Vyhlášení zvláště chráněného území a ochranného pásma přírodní památky – uplatnění žalobních námitek
V dané věci se jednalo o spor, jehož předmětem byl záměr vyhlásit zvláště chráněné území - přírodní památku. Mezi dotčenými pozemky, které měly tvořit přírodní památku byl i pozemek s lesním porostem. Vlastnice dotčených pozemků, které měly spadat do zvláště chráněného území, se proti záměru správního orgánu prvního stupně nejprve odvolala k Ministerstvu životního prostředí (MŽP), ale to odvolání zamítlo a potvrdilo rozhodnutí prvostupňového orgánu.
Spor dále pokračoval podáním žaloby proti rozhodnutí MŽP u Městského soudu v Praze. Žalobkyně vznesla námitky proti návrhu na vyhlášení přírodní památky, ve kterých vyjádřila své negativní stanovisko. Návrh na vyhlášení přírodní památky považovala žalobkyně za nadbytečný, neboť podle jejího názoru byla stávající ochrana přírody dostatečná. Žalobkyně uvedla, že její les neposkytuje žádnou ochranu pro stepní a suchomilná společenstva s navázanými druhy stepní fauny. Dále uváděla, že pozemek je určený pro plnění funkcí lesa. Soud se však s jejími námitkami neztotožnil a přiklonil se ke stanovisku MŽP ohledně výjimečnosti flory a fauny dané přírodní oblasti.
Soud uznal argumenty správních orgánů hovořící pro potřebu ochrany zmiňovaného území, žalobní námitky shledal jako nedůvodné a žalobu proto zamítl.
Právní věta:
Při vzniku záměru vyhlásit zvláště chráněné území nemají správní orgány povinnost informovat o tomto záměru vlastníky pozemků. Právo vlastníka pozemků není tímto postupem orgánu ochrany přírody dotčeno, protože vlastník pozemku má možnost podat námitky proti návrhu na vyhlášení zvláště chráněného území poté, co je mu návrh doručen.
Vlastník dotčeného pozemku může uplatnit námitky jen proti takovému navrženému postupu nebo rozsahu ochrany, jímž by byl dotčen ve výkonu svých práv a povinností. Za takové námitky se považují námitky směřující proti samotnému záměru, proti navržené kategorii zvláště chráněného území, proti navrženým ochranným podmínkám a proti územnímu vymezení zvláště chráněného území.
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14.01.2015, sp. zn. 11 A 367/2011
Ve sporné věci se jednalo o určení vlastnictví k lesnímu pozemku, který žalobce zdědil po zůstavitelých v roce 1969, vlastnické právo nikdy nepozbyl a jako vlastník byl zapsán v katastru nemovitostí. Lesní pozemek obhospodařovala tehdejší Správa veřejné zeleně Praha a dne 23.03. 1992 rozhodla na základě žádosti vlastníka o navrácení pozemku do jeho užívání.
Do věci zasáhlo Ministerstvo financí, které ve svém rozhodnutí podle zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z vlastnictví České republiky do vlastnictví obcí nesprávně uvedlo parcelu s předmětným lesním pozemkem do seznamu nemovitostí převáděných na rozpočtovou organizaci Správa veřejné zeleně Praha. Z tohoto důvodu vznikl v katastru nemovitostí duplicitní zápis vlastnictví k témuž pozemku. Jednalo se o omyl, protože MF v rozhodnutí uvádělo, že předmětem přechodu mohou být jen věci ve vlastnictví České republiky, k nimž příslušelo právo hospodaření rozpočtovým organizacím. Žalobce (vlastník) se obrátil na soud bez zbytečného odkladu poté, co byl katastrálním úřadem vyrozuměn o duplicitním zápisu vlastnictví, který žalovaný (hlavní město Praha) odmítl narovnat dohodou účastníků.
Spor řešil Obvodní soud pro Prahu 5 a po odvolání Městský soud v Praze, který potvrdil rozsudek obvodního soudu, jímž bylo určeno, že žalobce je vlastníkem lesního pozemku. Městský soud vyšel ze skutečnosti, že předmětný pozemek nebyl ve vlastnictví státu, a tak nemohlo vlastnictví k němu přejít na žalovaného ani podle zákona č. 172/1991 Sb. a žalovaný jej nenabyl ani vydržením.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Zpochybnil závěr odvolacího soudu, že vlastnické právo k předmětnému pozemku nenabyl vydržením. Namítal, že na jeho dobrou víru, že mu pozemek patří, lze usuzovat jak z rozhodnutí Ministerstva financí z roku 1992 o přechodu vlastnictví, tak i z okolností, že na jeho podkladě byl jako vlastník zapsán v katastru nemovitostí. Nejvyšší soud konstatoval, že posouzení tohoto, je-li držitel v dobré víře či nikoliv, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka.
