedené firmy kontaktoval buď zástupce žalobce, anebo jednatel žalobce. Kontakt probíhal telefonicky, jak je v daném oboru obvyklé.

Správní orgány opakovaně žalobci vytýkaly, že nezajistil alternativní zpracování stromů napadených kůrovcem, a to chemické ošetření pokácených stromů.

Žalobce byl připraven prokázat výslechem navržených svědků, že u předmětných dodavatelů poptával jak těžbu napadených stromů s jejich následným odvozem, tak jejich chemickou asanaci, resp. odkornění, avšak z objektivních důvodů neuspěl. Provedení těchto prací nemohl žalobce zajistit svépomocí nebo prostřednictvím nekvalifikovaných osob.

Žalobce se ohradil proti tvrzení prvostupňového orgánu, že „v regionu je řada dalších firem, které zřejmě osloveny nebyly a byly schopné provést pokácení kůrovcového dříví, asanaci kůrovcového dříví odkorněním či chemickým ošetřením, či její přiblížení. Provedení navržených výslechů svědků považovala ČIŽP jako nadbytečné a návrh společnosti považovala jako účelový protahující řízení“. Žalobce by tedy musel patrně doložit, že poptal všechny firmy působící v regionu, což se mu samozřejmě nemohlo povést.

Vyjádření žalovaného

Žalovaný navrhl žalobu zamítnout. Tvrzení, že se žalobce marně pokoušel zajistit provedení potřebných prací, nebylo žalobcem, a to ani po výzvě prvostupňového orgánu, podloženo důkazy, že žalobce vynaložil veškeré úsilí, které bylo po něm možné spravedlivě požadovat, aby přestupku zabránil. Žalovaný též považoval za dostatečným způsobem zdůvodněné, proč prvostupňový orgán k provedení většiny důkazů, zejména pak výslechů navržených svědků, nepřistoupil. Prvostupňový orgán k provedení výslechů svědků nepřistoupil z důvodu, že předložený seznam oslovených osob neobsahoval požadované upřesnění, tj. kdy byly předmětné subjekty žalobcem (nebo třetí osobou) kontaktovány a jaké činnosti byly u nich poptávány.

Žalovaný uvedl, že námitka žalobce, že by za účelem prokázání důvodu k liberaci musel v zásadě doložit, že poptal všechny firmy působící v regionu, není na místě. Ze seznamu subjektů v přípisu ze dne 6. 3. 2020 vyplynulo, že žalobce v rámci Jihočeského kraje oslovil pouze pět firem a ze Středočeského kraje, přímo sousedícího s dotčeným k. ú. Cunkov, kontaktoval pouze jeden subjekt. Žalovanému bylo přitom z úřední činnosti známo, že v Jihočeském kraji provozuje lesnické činnosti řada dalších subjektů. Oslovení pouze šesti firem v rámci dvou krajů žalovaný nehodnotil jako vynaložení takového úsilí, které by mohlo být považováno za důvod k liberaci.

Žalovaný dále usoudil, že žalobce nepovažoval za potřebné své tvrzení o vynaložení veškerého úsilí zabránit vzniku protiprávního stavu podpořit stanoviskem svého odborného lesního hospodáře.

Posouzení žaloby soudem

V otázce důkazního břemene ve vztahu k liberaci, se soud ztotožnil s názorem žalovaného, že liberační důvody musí tvrdit a prokázat účastník správního řízení, a nikoli správní orgán. Je proto lichá námitka žalobce, že měl prvostupňový orgán žalobci určit rozsah důkazního břemene, poněvadž iniciativa a aktivita ohledně liberačních důvodů byla výlučně na žalobci. Prvostupňový orgán nebyl povinen domýšlet za žalobce potenciální liberační důvody, vyrozumět o nich žalobce a vyzývat k jejich případnému prokázání.

Podle soudu však prvostupňový orgán nesrozumitelně a nedostatečně odůvodnil, proč nepřistoupil k výslechu žalobcem navržených svědků. Soud se neztotožnil s názorem správních orgánů, že důkazní návrhy žalobce byly nedostačující, resp. nereagovaly na výzvu prvostupňového orgánu ze dne 20. 1. 2020. Žalobce ve svém přípisu ze dne 6. 3. 2020 sice u navržených svědků výslovně nespecifikoval, kdy přesně je oslovil a jaké činnosti u nich poptával, leč z kontextu je dle soudu zjevné, že se tak stalo v době, kdy nasmlouvaný dodavatel žalobci sdělil, že není schopen provést těžbu dle uzavřené smlouvy.

