V posuzované věci se jednalo o změnu honitby vyplývající ze změn vlastnictví honebních pozemků. O změnu požádala Společnost BLOND BREEDING Žebráky, spol. s r.o., [osoba zúčastněná na řízení I), dále také „žadatelka“], která žádost odůvodnila změnou vlastnictví honebních pozemků, které nově nabyla a které byly důvodem podání její žádosti, aby byl naplněn zákonný požadavek souvislosti honebních pozemků.

O žádosti rozhodoval Městský úřad Tachov (dále jen „městský úřad“), který rozhodl tak, že podle § 31 odst. 4 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, provedl změnu vlastní honitby Nové Sedliště, jejímž držitelem byl žalobce Lesy České republiky, s. p., a společenstevní honitby Žebráky, jejímž držitelem je Honební společenstvo Žebráky [osoba zúčastněná na řízení III)]. Změna spočívala v převodu blíže specifikovaných honebních pozemků, které byly doposud součástí vlastní honitby Nové Sedliště, do společenstevní honitby Žebráky. Kromě pozemků žadatelky se jednalo rovněž o pozemky žalobce a dalších osob – účastníků řízení o žádosti.

Proti rozhodnutí městského úřadu se žalobce odvolal ke Krajskému úřadu Plzeňského kraje-žalovaný. Ten napadené rozhodnutí městského úřadu změnil tak, že do něj nově vložil větu o tom, kdy nastávají právní účinky rozhodnutí. Ve zbytku rozhodnutí městského úřadu potvrdil.

Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu ke Krajskému soudu v Plzni. Předmětem sporu byla otázka, zda městský úřad pochybil, pokud zahájil a vedl řízení podle § 31 odst. 4 zákona o myslivosti, ale následně fakticky rozhodoval rovněž podle § 31 odst. 1 téhož zákona o pozemcích mimo vlastnictví žadatelky. 

Krajský soud vyhověl žalobci a zrušil rozhodnutí žalovaného i rozhodnutí městského úřadu a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Podle krajského soudu se správní orgány dopustily podstatného porušení ustanovení o řízení, které mělo za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Ačkoliv totiž městský úřad správní řízení zahájil ve smyslu § 31 odst. 4 zákona o myslivosti a podle výroku rozhodoval rovněž pouze na základě tohoto ustanovení, fakticky došlo i ke změně honitby podle § 31 odst. 1 zákona o myslivosti. Fakticky proto podle krajského soudu proběhlo i řízení ve smyslu § 31 odst. 1 zákona o myslivosti, aniž by o tom účastníci řízení byli zpraveni. V této souvislosti krajský soud zdůraznil odlišné postavení správního orgánu v obou řízeních. Zatímco v případě řízení podle odst. 1 citovaného ustanovení správní orgán změnu honitby může povolit, v řízení podle odst. 4 změnu provede. Od této odlišnosti se pak odvíjí také možnost účastníků řízení ovlivnit výsledek řízení. Krajský soud považoval tento postup za natolik procesně vadný, že tato vada měla vliv na zákonnost rozhodnutí městského úřadu i žalovaného a proto obě rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalším řízení.

Žalovaný-Krajský úřad Plzeňského kraje (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností u Nejvyššího správního soudu. V kasační stížnosti uvedl, že zákon o myslivosti upravuje dva důvody pro změnu honitby. Prvním z nich je podle § 31 odst. 1 zákona o myslivosti skutečnost, že změnu vyžadují zásady řádného mysliveckého hospodaření. Druhým důvodem pro změnu honitby je podle § 31 odst. 4 téhož zákona změna vlastnictví honebních pozemků. V obou případech se však jedná o řízení zahajované na žádost, což krajský soud opomenul. Jelikož v daném případě žádný z držitelů honiteb neučinil návrh ve smyslu § 31 odst. 1 zákona o myslivosti, bylo zřejmé, že městský úřad nemohl postupovat podle tohoto ustanovení. Správní orgán nemá pravomoc nutit subjekty uvedené v § 31 odst. 2 zákona o myslivosti k podání návrhu na změnu honitby podle odst. 1 tohoto ustanovení, ani takové řízení zahájit z moci úřední. Krajský soud tedy nevysvětlil, proč mělo být vedeno řízení i podle § 31 odst. 1 zákona o myslivosti, ač takové řízení z důvodu absence příslušné žádosti ve skutečnosti nemohlo být vůbec zahájeno. Podle stěžovatele se proto napadený rozsudek zakládá na nesprávném právním posouzení a je nepřezkoumatelný.

Městský úřad proto podle stěžovatele postupoval v souladu se zákonem, pokud navrženou změnu honiteb provedl výhradně postupem podle § 31 odst. 4 zákona o myslivosti, a to včetně pozemků mimo vlastnictví žadatelky. Určité pochybení tak lze podle stěžovatele spatřovat snad jen v tom, že městský úřad mohl v odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí podrobněji popsat, proč provedl změnu i v rozsahu dalších pozemků. Podle stěžovatele ale uvedené nedostatky nemohou mít vliv na zákonnost rozhodnutí městského úřadu. Vlastníci všech dotčených honebních pozemků byli od počátku bráni za účastníky řízení a v řízení jim bylo umožněno využít všech procesních práv.

Posouzení Nejvyšším správním soudem

Nejvyšší správní soud uvedl, že zákon o myslivosti upravuje dvě kategorie důvodů pro změnu honitby. Buď změnu vyžadují zásady řádného mysliveckého hospodaření (postup podle § 31 odst. 1 až 3 zákona) nebo je důvodem změny honitby změna vlastnictví honebních pozemků (postup podle § 31 odst. 4 zákona). V obou případech se jedná o řízení zahajované k žádosti subjektu, byť v prvním případě zákon o myslivosti žádost označuje jako „návrh“.

Zákon o myslivosti nedává orgánu státní správy lesů možnost, aby v podobných případech zahájil řízení z moci úřední. Stejně tak ani žadatel nemůže požádat, aby byly k jeho pozemkům přičleněny další souvislé honební pozemky jiných vlastníků, jak to zákon umožňuje v případě řízení o uznání honitby (§ 18 odst. 4 zákona o myslivosti). Za takové situace nelze klást městskému úřadu k tíži, že rozhodl také o pozemcích mimo vlastnictví žadatelky. Zamýšlí-li orgán státní správy myslivosti v podobném případě vyhovět žádosti, nedává mu zákon jinou možnost. Správní orgán nemá pravomoc k zahájení řízení z moci úřední; současně nikdo z oprávněných subjektů nepodal návrh ve smyslu § 31 odst. 1 a 2 zákona o myslivosti a k podání návrhu je správní orgán nemůže přimět.

Nejvyšší správní soud se neztotožnil s argumentací krajského soudu. Žadatelka v příloze ke své žádosti uvedla seznam vlastních honebních pozemků, o jejichž přičlenění ke společenstevní honitbě požádala, a rovněž výčet dalších pozemků dotčených žádostí, které patří jiným vlastníkům. Městský úřad v následně zahájeném řízení řádně vyrozuměl všechny účastníky řízení, mj. i vlastníky pozemků dotčených požadovanou změnou. Účastníky řízení poučil o právu nahlédnout do spisu a o právu vyjádřit se k podkladům rozhodnutí před jeho vydáním. Této možnosti využili žalobce a osoba zúčastněná na řízení IV). Nejvyšší správní soud proto souhlasil se stěžovatelem v tom, že městský úřad umožnil majitelům pozemků dotčených změnou uplatnit jejich procesní práva. Účastníci řízení, kteří využili svých procesních práv, navíc ve vyjádření nebo v odvolání poukazovali pouze na možné negativní důsledky pro výkon práva myslivosti v lokalitě v případě provedení změny. Jejich argumentace tedy směřovala k hmotněprávnímu posouzení provedené změny.

