Ochrana zdraví a majetku
Super User

Super User

Orgán státní správy lesů (správní orgán prvního stupně Městského úřadu Chrudim) zjistil při pochůzce dne 30.6.2016 nedostatky v lesním hospodaření žalobkyně X.Y., konkrétně, že se na jejich lesních pozemcích vyskytují nezalesněné holiny o celkové výměře cca 1,5 ha, které vznikly po úmyslné těžbě dřeva provedené v roce 2000. Správní orgán svým rozhodnutím uložil žalobkyni opatření ke zlepšení stavu lesů. Současně byla žalobkyně poučena o tom, že nebude-li termín zalesnění dodržen, vystavuje se nebezpečí postihu uložením pokuty až do výše 100 000 Kč podle § 55 odst. 2 písm. d) lesního zákona.

Žalobkyně s rozhodnutím nesouhlasila, hájila se, že nabyla lesní pozemky v dražbě až v roce 2012 a zanedbaný stav lesa zdůvodňovala tím, že je vlastnicí teprve od r. 2012, zatímco těžba v lese byla provedena bývalým vlastníkem, který holiny nezalesnil. Uvedla, že zalesňování provádí vlastními silami a vzhledem k rozsahu prací se jí nepodařilo holiny zalesnit.

Žalobkyně se proti rozhodnutí odvolala ke Krajskému úřadu Pardubického kraje (žalovaný), který však odvolání zamítl a rozhodnutí prvostupňového orgánu potvrdil.

Proti rozhodnutí krajského úřadu (KÚ) podala žalobu ke Krajskému soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích.

Krajský soud po přezkoumání věci dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Soud vyhodnotil námitky žalobkyně o neexistenci holiny jako nedůvodné. Vyšel z faktického prokázání existence holin na předmětných lesních pozemcích a uvedl, že bylo namístě aplikovat ust. § 31 odst. 6 lesního zákona, které se výslovně vztahuje na povinnost vlastníka lesního pozemku zalesnit vzniklé holiny na lesním pozemku.

Pokud se jednalo o obranu žalobkyně, která tvrdila, že je postihována, resp. že jí je ukládána povinnost, která měla být uložena jejímu právnímu předchůdci, pak soud uvedl, že se nelze úspěšně dovolávat toho, že žalobkyně nabyla lesní pozemky v dražbě v roce 2012. Žalobkyně nastupuje do práv a povinností svého právního předchůdce. Jestliže nebyla povinnost zalesnit holinu do dvou let jejím právním předchůdcem splněna, pak nelze na takovou povinnost obnovy lesa novým vlastníkem rezignovat.

Jestliže se žalobkyně rozhodla účastnit se dražby dotčených lesních pozemků, měla si být vědoma rozsahu a nákladovosti péče, která je s řádným obhospodařováním daných lesních pozemků spojena. To, že se žalobkyně rozhodla vykonávat péči o les převážně osobně a o víkendech, není ve věci relevantní. Jestliže stav lesních pozemků vyžaduje rozsáhlejší péči, k níž je třeba sjednat odborný subjekt, pak je na žalobkyni, aby jako vlastník lesních pozemků takovou péči zajistila.

Krajský soud se plně ztotožnil s rozhodnutím žalovaného (KÚ), které s rozhodnutím správního orgánu prvního stupně tvoří jeden celek. Soud dospěl k jednoznačnému závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl.

Právní věta:

Jestliže se žalobkyně rozhodla lesní pozemky vlastnit, pak je na ní, aby zajistila řádné plnění povinností s tímto vlastnictvím ze zákona spojených, jejichž účelem je ochrana a rozvoj přírodních hodnot, jak vyplývá z ustanovení čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod: Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem.

Okolnost, že k zalesnění je třeba sjednání odborného subjektu, není okolností odůvodňující v daném případě oddalování zalesnění pozemku, který byl vytěžen již v minulosti dřívějším vlastníkem, naopak je v souladu se zájmem společnosti na ochraně lesa, aby byl tento protiprávní stav co nejdříve napraven.

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 25.10.2017, sp. zn. 52 A 6/2017 - 72

Městský úřad Frýdlant nad Ostravicí svým rozhodnutím uložil žalobci Ing. D. K. pokutu ve výši 500 Kč podle § 54 odst. 2 písm. c) zákona č. 289/1995 Sb., za jízdu a stání motorovým vozidlem Subaru Forester na lesní cestě, tedy na pozemku určeném k plnění funkce lesa.

Proti rozhodnutí městského úřadu se žalobce odvolal ke Krajskému úřadu Moravskoslezského kraje (KÚ), ale ten žalobcovo odvolání zamítl a potvrdil rozhodnutí městského úřadu. Žalobce v odvolání zpochybňoval, že se jednalo o lesní cestu s omezeným vjezdem, a poukázal na to, že je tato cesta jedinou možnou příjezdovou cestou k jeho nemovitosti, kde má trvalý pobyt. Žalovaný KÚ ovšem ve svém rozhodnutí zdůraznil protiprávnost žalobcova jednání s tím, že si žalobce mohl od vlastníka lesa kdykoliv obstarat povolení ke vjezdu na zmíněnou cestu. Při posouzení, zda je předmětná cesta pozemkem určeným k plnění funkce lesa, žalovaný vycházel z údajů uvedených v katastru nemovitostí.