Dále žalobce uvedl, že navrhované svědky oslovil telefonicky (tj. nemá o tom písemné záznamy). Soud k tomu podotkl, že i bez upřesnění, co bylo poptáváno po navržených svědcích bylo patrné, že žalobce navrhoval svědky k poptávce těžby, a nebo samostatné asanace kůrovcové hmoty (pokácení, chemické ošetření, mechanické odkornění). Soud považoval formulaci důkazních návrhů žalobce za zcela dostačující, jelikož reagovala na výzvu prvostupňového orgánu, přičemž bylo evidentní, že časové a obsahové podrobnosti žalobce zamýšlel doplnit obsahem výslechů. Soud proto uzavřel, že v tomto rozsahu trpí prvostupňové, potažmo napadené rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti rozhodnutí.

Další vadu spočívající v nedostatku důvodů prvostupňového rozhodnutí pak soud spatřoval v tom, jakým způsobem byla vypořádána žalobcem tvrzená intenzita liberačního důvodu. Prvostupňový orgán kromě toho, že považoval žalobcův návrh důkazů za nedostačující z hlediska specifikace důkazů, současně uvedl, že je mu známo, že existuje řada dalších subjektů, které mohly asanaci kůrovci napadených stromů provést. Toto tvrzení ovšem prvostupňový orgán nijak blíže nerozvedl. Soud se domnívá, že má-li být náležitě posuzováno úsilí žalobce o zabránění přestupku, musí dojít k poměření tohoto úsilí – počtu oslovených subjektů – s celkovým počtem subjektů, které myslitelně přichází v úvahu k oslovení. Soud se nedomníval, že by bylo nutné např. oslovit všechny subjekty v dotčeném regionu (či dokonce v České republice), které se zabývají těžbou dřeva či jinými možnými způsoby asanace kůrovci napadených stromů, protože to s ohledem na jejich pravděpodobný vysoký počet a různou úroveň sebeprezentace (např. některé subjekty nemusí být dohledatelné na internetu) ani není reálně možné.

Jde o to, aby byl osloven dostatečný počet takových subjektů svědčící o náležitém úsilí žalobce. Pokud ovšem prvostupňový orgán neuvedl, a to ani řádově, kolik dalších subjektů mohl žalobce oslovit a o co prvostupňový orgán opíral tento údaj (nebo alespoň jak dospěl ke svému kvalifikovanému odhadu tohoto údaje), pak soud uzavřel, že se jedná o neodůvodněný závěr. Soud doplnil, že napadené rozhodnutí se k této otázce nevyjádřilo, vada prvostupňového rozhodnutí tak vázne i na něm.

Městský soud v Praze shledal napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným pro nesrozumitelnost a nedostatek důvodů dle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.,  a proto ho zrušil.  Dle § 78 odst. 3 rovněž zrušil prvostupňové rozhodnutí.

Právní věta

Liberační důvody musí tvrdit a prokázat účastník správního řízení, nikoli správní orgán. Právnická osoba v řízení o přestupku nese důkazní břemeno a musí prokázat, že vynaložila veškerého úsilí k zabránění přestupku. Správní orgán musí zjistit i bez návrhu všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i neprospěch toho, komu má být povinnost (správní trest) uložena. Správní orgán musí dále odůvodnit své vypořádání argumentace žalobce týkající se tvrzené intenzity liberačního důvodu.

rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30.05.2022, č.j. 17 A 1/2021-40

V projednávané věci se jednalo o nesplnění opatření vlastníkem lesa v ochraně před kůrovcovou kalamitou. Žalobkyně H – Agrana s.r.o., vytvořila podmínky pro umožnění vývoje kůrovce a jeho výletu do okolí a tím ohrozila životního prostředí. Žalobkyně H – Agrana s.r.o., spáchala přestupek tím, že při hospodaření na vybraných lesních pozemcích v k. ú. Červený Újezdec, Hosín a Borek u Českých Budějovic, v konkrétních porostních skupinách, neprovedla od října 2017 do května 2018 včasnou a dostatečnou asanaci 9 732 smrků o objemu zhruba 4 194 m3, které byly napadeny lýkožroutem smrkovým a lýkožroutem lesním (dále též „kůrovec“). Dále v období od července do srpna 2018 na vybraných lesních pozemcích a vybraných porostních skupinách neprovedla včasnou a dostatečnou asanaci smrků napadených týmiž škůdci, tentokrát v objemu 614 smrků (161 m3). Vytvořila tudíž podmínky pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů a ohrozila životní prostředí v lesích, neboť na těchto stromech umožnila ukončení vývoje kalamitních škůdců, opuštění těchto stromů dospělými lýkožrouty a jejich rozšíření do dalších lesních porostů.

