Žalobkyně M.R. získala pozemek, který se stal lesním pozemkem v rámci komplexních pozemkových úprav v roce 2010, ačkoliv na něm nerostl žádný trvalý lesní porost a ve skutečnosti stále pouze trvalý travní porost. Podáním správnímu orgánu I. stupně dne 15. 1. 2020 žalobkyně navrhla, aby správní orgán zahájil řízení v pochybnostech dle § 3 odst. 3 lesního zákona ve vztahu k předmětnému pozemku a určil, že pozemek není určený k plnění funkce lesa.

Tvrdila, že se pozemek stal lesním pozemkem „jen v důsledku pouhého administrativního úkonu (schválení pozemkových úprav)“ bez ohledu na skutečný stav pozemku (trvalý travní porost) a vytváří tak rozpor evidenčního a skutečného stavu. K tomuto podání doložila vyjádření předchozích vlastníků předmětného pozemku v době pozemkových úprav (svého otce a bratra), v nichž se otec vyjádřil k průběhu pozemkových úprav, při jejichž realizaci sice dal výslovný souhlas s převodem předmětného pozemku na kulturu trvalého lesního porostu, ale považoval je za iracionální řešení. Bratr, jako další vlastník předmětného pozemku, podal v době dokončení pozemkových úprav a jejich zápisu do katastru nemovitostí vyjádření k jejich průběhu a postup zpracovatele návrhu pozemkových úprav hodnotil jako pochybný a neracionální ve vztahu k předmětnému pozemku.

Rozhodnutím ze dne 29. 1. 2020 správní orgán I. stupně stanovil, že předmětný pozemek XA je pozemek určený k plnění funkcí lesa ve smyslu § 3 odst. 1 písm. a) lesního zákona – lesní pozemek. Správní orgán I. stupně upozornil žalobkyni, že předmětný pozemek je evidovaný jako pozemek lesní (PUPFL), a proto je jak vlastník, tak uživatel pozemku povinen dodržovat ustanovení lesního zákona. Správní orgán I. stupně rozhodl, že předmětný pozemek je PUPFL ve smyslu § 3 odst. 1 písm. a) lesního zákona – lesní pozemek je schopen plnit funkce lesa a lze jej využívat pro lesnické hospodaření. Současný stav na pozemku není v rozporu se stavem evidenčním, protože na pozemku platí až do konce roku 2020 prodloužená lhůta pro zalesnění a bezlesí zde je připuštěné do 31. 12. 2020. Žalobkyně tak má stále dostatečný prostor pro realizaci zalesnění, a tím splnění své zákonné povinnosti.

Odvolání žalobkyně zamítl žalovaný - Krajský úřad Libereckého kraje a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Semily (dále jen „správní orgán I. stupně“). Řízení před správním orgánem I. stupně označil „za vedené na vysoké úrovni, rozhodování i úvahy na jeho podporu za správně a věcně vedené“ a proto napadené rozhodnutí potvrdil a odvolání zamítl.

Žalobkyně se žalobou podanou ke Krajskému soudu v Hradci Králové domáhala přezkoumání napadeného rozhodnutí a jeho zrušení a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. Namítala, že napadené rozhodnutí je nezákonné a věcně nesprávné.

Dle žalobkyně se žalovaný nezabýval jejími v odvolání uvedenými věcnými a právními argumenty a v rozporu s § 68 ve spojení s § 93 odst. 1 s. ř. se s nimi v odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádal. Nezodpověděl zejména a) proč i podle odvolacího orgánu, pokud jde o pozemek p. č. XA, není možno rozhodnout v pochybnostech podle § 3 odst. 3 lesního zákona, ale je možno odejmout ho trvale z plnění funkcí lesa podle § 13 a násl. téhož zákona, b) zda se žalovaný rovněž domnívá, že odborný lesní hospodář svým vyjádřením k předmětu řízení porušil ustanovení § 52 lesního zákona, c) jaký je názor žalovaného na zásadní námitku žalobkyně, že ona, coby vlastník předmětného pozemku, má právo rozhodnout o způsobu využití svého pozemku a že vlastnické právo nelze bez dalšího poměřovat s principem legality veřejné moci.

Zdůraznila, že ona souhlas k pozemkovým úpravám nedala a společně s rodinou provozující zemědělskou výrobu potřebuje každý pozemek využitelný k pastvě či produkci píce. Ke změně druhu pozemku v rámci pozemkových úprav došlo již před více než 10 lety a po celou dobu je předmětný pozemek využíván v souladu s jeho předchozí kulturou jako zemědělský pozemek - trvalý travní porost a má zájem jej takto využívat i nadále, a proto dosud nepodnikla žádné kroky směřující k zalesnění.

Žalovaný- Krajský úřad Libereckého kraje vyjádřil své přesvědčení, že se jedná o PUPFL s tím, že za zásadní důkaz považuje vykonatelnou a pravomocnou soustavu rozhodnutí (rozhodnutí č. 4/09 Pozemkového úřadu Semily, rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Ústředního pozemkového úřadu a rozhodnutí č. 2/10 Pozemkového úřadu Semily čj. PÚ/351/10-202.2/KPÚ7 ze dne 4. 5. 2010). Zdánlivá pochybnost je vyvolána pouze tím, že žalobkyně neplní povinnosti vlastníka lesa, což potvrdil i dopis Ministerstva zemědělství, jímž bylo sděleno, že neshledalo důvody pro přezkum žalovaného rozhodnutí.

Žalovaný se vyjádřil k jednotlivým částem žaloby dle jejího členění, tedy, že pozemek má charakter trvalého travního porostu, protože jej žalobkyně užívá v rozporu se zákonem. Zkonstatoval rozdíl mezi řízením v pochybnostech a řízením o odnětí PUPFL co do účinků rozhodnutí z řízení vycházejících a zhodnotil otázku případného povolení odnětí PUPFL, otázku porušení § 52 zákona o lesích odborným lesním hospodářem a rovněž otázku, že žalobkyně nebyla vlastníkem předmětného pozemku v době pozemkových úprav, a proto nedala se změnou druhu pozemku souhlas, pro posouzení předmětného případu jako irelevantní. Relevantní naopak je pouze věcný a právní stav předmětného pozemku.

Krajský soud

Krajský soud zohlednil zejména to, že rozhodnutí správního orgánu I. a II. stupně tvoří jeden celek a v tomto celku jsou obsaženy odpovědi na všechny (i odvolací) námitky žalobkyně, neshledal důvodnou žalobní námitku, v níž žalovanému vytýká, že se nevyjádřil ke všem jejím odvolacím námitkám a že pouze bez dalšího přejal názor prvostupňového správního orgánu.

Krajský soud zdůraznil úpravu podle lesního zákona § 3 odst. 3, že v pochybnostech o tom, zda jde o pozemky určené k plnění funkcí lesa, rozhoduje orgán státní správy lesů. Státní správu lesů vykonávají dle § 47 odst. 1 lesního zákona a) obecní úřady obcí s rozšířenou působností, b) kraje, c) stavební úřady, d) ministerstvo. A dle následujícího § 38 odst. 1 písm. a) jsou to právě obecní úřady obcí s rozšířenou působností, které rozhodují o pochybnostech, zda jde o pozemky určené k plnění funkcí lesa (§ 3 odst. 3).

Soud přisvědčil správním orgánům, že faktický stav předmětného pozemku (tedy to, že pozemek nebyl v předmětné době rozhodování správních orgánů zalesněn), je pouze výsledkem schválení výjimky z povinnosti vlastníka pozemku pozemek zalesnit v souladu s lesním zákonem. Rovněž žalobkyní ani žalovaným nezpochybněný vznik pozemku, coby pozemku lesního, v pozemkových úpravách, s nimiž tehdejší vlastník pozemku vyslovil souhlas, prokazuje, že formální stav pozemku zde byl nastolen po právu a není žádnou chybou. Skutečnost, že je tento formální stav pozemku v rozporu se stavem faktickým a pozemek je v rozporu s materiální definicí v lesním zákoně bez lesního porostu, byla v době rozhodování správních orgánů pouze rozporem dočasným (až do vypršení platnosti výše uvedené výjimky z povinnosti zalesnit) a v žádném případě takový stav nemůže založit důvod vzniku pochybnosti o druhu pozemku ve smyslu § 3 odst. 3 zákona o lesích. Okamžikem, kdy uplyne čas stanovený v rozhodnutí o udělení výjimky pro zalesnění předmětného pozemku, se stane faktický stav pozemku protiprávním a jako takovému mu nelze přiznat právní ochranu

Soud uvedl, že stejně tak jako není možné změnit druh pozemku (resp. vyvolat pochybnost o druhu pozemku) neoprávněným vykácením lesního pozemku, není možné změnit druh pozemku ani neoprávněným nezalesněním pozemku, který vznikl se souhlasem vlastníka v rámci komplexních pozemkových úprav jako lesní pozemek.