Nejvyšší správní soud na rozdíl od krajského soudu neshledal důvod pro zrušení rozhodnutí stěžovatele a městského úřadu kvůli procesnímu pochybení. Městský úřad mohl v rozhodnutí pečlivěji popsat, proč do změny zahrnul také pozemky dalších vlastníků. Nejedná se však o vadu takové intenzity, že by odůvodňovala zrušení rozhodnutí. Kasační soud současně považoval za nutné zdůraznit, že procesní práva účastníků řízení (mj. tedy i vlastníků pozemků dotčených požadovanou změnou) byla zcela zachována. Za těchto podmínek proto přisvědčil stěžovateli, že trvat na opětovném provedení správního řízení jen z tohoto důvodu by bylo čistě formalistické.

Jelikož krajský soud zrušil rozhodnutí stěžovatele a městského úřadu pouze z procesních důvodů, nezabýval se již dalšími žalobními námitkami. Podstata žalobní argumentace přitom byla hmotněprávní povahy a týkala se nevhodnosti požadované změny hranic honiteb a jejich rozporu se zásadami tvorby honiteb a řádného mysliveckého hospodaření.

Nejvyšší správní soud proto rozsudek krajského soudu č. j. 30 A 104/2018-106, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Právní věta:

Zákon o myslivosti upravuje dvě kategorie důvodů pro změnu honitby. Buď změnu vyžadují zásady řádného mysliveckého hospodaření (postup podle § 31 odst. 1 až 3 zákona) nebo je důvodem změny honitby změna vlastnictví honebních pozemků (postup podle § 31 odst. 4 zákona). V obou případech se jedná o řízení zahajované k žádosti subjektu. Podle § 31 odst. 4 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti má orgán státní správy myslivosti v řízení o změně honitby pravomoc rozhodnout také o pozemcích jiných vlastníků, pokud je to pro provedení změny honitby nezbytné. Vlastníkům takových pozemků však musí být v plném rozsahu zajištěn výkon jejich procesních práv.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23.07.2021, č.j. 1 As 384/2020-48

V projednávané věci se jednalo o prokázání zaplacení záloh firmě VH & DC, a. s., na dodávku dřevařského materiálu v celkové hodnotě 9 900 000,- Kč. Stěžovateli V. K. byla dodatečným platebním výměrem Finančního úřadu pro Prahu 9 vyměřena daň z příjmů fyzických osob ve výši 3 168 000,- Kč. Důvodem takového postupu finančního orgánu bylo neprokázání výdajů stěžovatelem. Konkrétně šlo o zálohy na dodávku dřevařského materiálu, které měl stěžovatel podle uzavřených kupních smluv a zálohových faktur poskytnout společnosti VH & DC, a. s. Důkazní prostředky, které stěžovatel v daňovém řízení předložil, podle finančního úřadu, stejně jako příjmové doklady zmocněné účetní firmy Dataexpres, s. r. o., spolehlivě neprokázaly zaplacení poskytnutých záloh a jejich přijetí firmou VH & DC, a. s., resp. jí zmocněnou účetní firmou Dataexpres, s. r. o. Předmětné pokladní doklady nebyly zaúčtovány v účetnictví firmy VH & DC, a. s.

Odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 9 zamítlo Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu.

Stěžovatel na zamítnutí reagoval žalobou podanou k Městskému soudu v Praze. Ten však rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele proti rozhodnutí finančního ředitelství s odůvodněním, že faktickou úhradu záloh uvedených na dokladech založených v účetnictví stěžovatele se mu nepodařilo hodnověrným způsobem prokázat, především s ohledem na rozpory ve výpovědi stěžovatele a nesoulad dat v příjmových dokladech. Tyto příjmové doklady neobsahovaly ani podpis stěžovatele, ačkoli podpis klienta, který hotovost hradil, byl podle tvrzení svědkyně G. vždy náležitostí příjmového dokladu. Městský soud rovněž pochyboval o možnosti zaplacení částky ve výši 9 900 000,- Kč v hotovosti.

Proti rozsudku Městského soudu v Praze podal stěžovatel kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu. Soud konstatoval, že v projednávané věci je stěžejní posouzení otázky "rozložení důkazního břemene". V této souvislosti Nejvyšší správní soud poukázal na závěry k této otázce uvedené v konstantní judikatuře. V ní mimo jiné zdůraznil, že "důkazní břemeno k prokázání určité skutečnosti nese ten, kdo tuto skutečnost tvrdí". Jestliže stěžovatel prokazoval daňovou účinnost poskytnutých záloh uzavřenými kupními smlouvami, zálohovými fakturami a příjmovými pokladními doklady, přičemž tyto doklady nekorespondovaly s účetními doklady smluvní strany, je podle názoru Nejvyššího správního soudu závěr finančních orgánů, že obchodní vztahy stěžovatele s firmou VH & DC, a. s., byly jen formální, správný. Stěžovatel neprokázal, že celková částka 9 900 000,- Kč zaúčtovaná jako daňový výdaj z titulu zálohy na dodávku dřevařského materiálu, byla vynaložena stěžovatelem na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů, a proto byl základ daně zvýšen o uvedenou částkou důvodně.

Ústavní stížnost

Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil, že splnil svoji důkazní povinnost, neboť jím předložené faktury, kupní smlouvy a příjmové pokladní doklady jsou zcela postačující k prokázání jím uvedených výdajů a bylo povinností finančních orgánů, aby v případě, že na jejich hodnověrnost měly jiný názor, stěžovateli prokázaly opak, tedy že k zaplacení těchto výdajů stěžovatelem fakticky nedošlo. Postup finančních orgánů, které po stěžovateli požadovaly prokázání zaplacení výše uvedených výdajů, tak stěžovatel považoval za neústavní, nezákonný, neboť prý šel nad rámec zákonné povinnosti uložené daňovým subjektům.

Ústavní soud

Ústavní soud konstatoval, že závěru Nejvyššího správního soudu, že stěžovateli se v řízení nepodařilo zpochybnit správnost skutkových zjištění vyplývajících jak z rozhodnutí finančních orgánů, tak i z rozsudku Městského soudu v Praze, nemá Ústavní soud z pozice ústavnosti čeho vytknout. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkázal na přiléhavé odůvodnění rozhodnutí obou ve věci jednajících obecných soudů, které se všemi námitkami stěžovatele v míře odpovídající jejich konkretizaci vypořádaly způsobem, který Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti. Ústavní soud uvedl, že důkazní aktivitu nelze v takovém případě přenášet na správce daně.

Ústavní soud poukázal na svoji konstantní judikaturu, podle které z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažena v § 132 o. s. ř. Pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady dané § 132 o. s. ř. respektovány. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší přehodnocování dokazování prováděného obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s ním sám neztotožňoval.

Ústavní soud dále doplnil, že v daňovém řízení se uplatňuje zásada volného hodnocení důkazů, dříve zakotvená v ustanovení § 2 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků, jakož i zásada projednací, spočívající v tom, že správní orgán není povinen vyhledávat důkazní prostředky svědčící ve prospěch účastníka řízení. Povinností správce daně je mj. chránit zájmy státu, jimiž se v této souvislosti rozumí zájem státu stanovit a vybrat v zákonem stanovené výši a lhůtě příslušné daně, přičemž přitom dbá i na zachování práv a právem chráněných zájmů daňových subjektů a dalších osob zúčastněných v daňovém řízení.

Ústavní soud proto z výše vyložených důvodů ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, neboť se jednalo o návrh zjevně neopodstatněný.

Právní věta:

Daňové řízení je postaveno na zásadě, dle které daňový subjekt má jednak povinnost daň přiznat (břemeno tvrzení), ale také své tvrzení doložit (břemeno důkazní). Tato zásada byla vyjádřena v již zmiňovaném § 31 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků. Podle uvedeného ustanovení dříve platného zákona platilo, že daňový subjekt prokazuje všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v přiznání, hlášení a vyúčtování nebo k jejichž průkazu byl správcem daně v průběhu daňového řízení vyzván. Daňový subjekt je tak odpovědný za to, že jím předložené důkazní prostředky budou konkrétní a budou prokazovat jeho tvrzení. V daňovém řízení tedy nese důkazní břemeno daňový subjekt. Prokazování daňových nároků je prvotně záležitostí dokladovou, současně je však třeba respektovat soulad skutečného stavu se stavem formálně právním.