S rozhodnutím KÚ žalobce nesouhlasil a podal proti němu žalobu ke Krajskému soudu v Ostravě. Krajský soud rozsudkem ze dne 20. 2. 2017, č. j. 22 A 112/2013 - 45, rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud na základě judikatury Nejvyššího správního soudu dospěl k závěru, že žalovaný nemůže při úvaze o tom, zda je konkrétní pozemek pozemkem určeným k plnění funkce lesa, vycházet pouze z formálního údaje zaznamenaného v katastru nemovitostí, ale musí zvážit, zda tyto formální údaje odpovídají skutečnému stavu.

Žalovaný KÚ poté rozhodnutím ze dne 26. 6. 2017, č. j. MSK 47450/2017, znovu rozhodl o odvolání žalobce tak, že ho zamítl a uvedené rozhodnutí potvrdil, pouze změnil výrok rozhodnutí tak, aby bylo přímo v něm uvedeno, jaké protiprávní činnosti se měl žalobce dopustit. Žalovaný zejména poukázal na to, že existenci cesty určené k plnění funkce lesa oznamuje dopravní značka zákaz vjezdu motorových vozidel. To, že se jedná o lesní cestu vymezenou jako pozemek určený k plnění funkce lesa, prokazuje také záznam v katastru nemovitostí a dále skutečnost, že tato cesta vede do hor a je již od počátku lemovaná lesními porosty. Zákaz vjezdu motorovým vozidlem do lesa stanoví přímo lesní zákon, a bylo tak na místě, aby si žalobce pro účely přístupu ke své nemovitosti obstaral výjimku povolující vjezd, kterou poskytují Lesy ČR.

Krajský soud napadené rozhodnutí žalovaného KÚ podruhé opět zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Podle jeho názoru ani v druhém rozhodnutí žalovaný „neprovedl jediný důkaz, jímž mělo být především ohledání na místě samém či alespoň učinění dotazu na vlastníka předmětného pozemku, jímž je státní podnik Lesy České republiky, Lesní závod Ostravice.“ Žalovaný se podle jeho názoru pouze omezil na konstatování, že o charakteru lesní cesty neměli pochybnosti ani zasahující policisté a že jemu samotnému je z úřední činnosti známo, že jde o cestu do hor, lemovanou lesními porosty. Ač je tedy napadené rozhodnutí žalovaného podrobně a obsáhle odůvodněno, opět neodpovídá na otázku, z jakých důvodů je předmětná cesta pozemkem určeným k plnění funkce lesa.

Kasační stížnost

Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal žalovaný KÚ (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost z důvodů podle § 103 odst. a) a d) s. ř. s., v níž zdůraznil, že pokládá napadený rozsudek krajského soudu za nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů a nesrozumitelnost.
Stěžovatel poukázal na to, že se právní posouzení věci krajským soudem nachází v jediném odstavci rozsudku, že z něj není pochopitelné, jaké další kroky by měl učinit po vrácení věci a proč nejsou dostatečné ty kroky, které učinil. Stěžovatel při svém novém rozhodování shledal podklady ve spise dostatečnými a nerozumí tomu, co by mělo na zjištěném stavu změnit ohledání cesty na místě či sdělení vlastníka cesty. Bylo nepochybně zjištěno, že žalobce podané cestě jel, že je tato cesta evidovaná jako pozemek určený k plnění funkcí lesa, přičemž vede do hor a je lemována lesním porostem, tato cesta byla označena dopravní značkou stanovící zákaz vjezdu motorovým vozidlům tak, jak předpokládá zákon, a žalobci muselo být zřejmé, že po této cestě bez příslušného povolení motorovým vozidlem jezdit nesmí. Zároveň je běžnou praxí, že si vlastníci nemovitostí napojených na lesní cestu obstarávají výjimku k vjezdu na lesní cestu od vlastníka pozemků, což je určitým následkem svobodné volby bydliště.

