Stěžovateli G. F. byla rozhodnutím České inspekce životního prostředí č. j. ČIŽP/49/2019/1231 uložena pokuta ve výši 280 000 Kč za přestupek podle § 4 odst. 1 písm. c) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa, kterého se dopustil tím, že v rozmezí let 2014 až 2017 neprovedl jako vlastník hospodářského lesa včasné vytěžení a následnou účinnou asanaci stromů napadených kalamitním druhem lýkožroutem smrkovým (kůrovcem), čímž z nedbalosti vytvořil podmínky pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů a svým jednáním ohrozil životní prostředí v lesích.
Proti rozhodnutí vedlejšího účastníka (Ministerstva životního prostředí) brojil stěžovatel správní žalobou, jíž Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 6 A 93/2019-45 ze dne 17. 9. 2020 zamítl. Na základě kasační stížnosti stěžovatele Nejvyšší správní soud rozsudek městského soudu zrušil svým rozsudkem č. j. 1 As 381/2020-43 ze dne 22. 7. 2021 a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Městský soud následně napadeným rozsudkem (v pořadí druhým) č. j. 6 A 93/2019-101 ze dne 13. 1. 2022 správní žalobu stěžovatele jako nedůvodnou zamítl. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, kterou zamítl NSS napadeným rozsudkem č. j. 2 As 38/2022-45 ze dne 2. 6. 2022 jako nedůvodnou. Případ projednávaný nižšími instancemi byl již zveřejněn na Lesnických judikátech v sekci ochrana lesa pod názvem „Spor o uložení pokuty v důsledku zanedbání péče o les v období kůrovcové kalamity“.
Ústavní stížnost
Proti rozhodnutí správních soudů podal stěžovatel ústavní stížnost, kterou se domáhal zrušení napadených rozhodnutí přičemž tvrdil, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále stěžovatel namítal porušení čl. 17 Úmluvy a čl. 2 odst. 2 Listiny.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že jemu uložená pokuta za spáchání přestupku je nepřiměřená. Správní soudy, podle stěžovatele, nepřihlédly ke všem okolnostem majícím vliv na zjevnou nepřiměřenost trestu a jeho likvidační charakter. Předně nezohlednily obvyklou výši pokuty za obdobné přestupky pohybující se v řádech tisíců korun. Správní soudy nevzaly v potaz hodnotu a rozlohu předmětného pozemku, na kterém mělo k vytýkanému jednání dojít, ani skutečnost, že stěžovatel jako neprofesionál přijal opatření užívaná v Národním parku Šumava. Stěžovatel měl za to, že při ukládání správního trestu vycházel správní orgán i ze vzájemných "nesympatií", byla-li mu uložena ještě před zahájením daného řízení o přestupku pokuta ve výši 100 000 Kč. Správní soudy dále nesprávně přihlédly k předloženým výpisům z obchodního rejstříku společností, v nichž je stěžovatel činný. Zjištění informací o majetkových a výdělkových poměrech stěžovatele bylo proto nedostatečné.
Ústavní soud
Podle Ústavního soudu argumentace stěžovatele představovala primárně polemiku s právními a skutkovými závěry učiněnými správními soudy ohledně přiměřenosti jemu uložené pokuty, jejichž přehodnocení se po Ústavním soudu dožadoval. Ústavní soud přitom považoval způsob, jakým se správní soudy vypořádaly s jednotlivými námitkami stěžovatele za ústavně konformní. Napadená rozhodnutí byla řádně a logicky odůvodněná, srozumitelná, nevybočila ze zákonného rámce a nevykazovala známky svévole.
Ústavní soud konstatoval, že není rozhodné, že stěžovateli byla uložena pořádková pokuta ve výši 100 000 Kč, neboť ta směřuje k ochraně odlišného objektu přestupku. Dále uvedl, že se správní soudy řádně zabývaly majetkovými a příjmovými poměry stěžovatele. Správní soudy také vyložily, že stěžovatel ani k výzvě soudu nekonkretizoval omezení vlastnického práva k jeho nemovitostem při posuzování majetkové situace a stejně tak se vyjádřily i k jeho účasti v obchodních společnostech a použitelnosti souvisejících výpisů z veřejných rejstříků.
K uložené pokutě ve výši 280 000 Kč se Ústavní soud vyjádřil tak, že se sice může jevit jako vysoká, avšak bylo-li prokázáno, že se delikt stal a stěžovatel je za něj odpovědný, jde o případ odůvodňující sankci až do výše 5 000 000 Kč a správní soudy odůvodnily, proč nejde o nepřiměřenou výši pokuty, není zde prostor pro výjimečnou ingerenci Ústavního soudu.
Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Právní věta
Výši správní pokuty lze považovat za přiměřenou, pokud správní orgány prokázaly, že se delikt stal, stěžovatel je za něj odpovědný a správní orgány a správní soudy při odůvodňování výše sankce postupovaly s přihlédnutím k individuálním okolnostem případu, přičemž pokuta může být sama o sobě vysoká, ale nepřípustný je až její likvidační charakter.
Usnesení Ústavního soudu ČR 16.08.2022, sp. zn. I.ÚS 2096/22