Rozhodnutím České inspekce životního prostředí byla žalobkyni za tento přestupek udělena sankce ve výši 4 mil. Kč. Odvolání žalobkyně Ministerstvo životního prostředí zamítlo. Proti rozhodnutí o odvolání podala žalobkyně žalobu k Městskému soudu v Praze, který ji rozsudkem ze dne 17. 6. 2021, č. j. 10 A 104/2019 – 112, zamítl. Rozsudek městského soudu byl zveřejněn na lesnických judikátech v sekci ochrana lesa pod názvem „Spor o neprovedení opatření proti šíření kůrovce“.

Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) podala proti rozsudku městského soudu kasační stížnost, ve které navrhla zrušit rozsudek městského soudu i správní rozhodnutí.

Kasační stížnost

V kasační stížnosti uvedla několik pochybení, kterých se dopustily správní orgány a městský soud. Např., že prvostupňový správní orgán nezákonně dvakrát přihlédl k tomu, že stěžovatelka byla v minulosti sankcionována za stejné jednání, když aplikoval § 5 zákona o ČIŽP a současně považoval tuto skutečnost za významnou přitěžující okolnost.

Dále tvrdila, že městský soud pochybil, když dovozoval povahu a závažnost spáchaného přestupku z množství zjištěného neasanovaného kůrovcového dřeva. Nesprávný byl i závěr, že kontrola v roce 2017 probíhala v jiných částech lesa, a stěžovatelka proto mohla být postižena dvakrát. Stěžovatelka se vymezila i proti použití podkladů Ústavu pro hospodářskou úpravu lesů, proti jehož kontrole navíc neměla k dispozici standardní ochranu v podobě námitek. Její povinností v řízení před městským soudem nebylo „nabízet“ soudu jiný zjištěný rozsah neasanovaného dříví, neboť by šlo o nahrazování činnosti správních orgánů.

Městský soud, podle stěžovatelky, nezohlednil § 50 odst. 3 správního řádu, když schválil neprovedení znaleckého zkoumání hydrologických poměrů kvůli obecnosti stěžovatelčiných námitek. Postupoval nesprávně i při posouzení ztížené dopravní situace, jíž nejprve přiznal zásadní význam, doplnil dokazování, z něhož plynula důvodnost námitky, ale následně tato zjištění znovu bagatelizoval. Pochybení správních orgánů omluvil tím, že námitka byla příliš obecná.

Nejvyšší správní soud

Nejvyšší správní soud hned v úvodu konstatoval, že odůvodnění rozsudku městského soudu je podrobné a srozumitelné, bez vnitřních rozporů a rozsudek není nepřezkoumatelný.

Dále konstatoval, že přestupek je spáchán opakovaně, jestliže od nabytí právní moci rozhodnutí o stejném přestupku, z něhož byl obviněný uznán vinným, do jeho spáchání neuplynulo 12 měsíců. Městský soud na základě právních závěrů vyjádřených v usnesení Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 894/2012 – 30 dospěl k závěru, že při posouzení naplnění podmínky spáchání přestupku ve 12 měsících od pravomocného odsouzení je rozhodné to, kdy bylo dokončeno jednání, jímž byl čin spáchán. V době dokončení stěžovatelčina jednání již byla podmínka pro aplikaci § 5 zákona o ČIŽP splněna. Ode dne 26. 1. 2018, kdy došlo k nabytí právní moci příkazu představujícího první rozhodnutí o stejném přestupku, do spáchání druhého přestupku neuplynulo 12 měsíců.

NSS potvrdil závěr městského soudu, že byl projednávaný přestupek dokonán až v době, kdy již bylo o předchozím přestupku pravomocně rozhodnuto. Proto bylo společné řízení vyloučeno z důvodu podle § 88 odst. 3 zákona o odpovědnosti za přestupky. Nad rámec věci NSS navíc upozornil, že ani neprovedení společného řízení tam, kde je možné, není automaticky důvodem pro zrušení rozhodnutí o přestupku.

