V předmětné soudní věci se jednalo spor vlastníka lesa, kdy byla žalobci uložena pokuta, že vlastník hospodářského lesa neprovedl v rozmezí let 2014 až 2017 včasné vytěžení a následnou účinnou asanaci stromů o celkovém objemu 451 m3, napadených kalamitním druhem lýkožroutem smrkovým (kůrovcem).
Tím došlo k dokončení vývoje nové generace škůdců na napadených stromech a vytvoření podmínek pro působení biotických činitelů v podobě vylíhnutí a opuštění stromů kůrovci, jejich nekontrolovatelného šíření do okolních porostů a ohrožení dalších stromů.
Žalobce tak z nedbalosti vytvořil podmínky pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů a svým jednáním ohrozil životní prostředí v lesích. Česká inspekce životního prostředí (dále jen „inspekce“) žalobci za přestupek podle § 4 odst. 1 písm. c) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa (dále jen „zákon o inspekci“), uložila pokutu ve výši 280.000 Kč.
Žalovaný k odvolání žalobce v nepatrné části změnil výrok I. rozhodnutí inspekce, ve zbytku toto rozhodnutí potvrdil.
Žaloba - Městský soud v Praze
Proti rozhodnutí žalovaného se žalobce bránil žalobou u Městského soudu v Praze. Namítl nesprávné zjištění skutkového stavu a zdůraznil, že přemnožení kůrovce je důsledkem klimatických změn.
Žalobce, který nebyl svojí odborností lesníkem poukazoval na to, že les je možné obhospodařovat formou „bezzásahovosti“, a takto se běžně hospodaří v národních parcích. Žalobce zdůraznil, že výskyt kůrovce a jeho globální přemnožení jsou důsledkem klimatických změn. Stěžovatel nemůže za šíření kůrovcové kalamity a nebyl svým jednáním jakkoliv schopen ovlivnit podmínky pro působení škodlivých činitelů. Vycházel z nejnovějších poznatků a použil opatření tzv. bezzásahu. Zákon nestanoví taxativní výčet opatření k zabránění výskytu a rozmnožování kůrovce a ohrožení sousedních lesů, které by měl stěžovatel přijmout v případě napadení lesů kůrovcem, nebo jejich prioritizaci. Nemůže proto jít k tíži stěžovatele, že vybral opatření, které se mu jevilo jako logické. Pokud žalovaný požadoval provedení konkrétních opatření, mohl tento požadavek vznést v rámci jednání. Stěžovatele však nelze postihnout za to, že mu nejsou známy žalovaným preferované způsoby ochrany. Městský soud současně neřešil otázku závaznosti doporučení či výzev odborného lesního hospodáře. Stěžovatel má tedy za to, že soud nesprávně posoudil naplnění skutkové podstaty přestupku.
Žalobce rovněž poukazoval na skutečnosti, že pokuta byla vzhledem k jeho osobním a majetkovým poměrům uložena jako příliš vysoká. Rovněž soudu předložil podklady o svým majetkových a osobních poměrech. Soud se však těmito nezabýval, a to z důvodu, že měly být předloženy již ve správním řízení.
Městský soud v Praze potvrdil správní rozhodnutí a zamítl žalobu.
Kasační stížnost – Nejvyšší správní soud
Žalobce podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost, přičemž poukazoval na skutečnost, že nyl vzat v potaz jeho odborný názor spočívající v bezzásahovosti v péči o les.
Soud konstatoval, že vlastník lesa je vázán lesním zákonem a péči o les by měl vždy konzultovat s odborným lesním hospodářem a být s ním v pravidelném kontaktu. Konkretizaci či individualizaci obecně vymezených opatření pak lze spatřovat právě ve spolupráci s odborným lesním hospodářem, v jeho doporučeních a výzvách. Na tyto opakované výzvy ovšem stěžovatel nereagoval, resp. vůbec je nepřevzal, stejně jako výzvy orgánů státní správy lesů. Sám stěžovatel proto vlastním přístupem zapříčinil, že se neseznámil s preferovaným způsobem ochrany lesa před škůdci. Subjektivní dojem stěžovatele, že učinil veškerá potřebná opatření, není rozhodující. Stěžovatel jako laik v oboru lesnictví měl tím spíše následovat pokyny odborného lesního hospodáře, jehož posláním je zajišťovat vlastníku lesa odbornou úroveň hospodaření v lese podle příslušných právních předpisů.
Soud tedy neuznal liberační (zprošťující) důvody ohledně spáchaného přestupku.
Soud dal, však žalobci zapravdu ohledně možnosti sporovat výši uložené pokuty následně po ukončení správního řízení, a to v řízení před soudem. Soud v tomto ohledu uzavřel, že ýže v řadě případů se účastník správního řízení necítí být v projednávaném správním řízení vinen, a proto není třeba, aby v tomto řízení poukazoval na výši uložené pokutu a tuto sporoval.
Odmítnutí důkazních návrhů žalobce, kterými chtěl v soudním řízení prokázat svoje majetkové poměry bylo jeho porušením práva. Městský soud pochybil, když provedení těchto důkazů žalobci neumožnil.
Nejvyšší správní soud tedy vrátil věc k novému projednání městskému soudu, a to se závazným právním názorem, že žalobce se přestupku dopustil – jako vlastník lesa zanedbal péči o něj. Soud se však opětovně musí zabývat výší uložené pokuty vzhledem k osobním a majetkovým poměrům žalobce.
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22.07.2021, č.j. 1 As 381/2020-43.