Usnesení Ústavního soudu ze dne 26.06.2014, sp. zn. III.ÚS 3600/12

V posuzované věci se jednalo o restituční spor o lesní majetek, který byl v minulosti historickým majetkem stěžovatelky-Římskokatolické farnosti-prelatury Český Krumlov.

Tento lesní majetek byl v minulosti rozhodnutím Ministerstva zemědělství přidělen do vlastnictví lesního družstva Trhové Sviny a Besednice. Formálně bylo jako přídělce označeno lesní družstvo, současně však byla stanovena podmínka, že uvedené obce, které již dříve společně spravovaly svůj lesní majetek na základě úmluvy z ledna 1938, toto družstvo založí a vstoupí do něj se svým veškerým lesním majetkem. Dne 16. 12. 1949 došlo k převzetí předmětných pozemků členy Společné správy lesů obcí Trhové Sviny a Besednice, ale družstvo k danému dni ještě tehdy nevzniklo. Dotčené obce příděl fakticky přezvaly do svého hospodaření, s čímž stát, který majetek přiděloval, souhlasil a vědomě obcím předal.

Právní stav po roce 1989

Po prosazení záměru restituovat obcím přídělový majetek obě obce své vlastnictví nabyly na základě zákona č. 172/1991 Sb. o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. Podmínky § 2a zákona č. 172/1991 Sb., tak byly splněny a žádná právní překážka v přechodu tohoto majetku na obce nebránila.

S tímto stavem nesouhlasila stěžovatelka a podala žalobu na určení vlastnictví k Okresnímu soudu v Českém Krumlově. Soud stěžovatelčinu žalobu na určení podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, že Česká republika je vlastníkem konkrétních pozemků v katastrálním území Besednice (představujících historické vlastnictví subjektů Erzdechantei in Krumau a Prälatur in Krummau a/M.) zamítl.

Okresní soud vyšel z toho, že sporné nemovitosti přešly podle § 2a a 2b zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí rovným dílem do vlastnictví 2. vedlejšího účastníka-města Trhové Sviny a městysu Besednice, neboť byly ke dni 31. 12. 1949 přiděleny přídělovou listinou do majetku lesního družstva obcí s podmínkou, že toto družstvo vytvoří a vstoupí do něj s dosavadním lesním jměním. Obce tyto nemovitosti dne 16. 12. 1949 převzaly a staly se jeho vlastníky [§ 16 odst. 4, § 17 zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě (trvalé úpravě vlastnictví k zemědělské a lesní půdě)]. K tomu okresní soud dodal, že nebylo prokázáno, že by lesní družstvo nevzniklo.

Stěžovatelka se proti rozsudku odvolala ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích. Ten rozsudek okresního soudu jako věcně správný potvrdil. Přitom mimo jiné uzavřel, že podmínky přechodu vlastnického práva na obec podle § 2a zákona č. 172/1991 Sb. byly v daném případě splněny.

Proti tomuto rozsudku krajského soudu brojila stěžovatelka dovoláním, to však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu odmítl s tím, že není podle § 237 o. s. ř. přípustné. Dospěl totiž k závěru, že v dovolání nastolené otázky byly odvolacím soudem vyřešeny v souladu s ustálenou judikaturou, od níž není důvod se odchylovat.

Ústavní stížnost

Stěžovatelka nesouhlasila s rozsudkem Nejvyššího soudu a podala ústavní stížnost. V ústavní stížnosti stěžovatelka Nejvyššímu soudu vytkla, že se dopustil protiústavního interpretačního excesu, a rozhodl tak v podstatě contra legem. Dané pochybení vyvozuje z toho, že poskytl ochranu právům 2. vedlejšího účastníka a městysu Besednice k majetku, který jim nebyl historicky přidělen, aniž by poměřoval kolidující právo církevního subjektu na vydání majetku, který ho vlastnil více než 400 let.

V této souvislosti se stěžovatelka dovolávala výkladového principu in favorem restitutionis, přičemž argumentovala, že ustanovení § 2a i 2b byla do zákona č. 172/1991 Sb. včleněna až k 1. 7. 2000, tj. 9 let od účinnosti § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, kdy k nim jako svému historickému majetku již požívala legitimní očekávání chráněné čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.

Pro posouzení věci mělo být dle stěžovatelky dále rozhodující, že za normálního běhu věcí by stát nikdy nepřestal být vlastníkem předmětných pozemků a tyto by jí byly vydány. Tento běh však byl narušen jednak uchopením držby daných pozemků obcemi a zápisem jejich vlastnického práva, a to na základě notářského zápisu o čestném prohlášení, že jsou splněny podmínky podle zákona č. 172/1991 Sb., a souhlasného prohlášení Lesů České republiky, s. p., jež ona nemohla nijak ovlivnit.

Dle stěžovatelky byla podmínkou nabytí vlastnictví obcí podle § 2a zákona č. 172/1991 Sb. skutečnost, že nemovitost byla obcím přidělena jako přídělcům, v posuzované věci však příděl směřoval vůči neexistujícímu lesnímu družstvu, které neexistovalo ani v okamžiku převzetí majetku. Tento výklad vedl k jejímu znevýhodnění jako subjektu, na němž byla spáchána majetková křivda. Upozornila, že stát jako celek po určitou dobu ujišťoval církevní subjekty, že § 29 zákona o půdě brání i přechodům vlastnického práva.

Ústavní soud

Ústavní soud předeslal, že celé tzv. restituční zákonodárství stojí na stanovisku, že na restituce není ústavně založený nárok a jako takový neplyne ani z mezinárodních závazků České republiky. Podle názoru Evropského soudu pro lidská práva Úmluva nikterak neomezuje smluvní státy v jejich volnosti určit pole působnosti legislativy v oblasti restituce majetku a zvolit si podmínky, za kterých akceptují navracení majetku osobám, které jej byly dříve zbaveny.

Stát tak v důsledku řady okolností vyčlenil v restitučním zákonodárství problematiku tzv. historického církevního majetku s tím, že odkázal na budoucí úpravu zákonem, přičemž možnost převodů takového majetku zablokoval. Protože tato otázka byla součástí restitučního zákonodárství, mohlo ono očekávání (v terminologii se uvádí jako legitimní, zákonné, oprávněné atd.) rovněž spočívat v tom, že tato problematika bude upravena na obdobných zásadách jako v jiných restitučních případech. To se stalo až po dvaceti letech shora zmíněným zákonem o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Tento zákon však oproti onomu očekávání založenému § 29 zákona o půdě šel podstatně dále, neboť v návaznosti obecný zákaz převodů (části) historického církevního majetku zakotvil konkrétní majetková práva jak naturální, tak peněžité povahy ve prospěch konkrétních církevních subjektů a současně upravil další otázky vztahu státu s církvemi a náboženskými společnostmi. Tvrdí-li některý z církevních subjektů, že podle § 29 zákona o půdě mohl očekávat více, než se mu dostalo na základě zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, musel by v tomto směru zpochybnit ústavnost tohoto zákona.

Ústavní soud vyvodil, že církevním subjektům v minulosti sice vzniklo tzv. legitimní očekávání, jde-li o (znovu)nabytí (části) jejich historického majetku, současně však s ohledem na koncepci dosavadního restitučního zákonodárství nebylo možné očekávat, že na základě předpokládaného restitučního předpisu dojde k odčinění všech majetkových křivd, které byly církvím a náboženským společnostem způsobeny.

Ústavní soud nepřisvědčil názoru stěžovatelky, dle něhož finančním vypořádáním zákonodárce sledoval primárně jiné než restituční cíle. Jak naopak plyne z důvodové zprávy k zákonu o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, finanční náhrada měla plnit primárně restituční funkci právě vůči historickému majetku, jehož vydání zákon neumožňoval, přičemž z ústavněprávního hlediska nelze považovat za podstatné, zda zákonem stanovená výše zcela odpovídá hodnotě odňatého majetku, který nelze vydat, neboť žádnou ústavní povinnost státu odčinit všechny majetkové křivdy vzniklé v minulosti vyvodit nelze.