Nejvyšší správní soud dále uvedl, že stojící souše jsou dokladem toho, že se stěžovatelka vytýkaného jednání dopustila. Včasná a dostatečně rozsáhlá asanace by totiž zabránila tomu, aby v lese stály sterilní souše, čili stromy, v nichž lýkožrout dokončil svůj vývoj a poté je opustil. Není naopak zřejmá podstata argumentu stěžovatelky, že stojící sterilní souše svědčí o důkladnosti jí prováděné asanace, protože se v jejím lese naopak nevyskytují aktivní kůrovcové stromy. Takové tvrzení je nelogické. Pokud by stěžovatelka včas zakročila proti aktivnímu kůrovcovému dříví, nezměnily by se aktivní kůrovcové stromy ve sterilní souše.

NSS uzavřel, že přítomnost stromů nesoucích známky dokončení vývoje kůrovce a výletu do okolí na stromech (opadaná kůra s požerky, výletové otvory) dokládá ohrožení okolních lesních porostů, a tím i naplnění této skutkové podstaty. Stojící souše jsou proto podle NSS dokladem toho, že se stěžovatelka vytýkaného opomenutí dopustila.

Stěžovatelka si podle NSS musela být vědoma, že nezmění–li do budoucna rozsah svých asanačních aktivit, může být znovu postižena za spáchání tohoto přestupku. Pokud by posléze asanační práce v jarním období roku 2018 zintenzivnila, mohla je stihnout provést dostatečně a včas.

Nejvyšší správní soud nepřisvědčil stěžovatelce v tom, že by správní orgány či městský soud zcela opomněly zohlednit, že asanaci v určité míře prováděla. Městský soud v návaznosti na správní rozhodnutí vysvětil, že ani jí uváděný a žalovaným nerozporovaný rozsah prací zjevně nebyl dostačující pro to, aby dostála své povinnosti provádět asanaci včas a v dostatečném rozsahu. I NSS shledal okolnosti svědčící o tom, že stěžovatelka nevyvinula veškerou snahu, již bylo možno požadovat. Ze správního spisu plyne, že jí prováděné asanační zásahy nebyly vhodně načasované pro maximální účinnost zásahu, že opomněla zahájit asanační práce na jaře 2018, tedy včas v závislosti na vývoji počasí, a že dostatečně nezohlednila jejich potřebný rozsah, na který ji upozornil příkaz z ledna 2018. Proto NSS přisvědčil městskému soudu v tom, že vykázaný rozsah asanačních prací byl hodnocen jako polehčující okolnost, avšak nikoli zásadní. Tím spíše nemohl vést k úplnému zbavení odpovědnosti za přestupek podle § 21 zákona o odpovědnosti za přestupky.

Nejvyšší správní soud konstatoval, že napadený rozsudek městského soudu není nezákonný z důvodů namítaných v kasační stížnosti. Proto NSS kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl podle § 110 odst. 1 s. ř. s.

Právní věta

Pokud vlastník lesa (právnická osoba) nedostojí povinnosti provádět asanaci kůrovcového dřeva řádně a včas, tak nemůže dojít zániku jeho odpovědnosti za přestupek podle § 21 zákona o odpovědnosti za přestupky. K tomu, aby byl zbaven této odpovědnosti za přestupek musí prokázat, že vynaložil veškerého úsilí, které po něm bylo možno požadovat.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 07.10.2022, č.j. 9 As 149/2021 - 72

Stěžovatel R. Č.  jako spoluvlastník lesních pozemků provedl bez vědomí a souhlasu druhého spoluvlastníka na jejich území těžbu dřeva, které prodal, přičemž finanční prostředky z tohoto prodeje si ponechal. Za toto jednání mu byl Okresním soudem v Chrudimi uložen trest odnětí svobody v trvání 15 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v délce 2 let. Dále byl stěžovatel zavázán povinností zaplatit poškozené České republice na náhradě škody částku 131 559 Kč.

Proti rozsudku okresního soudu se stěžovatel odvolal ke Krajskému soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, který zrušil rozsudek okresního soudu ve výroku o trestu. V této části sám znovu rozhodl tak, že stěžovateli uložil peněžitý trest ve výměře 120 denních sazeb po 1 500 Kč (celkem 180 000 Kč). V ostatních výrocích (tj. ve výroku o vině a o náhradě škody) zůstal prvostupňový rozsudek Okresního soudu v Chrudimi nedotčen. Následné dovolání stěžovatele proti tomuto rozhodnutí Nejvyšší soud svým usnesením jako zjevně neopodstatněné odmítl.