Krajský soud souhlasil se závěry správních orgánů, že odborný lesní hospodář skutečně není orgánem jakkoliv rozhodujícím v řízení v pochybnostech. Skutečnost, že souhlasí se změnou druhu pozemku, není schopno vyvolat konstitutivní právní účinky a ani řízení v pochybnostech jako takové žádné konstitutivní účinky co do změny druhu pozemku založit nemůže.

Podle soudu není smyslem a účelem zákona o lesích dovolit, aby vlastník lesního pozemku pouze na základě faktického užívání lesního pozemku jinak, než zákon o lesích předvídá a dovolí, docílil vytvoření takových zákonem předvídaných pochybností, které by umožnily vynětí daného pozemku z kategorie lesního pozemku za užití řízení v pochybnostech dle § 3 odst. 3 lesního zákona.

Krajský soud proto žalobu jako nedůvodnou zamítl ve smyslu ustanovení § 78 odst. 7 s. ř. s., neboť neshledal namítané vady správního řízení, ani namítanou nezákonnost napadeného rozhodnutí.

Právní věta

1. Lesní zákon v § 3 odst. 3 upravuje, že v pochybnostech o tom, zda jde o pozemky určené k plnění funkcí lesa, rozhoduje orgán státní správy lesů. Určovací pravomoc orgánu ochrany lesa však neslouží k tomu, aby tento správní orgán kdykoliv, ať již na žádost či z moci úřední, vyňal z kategorie pozemků určených k plnění funkce lesa pozemek, který do ní dosud náležel a náležet měl. Takové změny lze dosáhnout pouze rozhodnutím o odnětí pozemků z plnění funkcí lesa ( 15 a násl. lesního zákona). Rozhodnutí „v pochybnostech“ je deklaratorním rozhodnutím, jehož účelem je autoritativní konstatování stavu jaký je a má být, nikoliv měnit dosavadní faktický či právní stav pozemků.

2. Pokud je předmětný pozemek evidovaný jako pozemek lesní (PUPFL), je jak vlastník, tak uživatel pozemku povinen dodržovat ustanovení lesního zákona.

V případě, že vlastník nechce užívat pozemek k funkci lesa, musí postupovat v      souladu s lesním zákonem, tedy buď žádat o trvalé odnětí pozemku z funkce lesa anebo případně žádat o omezení využívání pozemku pro plnění funkcí lesa v souladu s § 15 a § 16 lesního zákona.

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17.12.2021, sp. zn. 30 As 56/2020 

V projednávané věci navrhovatelé a) městys Březová, b) město Vítkov, c) město Hradec nad Moravicí napadla opatření obecné povahy vydané orgánem státní správy myslivosti podle § 9 odst. 3 zákona o myslivosti, jímž byl zakázán vstup do obory Jelenice.

O zákaz vstupu do obory podalo žádost Honební společenstvo Březová Obora dne 21. 10. 2019. K žádosti se připojily osoba zúčastněná na řízení I) GroCredit, a.s. jako vlastník nemovitostí v oboře Jelenice a osoba zúčastněná na řízení II) Opavská lesní a.s. jako uživatel honitby.

Žádost o vydání opatření obecné povahy odůvodnili žadatelé tím, že pohyb veřejnosti v oboře ruší zvěř a ta nemá potřebný klid zejména v době kladení a odchovu mláďat. Žadatelé dále poukázali na potřebu zajištění bezpečnosti veřejnosti, neboť zvěř může na návštěvníky obory zaútočit, příp. jim v důsledku úleku způsobit zranění.

Městský úřad Vítkov, odbor výstavby, územního plánování a životního prostředí vydal závazné stanovisko ze dne 4. 12. 2019, č. j. MUVI 31210/2019, ve kterém nesouhlasil s úplným zákazem vstupu do honitby obora Jelenice, ale souhlasil s omezením vstupu do této honitby v době kladení a odchovu mláďat, v době říje a v době, kdy dochází k zúžení potravní nabídky pro zvěř, zvěř je zesláblá a je nutné ji přikrmovat.

Osoba zúčastněná na řízení II) Opavská lesní a.s.  podala podnět k provedení přezkumného řízení závazného stanoviska orgánu ochrany přírody nadřízenému orgánu ochrany přírody – Krajskému úřadu Moravskoslezského kraje, oboru životního prostředí a zemědělství, který rozhodnutím ze dne 27. 1. 2020, změnil závazné stanovisko Městského úřadu Vítkov tak, že udělil „souhlas s úplným zákazem vstupu do honitby obora Jelenice“.

Vydané opatření obecné povahy napadli navrhovatelé u krajského soudu návrhem na zrušení opatření obecné povahy podle § 101a odst. 1 věty první zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní.

Krajský soud podanému návrhu vyhověl a napadené opatření obecné povahy podle § 101d odst. 2 s. ř. s. zrušil. Shledal aktivně procesně legitimovanými všechny tři navrhovatele, neboť obora Jelenice náleží do k. ú. Lesní Albrechtice, přičemž toto území reguluje územní plán navrhovatele a); obora se však částečně nachází také v k. ú. Jelenice, jež spadá pod město Vítkov [navrhovatel b)]. V severozápadní části je pak obora ohraničena řekou Moravicí, která tvoří přirozenou hranici mezi k. ú. Lesní Albrechtice (městys Březová) a k. ú. Domoradovice [město Hradec nad Moravicí – navrhovatel c)]. Samotnou oborou prochází turisticky využívaná neznačená cesta (moravická cesta), kterou rovněž reguluje územním plánem navrhovatel c).

Krajský soud konkrétně uvedl, že napadené opatření obecné povahy nevyhovuje požadavku zákonnosti, neboť § 9 odst. 3 zákona o myslivosti předpokládá vydání opatření obecné povahy na omezenou dobu, tj. v konkrétním časově omezeném období a jen v rozsahu nezbytném k zajištění ochrany sledovaných zájmů. Jestliže by soud akceptoval omezení nařízené opatřením obecné povahy (tj. plošný zákaz vstupu na dobu neurčitou), jednalo by se o omezení práv nad rámec předpokládaný zákonem. Takovýto plošný zákaz by byl v příkrém rozporu s právem každého na volný průchod krajinou obsaženého v § 63 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny.

Kasační stížnost

Rozsudek krajského soudu napadly stěžovatelky (obě osoby zúčastněné na řízení) kasační stížností. V úvodu kasační stížnosti namítly formální pochybení, kterých se měl krajský soud dopustit – a sice nesprávné označení osoby zúčastněné na řízení II), neuvedení správního orgánu, který měl opatření obecné povahy vydat, ve zrušujícím výroku rozsudku a nesprávnou citaci ZOPK. Již z těchto důvodů považovaly rozsudek krajského soudu za nepřezkoumatelný.

Krajský soud se podle názoru stěžovatelek dostatečně nevypořádal s otázkou aktivní procesní legitimace navrhovatelů; ti vystupovali v řízení u krajského soudu jako „obhájci cizích práv“. Navrhovatelé nemají k oboře žádný vlastnický, užívací ani jiný vztah, přičemž netvrdili žádná konkrétní práva, na kterých byli napadeným opatřením obecné povahy zkráceni, krajský soud měl proto „žalobu zamítnout“.