Nejvyšší správní soud

Podle Nejvyššího správního soudu stěžovatel ve svém druhém rozhodnutí těmto požadavkům dostál. K argumentu o povaze lesní cesty spočívajícím na evidenci v katastru nemovitostí, tedy k argumentu formální povahy, totiž v novém rozhodnutí připojil ještě další dva důvody materiální povahy, a to jednak že se jedná o lesní cestu vedoucí do hor, již od počátku lemovanou lesním porostem, a dále že je tato cesta vyznačena dopravní značkou stanovící zákaz vjezdu motorovým vozidlům. Z těchto poznatků lze i bez ohledání na místě či jiných úkonů s jistotou dospět k závěru, že se vskutku jedná o pozemek určený k plnění funkce lesa. Stěžovatel tedy jasně prokázal, že se nejedná o chybnou evidenci v katastru nemovitostí, nýbrž že formálně i materiálně jde o lesní cestu a o povaze pozemku nejsou žádné důvodné pochybnosti. Jeho rozhodnutí je v tomto směru přezkoumatelné. Pro právní posouzení věci tedy není nutné provádět další kroky doporučené krajským soudem v napadeném rozsudku.

Nejvyšší správní soud se v tomto směru ztotožnil s názorem stěžovatele, že je namístě, aby si žalobce pro účely přístupu ke své nemovitosti zajistil potřebné povolení k vjezdu od vlastníka pozemku. Tento postup je využíván běžně a vyvažuje tak oba protichůdné právní zájmy, které zde existují – právo vlastnit a užívat majetek i právo chránit životní prostředí a přírodní bohatství.

Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů rozsudek krajského soudu s odkazem na § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. podle § 110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, ve kterém je krajský soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem ve zrušujícímrozhodnutí.

Právní věta:

Skutečnost, že je předmětná cesta pozemkem určeným k plnění funkce lesa, nelze založit pouze na formálním kritériu, tedy na evidenci v katastru nemovitostí, ale musí se vzít v úvahu i kritéria materiální.

V těchto situacích nemůže být určující formální evidence, protože lesní zákon vymezuje pozemky určené k plnění funkcí lesa materiálně (viz § 3).

Správní orgány se tedy musí zabývat faktickou povahou předmětného pozemku, zejména, zda takový pozemek skutečně k rozhodnému datu s lesem souvisel či sloužil lesnímu hospodářství. Je proto třeba zjistit, jaká je skutečná povaha pozemku a je nezbytné zabývat se otázkou, zda evidovaný stav odpovídá skutečnosti a prověřit, zda se nejedná o chybu v evidenci.

Pro účely přístupu ke své nemovitosti si vlastník nemovitosti musí zajistit potřebné povolení k vjezdu od vlastníka pozemku.

Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 08.03.2018, sp. zn. 7 As 27/2018

V dané věci se jednalo soudní spor vedený u Okresního soudu v Hradci Králové, ve kterém se žalobce domáhal odstranění stínících stromů, přičemž poukazoval na skutečnost, že soudní zahrada je spíše lesem než zahradním pozemkem. Vlastník sousedního pozemku, ničeho nenamítal proti tvrzení, a naopak na svoji obranu uváděl, že se jedná o lesní pozemek a tento požívá ochrany podle lesního zákona.

Soud prvního stupně vzal za prokázané, že účastnice jsou vlastnicemi sousedních rodinných domů v zástavbě řadových rodinných domů. Stromy, keře a další popínavé rostliny nacházející se na pozemku žalované způsobují na pozemku žalobkyně imise, neboť pozemek je obtěžován výrazným spadem jehličí, šišek, větévek a listí ze vzrostlých stromů a keřů na pozemku žalované, nejvíce z modřínu, ale i dalších stromů a keřů nacházejících se v blízkosti společné hranice pozemků. Tyto stromy a keře prorůstají na pozemek žalobkyně v takové míře, že až prohýbají drátěný plot. Vedle toho prorůstají na pozemek žalobkyně větévky zlatého deště a jiné rostliny, které žalovaná v jejich vzrůstu nijak nekoriguje. Pouhé odstraňování zeleně žalobkyní s ohledem na masivní vzrůst není dostačujícím řešením. Pod pozemek žalobkyně dále zasahují kořeny stromů žalované, a to jak silné kořeny, tak i tzv. kořenové vlášení, což může mít vliv na odvod potřebné vláhy z pozemku žalobkyně. Ve vzdálenosti 1 m od hranice pozemků se pak nachází jedle bělokorá, která dosahuje výšky 18,6 m. Jalovec skalní dosahující výšky 6,1 m je pak vzdálen 1,5 m od společné hranice, modřín opadavý dosahuje výšky 18,8 m a nachází se 6,3 m od společné hranice.

Soud prvního stupně, který již na věc aplikoval zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též „o. z.“), dospěl k závěru, že vzrostlé stromy na pozemku žalované a jejich účinky vybočují z míry přiměřené místním poměrům, neboť se nachází v zástavbě rodinných domů. Je zřejmé, že vrostlé stromy dosahující výšky téměř 19 m nejsou „obvyklou“ vegetací v obdobných zástavbách. Spad jehličí, větévek a listí podstatně omezuje užívání pozemku žalobkyní, neboť její pozemek je pokryt celou vrstvou tohoto spadu, což znepříjemňuje užívání pozemku, který chce žalobkyně využívat pro odpočinek a relaxační pobyt. Dále tento spad okyseluje půdu. Kromě vzrostlé vegetace prorůstají také další dřeviny a rostliny na pozemek žalobkyně. Soud prvního stupně uzavřel, že je třeba přistoupit rovněž k razantnímu opatření v podobě pokácení dvou vzrostlých stromů podle § 1017 občanského zákoníku, které se nachází ve vzdálenostech 1 a 1,5 m od hranice a svým vzrůstem přesahují výšku 3 m. Tyto stromy způsobují neúměrné zásahy na pozemek žalobkyně nejen, pokud jde o spad jehličí a větévek, ale i o kořenový systém. 