V posuzované věci tak podle Ústavního soudu nejde o situaci, kdy by stěžovatelce bylo odňato již konstituované vlastnické právo k předmětným pozemkům, případně kdy by jí vzniklo tzv. legitimní očekávání, že právě tyto předmětné pozemky nabude do svého vlastnictví, nýbrž o případ, kdy stěžovatelka u obecných soudů uplatňuje své údajné právo na vydání tohoto majetku. V takovém případě se ústavněprávní ochrany s poukazem na čl. 11 Listiny či čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě dovolávat nelze. A vzhledem k tomu, že v tomto případě nedošlo ke střetu stěžovatelčina (pouze tvrzeného) vlastnického práva a vlastnického práva 2. vedlejšího účastníka a městysu Besednice, není namístě ani provádění tzv. testu proporcionality, jak se stěžovatelka domáhala.

    Nelze proto, podle Ústavního soudu, dojít k závěru, že by výsledek řízení (podle § 18 odst. 1 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi) o určení, zda vlastníkem předmětné nemovitosti je stát nebo obec, měl být závislý na tom, jaký subjekt se takového určení domáhá. Obecným soudům nelze nic vytknout především proto, že v posuzovaném případě vedle sebe nestojí dvě v zásadě rovnocenné interpretační varianty. Výklad zastávaný stěžovatelkou nese rysy tzv. právního formalismu, neboť nebere v úvahu, že právní předpisy nemohou detailně upravovat (pamatovat na) každou situaci, která by v běžném životě mohla nastat, zvláště pak s ohledem na právní poměry, které v rozhodném období let 1948 až 1989 panovaly, a že je tudíž třeba mít vždy na zřeteli nejen doslovný text právního předpisu, ale i to, jaký je jeho smysl a účel, zde především to, že restituován měl být nejen majetek tehdy přidělený obcím, ale i jejich lesním družstvům. Z toho tedy vyplývá, že není zaručeno přednostní právo církví před obcemi v restitucích majetku.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zamítl.

I. Právní věta:K porušení práva na tzv. legitimní očekávání na vydání historického církevního majetku v restituci (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky) nedochází v případě, bylo-li toto očekávání založeno v potřebě budoucího vydání zákona, nikoli v důvěře v již státem vydaný právní akt, který by konkrétně jeho předmět a konkrétní subjekty vymezil.

II. Je proto třeba rozlišovat mezi státem vytvořenou právní situací, ve které subjekt práva mohl jednat v důvěře, že účinky jeho právního jednání a případné výdaje (investice) nebudou následným jednáním státu zmařeny, a právní situací, kdy takové očekávání mohlo spočívat jen v tom, že stát (zákonodárce) přechodný stav ukončí vydáním zákona, který teprve předmět restituce, a dotčené subjekty, popř. další náležitosti bude konkretizovat; argument tzv. legitimního očekávání již proto nelze uplatnit tam, kde proti němu stojí výslovná zákonná úprava, která toto legitimní očekávání konkretizuje.

III. Protože legitimní očekávání, založené v § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, bylo „transformováno“ zákonem č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), do konkrétních majetkových práv konkrétních subjektů práva, přestalo již ve své původní podobě existovat; lze se proto dovolávat těchto majetkových práv jen tak, jak je vymezil zákonodárce, jehož postup byl shledán ústavně konformním.

IV. Paušální finanční vypořádání podle § 15 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi je součástí zmírnění majetkových křivd (tam, kde zákonodárce možnost vydání majetku z různých důvodů nepřipustil), přičemž jeho realizace v ročních splátkách byla podmíněna souhlasem dotčených církevních subjektů ve formě uzavření smlouvy o vypořádání podle § 16 tohoto zákona. Při jeho ústavně konformním výkladu proto nutno vycházet z toho, že nejde pouze o rozhodnutí zákonodárce, nýbrž i o následné uzavření předmětných smluv (jeho occasio et ratio legis), zakládající legitimní očekávání obou stran, že dosažená dohoda bude dodržována jako výsledek jednání s dotčenými církevními subjekty.

V. Bylo věcí zákonodárce, jenž vycházel při přípravě zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi rovněž z jednání s dotčenými subjekty, aby zvážil právní důsledky blokace převodů majetku, nikoli však jeho přechodů prováděných následně z jeho rozhodnutí. Takové rozhodnutí ve formě zákona třeba považovat za platné do doby, než dojde ke změně nebo zrušení takového zákona nebo jeho ustanovení. V posuzovaném případě zákonodárce zpětně – ani retroaktivně, ani retrospektivně – do právních poměrů založených následnými změnami zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů, v rozporu s čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky nezasáhl, nehledě na to, jaký by to mohlo mít racionální důvod.

(Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 19.02.2019 sp. zn. III. ÚS 3397/17)

V projednávané věci se jednalo o dodatečné povolení stavby „Veřejně přístupná účelová komunikace. Účelová komunikace vedla přes les, byla v podstatě dokončena a měla za cíl zpřístupnit lesní pozemky, kde je velmi členitý terén v místech, kde je nutné zasahovat z důvodu výskytu kůrovce.

Stavební úpravy spočívaly v rozšíření stávající komunikace, provedení nových propustků ze železobetonových rour a položení nového asfaltového povrchu. Stavba však byla realizována bez stavebního povolení. Na základě žádosti Ing. J. J. (osoby zúčastněné na řízení-stavebníka) bylo Městským úřadem Frýdlant nad Ostravicí vydáno rozhodnutí o dodatečném povolení stavby „Veřejně přístupná účelová komunikace pro zpřístupnění parcel.

S tím ale nesouhlasilo Město Frýdlant nad Ostravicí-žalobce, které bylo účastníkem předmětného stavebního řízení z titulu vlastníka sousedního pozemku a toho, že je obcí, na jejímž území měl být požadovaný záměr uskutečněn. Odvolalo se proti rozhodnutí městského úřadu ke Krajskému úřadu Moravskoslezského kraje-žalovaný, ten však odvolání nevyhověl.

Žalobce-Město Frýdlant nad Ostravicí proto podal proti rozhodnutí žalobu ke Krajskému soudu v Ostravě. Měl za to, že se správní orgány nedostatečně zabývaly jeho námitkami. Žalobce již v průběhu správního řízení uváděl, že předmětná stavba nerespektuje povahu území, které požívá zvláštní zákonné ochrany. Za takové situace proto nepostačuje pouhý odkaz na příslušná souhlasná stanoviska. Nedošlo tak ke konkrétnímu zvážení všech souvislostí a toho, zda nedojde ke zhoršení životního prostředí. Smyslem vybudované cesty nebude zpřístupnit pozemky určené k plnění funkcí lesa, ale zajištění přístupu k nezalesněným pozemkům a ke zvýšení jejich tržní hodnoty. Setrval na názoru, že stavba není v souladu s veřejným zájmem; poukaz žalovaného na předložení příslušných závazných stanovisek není dostatečný, neboť nebyl zkoumán jejich obsah a nebylo vyřešeno, která závazná stanoviska správní orgán za dané situace nepožadoval. Žalobce měl za to, že předmětná stavba přispěje ke zvýšení dopravní zátěže, s čímž se měly správní orgány důsledněji zabývat, zvláště když je zjevné, že předmětná stavba se má stát veřejně přístupnou účelovou komunikací, přičemž správní orgány měly stanovit podmínky pro takové využívání.