Nejvyšší správní soud

Nejvyšší správní soud konstatoval, že územní samosprávné celky mají při rozhodování o rozvoji svého území právo na samosprávu, jež garantuje Ústava České republiky (čl. 8) a jehož dotčení se v řízení o návrhu na zrušení opatření obecné povahy mohou obce (městyse či města) dovolávat. Do územní samosprávy spadají záležitosti s převážně místním nebo regionálním dopadem, jejichž úprava je v zájmu obce a jejích občanů, přičemž obec je územní celek, který pečuje o všestranný rozvoj svého území a potřeby svých občanů a při plnění svých úkolů chrání též veřejný zájem [§ 2 odst. 2 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích. Proto potřeby občanů nelze od práva na samosprávu striktně oddělovat; jde o spojené nádoby, které se do značné míry vzájemně ovlivňují.

Vzhledem k tomu, že mají všichni tři navrhovatelé přímý vztah k území, na které vydané opatření obecné povahy zakázalo vstup, přičemž dotčení na svých právech v podaném návrhu dostatečným způsobem tvrdili, Nejvyšší správní soud, rozhodl, že námitka stěžovatelek rozporující jejich aktivní procesní legitimaci není důvodná. Všichni tři navrhovatelé – obce (městys a města) jsou aktivně procesně legitimováni k podání návrhu na zrušení opatření obecné povahy, jež zakazuje vstup na území přímo regulované územními plány těchto obcí.

Stěžejní otázkou v posuzované věci byl, podle soudu, výklad § 9 odst. 3 zákona o myslivosti, který zní následovně: „Na žádost uživatele honitby může orgán státní správy myslivosti, zejména v době hnízdění, kladení a odchovu mláďat nebo provádění lovů, nařídit přiměřené omezení nebo i zákaz vstupu do honitby nebo jejích částí, omezení jízdy koňmi a tažnými psy a omezení jiných sportovních nebo zájmových činností. Uvedená opatření se nevztahují na hospodářskou činnost vlastníků, popřípadě nájemců honebních pozemků.“

Podle § 66 zákona o myslivosti vydávají orgány státní správy myslivosti rozhodnutí, jimiž mohou být dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny, podle (mj.) § 9 odst. 3 zákona o myslivosti jen po dohodě s orgány ochrany přírody, pokud zvláštní právní předpisy o ochraně přírody a krajiny nestanoví jinak.

Nejvyšší správní soud konstatoval, že orgán státní správy myslivosti po obdržení žádosti uživatele honitby o vydání opatření obecné povahy ve smyslu § 9 odst. 3 zákona o myslivosti je limitován tím, že pozemky v oboře Jelenice slouží obecnému užívání každého. Skutečnost že toto ustanovení umožňuje orgánu státní správy myslivosti nařídit přiměřená omezení, příp. také zákaz vstupu do honitby, proto nemůže znamenat, že je možné honitbu uzavřít plošně a na dobu neurčitou.

Nejvyšší správní soud zdůraznil, že užívání pozemků v oboře Jelenice vlastníky, resp. uživatelem honitby, musí probíhat takovým způsobem, který nevyloučí právo veřejnosti na přístup do krajiny, příp. obecné užívání lesů, což musí respektovat také orgán státní správy myslivosti při vydávání opatření obecné povahy podle § 9 odst. 3 zákona o myslivosti.

Pro závěr, že § 9 odst. 3 zákona o myslivosti neumožňuje plošné uzavření obory (resp. plošný zákaz vstupu do honitby) na dobu neurčitou, svědčí také to, že dané ustanovení obsahuje demonstrativní výčet, kdy lze k nařízení přiměřených omezení přistoupit; jde zejm. o období „hnízdění, kladení a odchovu mláďat nebo provádění lovů.“ Rozhodně však nelze přistoupit na názor stěžovatelek, které o plošné uzavření obory Jelenice žádaly s odůvodněním, že potřeba ochrany zvěře pokrývá období celého roku, neboť u jednotlivých druhů zvěře probíhají období hnízdění, kladení a odchovu mláďat tak, že na sebe vzájemně navazují po celý kalendářní rok, přičemž lov probíhá v oboře celoročně. Takováto argumentace by fakticky umožňovala plošné uzavření jakékoli obory (resp. honitby), ve které se nachází zcela běžně chovaná zvěř, která se vyskytuje také ve volné přírodě.

Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou, a proto ji podle § 110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.

Právní věta

Orgán státní správy myslivosti nemůže opatřením obecné povahy podle § 9 odst. 3 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, zakázat vstup do honitby plošně na dobu neurčitou; takový absolutní zákaz je v přímém rozporu s právem na volný průchod krajinou (§ 63 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny), příp. obecným užíváním lesů (§ 19 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích).

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu č.j. 5 As 412/2020 - 64 ze dne 7. ledna 2022

Českobratrská církev evangelická nárokovala na základě § 3 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi vydání pozemků v držení Lesů České republiky, s. p., které byly odňaty právnické osobě zřízené a provozované za účelem podpory činnosti této církve. Jednalo se o Obecně prospěšné českobratrské družstvo pro sociální podniky, zapsané společenstvo s ručením obmezeným v Brně. To však dne 27. 1. 1954 zaniklo výmazem z družstevního rejstříku bez právního nástupnictví.

Žalobkyně Českobratrská církev evangelická v souladu se stanovami nabyla zbytkové jmění zaniklé právnické osoby. Vydání specifikovaných pozemků nárokovala církev u Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Kraj Vysočina. Ten však svým rozhodnutím ze dne 3. 2. 2016, č. j. SPU 054600/2016/520100 vydání zamítl.

Žalobkyně - Českobratrská církev evangelická podala žalobu o nahrazení rozhodnutí pozemkového úřadu ke Krajskému soudu v Brně. Ten však žalobě nevyhověl a zamítl ji.

Církev podala proti rozsudku krajského soudu odvolání k Vrchnímu soudu v Olomouci.

Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že v situaci, kdy nárokované pozemky byly odňaty právnické osobě zřízené a provozované za účelem podpory činnosti žalující církve (Obecně prospěšné českobratrské družstvo pro sociální podniky), které dne 27. 1. 1954 zaniklo výmazem z družstevního rejstříku bez právního nástupnictví, se žalobkyně, bez ohledu na to, že v souladu se stanovami nabyla zbytkové jmění zaniklé právnické osoby, právní nástupkyní původního vlastníka pozemků nestala.

Proto ji nelze, podle soudu, posuzovat ani jako osobu oprávněnou ve smyslu ustanovení § 3 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Odvolací soud proto žalobě o nahrazení rozhodnutí příslušného pozemkového úřadu nevyhověl.

Dovolání

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání k Nejvyššímu soudu. Měla za to, že dovolací soud ve své rozhodovací praxi ve skutkových poměrech obdobných projednávané věci dosud neřešil hmotněprávní otázku vymezení subjektu, jehož ve smyslu ustanovení § 3 zákona č. 428/2012 Sb., lze mít za právního předchůdce oprávněné osoby. Namítala, že v situaci, kdy zákonná úprava pojem „právní předchůdce oprávněné osoby“, použitý v ustanovení § 3 zákona č. 428/2012 Sb., blíže nedefinuje, je za takového předchůdce třeba považovat nejen právnickou osobu, jež zanikla s právním nástupnictvím osoby uplatňující restituční nárok do jejích veškerých práv a povinností (formou univerzální sukcese), nýbrž i právnickou osobu, jež dříve, než zanikla po provedené likvidaci, odevzdala osobě domáhající se restitučního nároku své zbytkové jmění. Na podporu prosazovaného názoru argumentovala tím, že právní předpisy v rozhodném období (od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990) u většiny podpůrných právnických osob jejich zánik s univerzálním právním nástupnictvím některé z osob oprávněných ve smyslu současného zákona č. 428/2012 Sb. ani neumožňovaly. Navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů nižšího stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Účastník řízení Lesy České republiky, s.p. ve svém vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.

Nejvyšší soud

Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení hmotněprávní otázky spočívající v definici osoby oprávněné ve smyslu ustanovení § 3 zákona č. 428/2012 Sb., jež v rozhodovací praxi dovolacího soudu v dovolatelkou zmiňovaných souvislostech nebyla dosud řešena.