K obraně žalované, že na jejím pozemku se nachází les, soud prvního stupně uvedl, že se nejedná o les ve smyslu § 2 písm. a) zákona č. 289/1995 Sb. Námitku žalované, že když žalobkyně pozemek kupovala, znala stav porostu na pozemku žalované, pak soud uvedl, že teprve vlastním užíváním nemovitosti mohla žalobkyně seznat skutečnou míru obtěžování. Naproti tomu pak ohledně stínění způsobeného stromy soud prvního stupně dospěl k závěru, že pozemek žalobkyně je dobře osvětlen a nepřiměřenému obtěžování zde nedochází.

K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 24. 3. 2015, č. j. 20 Co 47/2015-280, rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu jeho napadení potvrdil (výrok I.)

Ve věci bylo následně podáno dovolání vlastníkem stínících stromů. V dovolání bylo mimo jiné argumentováno ekologickou hodnotou vzrostlých stromů, které poskytují úkryt pro ptactvo. Zájem na jejich zachování, tj. ochraně přírody výrazně přesahuje zájem jednotlivce (souseda pozemku).

Nejvyšší soud posoudil daný případ při zohlednění časové působnosti občanského zákoníku z roku 1964 a občanského zákoníku z roku 2012. Podle § 1017 o. z. má-li pro to vlastník pozemku rozumný důvod, může požadovat, aby se soused zdržel sázení stromů v těsné blízkosti společné hranice pozemků, a vysadil-li je nebo nechal-li je vzrůst, aby je odstranil. Nestanoví-li jiný právní předpis nebo neplyne-li z místních zvyklostí něco jiného, platí pro stromy dorůstající obvykle výšky přesahující 3 m jako přípustná vzdálenost od společné hranice pozemků 3 m a pro ostatní stromy 1,5 m (odstavec 1). Ustanovení odstavce 1 se nepoužije, je-li na sousedním pozemku les nebo sad, tvoří-li stromy rozhradu nebo jedná-li se o strom zvlášť chráněný podle jiného právního předpisu (odstavec 2).

V řešené věci žalovaná ještě před nabytím účinnosti o. z. vysadila v blízkosti hranice jejího pozemku a pozemku žalobkyně dva stromy, ve vzdálenosti 1 m a 1,5 m od hranice a svým vzrůstem přesahují výšku 3 m. Šlo tedy o jednání, které bylo dokončeno ještě před 1. 1. 2014, tedy v době, kdy se žalovaná mohla legitimně řídit občanskoprávní právní úpravou, která obdobu ustanovení § 1017 odst. 1 o. z. neobsahovala, tedy žalovaná nemohla počítat s tím, že vznikne v případě, že stromy vysadí v určité vzdálenosti od hranice, resp. že stromy vzrostou do určité výšky, nárok žalobkyně na jejich odstranění, opírající se o ustanovení o sousedském právu.

Nároky spojené s úpravou obsaženou v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) se omezovaly na možnost domáhat se ochrany prostřednictvím imisní sousedské žaloby mající základ v § 127 odst. 1 obč. zák., kterou nebylo možno se domáhat aktivního chování ze strany žalovaného, tj. nebylo možno domáhat se uložení aktivní povinnosti k odstranění zdroje rušení.

Skutkovým znakem právní normy obsažené v § 1017 odst. 1 je „sázení stromů“, s nímž je spjat právní následek spočívající v nároku souseda na odstranění stromu. V případě vysazení stromu jde o jednání, které se vyznačuje jednorázovostí. Pokud tento okamžik nastal před účinností o. z., jedná se o uzavřený skutek (factum praeteritum), který s ohledem na zásady evropské právní tradice nemůže být podroben právním následkům, které jsou stanoveny novým právem

Takovému závěru ostatně odpovídá i konstrukce § 1017 odst. 1 o. z., jež má především preventivní povahu a charakter projevující se tím, že vlastník pozemku – má-li pro to rozumný důvod – může požadovat především to, aby se soused zdržel sázení stromů v těsné blízkosti společné hranice pozemků. Následkem výsadby nebo vzrůstu je pak zákonná možnost domáhat se jejich odstranění.  Toto však platí až podle nového občanského zákoníku z roku 2012, nikoliv podle původního občanského zákoníku z roku 1964.