Ústavní stížnost

Proti usnesení Nejvyššího soudu a rozsudkům nižších instancí si podal stěžovatel ústavní stížnost. V ústavní stížnosti stěžovatel namítal, že soudy hodnotily subjektivní stránku trestného činu zcela v jeho neprospěch a na obhajobou předložené důkazy reagovaly nedůvodně odmítavě. Naproti tomu dle jeho názoru bez jakéhokoli důkazu uzavřely, že veškerou dřevní hmotu zpeněžil a ponechal si získané finanční prostředky, ačkoli tento závěr opakovaně sporoval.

Soudy též dle stěžovatele přehlédly, že nesprávný stav zapsaný v katastru nemovitostí ohledně druhého spoluvlastníka byl plně důsledkem opomenutí ze strany státu. Nebylo přitom jeho povinností uvádět stav zápisů v katastru nemovitostí do souladu se skutečností či jakkoli pátrat po druhém spoluvlastníkovi. Stěžovatel rovněž namítl, že měl-li soud možnost zjistit skutečné množství vytěžené dřevní hmoty a tuto následně řádně ocenit (a zjistit tak možnou škodu), pak není přípustné, aby svůj výrok o náhradě škody založil na odhadu. Stěžovatel má za to, že soudy nepoužily zásadu in dubio pro reo ani zásadu ultima ratio. Dle jeho mínění jde ve skutečnosti o spor ohledně množství a ceny vytěženého dřeva, což má své místo před civilním soudem.

Ústavní soud

Ústavní soud nejprve připomenul, že řízení o ústavní stížnosti již není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je v posuzované věci přezkum napadených soudních rozhodnutí jen v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů na pozadí vlastní verze či výkladu skutkového děje se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, jelikož jen (obecný) soud je oprávněn rozhodovat o vině a trestu za trestné činy (čl. 40 odst. 1 Listiny), a proto jedině on je za tím účelem oprávněn provádět a hodnotit důkazy.

Ústavní soud v napadených soudních rozhodnutích žádný exces, či jiný ústavně významný nedostatek neshledal. Soudy všech stupňů reagovaly na zásadní argumenty obhajoby a srozumitelně a logicky vyložily, proč jim na pozadí výsledků dokazování nebylo možné přisvědčit. Pokud jde o zásadní výhradu stěžovatele, že vytěžené dřevo neprodal, nýbrž uložil právě s ohledem na možné vypořádání se s druhým spoluvlastníkem lesních pozemků, pak tento postoj je v přímém rozporu s tím, co stěžovatel vypověděl v přípravném řízení, tedy že dřevní hmota byla zobchodována různým subjektům. Jestliže stěžovatel teprve v řízení před soudem sdělil, že dřevo deponoval, aniž by byl současně objektivně doložil, že uložené dřevo vskutku představuje tutéž dřevní hmotu, jež byla na dotčených lesních pozemcích vytěžena, bylo pochopitelné, že soudy jeho tvrzení neakceptovaly.

Co se týče nesprávného stavu zapsaného v katastru nemovitostí Ústavní soud uvedl, že nesoulad zápisu v katastru nemovitostí se skutečným stavem stran spoluvlastníka mohl působit četné problémy. V trestním řízení nicméně vyšlo najevo, že stěžovatel o tomto nesouladu v době koupě (resp. bezprostředně před touto koupí) lesních pozemků dobře věděl, takže mu muselo být zřejmé, že nakládání se společnou věcí bude za této situace o to obtížnější.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, příslušný spisový materiál i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.  Proto ústavní stížnost dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Právní věta

Při dočasné "absenci" spoluvlastníka lesního pozemku, například při stále probíhajícím dědickém řízení po zemřelé osobě spoluvlastníka, není výkon vlastnického práva ze strany dalších spoluvlastníků neomezen, tedy ti s věcí nemohou nakládat dle své libosti bez zřetele k zatímně "neobsazenému" spoluvlastnickému podílu. Pokud jeden ze spoluvlastníků vyloučí druhého spoluvlastníka z dispozic s plody ze společné věci a přisvojí si cizí věci, dopustí se tak přečinu krádeže podle § 205 odst. 1, 3 trestního zákoníku.

Usnesení Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 2191/21 ze dne 2. 11. 2021.