Nejvyšší soud  uvedl, že oprávněnou osobou ve smyslu zákona č. 428/2012 Sb. je  třeba rozumět právnickou osobu naplňující některý z definičních znaků dle § 3 zákona č. 428/2012 Sb., a to za předpokladu, že tato právnická osoba sama nebo její právní předchůdce utrpěly v rozhodném období (od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 - § 1 zákona č. 428/2012 Sb.) odškodňovanou majetkovou křivdu (§ 5 zákona č. 428/2012 Sb.).

Při řešení nastolené hmotněprávní otázky, koho je možné považovat za oprávněnou osobu, nutno zákonný pojem „právní předchůdce takovéto osoby“ předně vykládat tak, že i tento předchůdce musel být právnickou osobu zařaditelnou do některé z kategorií oprávněných osob definovaných ustanovením § 3 zákona č. 428/2012 Sb. Přijetím zákona č. 428/2012 Sb. totiž zjevně nebylo zamýšleno odškodnění majetkových křivd spáchaných v rozhodném období na jiných než uvedeným ustanovením definovaných osobách (kupř. na fyzické osobě coby právní předchůdkyni oprávněné právnické osoby z titulu dědění na základě závěti apod.), jež zákonodárce současně explicitně označuje za nositele práv k původnímu církevnímu majetku (§ 2 písm. a/ zákona č. 428/2012 Sb.).

Výklad pojmu „právní předchůdce oprávněné osoby“, jakožto zákonného předpokladu právní kvalifikace subjektu, uplatňujícího restituční nároky dle zákona č. 428/2012 Sb., coby osoby ve smyslu ustanovení § 3 tohoto zákona oprávněné, musí současně odpovídat interpretačnímu principu ex favore restitutionis, jehož odpovídající aplikace vede k jednoznačnému závěru, že případné legislativní nedůslednosti nemohou jít k tíži restituentům.

Důvodem právní kvalifikace podpůrné právnické osoby (osoby nesoucí jinak znaky oprávněné osoby dle § 3 písm. c/ zákona č. 428/2012 Sb.), zaniklé bez právního nástupnictví, coby právního předchůdce subjektu uplatňujícího restituční nárok dle zákona č. 428/2012 Sb., budou zpravidla okolnosti spočívající v tom, že takováto právnická osoba byla zřízena a provozována za účelem podpory činnosti registrované církve nebo náboženské společnosti, jež nárok v řízení uplatňuje nebo jejíž součást právnická osoba domáhající se restitučního nároku tvoří, přičemž ke zrušení podpůrné právnické osoby s likvidací (tj. bez právního nástupnictví) došlo právě v důsledku odškodňovaných majetkových křivd způsobených v rozhodném období státem, pro něž pozbyla v podstatném rozsahu majetkovou základnu umožňující jí pokračovat ve své další činnosti.

Závěr odvolacího soudu, že právní kvalifikace žalobkyně, coby oprávněné osoby ve smyslu ustanovení § 3 zákona č. 428/2012 Sb., je vyloučena již tím, že právnická osoba zřízená a provozovaná za účelem podpory její činnosti (osoba nesoucí jinak znaky oprávněné osoby dle § 3 písm. c/ zákona č. 428/2012 Sb.), od jejíhož právního nástupnictví je žalobkyní odvozován status oprávněné osoby, zanikla výmazem z družstevního rejstříku bez právního nástupnictví, je tedy z výše uvedených důvodů zjevně nesprávný. To platí tím spíše v situaci, v níž, jak za řízení před soudy nižšího stupně vyšlo najevo, bylo žalobkyni před výmazem podpůrné právnické osoby z družstevního rejstříku po provedené likvidaci odevzdáno její zbytkové jmění.

Nejvyšší soud proto rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. června 2017, č. j. 1 Co 95/2016-66, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 10. srpna 2016, č. j. 35 C 15/2016-41, zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Brně vrací k dalšímu řízení.

Právní věta:

Osobu uplatňující restituční nárok dle zákona č. 428/2012 Sb. bude možno se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu posuzovat jako osobu oprávněnou ve smyslu ustanovení § 3 tohoto zákona i tehdy, zanikla-li právnická osoba, nesoucí jinak znaky některé z kategorií oprávněných osob definovaných ustanovením § 3 zákona č. 428/2012 Sb., která v rozhodném období utrpěla odškodňovanou majetkovou křivdu (§ 5 zákona č. 428/2012 Sb.) a od jejíhož právního nástupnictví je status oprávněné osoby odvozován, bez právního nástupnictví.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 06.03.2018, sp. zn. 28 Cdo 5344/2017

Žalobce - Singulární společnost Brumov, z.s., požádal Krajský úřad Zlínského kraje o určení právního vztahu k honebnímu pozemku p. č. 2883/3, který je v jeho vlastnictví. Žalobce zpochybnil dřívější rozhodnutí Okresního úřadu ve Zlíně, referátu zemědělství ze dne 9. 3. 1993 o uznání honitby Sidonie – Cigán, kterým bylo stanoveno, že součást honitby tvoří i pozemky vlastníka „Singulár Brumov“, a to lesní půda o celkové výměře 165,28 ha.

Krajský úřad Zlínského kraje o žádosti žalobce ve věci určení právního vztahu rozhodl tak, že honební pozemek p. č. 2883/3, v k. ú. Brumov je na základě rozhodnutí Okresního úřadu ve Zlíně součástí honitby Sidonie – Cigán, uznané pro osobu zúčastněnou na řízení - Lesy České republiky s.p. Odvolání žalobce proti tomuto rozhodnutí žalovaný - Ministerstvo zemědělství zamítl rozhodnutím ze dne 18. 6. 2018 a rozhodnutí krajského úřadu potvrdil.

Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu ke Krajskému soudu v Brně, v níž se domáhal jednak zrušení tohoto rozhodnutí, jednak prohlášení nicotnosti rozhodnutí ze dne 9. 3. 1993 a rozhodnutí Městského úřadu Valašské Klobouky, odboru životního prostředí ze dne 10. 2. 2003, č. j. ŽP-12332/02.

Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě se odmítl věcně zabývat námitkami proti rozhodnutí ze dne 9. 3. 1993 s tím, že lhůty pro jeho přezkoumání již uplynuly a není proto možné je změnit či zrušit. K námitkám ohledně dohod s vlastníky předmětných pozemků žalovaný uvedl, že současný ani předchozí zákon o myslivosti uzavření takové dohody pro uznání honitby nevyžadují; z toho důvodu je irelevantní i žalobcem předložená výpověď dohody o přičlenění.

Krajský soud

Soud uvedl, že podle rozhodnutí ze dne 9. 3. 1993 se za honitbu uznávají honební pozemky dle předložených dokladů o vlastnictví a popisu hranice honitby. Zmíněné rozhodnutí vycházelo z návrhu na uznání vlastní honitby, z jehož části C se podává, že součást honitby tvoří i pozemky vlastníka „Singulár Brumov“, a to lesní půda o celkové výměře 165,28 ha.

Žalobce také namítal, že mu rozhodnutí ze dne 9. 3. 1993 nebylo doručeno. Zde krajský soud předně poukázal na § 52 odst. 1, § 54 odst. 2, § 63 odst. 3 a § 68 odst. 1 zákona č. 71/1967, správního řádu a připomněl, že účelem oznámení správního rozhodnutí je umožnit osobě, o jejíchž právech, právem chráněných zájmech nebo povinnostech má být v řízení jednáno nebo jejíž práva, právem chráněné zájmy nebo povinnosti mohou být rozhodnutím přímo dotčeny, seznámit se s jeho obsahem. Je sice pravdou, že rozhodnutí ze dne 9. 3. 1993 nebylo žalobci řádně oznámeno, z jeho následného postupu je však zřejmé, že se s ním fakticky seznámil nejpozději dne 1. 11. 1993, kdy uzavřel s osobou zúčastněnou na řízení dohodu o výši úhrady za přenechání práva využití pozemků k výkonu myslivosti. Žalobce ani poté nepodal proti rozhodnutí ze dne 9. 3. 1993 žádný opravný prostředek; naopak dlouhodobě tento stav akceptoval a na základě dohody ze dne 1. 11. 1993 pobíral náhradu za užívání předmětného pozemku, a to až do doby výpovědi dohody o přičlenění ze dne 9. 4. 2006.