Krajský soud v Ostravě

Krajský soud se v odůvodnění napadeného rozsudku zabýval otázkou rozsahu námitek, které  žalobce Město Frýdlant nad Ostravicí v předmětném správním řízení vznesl. Ve vztahu k jednotlivým námitkám soud poukázal na to, že ty jsou velmi obecné, neboť není zřejmé, jakým konkrétním způsobem dojde k dotčení práv žalobce předmětnou stavbou. Za dané situace se proto správní orgány výtkou, že předmětná stavba není možná s ohledem na povahu území, dostatečně zabývaly odkazem na příslušná závazná stanoviska chránící jednotlivé veřejné zájmy. Pokud nyní žalobce tvrdí, že stavba má sloužit k obhospodařování jiných pozemků než těch, které plní funkci lesa, pak soud uvedl, že tuto námitku žalobce v průběhu správního řízení neuvedl, tudíž se jí správní orgány nemohly zabývat. Soudu také nebylo zřejmé, jak tato skutečnost ovlivní sféru žalobce. Žalobce podle soudu dostatečně nespecifikoval, jaký konkrétní veřejný zájem bude předmětnou stavbou dotčen a jak jsou dotčena jeho práva tím, že stavba bude zčásti teprve realizována. Ve vztahu k námitce stran zvýšení dopravní zátěže soud uvedl, že ani tuto námitku žalobce dostatečně nerozvedl a nedoložil; zvláště když v daném místě pozemní komunikace existuje a mělo dojít pouze k její úpravě. Žalobě nevyhověl a potvrdil rozhodnutí žalovaného.

Kasační stížnost

Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti napadenému rozsudku krajského soudu kasační stížnost. Stěžovatel měl za to, že jeho námitky byly ve správním a soudním řízení jasně rozvedeny a konkretizovány. Od počátku řízení tak stěžovatel tvrdil, že dodatečně povolovaná stavba nerespektuje povahu území, do kterého je zasazena a které požívá zvláštní zákonné ochrany. Měl za to, že stavba zasahuje do tamějšího životního prostředí. O příslušná závazná stanoviska mělo být stavebníkem požádáno již před zahájením stavebního řízení a pokud stavebník nedoložil všechna kladná závazná stanoviska, mělo dojít k zamítnutí žádosti. Stěžovatel nesdílí závěry žalovaného a soudu, že jeho námitka stran zvýšení dopravní zátěže není dostatečně odůvodněna. Měl rovněž za to, že dostatečně zdůvodnil svou námitku stran toho, že nelze dodatečně povolit stavbu, která doposud neexistuje.

Nejvyšší správní soud

Nejvyšší správní soud nezjistil, že by napadený rozsudek trpěl vadami, které podle setrvalé judikatury Nejvyššího správního soudu zakládaly důvod nepřezkoumatelnosti.

V posuzované věci podle Nejvyššího správního soudu žalobce podal žalobu značně obecného obsahu, na který krajský soud obecným a stručným způsobem reagoval. Podle Nejvyššího správního soudu na základní klíčovou argumentaci (kterou v projednávané věci bylo to, zda napadené rozhodnutí - dodatečné stavební povolení obstojí s ohledem na výtky stěžovatele uplatněné v jeho žalobě), krajský soud dostatečně reagoval, když konstatoval, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem.

Nejvyšší správní soud uvedl, že není zřejmé, v čem spočívá námitka „povaha území“ resp. co konkrétně brání realizaci předmětného stavebního záměru. Jak totiž vyplývá z obsahu správního spisu, správní orgány se otázkou ochrany životního prostředí zabývaly, přičemž odkázaly na příslušná závazná stanoviska dotčených orgánů. Pokud stěžovatel s tam uvedenými závěry nesouhlasil, měl podle Nejvyššího správního soudu uvést, v čem konkrétně spatřuje problém. Poukaz na „povahu území“ je v tomto směru naprosto nedostatečný. Pokud by totiž Nejvyšší správní soud aproboval námitku, že realizaci stavby brání „povaha území“ bez dalšího, fakticky by tím jakoukoli výstavbu ochromil, neboť vždy by bylo možné argumentovat tím, že „povaha území“ bez dalšího plánovanému záměru brání.

Nejvyšší správní soud dále konstatoval, že předmětná pozemní komunikace je situována uprostřed lesa, přičemž z příslušné právní úpravy nevyplývá zákaz umísťování takové stavby. Ustanovení § 13 odst. 2 písm. d) zákona č. 289/1995 Sb., o lesích výslovně hovoří o možnosti zřizování pozemních komunikací na pozemcích určených k plnění funkcí lesa, byť stanoví omezující podmínku v tom smyslu, že jejich zřízením nesmí dojít ke zvýšenému ohrožení lesa, zejména větrem a vodní erozí. Rovněž v dalších ustanoveních zákon o lesích s existencí pozemní komunikace (a tedy jejím předchozím zřízením) fakticky počítá. Pokud zákon o lesích deklaruje, že vlastník může povolit výjimku z obecného zákazu vjezdu motorových vozidel na příslušné pozemky plnící funkci lesa, pak je zjevné, že zákon o lesích z logiky věci předpokládá, že se tak může dít na pozemní komunikaci (srov. ustanovení § 20 odst. 1 písm. g) zákona o lesích ve spojení s ustanovením § 20 odst. 4 téhož zákona). Zákon o lesích, ani stavební zákon a priori tedy nezakazují stavbu tohoto typu na daných pozemcích, byť nepochybně podmínky takové výstavby budou jiné (zjevně přísnější) oproti výstavbě obdobné komunikace v zastavěném území obce na pozemcích, na které nedopadá regulace zákona o lesích. Nejvyšší správní soud proto uzavřel, že „povaha území“ a priori nevylučuje umístění předmětné stavby – účelové pozemní komunikace.

Nejvyšší správní soud zdůraznil, že stavební zákon  umožňuje i dodatečné povolení stavby, a to právě za situace, kdy ke stavební činnosti bylo přistoupeno dříve, než byla ze strany stavebníka získána příslušná povolení dle stavebního zákona – viz ustanovení § 129 odst. 3 stavebního zákona. Pokud stěžovatel touto argumentací naznačil, že stavebník nezískal všechna příslušná závazná stanoviska, tak soud k tomu podotkl, že tato argumentace je naprosto nekonkrétní a neuchopitelná, tudíž není Nejvyššímu správnímu soudu zřejmé, jaká okolnost nebyla ze strany správní orgánů zvážena, resp. jaké závazné stanovisko měly správní orgány požadovat.

K námitce stěžovatele, že dojde ke zvýšení dopravní zátěže Nejvyšší správní soud uvedl, že taková změna dopravní zátěže nemůže být s ohledem na okolnosti případu zásadní. Na provoz na takové místní komunikaci se uplatní obecná právní úprava obsažená v ustanovení § 20 odst. 1 písm. g) zákona o lesích, která jízdu motorovými vozidly na takové pozemní komunikaci a priori zakazuje. Zákon o lesích sice umožňuje výjimku v tom směru, že toto omezení nedopadá na činnosti, které jsou prováděny při hospodaření v lese – tyto činnosti by však byly zjevně realizovány i bez ohledu na realizaci předmětné účelové pozemní komunikace; další výjimku z tohoto zákazu může udělit vlastník lesa. Avšak ani taková výjimka není podle soudu bezbřehá, protože pokud by touto výjimkou ze zákazu jízd motorových vozidel byla porušena práva jiných vlastníků lesů, rozhodne na návrh vlastníka lesa orgán státní správy lesů. Nejvyšší správní soud uzavřel, že realizací předmětného záměru může dojít ke zcela minimální změně dopravní zátěže, která se nemůže dotknout práv stěžovatele coby vlastníka sousedního pozemku. V opačném případě veřejné právo i soukromé právo umožňuje takovou situaci stěžovateli řešit a  bude tedy na něm, aby následné případné excesy řešil s ohledem na okolnosti případu adekvátní právní cestou.

Nejvyšší správní soud vzhledem ke všemu shora uvedenému dospěl k závěru, že kasační stížnost je nedůvodná, a v souladu s § 110 odst. 1 in fine s. ř. s. ji zamítl.

Právní věta:

Z dikce ustanovení § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona, které hovoří nejen o stavbě provedené, ale i prováděné vyplývá, že v průběhu realizace stavby může stavebník požádat o dodatečné povolení takové stavby a to právě za situace, kdy ke stavební činnosti bylo přistoupeno dříve, než byla ze strany stavebníka získána příslušná povolení dle stavebního zákona – viz ustanovení § 129 odst. 3 stavebního zákona.