Z uvedeného soudního rozhodnutí vyplývá tato právní věta:
Vlastník pozemku se nemůže po sousedovi domáhat odstranění stromů, které byly vysazeny před rokem 2014, tj. před účinností nového občanského zákoníku z roku 2012.
Tento nárok nelze úspěšně uplatnit z důvodu, že občanský zákoník z roku 1964, výslovně nestanovoval povinnost sázet stromy v požadované vzdálenosti od hranice pozemku.
Povinnost sázet stromy v požadované vzdálenosti od hranice pozemku neplatí, pokud je na sousedním pozemku les nebo sad, tvoří-li stromy rozhradu nebo jedná-li se o strom zvlášť chráněný podle jiného právního předpisu. 

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.06.2017, sp. zn. 22 Cdo 5259/2015

Na lesním hospodářském celku žalobce JUDr. Ing. J.M. provedla Česká inspekci životního prostředí (ČIŽP) dne 11. 7. 2013 kontrolu ve smyslu ustanovení § 2 a § 3 zákona o ČIŽP. Předmětem kontroly bylo splnění opatření k nápravě uloženého v rámci rozhodnutí ze dne 22. 2. 2010, kterým bylo žalobci jako vlastníku lesa uloženo, aby v rámci opatření k nápravě zalesnil 2,18 ha holin starších dvou let. Kontrolou bylo zjištěno, že žalobce toto opatření k nápravě nesplnil, vyjma 0,5 ha v porostní skupině 2C. Následně ČIŽP svým rozhodnutím uložila žalobci podle ustanovení § 4 písm. d) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa, pokutu ve výši 168 000 Kč za ohrožení životního prostředí v lesích, kterého se žalobce dopustil tím, že do 31. 12. 2012 nesplnil pravomocným rozhodnutím inspekce uložené opatření k nápravě.

ČIŽP uvedla, že nezákonný stav na předmětném lesním hospodářském celku je dlouhodobý a bez jakékoli známky zlepšení. Zjištěné skutečnosti dokládají, že žalobce svým jednáním dlouhodobě ohrožuje životní prostředí v lesích, protože dlouhodobě nezalesněné pozemky nejsou s to plnit funkce lesa. Dotčeny jsou a nadále budou zejména funkce klimatická ovlivňující režim teploty vzduchu i půdy, proudění vzduchu, bilance záření atd. Dále to jsou i funkce vodohospodářská a půdoochranná, které příznivě ovlivňují vodní a půdní poměry. Stejně tak nebude plněna funkce rekreační a zdravotní, neboť v dlouhodobém horizontu zde nebude takový les, který by ji byl schopen splnit, bez ohledu na silné zabuřenění předmětných lesních pozemků. Hospodaření žalobce na jím vlastněných pozemcích je tedy v rozporu s dotčenými právními předpisy.

Proti rozhodnutí ČIŽP se žalobce odvolal k Ministerstvu životního prostředí (MŽP), ale to napadené rozhodnutí pouze změnilo tak, že výši uložené pokuty snížilo na 130 000 Kč.

Proti rozhodnutí MŽP (dále jen žalovaný) se žalobce bránil žalobou podanou k Městskému soudu v Praze. Žalobce v žalobě považuje napadené a především prvostupňové rozhodnutí za zmatečné a nepřezkoumatelné, neboť v něm není jednoznačně vymezen spáchaný správní delikt. Nezalesnění dle žalobce existuje pouze částečně, přičemž je způsobováno především přemnoženou zvěři, která ničí výsledky jeho práce. Žalobce také tvrdil, že správní orgány ve svých rozhodnutích vycházely při určení nutné výsadby pouze z vykázaných tabulkových počtů sazenic s listem původu z lesních školek, přestože stovky a tisíce sazenic žalobce sám osobně či za pomoci dalších osob přesadil z původních stanovišť do nových stanovišť tak, jak je v moderní lesnické praxi obvyklé.

Žalovaný (MŽP) nesouhlasil s názorem žalobce, že nesplnění uloženého nápravného opatření nebylo ve správním řízení náležitě prokázáno. ČIŽP při rozhodování vycházela ze skutečností zjištěných během kontroly. K otázce přemnožení divoké lesní zvěře žalovaný nesouhlasil s tím, že by se pouhým poukazem na přemnožení lesní zvěře mohl adresát nápravného opatření zbavit jemu uložené povinnosti. Žalobce ničím konkrétně nedoložil, že nezalesnění předmětných lokalit bylo způsobeno tvrzeným přemnožením zvěře, resp. že nápravné opatření splnil, holiny řádně zalesnil, a poté v důsledku okusu dřevin lesní zvěří došlo k opětovnému výskytu holin. Námitku stran působení mysliveckých organizací žalovaný považoval jako zcela bezpředmětnou, neboť se svým obsahem v žádné části nedotýká předmětu řízení.

Posouzení žaloby Městským soudem v Praze.