Rozhodnutí ze dne 9. 3. 1993 tedy nabylo právní moci nejpozději uplynutím lhůty pro podání odvolání podle § 54 odst. 2 správního řádu z roku 1967, která začala plynout od okamžiku, kdy se žalobce musel s obsahem předmětného rozhodnutí seznámit, tj. nejpozději ode dne 1. 11. 1993. S ohledem na to není na místě, podle soudu, zabývat se ostatními námitkami žalobce proti tomuto rozhodnutí i skutečností, že žalobce nebyl vzat za účastníka předmětného správního řízení, neboť pro přezkum rozhodnutí ze dne 9. 3. 1993 již uplynuly veškeré lhůty pro řádné i mimořádné opravné prostředky. Toto rozhodnutí tak nemohl žalovaný jakkoli změnit nebo zrušit, a je třeba na něj i přes možnou existenci vad nahlížet jako na rozhodnutí zákonné.

Krajský soud proto žalobu zamítl.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu.

Nejvyšší správní soud

Stěžovatel v kasační stížnosti namítal, že krajský soud se nezabýval žalobními námitkami v jejich plném rozsahu a pouze obecně uzavřel, že žalovaný vypořádal odvolací námitky komplexně. Rovněž právní posouzení věci bylo nesprávné, interpretace a aplikace právních norem neodpovídala zákonu. Tímto postupem bylo stěžovateli upřeno právo na spravedlivý proces.

Podle stěžovatele je evidentní, že rozhodnutí dne 9. 3. 1993 je neurčité, bylo vydáno bez právního podkladu a trpí takovými formálními nedostatky, které je činí nicotným; nicotná jsou rovněž všechna rozhodnutí, která na toto rozhodnutí obsahově navazují. Krajský soud bez jakéhokoli bližšího odůvodnění došel také k závěru, že rozhodnutím ze dne 10. 2. 2003 byla honitba uvedena do souladu s novou úpravou, ačkoli toto rozhodnutí jen zařadilo honitbu do jakostních tříd a další nedostatky uznání honitby podle tohoto ustanovení však zhojeny nebyly.

Stěžovatel také nesouhlasil se závěry krajského soudu, že se s obsahem rozhodnutí ze dne 9. 3. 1993 seznámil nejpozději 1. 11. 1993, což lze považovat za okamžik jeho oznámení. Krajský soud pominul § 51 správního řádu z roku 1967, podle něhož se rozhodnutí oznamuje účastníkovi doručením jeho písemného vyhotovení. Ze spisu je přitom patrné, že předmětné rozhodnutí nebylo stěžovateli doručeno, a tedy nebylo způsobilé vyvolat právní následky, které s jeho doručením zákon spojuje (nabytí právní moci a běh lhůt k podání opravných prostředků). Není tedy zřejmé, z jakého ustanovení krajský soud dovodil, že pro přezkum rozhodnutí z 9. 3. 1993 již stěžovateli uplynuly všechny lhůty pro užití řádných či mimořádných opravných prostředků.

Nejvyšší správní soud uvedl, že napadený rozsudek splňuje kritéria přezkoumatelnosti. Z jeho odůvodnění je zřejmé, z jakých ustanovení krajský soud vycházel i jakými úvahami byl při svém rozhodování veden. Vyplývá z něj, že žalobu zamítl proto, že z rozhodnutí ze dne 9. 3. 1993 seznal, že součást honitby Sidonie – Cigán tvoří i sporný pozemek p. č. 2883/3 a že vymezení této honitby odpovídá požadavkům nového zákona o myslivosti, protože citované rozhodnutí bylo doplněno o předepsané náležitosti rozhodnutím ze dne 10. 2. 2003. Vzhledem k tomu, že obě zmíněná rozhodnutí nebyla předmětem přezkumu v této věci, považoval za bezpředmětné zabývat se tím, zda byla vydána v souladu se zákonem; nadto lhůty pro jejich přezkum ve správním i soudním řízení již uplynuly. Zohlednil rovněž fakt, že stěžovatel stav nastolený rozhodnutím ze dne 9. 3. 1993 dlouhodobě akceptoval, což dovodil z dohody o přenechání práva využití pozemků k výkonu myslivosti ze dne 1. 11. 1993. Uzavřením této dohody s osobou zúčastněnou na řízení dne 1. 11. 1993 se od tohoto dne tak stěžovateli počala odvíjet lhůta pro podání řádných či mimořádných opravných prostředků, ale ty stěžovatel evidentně nevyužil.

Nejvyšší správní soud konstatoval, že krajský soud správně uvedl, že předmětem tohoto soudního přezkumu je rozhodnutí vydané v řízení o určení právního vztahu, nikoli rozhodnutí o uznání honitby ze dne 9. 3. 1993, ani jeho doplňující rozhodnutí ze dne 10. 2. 2003. Z toho důvodu nelze v nynějším řízení zkoumat, zda obě posledně zmíněná rozhodnutí dostojí všem zákonným požadavkům, či zda správní orgány shromáždily dostatečné podklady pro jejich vydání.

Nejvyšší správní soud shledal, že kasační stížnost není důvodná a proto rozsudkem zamítl.

Právní věta

Řízení o určení právního vztahu a rozhodnutí vydané v jeho rámci nemůže sloužit ke zpochybnění jiných pravomocných správních rozhodnutí.

Nejsou-li pravomocná správní rozhodnutí odklizena cestou mimořádného opravného prostředku, nápravného prostředku dozorčího práva či správním soudem, je u nich presumována jejich zákonnost i závaznost.

Na újmu ostatních účastníků řízení nelze zvrátit právní moc rozhodnutí jen proto, že některému (opomenutému) účastníkovi nebylo rozhodnutí řádně formálně oznámeno (§ 51 správního řádu z roku 1967), jestliže přitom takový účastník obsah rozhodnutí znal.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27.10.202021, sp. zn. 3 As 327/2019 - 57

Žalobce B. Š. požádal městský úřad Kutná Hora o zahájení řízení o vydání rozhodnutí podle § 142 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, že na cestě se nachází veřejně přístupná účelová komunikace, a o odstranění pevné překážky (závory) z cesty podle § 29 odst. 3 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích. V žádosti uvedl, že cesta je jediným možným přístupem sloužícím k odvozu dřeva z oficiální skládky dřeva. Cestu, podle žalobce, zcela běžně užívaly i další subjekty, včetně odvozních souprav různých dopravních společností a pilařských závodů jezdících pro dřevní hmotu z žalobcových lesů, či lesů ve vlastnictví společnosti Lesy České republiky, s. p. Automobily tudy jezdila zejména státní správa lesů, těžaři a jiní pracovníci v lesnictví (pro sázení stromků, prořezávky), ale i houbaři. Dále se žalobce vyjádřil k naplnění znaků existence veřejně přístupné účelové komunikace s odkazy na judikaturu správních soudů. Žalobce mimo jiné navrhl provedení výslechu čtyř svědků.

Poté následovalo ústní jednání spojené s ohledáním na místě, při němž žalobce předložil znalecký posudek zabývající se možnostmi odvozu dříví ze skládky.

Městský úřad prvostupňovým rozhodnutím zamítl žádost žalobce s odůvodněním, že nebyly splněny všechny znaky veřejně přístupné účelové komunikace. Shledal, že cesta je v terénu patrná a že plní účel podle § 7 zákona o pozemních komunikacích. Ze znaleckého posudku vyplývá, že cesta rovněž plní nutnou komunikační potřebu žalobce, neboť k ní neexistuje použitelná náhrada. Naopak konstatoval absenci souhlasu vlastníka s jejím obecným užíváním, neboť cesta neslouží veřejnosti, nýbrž jen vlastníkům přilehlých lesních pozemků. Jelikož městský úřad zjistil, že se na cestě nenachází veřejně přístupná účelová komunikace, nevyhověl ani žádosti žalobce o odstranění pevné překážky.

Žalobce podal proti prvostupňovému rozhodnutí odvolání ke Krajskému úřadu Středočeského kraje, v němž argumentoval obdobně jako v žalobě, tj. rozporoval názor městského úřadu, že nebyl dán souhlas s obecným užíváním cesty, dále namítal, že bez vysvětlení neprovedl navržený důkaz výslechem čtyř svědků a postupoval v rozporu s judikaturou.