Pokud stavební zákon umožňuje vydání dodatečného povolení u stavby již zrealizované, dokončené, argumentem a fortiorie (konkrétně a maiori ad minus – od většího k menšímu) je nutno dospět k závěru, že umožňuje vydat dodatečné povolení na stavbu, která je právě realizována.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20.06.2019, sp. zn. 6 AS  19/2019

V projednávané věci se jednalo o restituční spor, přičemž klíčovou právní otázkou bylo posouzení vlastnictví lesního pozemku, který si nárokovala Obec Radiměř, ale vlastnictví obce rozporoval Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, podle jehož názoru pozemek patřil České republice.

Obec Radiměř-stěžovatelka, v domnění, že je vlastníkem lesa, provedla těžbu v září 2015 jako nahodilou kůrovcovou těžbu lesního porostu z důvodu ochrany dalších porostů a zamezení šíření uvedeného škůdce. Stěžovatelka považovala předmětný les za svůj historický majetek, protože na jejího právního předchůdce obec Českou Radiměř byl dotčený pozemek převeden na základě Potvrzení o právoplatném přídělu lesa ze dne 12.11.1947 a Zápisu Ministerstva zemědělství-Národního pozemkového fondu ze dne 16. prosince 1947. V prosinci 1947 byl pozemek obci i fyzicky předán. Jednalo se o příděl lesních pozemků jakožto původního konfiskátu postupem podle § 7 dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. (což je titul spadající pod skutkovou podstatu § 2a odst. 1 písm. a) zákona o obecních restitucích).

S vlastnictvím obce k dotčeného pozemku, ale nesouhlasil vedlejší účastník Česká republika-Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových. Zažaloval stěžovatelku v civilním řízení u Okresního soudu ve Svitavách (dále jen "soud prvního stupně") o zaplacení částky 20 224 Kč s příslušenstvím. Vedlejší účastník uvedený nárok uplatnil z titulu stěžovatelčiny povinnosti vydat mu bezdůvodné obohacení, které na straně stěžovatelky mělo vzniknout z důvodu jí provedené těžby dřeva na lesním pozemku parc. č. 1929 v obci a katastrálním území Radiměř, jehož je vedlejší účastník vlastníkem.

Vedlejší účastník tvrdil, že ačkoli stěžovatelka byla v minulosti vlastníkem dotčeného pozemku, je od 1. dubna 2013 v souladu s údaji obsaženými v katastru nemovitostí je vlastníkem lesního pozemku Česká republika, a to v právě důsledku aplikace  ustanovení  § 8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., z něhož vyplývá, že pokud vlastnické právo, které na tu kterou obec přešlo podle ustanovení § 1 až 2b zákona o obecních restitucích, nebylo ještě k 29. červnu 2012 - tj. ke dni účinnosti zákona 173/2012 Sb. - zapsáno v katastru nemovitostí, byla daná obec povinna nejpozději do 31. března 2013 uplatnit návrh vůči katastrálnímu úřadu, nebo podat žalobu na určení vlastnického práva u soudu. Pokud obec tuto povinnost v uvedené lhůtě nesplnila, považuje se den 1. dubna 2013 za den přechodu vlastnického práva na stát.

Žalobu posuzoval Okresní soud ve Svitavách.

Soud prvního stupně došel k právnímu závěru, že vlastnictví dotčeného pozemku svědčí v důsledku restituční tečky vedlejšímu účastníkovi. Soud vyšel ze skutečnosti, že jako vlastník dotčeného pozemku byl, a i nadále je v evidenci katastru nemovitostí veden vedlejší účastník (a že stěžovatelka netvrdila, že by nejpozději do 31. března 2013 podala nový návrh na zápis do katastru nemovitostí či žalobu na určení vlastnického práva.

Ke stěžovatelkou předestřené variantě (originárního) nabytí vlastnictví dotčeného pozemku vydržením se soud prvního stupně vyjádřil tak, že ačkoli "nezpochybňuje argumentaci žalované" o poctivé držbě dotčeného pozemku, měla tento argument stěžovatelka vznést v řízení o určení vlastnictví dotčeného pozemku, k jehož zahájení ji napadené ustanovení předepisovalo lhůtu do 31. března 2013, neboť při zohlednění zásady upřednostňující uplatnění restitučních zákonů před obecnými předpisy nelze připustit obcházení speciálních předpisů o majetkových restitucích skrze uplatňování jiných nároků.

Na základě zjištěného skutkového stavu, a s ohledem na konkrétní okolnosti případu považoval soud stěžovatelku od ledna 2015 za nepoctivého držitele, který však provedl těžbu v souladu s péčí řádného hospodáře a v rámci prevence vzniku dalších škod. Následně v rozsudku soudu prvního stupně tento soud zrekapituloval, proč shledal námitku započtení částky 5 432,50 Kč uplatněnou v řízení ze strany stěžovatelky za důvodnou, a vysvětlil, že při kalkulaci snížené výše přiznaného nároku zohlednil i částku daně z přidané hodnoty, kterou stěžovatelka z prodeje dřeva, již státu odvedla.

Proti rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka odvolání ke Krajskému soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích. V odvolání uvedla, že dotčený pozemek nabyla vydržením, které je samostatným právním institutem, jehož účelem je především zhojení vad nabývacího titulu po uplynutí stanovené doby, jehož aplikace není napadeným ustanovením vyloučena ani omezena.
V této souvislosti stěžovatelka poukázala na údajné nedostatky ve způsobu vyhodnocení provedených důkazů a učiněných skutkových zjištěních soudu prvního stupně, týkajících se především trvání dobré víry stěžovatelky ohledně jejího vlastnictví dotčeného pozemku.

Odvolací soud svým rozsudkem ze dne 26. června 2019 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil. Z rozsudku odvolacího soudu je patrné, že tento se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně, které bezezbytku převzal, a také s jeho právním posouzením věci, vyjma právního závěru o možnosti vydržení daného pozemku, neboť dle názoru odvolacího soudu, nabyla-li stěžovatelka vlastnictví dotčeného pozemku ex lege na základě zákona o obecních restitucích, nemohla později (opakovaně) nabýt vlastnické právo k totožné věci vydržením. Odvolací soud se mimo jiné vyjádřil ke stěžovatelkou namítané neústavnosti napadeného ustanovení, když také v tomto ohledu se ztotožnil s úvahami soudu prvního stupně o dostatečnosti a jednoznačnosti již existující prejudikatury (zejm. nálezem Ústavního soudu.

Ústavní stížnost 

Stěžovatelka ve své stížnosti ve vztahu k oběma napadeným rozhodnutím namítala porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny a ústavně garantované ochrany majetku dle čl. 11 Listiny.

Ve vztahu k porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny stěžovatelka v prvé řadě věcně argumentovala tím, že při vydání napadených rozhodnutí obecné soudy opomněly učinit pro rozhodnutí potřebný právní závěr o klíčové předběžné otázce, a to konkrétně o určení té které restituční skutkové podstaty obsažené
v zákoně o obecních restitucích, na jejímž základě mělo přejít vlastnické právo k dotčenému pozemku na stěžovatelku.

Stěžovatelka v této souvislosti namítala, že obecné soudy měly tím, že nepřistoupily ke stěžovatelkou navrhovanému přerušení řízení a předložení věci Ústavnímu soudu postupem dle čl. 95 odst. 2 Ústavy, zatížit řízení vadou, která měla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Dále stěžovatelka ve své stížnosti podala návrh na zrušení § 8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí.

Ústavní soud 

K námitce stěžovatelky ohledně porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny Ústavní soud konstatoval, že v tomto rozsahu je ústavní stížnost převážně polemikou se skutkovými zjištěními a právními závěry obou obecných soudů, které až na naprosté výjimky Ústavní soud nepřezkoumává.

Z napadených rozhodnutí plyne, a to zejména z rozhodnutí soudu prvního stupně, že soudy se i touto otázkou v potřebné míře podrobnosti zabývaly a své závěry srozumitelně a logicky odůvodnily, přičemž Ústavní soud podotýká, že právo na odůvodnění rozsudku není právem absolutním.