Soud především zabýval námitkou žalobce, dle něhož jsou napadená rozhodnutí nepřezkoumatelná, neboť jednoznačně nevymezují spáchaný správní delikt a jsou zmatečná.

Uvedené nedostatky však soud v napadených rozhodnutích neshledal. Naopak konstatoval, že ve výroku rozhodnutí ČIŽP je daná věc jednoznačně specifikována, a to včetně protiprávního jednání žalobce a všech důležitých okolností případu. Upozornil na rozhodnutí, kterým bylo žalobci uloženo opatření k nápravě, které svědčí o tom, že žalobce povinnosti stanovené tímto opatřením k nápravě nesplnil. Deliktní jednání žalobce bylo tedy již ve výroku ČIŽP jasně popsáno a nevzbuzuje pochybnosti o podstatě skutkového děje. ČIŽP, jakož i následně žalovaný, také řádně uvedla zákonná ustanovení, podle nichž postupovala, a stanovila lhůtu ke splnění ukládané povinnosti. Výrok tak, podle soudu, plně odpovídá požadavkům na něj kladeným v § 68 odst. 2 správního řádu a nelze jakkoli shledat, že by byl nejednoznačný, nesrozumitelný či zmatečný, jak tvrdil žalobce.

Podobně pak odůvodnění rozhodnutí žalovaného i ČIŽP dostojí požadavkům na ně kladeným správním řádem a judikaturou, neboť obsahují nosné důvody, pro které byl žalobce shledán vinným z předmětného správního deliktu, a správní orgány v nich náležitě vypořádaly námitky vznesené žalobcem. Napadená rozhodnutí lze tedy celkově považovat za řádně odůvodněná a přezkoumatelná.

Žalobce se svými námitkami neuspěl, a protože v řízení o žalobě nevyšly najevo žádné vady, k nimž by bylo nutno přihlížet z úřední povinnosti, městský soud žalobu zamítl jako nedůvodnou.

Právní věta:

Dle § 4 písm. d) zákona o ČIŽP „inspekce uloží pokutu až do výše 5 000 000 Kč právnickým nebo fyzickým osobám, které svým jednáním nebo opomenutím ohrozí nebo poškodí životní prostředí v lesích tím, že neplní opatření uložená orgány životního prostředí podle zvláštních zákonů a tohoto zákona“. 

Vlastník lesa je odpovědný za následek ohrožení nebo porušení životního prostředí v lesích, který by vznikl jeho nečinností (nezalesněním holin), přičemž případné škody způsobené zvěří jej nemohou v zásadě ze spáchání předmětného přestupku vyvinit. Je povinností vlastníka lesa zajistit, aby k případnému ohrožení životního prostředí (zničení nově vysázených sazenic) nedošlo, a to především přijetím různých ochranných opatření (například ošetřením sazenic repelentem nebo výstavbou oplocení).

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18.02.2019, sp. zn. 8 A 84/2015

Rozhodnutím České inspekce životního prostředí ze dne 20. 1. 2014 byla  uložena žalobci - Obec Prosenice pokuta ve výši 50 000 Kč za spáchání správního deliktu dle § 4 písm. a) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa, neboť žalobce ohrozil životní prostředí v lesích tím, že vlastní pozemek, v k. ú. Proseničky, okres Přerov neoprávněně použil k jiným účelům než pro plnění funkcí lesa. K ohrožení došlo navezením zeminy z čištění cukrovky, dále zeminy ze stavby cyklostezky Prosenice – Grymov o objemu cca 400 m3 a navezením zbytků rostlin, zeminy z chmelnic (tzv. chmelinky). Mocnost navážky dosahovala až 2 m na ploše cca 0,29 ha.

Proti rozhodnutí ČIŽP se obec Prosenice odvolala k Ministerstvu životního prostředí -žalovaný (MŽP), ale to odvolání zamítlo. Žalobce proti rozhodnutí MŽP podal žalobu k Městskému soudu v Praze.

Mezi stranami byl veden spor o to, zda výše popsané žalobcovo jednání naplnilo znaky skutkové podstaty správního deliktu dle § 4 písm. a) zákona o ČIŽP, tedy zda žalobce navezením dané zeminy sledoval zájem na odložení nepotřebného materiálu, nebo naopak zlepšoval podmínky pozemku pro jeho následné zalesnění a plnění funkce lesa.

Žalobce napadené rozhodnutí považoval za nezákonné, neboť se dle jeho názoru žalovanému nepodařilo prokázat ohrožení životního prostředí v lesích a správní spis v tomto směru neobsahoval žádný důkaz. Úpravy pozemku provedl žalobce s vědomím odborného lesního hospodáře a usiloval jimi o řádné obhospodařování obecního majetku. Obec zeminu na pozemek neukládala z důvodu odložení nepotřebného materiálu, ale zlepšovala podmínky pozemku pro následné zalesnění.