Žalovaný - Krajský úřad Středočeského kraje svým rozhodnutím zamítl žalobcovo odvolání a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. V odůvodnění mimo jiné uvedl, že městský úřad se v prvostupňovém rozhodnutí zabýval otázkou, zda lesní pozemek k plnění funkcí lesa naplňuje všechny zákonem a judikaturou stanovené znaky veřejně přístupné účelové komunikace. V řízení se neprokázalo, že by cesta byla využívána v režimu obecného užívání, tedy neomezeným okruhem uživatelů. Žalobce ani žádný jiný účastník neprokázal, že by cestu užívala veřejnost, ani to, že by v minulosti sloužila jako veřejně přístupná účelová komunikace. Cesta vznikla za účelem obsluhy lesních pozemků a pro obhospodařování lesa a takto je po celou dobu využívána. Neprokázalo se, že by veřejnost měla zájem na jejím užívání, nepotvrdila to ani obec Čestín, která hájí veřejné zájmy na svém katastrálním území.

Žalobce se žalobou podanou ke Krajskému soudu v Praze domáhal zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení.

Žaloba

Žalobce uvedl, že je vlastníkem pozemků o celkové výměře přesahující 143 hektarů a pro hospodaření na těchto lesních pozemcích využíval od 90. let hlavní oficiální skládku dřeva. Dřevní hmota byla z této skládky po celou dobu jejího užívání odvážena vždy po pozemku ve vlastnictví osoby zúčastněné na řízení F. S. Podle žalobce není jiná možnost odvozu dřevní hmoty ze skládky prostřednictvím kamionů než přes pozemek ve vlastnictví osoby zúčastněné na řízení. Žalobce doplnil, že pozemek byl užíván i jeho právními předchůdci a že v užívání pozemku pokračoval poté, co jej právní předchůdce osoby zúčastněné na řízení získal v restituci, proti čemuž nikdo neprotestoval. Žalobce má za to, že cesta přes pozemek je veřejně přístupnou účelovou komunikací. V listopadu 2018 však byla na tuto cestu umístěna závora, načež žalobce od osoby zúčastněné na řízení zjistil, že mu přístup přes pozemek nebude umožněn. Žalobce proto podal žádost o vydání rozhodnutí o existenci veřejně přístupné účelové komunikace a o uložení povinnosti odstranit pevnou překážku.

Žalobce napadal pouze posouzení otázky souhlasu s užíváním cesty veřejností. Původní vlastník cesty, J. H., ani nynější vlastník nikdy žalobci nebránili v užívání cesty ani její správy pro účely hospodaření na jeho pozemcích. Tím, že byli pasivní, souhlasili s užíváním cesty veřejností, tj. kýmkoliv, což potvrzuje judikatura. Z judikatury správních soudů, podle žalobce plyne i to, že se u veřejně přístupné účelové komunikace nevyžaduje, aby byla užívána širokým okruhem uživatelů, či že by obec na jejím užíváním musela mít veřejný zájem.

Žalobce k prokázání skutečnosti, že lesní cesta je užívána veřejností, navrhl provedení důkazu výslechem svědků. Městský úřad odmítl výslechy provést zcela bez vysvětlení a žalovaný jen s odkazem na poměr navržených svědků k žalobci, čímž zatížili řízení vadou. Žalovaný vykládal pojem veřejnosti zcela svévolně a extenzivně. Z povahy obhospodařování lesa vyplývá, že lesní cestu využívá široký okruh osob naplňující pojem veřejnosti. Kromě nich tuto cestu využívají také další osoby jako turisté, houbaři apod., což dokládají fotografie pořízené fotopastí.

Správní orgány dále nesprávně vyhodnotily význam oplocení jeho obory ve vlastnictví žalobce. V místě, kde se žalobcovy pozemky napojují na cestu, se nachází brána o šíři 8 m, proti níž osoba zúčastněná na řízení v řízení o vydání územního rozhodnutí nic nenamítala. Z této skutečnosti lze dovodit konkludentní souhlas osoby zúčastněné na řízení s obecným užíváním lesní cesty.

Podle žalobce se žalovaný vůbec nezabýval jeho odvolací námitkou, že existence účelové komunikace v uzavřeném prostoru nemůže změnit charakter účelové komunikace před tímto prostorem, tj. cesty na pozemku osoby zúčastněné na řízení. Opomněl tedy, že úseky jedné pozemní komunikace mohou mít různý právní režim.

Vyjádření osoby zúčastněné na řízení

Osoba zúčastněná na řízení sdělila, že žalobce přerušil cestu tím, že vybudoval oplocení obory. Osoba zúčastněná na řízení umístila překážku na cestu až po tomto kroku žalobce. Dále odmítla, že žalobci svědčí nutná komunikační potřeba, neboť jeho pozemky jsou přístupné z opačné strany ve směru od Malé Skalice. Nutnost úpravy této příjezdové cesty pro průjezd lesní techniky není důvodem pro omezení vlastnického práva jiného vlastníka. Lesní cesta byla nabyta v restituci, proto nynějšího vlastníka neváže souhlas předchozího vlastníka s užíváním lesní cesty.

Krajský soud v Praze

Soud vyložil, že podle § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích je účelovou komunikací pozemní komunikace, která slouží ke spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí nebo ke spojení těchto nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi nebo k obhospodařování zemědělských a lesních pozemků. Příslušný silniční správní úřad obecního úřadu obce s rozšířenou působností může na žádost vlastníka účelové komunikace a po projednání s Policií České republiky upravit nebo omezit veřejný přístup na účelovou komunikaci, pokud je to nezbytně nutné k ochraně oprávněných zájmů tohoto vlastníka.

Soud předně konstatoval, že podle ustálené judikatury správních soudů vzniká veřejně přístupná účelová komunikace při současném naplnění čtyř znaků, jimiž jsou a) patrnost a stálost cesty v terénu, b) spojení pozemků s veřejnou komunikací, c) souhlas vlastníka s obecným užíváním účelové komunikace a d) nutná komunikační potřeba.

Předmětem sporu v posuzované věci bylo, zda byl u lesní cesty naplněn znak c), tj. souhlas vlastníka s obecným užíváním účelové komunikace, a tedy i to, zda žalovaný tuto otázku posoudil správně.

Soud uvedl, že k udělení konkludentního souhlasu postačuje pouhá nečinnost. Jestliže vlastník po dostatečně dlouhou dobu toleruje užívání svého pozemku veřejností k dopravním účelům a nic zjevného proti tomu nečiní, pak se má za to, že se vznikem veřejné cesty na svém pozemku souhlasí. Souhlas se vznikem účelové komunikace přechází z vlastníka na jeho právního nástupce. Výjimkou z pravidla o přechodu souhlasu je nabytí pozemku v restituci.

V dané věci bylo prokázáno, že právní předchůdce osoby zúčastněné na řízení získal spornou lesní cestu v restituci, přičemž po nabytí vlastnického práva nic proti užívání cesty jako dopravní cesty nečinil, svůj nesouhlas nedal aktivně najevo, čímž došlo ke konkludentnímu udělení souhlasu. Argumentaci osoby zúčastněné na řízení, podle které její právní předchůdce pozemek zrestituoval ve věku 75 let, a nemohl se tak detailně obeznámit s jejím stavem, nepovažoval soud za přesvědčivou. Bylo prokázáno, že právní předchůdce pozemek vlastnil od restituce až do roku 2013, což je podle soudu dostatečně dlouhá doba na to, aby zjistil stav pozemků ve svém vlastnictví.

Souhlas vlastníka je podle soudu znakem, u něhož je třeba také zkoumat okruh uživatelů cesty. Jestliže jde o blíže neurčený okruh osob (tj. veřejnost), které cestu užívají buď od nepaměti, nebo od určité doby, avšak bez aktivního odporu ze strany vlastníka (tedy s jeho tichým souhlasem), pak je daný znak naplněn.