Ústavní soud se dále vyjádřil k předání pozemku od Lesů České republiky obci Radiměř v roce 1998. Zápis o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí vyhotovený mezi stěžovatelkou a státním podnikem Lesy České republiky dne 7. prosince 1998 obsahuje jen obecný odkaz na zákon o obecních restitucích. Ve vztahu k titulu nabytí vlastnictví z pohledu obecných soudů se nejeví jako rozhodný, jelikož tento svědčil jen o tom, že byl dotčený pozemek stěžovatelce předán (a má tedy charakter spíše "předávacího protokolu").

Ústavní soud se také vyjádřil k předmětné lhůtě, ve které měla obec podat návrh na zapsání vlastnictví středisku geodézie. V této souvislosti uvedl, že nemůže obstát argument stěžovatelky o nepřiměřené krátkosti předepsané lhůty k podání návrhu na zápis vlastnictví. "Za prvé ji předcházela více než dvacetiletá doba k zápisu vlastnictví do katastru nemovitostí. Již původní ustanovení § 8 zákona č. 172/1991 Sb., účinné od 24. 5. 1991 ukládalo obcím povinnost "do jednoho roku po nabytí vlastnictví k nemovitým věcem podle tohoto zákona učinit návrh příslušnému středisku geodézie na zápis těchto nemovitých věcí do evidence nemovitostí". Nově stanovená povinnost uplatnit své vlastnické právo do 31. 3. 2013 nebyla nijak překvapivá". K tomu Ústavní soud nyní rozvedl, že stanovení jakékoli lhůty k uplatnění práv je obecně v rukou zákonodárce, který je sice limitován ústavněprávními mantinely, a to zejména zákazem legislativní libovůle, avšak pokud jím stanovená délka lhůty není zjevně nepřiměřená a fakticky (či jinak) neznemožňuje výkon práva, zůstává určení její konkrétní délky především věcí právně politickou.

Dále Ústavní soud uvedl, se že stěžovatelka mýlí, má-li za to, že čl. 95 odst. 2 Ústavy zakládá účastníkovi soudního řízení subjektivní (procesní) právo domáhat se předložení věci Ústavnímu soudu. Dané ustanovení takové procesní právo účastníkovi nezakládá, a to ani v kontextu práva na spravedlivý proces, neboť postup spočívající v předložení věci Ústavnímu soudu je přímo odvislý toliko od právního názoru obecného soudu na ústavnost jinak použitelného zákonného ustanovení, který si obecný soud formuluje samostatně a nezávisle.

Ústavní soud závěrem shrnul, že z obsahu napadených rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu se jeví, že obecné soudy se předběžnou otázkou vlastnictví dotčeného pozemku v dostatečné míře zabývaly, své závěry odpovídajícím způsobem a logicky odůvodnily, přičemž nevybočily z mantinelů volného hodnocení důkazů.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky a návrh s ní spojený podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Právní věta:

1. Pokud vlastnické právo, které na tu kterou obec přešlo podle ustanovení § 1 až 2b zákona o obecních restitucích, nebylo ještě k 29. červnu 2012 - tj. ke dni účinnosti zákona 173/2012 Sb. - zapsáno v katastru nemovitostí, byla daná obec povinna nejpozději do 31. března 2013 uplatnit návrh vůči katastrálnímu úřadu, nebo podat žalobu na určení vlastnického práva u soudu.
2. K přechodu majetku obcí zpět na stát dochází (v daném případě došlo) až marným uplynutím zákonné lhůty v důsledku dlouhodobého neplnění povinností ze strany obcí, a to za účelem zvýšení právní jistoty, resp. ukončení období nejistoty, u vlastnických práv k pozemkům dotčených restitucemi.

Usnesení Ústavního soudu ze dne 15.09.2020, sp. zn. I.ÚS 3161/19

V projednávaném případě se jednalo o spor mezi vlastníkem lesa obchodní společností Enlino, a.s., a orgánem státní správy lesů Městského úřadu Přelouč. Jednalo se o dodržování ochranných opatření proti vývinu a šíření lýkožrouta smrkového. Městský úřad Přelouč, odbor životního prostředí, orgán státní správy lesů (dále též „správní orgán prvého stupně“ či „kontrolní orgán“) provedl kontrolu v LHC Lesy Stome ve vlastnictví společnosti. Orgán státní správy lesů zjistil výskyt nezpracovávaného kůrovcového dříví vyskytujícího se na lesních pozemcích ve vlastnictví žalobkyně-společnosti Enlino, a.s., konkrétně v lokalitách LHC Lesy Stome místně spadajících do působnosti obce s rozšířenou působností Přelouč.

Správní orgán prvého stupně konkrétně zjistil, že vyjma dříve zpracovaného kůrovcového dříví nebyla v namátkově kontrolovaných porostech zjištěna žádná činnost, spojená s nezbytně nutnými opatřeními vázanými k ochraně lesa před dalším vývojem a šířením lýkožrouta smrkového. V místě čerstvě napadených porostů nedocházelo k nahodilé těžbě a k sanaci kůrovcového dříví. Chyběly taktéž lapáky či lapače sloužící ke kontrole a k zamezení šíření lýkožrouta smrkového.

O zjištěných nedostatcích a o nezbytnosti bezodkladného provedení ochranných opatření proti vývinu a šíření lýkožrouta smrkového byl v den místního šetření (tj. dne 5. 6. 2019) telefonicky informován odborný lesní hospodář Ing. L. K.

Správní orgán prvého stupně se proto rozhodl, že provede kontrolu a oznámil písemností ze dne 10. 6. 2019 žalobkyni, jakožto kontrolované osobě, zahájení kontroly s tím, že kontrolní činnost bude zaměřena zejména na aplikaci ochranných opatření proti lýkožroutu smrkovému v porostních skupinách 8 C a 11, 22 E a 10 a 23 B a 10, tj. na kontrolu včasného zpracování napadených stromů (kůrovcového dříví) a jejich sanaci. V souvislosti s kontrolou mající se uskutečnit v místě samém dne 3. 7. 2019 správní orgán prvého stupně požádal žalobkyni o předložení evidence kalamitních škůdců, kteří dosáhli zvýšeného nebo kalamitního stavu vedenou podle § 32 odst. 1 písm. a) lesního zákona a § 2 odst. 4 vyhlášky č. 101/1996 Sb., tj. evidenci obsahující druh kalamitního škůdce, lokalizaci výskytu, rozsah škod (m nebo ha), datum zjištění škody a datum a druh obranného zásahu proti škůdci.

Kontrola byla skutečně provedena dne 3. 7. 2019 a vyplynulo z ní, že minimálně v případě lýkožrouta smrkového nelze stav tohoto kalamitního hmyzího škůdce považovat za základní. Za primární nedostatek kontrolní orgán považoval nezpracování kůrovcem napadených stromů (smrků ztepilých) a jejich sanaci, tj. nesplnění ochranných opatření proti lýkožroutu smrkovému jakožto kalamitnímu škůdci, v důsledku čehož došlo k dokončení vývoje tohoto škůdce a jeho vylétnutí.

Za nesplnění ochranných opatření kontrolní orgán považoval zejména fakt, že žalobkyně i přes upozornění kontrolního orgánu nepostupovala podle základních metod ochrany vymezených přílohou č. 2 vyhlášky č. 101/1996 Sb., které jako takové je třeba aplikovat vždy a bez ohledu na to, zda lýkožrout smrkový dosahuje stavu základního, zvýšeného či kalamitního. Podle přílohy č. 2 vyhlášky se za základ ochrany považuje aktivní vyhledávání stromů aktuálně lýkožroutem napadených, ale lýkožroutem ještě neopuštěných, tzv. kůrovcových stromů, a jejich včasná a účinná asanace.