Žalobce tvrdil, že životní prostředí nemohlo být ohroženo ani poškozeno materiálem použitým na pozemku (zeminy z čištění cukrovky) a odkázal na rozhodnutí Ústředního kontrolního a zkušebního ústavu zemědělského a na protokol o zkoušce, které prokazují nezávadnost materiálu pro životní prostředí. Jeho umístěním, podle žalobce, naopak došlo ke zlepšení stavu pozemku a je ho možno opětovně zalesnit.

Žalovaný ve vyjádření uvedl, že navezení nepůvodního materiálu ve výšce až 2 m nemohlo přispět ke zlepšení stavu pozemku. Naopak, podle žalovaného, překrytí původního pokryvu lesní půdy mělo negativní dopad na pedologickou funkci lesa a způsobilo změnu fyzikálních, chemických i biologických vlastností půdy. Navezení půdy dále změnilo konfiguraci terénu a tím i odtokové poměry či retenční schopnosti dotčeného území a v důsledku ovlivnilo jeho stabilizační a produkční funkci; rovněž zničilo přirozené stanoviště lužního lesa.

Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Městský soud v Praze připomněl, že účelem zákonné ochrany lesní půdy je skutečnost, že tato půda tvoří nenahraditelnou složku lesního ekosystému, která je nositelem všech funkcí lesa, nezbytných pro příznivé prostředí člověka. Lesní půda má nenahraditelné, specifické minerální, fyzikální, chemické a biologické vlastnosti. Půda je živý systém se specifickým zvrstvením, morfologií a určitou produkční schopností, a proto lesní pozemky musí být využívány způsobem, pro který byly zákonem určeny. Dle soudu přitom nelze tvrdit, že navezení zeminy ze stavby cyklostezky a chmelinky do lesa napomáhá plnění funkcí lesa, naopak platí, že nerozvíjí žádnou z jeho funkcí.

Soud konstatoval, že žalobce provedl terénní úpravy bez předchozího kvalifikovaného posouzení, zda byl navážený materiál pro lesní stanoviště nejen vhodným, ale rovněž zda a v jaké míře se jednalo o nezbytné opatření. Žalobci přitížilo, že navezl nepůvodní materiál na lesní pozemek bez patřičných povolení, ačkoliv byl povinen respektovat příslušné právní předpisy. V daném případě žalobce také opomenul požádat orgán státní správy lesů o udělení výjimky pro použití lesního pozemku k jiným účelům.

Soud nepřisvědčil ani námitce žalobce, dle níž žalobce umístil zeminu a chmelinku na pozemek z důvodu jeho úpravy před řádným zalesněním a následným hospodařením a nikoliv z důvodu odložení nepotřebného materiálu.

Městský soud v Praze dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí byla vydána v souladu se zákonem, a proto žalobu podle § 78 odst. 7 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.

Právní věta:

Podle § 11 odst. 1 a 4 lesního zákona si každý musí počínat tak, aby nedocházelo k ohrožování nebo poškozování lesů, jakož i objektů a zařízení sloužících hospodaření v lese. Nikdo nesmí bez povolení užít lesní pozemky k jiným účelům než k těm, které stanovuje lesní zákon. Pokud někdo naveze materiál na lesní pozemek neoprávněně, nebo provede terénní úpravy bez příslušných povolení dle platných právních předpisů, dopouští se tím přestupku ohrožení životního prostředí dle  § 4 písm. a) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a za toto jednání může být právnickým nebo fyzickým osobám uložena sankce až do výše 5 000 000 Kč. 

Rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 07.12.2017, sp. zn. 8 A 144/2014

Stěžovatelka - žalobkyně: Mgr. L. R. nabyla v roce 2012 vlastnictví lesa, ve kterém na části pozemků proběhla v roce 2000 těžba stromů. Dřívější vlastník les po těžbě nezalesnil. Před dražbou, ve které stěžovatelka dané lesní pozemky získala, se podrobně seznámila s jejich stavem a zjistila, že odpovídají stavu uvedenému v lesní hospodářské osnově. Na pozemku se nacházely převážně listnaté stromy a nic nenasvědčovalo tomu, že se jedná o holinu.

Dne 18. 8. 2016 provedl orgán státní správy lesů místní šetření za přítomnosti zmocněnce stěžovatelky a T. F., na kterém bylo zjištěno, že pozemky jsou zarostlé buření (lesním plevelem) a náletovými dřevinami nevhodné dřevinné skladby. Bylo dohodnuto, že pozemky budou zalesněny v termínu do 30. 6. 2017, resp. 31. 12. 2017. Zmocněnec stěžovatelky protokol z místního šetření podepsal.  

Dne 6. 9. 2016 bylo prvoinstančnímu správnímu orgánu doručeno doplnění vyjádření, ve kterém stěžovatelka uvedla, že souhlasí se zalesněním jednoho pozemku do 30. 6. 2017. U druhého pozemku uvedla, že se doposud nepodařilo sehnat společnost, která by vyřezala náletové dřeviny, i když kontaktovala dvě společnosti, které se zabývají lesnickými pracemi, a jednu fyzickou osobu, kterou doporučil lesní hospodář na místním šetření.