Za veřejné užívání lze považovat např. dlouhodobý stav, kdy cestu vedoucí do lesa a umožňující i obhospodařovaní lesa užívá, vedle vlastníka či vlastníků předmětné nemovitosti, též anonymní masa nejrůznějších osob.

Stěžejní otázka pro účely dokazování v případě veřejného užívání cesty tedy podle soudu zní, kdo všechno předmětnou cestu užíval. Následně je nutné si odpovědět na otázku, zda zjištěný okruh uživatelů již tvoří veřejnost či nikoliv.

K tomu, aby bylo možné tento znak považovat za naplněný, je třeba posoudit, zda okruh osob, který pozemek s tichým souhlasem jeho vlastníka užíval, dosahuje charakteru veřejnosti či nikoliv. Soud přisvědčil žalobci v tom směru, že správní orgány se touto stěžejní otázkou nezabývaly dostatečně. Žalovaný sice úvahy městského úřadu částečně zkorigoval, ale sám se spokojil s prostým závěrem, že žalobce lesní cestu užíval jen při obhospodařování lesa a neprokázalo se, že ji využívala kromě žalobce i veřejnost.

K tomu soud uvedl, že žalobce již v řízení před městským úřadem navrhl výslech svědků, kteří mohli podpořit jeho argumentaci, že již sám okruh osob zajišťujících pro něj hospodaření v lese je natolik široký, že představuje veřejnost. Ovšem žalovaný se touto otázkou odmítl zabývat, přestože žalobce opakovaně navrhl vyslechnutí konkrétních svědků, kteří mohli osvětlit reálné užívání sporné cesty. Tito svědci mohli tedy nejen popsat, v jaké míře je cesta využívána zaměstnanci či subdodavateli žalobce, ale také třetími osobami, tj. běžnou veřejností.

Soud kriticky zhodnotil, že žalovaný odmítl provést výslech svědků jen s poukazem na možnou nevěrohodnost výpovědí kvůli vztahu svědků k žalobci (ať již příbuzenskému, zaměstnaneckému či smluvnímu). Jistě těmito skutečnostmi mohly být jejich výpovědi zabarvené ve prospěch žalobce. To je však otázkou hodnocení věrohodnosti výpovědí, k němuž lze přistoupit až po provedení výslechů. Nejprve je třeba jednotlivé svědky vyslechnout a až poté lze hodnotit věrohodnost jejich výpovědí. Soud uvedl, že správní orgány tak zcela rezignovaly na svou povinnost postupovat tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§ 3 správního řádu).

Soud tedy přisvědčil žalobci, že tím, že žalovaný odmítl provést výslech navržených svědků, zatížil řízení vadou, která mohla mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Tím současně zatížil napadené rozhodnutí vadou spočívající v tom, že napadené rozhodnutí nemá oporu ve zjištěném skutkovém stavu. Není z něj totiž vůbec zřejmé, na čem žalovaný založil závěr, že lesní cestu nevyužívá veřejnost, ale toliko žalobce k obhospodařování lesa, či proč samotné obhospodařování lesa větším množstvím (pro vlastníka cesty neurčitých) osob nenaplňuje obecné užívání.

Soud v této souvislosti konstatoval, že jeden z účelů, který zákon v § 7 odst. 1 vymezuje, je, že cesta slouží k obhospodařování zemědělských a lesních pozemků. Účelovou komunikací tedy může být i polní a lesní cesta. Proto soud žalovanému uložil, aby v dalším řízení dostatečně objasnil, jaký je (resp. byl) okruh osob, které v nynější věci spornou cestu užívaly a aby se zabýval také otázkou, zda se jedná o širší okruh osob než takový, kterému svědčí veřejnoprávní oprávnění k obecnému užívání dané cesty již na základě ustanovení lesního zákona.

Pokud by správní orgán dospěl k závěru, že osoba zúčastněná na řízení, resp. její právní předchůdce, trpěla obecné užívání širšímu okruhu osob (např. též motorizovaná veřejnost), budou znaky veřejně přístupné účelové komunikace naplněny. Pokud bude takto zjištěný okruh osob odpovídat okruhu oprávněných podle lesního zákona (tedy v zásadě pěší veřejnost, vozidla státní správy lesů a lesní doprava při těžbě a odvozu dřeva), nebude podle soudu žádný důvod, proč by měla být osoba zúčastněná na řízení omezena kromě lesního zákona i dalším veřejnoprávním institutem ve smyslu § 7 zákona o pozemních komunikacích, jehož rozsah by se v zásadě překrýval s veřejnoprávními omezeními vyplývajícími z lesního zákona. Skutečnost, že žalobce svůj pozemek oplotil a vytvořil na něm oboru, sama o sobě neznamená, že lesní cesta nemůže být veřejně přístupnou veřejnou komunikací, jelikož nebrání tomu, aby veřejnost využívala cestu směrem od obory.

Krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušil a věc se mu vrátil k dalšímu řízení.

Právní věta

Pokud správní orgán zjistí, že vlastník pozemku, resp. jeho právní předchůdce, trpěl obecné užívání širšímu okruhu osob (např. motorizovaná veřejnost), bude znak c) souhlas vlastníka s obecným užíváním účelové komunikace naplněn.

Pokud bude takto zjištěný okruh osob odpovídat okruhu oprávněných podle lesního zákona (pěší veřejnost, vozidla státní správy lesů a lesní doprava při těžbě a odvozu dřeva), nebude žádný důvod, proč by měl být vlastník pozemku omezen kromě lesního zákona i dalším veřejnoprávním institutem ve smyslu § 7 zákona o pozemních komunikacích, jehož rozsah by se v zásadě překrýval s veřejnoprávními omezeními vyplývajícími z lesního zákona.

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 01.12.2021, č.j. 55 A 101/2019-100

Žalobci  a) Ing. B. P., b) O. P. jako majitelé rodinného domu se zahradou vedli spor s městem Chlumec nad Cidlinou kvůli zcela extrémnímu rušení svého vlastnického práva k pozemkům  a nemovitosti. Ke zmíněnému rušení docházelo zejména extrémním spadem listí, větví a nažek ze stromů ve vlastnictví města na pozemek žalobců, jakož i významnými převisy větví předmětných stromů nad pozemek žalobců. Kromě nutnosti zvýšené péče o jejich zahradu upozornili žalobci na excesivní zanášení filtračního systému jejich bazénu spadem z předmětných stromů, a též na časté zanesení okapů zahradního domku i rodinného domu zmíněným spadem.

Město Chlumec nad Cidlinou na spor reagovalo podáním žádosti na městský úřad o povolení pokácení předmětných stromů.

Městský úřad (MÚ) však požadované kácení nepovolil. Proti jeho rozhodnutí podalo město Chlumec nad Cidlinou odvolání ke Krajskému úřadu Královéhradeckého kraje. Ten rozhodnutí městského úřadu zrušil a věc mu vrátil k novému projednání.

Na základě znaleckých posudků vydal městský úřad prvoinstanční rozhodnutí, jímž nepovolil, podle § 8 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, kácení 8 ks dřevin, které svou velikostí překračovaly hodnotu podle § 3 vyhlášky č. 189/2013 Sb., o ochraně dřevin a povolování jejich kácení.

Dodatečně také obdržel odborné stanovisko Agentury ochrany přírody a krajiny ČR (dále jen „AOPK“), kde byl stav předmětných stromů hodnocen jako dobrý až zhoršený, s výbornou vitalitou. Dále bylo ve vyjádření konstatováno, že předmětné stromy plní estetickou a ekologickou funkci, a zároveň za běžných povětrnostních podmínek neohrožují své okolí. Podle AOPK postačí v korunách předmětných stromů realizovat pravidelnou údržbu a důvody k realizaci redukčního řezu nebyly shledány.

Žalobci a) Ing. B. P., b) O. P. se žalobou ke Krajskému soudu v Hradci Králové domáhali zrušení rozhodnutí žalovaného - Krajského úřadu Královéhradeckého kraje, který zamítl jejich odvolání, stejně jako odvolání osoby zúčastněné na nařízení, města Chlumec nad Cidlinou.