Dle kontrolního orgánu bylo zjevné, že kontrolovaná osoba minimálně v případě namátkově kontrolovaných porostních skupin 8 C a 11, - 6 - 22 E a 10 a 23 B a 10 neučinila ochranná opatření k zamezení vývoje a šíření lýkožrouta smrkového vymezená ustanovením § 32 odst. 1 a 2 lesního zákona a vyhláškou č. 101/1996 Sb. Za zjevný nedostatek kontrolní orgán též považoval žalobkyní zvolený způsob asanace lapáků formou přiblížení a jejich odvozu, tj. způsob, který nelze považovat za asanaci jako takovou, v jehož důsledku pouze dochází k dalšímu šíření kůrovce do nových lokalit. Kontrola byla ukončena dne 21. 8. 2019 marným uplynutím lhůty pro podání námitek proti kontrolnímu zjištění (žalobkyně tedy kontrolní zjištění nezpochybnila).

Vzhledem k tomu, že žalobkyně i přes výzvu uvedenou v oznámení o zahájení kontroly neučinila žádné opatření k zamezení vývoje a šíření lýkožrouta smrkového, přičemž již jen namátkově zjištěný výskyt lýkožroutem smrkovým napadených stromů přesahoval rozlohu několika hektarů, dospěl správní orgán prvého stupně k závěru, že je nutno s žalobkyní zahájit řízení ve věci neplnění opatření k ochraně lesa. Žalobkyni tedy bylo oznámeno zahájení řízení ve věci přestupku podle § 54 odst. 2 písm. c) zákona č. 289/1995 Sb., o lesích.

Městský úřad Přelouč proto rozhodnutím ze dne 8. 10. 2019 uznal žalobkyni vinnou ze spáchání přestupku podle § 54 odst. 2 písm. c) zákona č. 289/1995 Sb., o lesích tím, že v době od 5. 6. 2019 do 3. 7. 2019 na pozemcích parc. č. 561/1 v k. ú. Litošice a v k. ú. Sovolusky u Přelouče neprovedla ochranná opatření k zamezení vývoje a šíření lýkožrouta smrkového vymezená § 32 odst. 1 a 2 lesního 1 Dle § 54 odst. 2 písm. c) lesního zákona se fyzická, právnická nebo podnikající fyzická osoba dopustí přestupku tím, že neplní opatření k ochraně lesa, především nedodrží přednostní zpracování těžby nahodilé. zákona a vyhláškou č. 101/1996 Sb., a to tím, že v lesním porostu ponechala jedince smrku ztepilého čerstvě napadené lýkožroutem smrkovým, aniž by učinila potřebná opatření k zamezení jeho dalšího vývoje a šíření, tj. aniž by napadené jedince pokácela a mechanicky či chemicky asanovala. Za spáchaný přestupek byla žalobkyni uložena podle § 54 odst. 3 písm. b) lesního zákona pokuta ve výši 50.000 Kč.

Proti rozhodnutí Městského úřadu Přelouč se žalobkyně odvolala ke Krajskému úřadu Pardubického kraje-žalovaný. Žalobkyně zdůraznila, že výsledek kontroly zachycuje určitý stav v malé části polesí, na kterém žalobkyně hospodaří. Podle žalobkyně však měla být posuzována situace v celém polesí a mělo být přihlédnuto ke kůrovcové kalamitě a k zvýšené nahodilé těžbě, přičemž se správní orgány měly zabývat tím, zda žalobkyně byla vůbec objektivně schopna zpracovat napadené dřevo, a to s ohledem na § 21 odst. 1 zákona o přestupcích. Žalovaný KÚ však odvolání zamítl a rozhodnutí Městského úřadu Přelouč potvrdil, když se ztotožnil se skutkovými a právními závěry správního orgánu prvého stupně. K odkazu žalobkyně na § 21 odst. 1 zákona o přestupcích žalovaný uvedl, že právnická osoba, která se chce zprostiti odpovědnosti za přestupek, musí prokázat, že vynaložila veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby přestupku zabránila.

Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně žalobu ke Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích. Žalobkyně v ní tvrdila, že nebyla schopna ochranná opatření proti lýkožroutu smrkovému objektivně realizovat, jelikož v té době panovala kůrovcová kalamita a zpracovatelské kapacity byly obecně nedostupné.

Posouzení krajským soudem

Podle soudu žalobkyně v žalobě uvedla pouze obecné námitky, aniž by předložila jakoukoliv relevantní konkurující argumentaci. Soud podotkl, že současně platí, pokud žaloba neobsahuje dostatečně konkrétní názorovou oponenturu vedoucí ke zpochybnění závěrů správních orgánů, nemusí správní soud hledat způsob pro alternativní a originální vyjádření závěrů, které již přesvědčivě vyslovily správní orgány. Soud připomenul, že řízení před správními soudy je ovládáno zásadou projednací a nikoliv vyšetřovací.

Soud konstatoval, že v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí (které tvoří společně s rozhodnutím správního orgánu prvého stupně materiálně jeden celek) jsou uvedeny podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se žalovaný řídil při jejich hodnocení a při aplikaci právních předpisů, v odůvodnění jsou též srozumitelně popsány veškeré důvody výroku rozhodnutí a jsou v něm též přehledně vypořádány všechny základní námitky žalobkyně uplatněné v průběhu správního řízení.

Soud zdůraznil, že žalobkyně sama proti kontrolnímu protokolu nepodala námitky a v průběhu řízení taktéž nezpochybnila skutkové zjištění správních orgánů, že v porostních skupinách uvedených ve výroku rozhodnutí správního orgánu prvého stupně ponechala jedince smrku ztepilého čerstvě napadené lýkožroutem smrkovým, aniž by učinila potřebná opatření k zamezení jeho dalšího vývoje a šíření, tj. aniž by napadené jedince pokácela a mechanicky či chemicky asanovala.

Žalobkyně též v průběhu správního řízení ani v žalobě nezpochybnila závěr správních orgánů (opřený o doporučená opatření Ministerstva zemědělství v ochraně lesa ze dne 17. 3. 2016, že základem ochrany lesa je aktivní vyhledávání aktuálně lýkožroutem napadených a neopuštěných stromů, přičemž výskyt kůrovcových stromů je v lesních porostech zjišťován celoročně.

Za těchto okolností soud souhlasil se správními orgány, že žalobkyně naplnila všechny znaky skutkové podstaty přestupku vymezeného v § 54 odst. 2 písm. c) lesního zákona, dle kterého se fyzická, právnická nebo podnikající fyzická osoba dopustí přestupku tím, že neplní opatření k ochraně lesa.

Správní orgány proto dospěly, podle soudu, ke zcela správnému závěru, že žalobkyně neprokázala, že vynaložila veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby přestupku zabránila.

Soud tedy uzavřel, že základní žalobní námitky nebyly důvodné (skutkový stav byl zjištěn řádně a věc byla též správně právně posouzena, procesní předpisy byly správně aplikovány), a proto soud žalobu podle § 78 odst. 7 s. ř. s. žalobu zamítl.

 Právní věta:

1. Podle 54 odst. 2 písm. c) lesního zákona se fyzická, právnická nebo podnikající fyzická osoba dopustí přestupku tím, že neplní opatření k ochraně lesa, především nedodrží přednostní zpracování těžby nahodilé, tedy neprovede ochranné opatření k zamezení vývoje a šíření lýkožrouta smrkového vymezená § 32 odst. 1 a 2 lesního zákona a vyhláškou č. 101/1996 Sb.) a to tím, že v lesním porostu ponechá jedince smrku ztepilého napadené lýkožroutem smrkovým, aniž by učinila potřebná opatření k zamezení jeho dalšího vývoje a šíření, tj. aniž by napadené jedince pokácela a mechanicky či chemicky asanovala. Včasnou a účinnou asanací se rozumí úkon, kterým se zamezí, aby lýkožrout v kůrovcovém dříví dokončil vývoj nebo toto dříví opustil a napadl další stromy.

2. Právnická osoba, která se chce zprostit odpovědnosti za tento přestupek, musí prokázat, že vynaložila veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby přestupku zabránila.

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích soudu ze dne 27.01.2021, č.j. 52 A 36/2020-55