Městský úřad Chrudim rozhodnutím ze dne 6. 9. 2016, žalobkyni (dále „stěžovatelka“) uložil povinnost dle § 51 odst. 1 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích v součinnosti s lesním hospodářem zalesnit vhodnými dřevinami dvě holiny vyskytující se na jejích pozemcích v termínu do 30. 6. 2017. Dále jí uložil povinnost nahradit paušální částku nákladů řízení ve výši 1 000 Kč. Odvolání stěžovatelky ke Krajskému úřadu Pardubického kraje (KÚ) bylo zamítnuto a rozhodnutí prvoinstančního správního orgánu KÚ potvrdil.

Proti rozhodnutí žalovaného KÚ podala žalobkyně Mgr. L. R. žalobu ke Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočka Pardubice.

Krajský soud uvedl, že lhůta k zalesnění byla stanovena na základě místního šetření, proto odpovídá individuálním okolnostem případu. Stěžovatelka převzala práva a povinnosti, které byly uloženy jejímu právnímu předchůdci, nelze se proto nyní dovolávat toho, že jsou jí ukládány povinnosti, které měly být uloženy jejímu právnímu předchůdci. Pokud se stěžovatelka rozhodla stát se vlastnicí lesního pozemku, je na ní, aby zajistila řádné plnění povinností s tím souvisejících. Krajský soud proto žalobu zamítl jako nedůvodnou.

Kasační stížnost

V kasační stížnosti podané k Nejvyššímu správnímu soudu uvedla stěžovatelka námitky, s kterými se žalovaný KÚ ani krajský soud nevypořádal. Stěžovatelka žádala prvoinstanční správní orgán o stanovení delší lhůty ke splnění uložených povinností, jelikož termín do 30. 6. 2017 byl prakticky nerealizovatelný. Žádný ze správních orgánů se nevypořádal s námitkami stěžovatelky a neuvedl, z jakého důvodu nebylo možné prodloužit lhůtu. Prvoinstanční orgán odůvodnil neprodloužení lhůty pomalým postupem pěstebních prací vlastníka lesa. Sám správní orgán však 12 let od vytěžení lesa neudělal vůbec nic, i když jeho náplní je i dozor nad dodržováním lesního zákona. Na předmětných pozemcích nehrozil vznik žádné škody.     

Žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že prvoinstanční správní orgán dostatečně neuvedl důvody výroku, podklady pro vydání svého rozhodnutí a své úvahy, avšak taková vada neměla vliv na zákonnost, protože ji může žalovaný odstranit v rámci odvolacího řízení. To však neučinil. Žalovaný se také nevypořádal s odvolací námitkou, dle které byl nepravdivý závěr prvostupňového správního orgánu, že úzce nespolupracovala s odborným lesním hospodářem. K tomuto tvrzení uvedla jasné důkazy, kdy doložila kopie emailových zpráv, které psala jak odbornému lesnímu hospodáři, tak i orgánu státní správy lesů. Touto námitkou se nezabýval ani krajský soud.

Nejvyšší správní soud konstatoval, že žalovaný KÚ nenapravil chybu prvoinstančního správního orgánu, ačkoliv si jí byl vědom. Dále se podle soudu žalovaný dopustil nezákonnosti, spočívající v nevypořádání výše uvedené námitky spolupráce s odborným lesním hospodářem. Tím, že krajský soud na tuto námitku nijak nereagoval, zatížil tak i své rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti. Dle Nejvyššího správního soudu však byla státní správa lesů oprávněna uložit stěžovatelce opatření k nápravě, ať by v době rozhodování bylo možné stav lesního porostu označit ještě za holinu nebo již nikoliv.

Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná. Napadený rozsudek krajského soudu tak musel dle § 110 odst. 1 věty první s. ř. s. zrušit. Současně rozhodl dle § 110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. o zrušení žalobou napadeného rozhodnutí žalovaného.

Právní věta:

Při posuzování stavu lesa není rozhodující stav zapsaný v lesní hospodářské osnově, ale podstatný je pouze faktický stav. Nad stavem právním (stavem uvedeným v osnově) převažuje tedy stav zjištěný.

Námitkami stěžovatele se musejí správní a soudní orgány zabývat a náležitě je vypořádat, protože jinak by bylo rozhodnutí nepřezkoumatelné.

Při stanovování lhůt vlastníkům lesa ke splnění uložených opatření musí být přezkoumatelným způsobem odůvodněno, proč byl zvolen konkrétní termín, do kterého má být uložené nápravné opatření splněno. Určení termínu, do kterého má být uložené nápravné opatření splněno, je přitom esenciální součástí ukládaných povinností.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30.07.2019, sp. zn. 8 As 275/2017

Strana 29 z 63