Žaloba

Žalobci uvedli následující důvody, pro které je podle nich napadené rozhodnutí nezákonné. Napadené rozhodnutí, stejně jako rozhodnutí prvoinstanční, je podle žalobců založeno na nesprávném a nedostatečném posouzení relevantních skutkových otázek podstatných pro rozhodnutí ve věci. Správní orgány neprovedly test proporcionality soukromých a veřejných zájmů a bez dalšího upřednostnily veřejný zájem nad zájmem žalobců.

Podle žalobců byl navíc výrok napadeného rozhodnutí nepřezkoumatelný, neboť žalovaný nevypořádal řadu argumentů žalobců svědčících pro povolení kácení předmětných stromů a řadu svých dalších závěrů nijak nezdůvodnil. Žalovaný měl též podle žalobců pochybit tím, že nekriticky převzal veškeré závěry znaleckého posudku č. 196/20 ze dne 9. 10. 2020 zpracovaného Ing. P. B., Ph. D., aniž by provedl vlastní správní uvážení a zohlednil další podklady. Znalec při tvorbě zmíněného posudku navíc přehlížel zcela excesivní rušení vlastnického práva žalobců k jejich pozemku.

Kromě nutnosti zvýšené péče o jejich zahradu upozornili žalobci na excesivní zanášení filtračního systému jejich bazénu spadem z předmětných stromů, a též na časté zanesení okapů zahradního domku i rodinného domu zmíněným spadem. Okapy mohou přetékat a voda z nich může zatékat do fasády domu. Dlouhodobé zatékání do fasády si navíc může vynutit její celkovou rekonstrukci, či výměnu. V souvislosti s prováděním odklízecích prací spadu z předmětných stromů žalobci připomněli, že jsou již důchodového věku. Uvedené argumenty žalobci uvedli ve správním řízení před oběma správními orgány, ty se s nimi ve svých rozhodnutích však nevypořádaly.

Žalobci dále uvedli, že k jejich argumentaci žalovaný konstatoval, že závažným důvodem potřebným k povolení kácení dřevin může být nadměrné zastínění domu, poškození stavby kořeny či větvemi, nebo umístění nové stavby. Nemohou jimi však být běžné projevy vývoje a růstu dřevin, spočívající např. v opadávání listů, plodů či jehličí. Uvedený závěr však žalobci považují za vnitřně rozporný, jelikož není zřejmé, proč imise v podobě stínění důvodem pro povolení kácení mohou být a imise v podobě spadu listí, nažek a větví už nikoli.

Žalobci také nesouhlasili se závěrem žalovaného, že citlivě a odborně provedeným řezem lze snížit míru opadu listí na pozemky žalobců, případně je možno dohodnout participaci vlastníka předmětných stromů, tj. města Chlumec nad Cidlinou, na odklízení spadu, jelikož město již tento úklid provádí na svých pozemcích v bezprostředním sousedství. Závěr o možném provedení řezu, který by měl za následek snížení imisí z předmětných stromů, podle žalobců odporuje znaleckým posudkům.

Žalobci též opakovaně namítali absenci porovnání veřejného zájmu na zachování předmětných stromů a důvodů pro povolení jejich skácení, přičemž uvedené porovnání považují v projednávané věci za klíčové. K uvedenému žalobci uzavřeli, že veřejný zájem na zachování předmětných stromů nemůže převážit nad zájmem jejich a dalších sousedů, na nerušeném výkonu jejich vlastnických práv.

Krajský soud

Krajský soud v daném případě neshledal, že by žalobou napadené rozhodnutí trpělo vadami zakládajícími jeho nepřezkoumatelnost. Důvody, které správní orgány vedly k jejich závěrům, jsou z odůvodnění napadeného rozhodnutí seznatelné. Správní orgány vylíčily konkrétní skutkové okolnosti, o něž svá rozhodnutí opřely, uvedly úvahy, kterými se řídily, a popsaly závěry, ke kterým na základě těchto úvah dospěly.

K námitce žalobců týkající se nesprávného a nedostatečného posouzení skutkových otázek krajský soud ve shodě s žalovaným připomíná, že pro povolení kácení vzrostlých dřevin musí být dány závažné důvody, jak stanoví § 8 odst. 1 ZOPK. Stejně tak musí být ve správním řízení zhodnocen funkční a estetický význam dřevin, jejichž pokácení má být povoleno.

Důvodem, pro který by podle žalobců mělo být povoleno pokácení předmětných stromů, je zejména množství listí, nažek a větví padajících z předmětných stromů na zahradu žalobců, které narušuje vlastnická práva žalobců, jelikož jim výrazně komplikuje užívání zmíněné zahrady. V této souvislosti krajský soud připomíná, že správní orgány tvrzení žalobců o existenci zmíněného spadu nerozporovaly, avšak poukázaly na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 9. 2011, č. j. 5 As 22/2011-100, podle kterého nejsou běžné projevy vývoje a růstu dřevin, spočívající např. v opadávání listů, plodů či jehličí, závažným důvodem pro povolování kácení dřevin.

Podle názoru krajského soudu nelze závažné důvody pro povolení pokácení stromu spatřovat v každé skutečnosti, kterou se existence takového stromu dotýká některé z dotčených osob. Takovému závěru totiž neodpovídá použití slova „závažné“. Má-li být kácení dřevin povolováno pouze a právě ze „závažných“ důvodů, je nutno uzavřít, že takovými důvody mohou být pouze průvodní jevy existence dřevin, jejichž negativní dopady nelze odstranit jiným způsobem, než právě pokácením příslušných dřevin.

Krajský soud uzavřel, že správní orgány se zabývaly soukromoprávními zájmy žalobců, jelikož poukázaly na možné řešení jimi nastíněného problému, přičemž by toto řešení při své důsledné aplikaci odstranilo žalobci namítaný obtěžující stav. Na základě výše uvedeného tak lze jednoznačně uzavřít, že důvody podle žalobců svědčící povolení pokácení předmětných stromů lze účinně eliminovat dostupnými prostředky nebo postupy jinak, než pokácením předmětných stromů.

K namítané nutnosti zvýšené péče o zahradu žalobců krajský soud pouze odkázal na argumentaci učiněnou již správními orgány. Negativních průvodních jevů existence předmětných stromů se má jejich vlastník podle rozhodnutí soudu v občansko-právním řízení zdržet, přičemž nebude-li možné po něm adekvátní preventivní opatření spravedlivě požadovat, postačí, odstraní-li vzniklé následky. Tento závěr se týká nejen zahrady žalobců, ale i jejich dalších dotčených nemovitostí.

Podle soudu správní orgány tak dostatečně zjistily skutečný stav věci důležitý pro rozhodnutí a tento následně dostatečně posoudily.

Krajský soud proto žalobu jako nedůvodnou zamítl v souladu s ustanovením § 78 odst. 7 s. ř. s.

Právní věta

Ochrana dřevin podle § 8 zák. o ochraně přírody a krajiny, jakožto veřejnoprávní úprava, není dotčena soukromoprávní úpravou, tedy např. § 1017 obč. zák. Správní orgány nejsou vázány normami soukromého práva a není tudíž jejich povinností k těmto normám přihlížet. Proto námitka žalobců poukazující na nezohlednění ustanovení § 1012, § 1013 a § 1016 o. z., která zakazují nad míru přiměřenou místním poměrům zasahovat do vlastnického práva souseda vyjmenovanými způsoby, není důvodná.

Povolení ke kácení dřevin lze vydat ze závažných důvodů po vyhodnocení funkčního a estetického významu dřevin. Orgán ochrany přírody je povinen hájit veřejný zájem na ochraně přírody a krajiny, na ochraně dřevin. Protože zákon nikde nevymezuje pojem "závažné důvody", navíc se jedná o tzv. neurčitý právní pojem, nelze obecně stanovit, co jsou pro účely § 8 odst. 1 "závažné důvody". Orgán ochrany přírody je povinen posuzovat ad hoc případ od případu. Nesmí toto provádět formálně, ale musí využívat znalecké posudky, odbornou dokumentaci, může provést místní šetření apod. Obecně lze říci, že jako závažný důvod by měl být posuzován pouze případ, kdy nelze zamýšleného cíle dosáhnout jinak, než pokácením dřeviny.

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27.10.2021, sp. zn. 30 A 7/2021