Při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří.
Nejvyšší soud vyšel z faktu, že žalovaný (hlavní město Praha) již pozemek neobhospodařoval a fakticky jej neovládal (a to ani prostřednictvím jiné osoby), neměl jej v držbě, a tak jej z tohoto důvodu nemohl nabýt ani originárně vydržením. Dovolání odmítl jako nepřípustné, aniž by nařizoval jednání.
Právní věta:
K nabytí vlastnického práva vydržením dochází pouze v důsledku kvalifikované držby věci, vykonávané po zákonem stanovenou dobu, jež je v případě nemovitostí desetiletá. Základní podmínkou vydržení je držba věci, a to držba oprávněná. Pro vznik držby je nezbytné splnění dvou předpokladů: vůle s věcí nakládat jako s vlastní (držební vůle) a faktické ovládání věci. Fakticky věc ovládá ten, kdo podle obecných názorů a zkušeností vykonává tzv. právní panství nad věcí. Držitelem je i ten, kdo vykonává držbu prostřednictvím jiné osoby (prostřednictvím detentora) a držby se lze uchopit též její tradicí.
Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 10.04.2012, sp. zn. 28 Cdo 4543/2011
V souzené věci se jednalo o spor mezi Římskokatolickou farností – prelatury Český Krumlov proti 1. žalovanému ČR - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, 2. žalovanému městu trhové Sviny a 3. žalovanému městysu Besednice, o určení vlastnického práva k lesním pozemkům původně náležejícím církvi.
Dotčené pozemky byly odňaty církvi podle zákona č. 142/1947 Sb. o revisi první pozemkové reformy a přiděleny do vlastnictví Lesního družstva Trhové Sviny a Besednice pod podmínkou, že uvedené obce, jež společně spravovaly svůj lesní majetek na základě úmluvy z ledna 1938, toto družstvo založí a vstoupí do něj se vším dosavadním lesním jměním.
Obce potvrdily převzetí nemovitostí dne 16.12.1949 a lesní družstvo bylo založeno dodatečně až v červnu 1950. Po zániku lesních družstev v 60. letech byl majetek převzat státem a posléze po roce 1989 v souladu s § 2a i § 2b zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, přešel do rovnodílného spoluvlastnictví zmíněných obcí, které se tímto staly jeho vlastníkem.
Okresní soud žalobu Římskokatolické farnosti o určení vlastnictví zamítl a krajský soud rozsudek prvního stupně potvrdil. Římskokatolická farnost podala proti rozhodnutí krajského soudu dovolání k Nejvyššímu soudu. Ten se ztotožnil se závěry nižších soudů a dřívější judikaturou Nejvyššího soudu s tím, že na obce mohly přejít v souladu s § 2a zákona č. 172/1991 Sb., i pozemky, jež měly být podle původního záměru přiděleny lesnímu družstvu, které ovšem řádně nevzniklo.
Nejvyšší soud konstatoval, že v dovolání nastolené otázky byly odvolacím soudem vyřešeny v souladu s ustálenou judikaturou, od níž není důvodu se odchylovat a dovolání žalobkyně odmítl pro nepřípustnost.
Právní věta:
Jestliže byl judikaturou dovozen přechod majetku na obce na základě § 2a zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, v případech, v nichž lesní družstvo vůbec nevzniklo, tím spíše je třeba umožnit přechod lesního majetku tam, kde lesní družstvo tvořené obcemi, jimž byl dotčený majetek přídělovým orgánem pod podmínkou založení této korporace předán, vzniklo dodatečně. Převzetí pozemků obcemi pak tedy není aktem svémocného uchopení se držby, nýbrž řádnou realizací procesu přídělu.
Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 01.08.2017, sp. zn. 28 Cdo 794/2017
Níže uvedené rozhodnutí soudu je z oblasti občanskoprávní a věnuje se problematice stavby oplocení přímo na hranici pozemku. I když se judikát přímo netýká lesního hospodářství, může být pro něj inspirativní a využitelný.
V níže uvedeném případě Krajský soud v Praze řešil žalobu, kterou se žalobce domáhal odstranění plotu, který byl vybudován přímo na vlastnické hranici pozemku a tuto kopíroval. Žalobce argumentoval požadavkem dodržení bezpečnostního odstupu od hranice pozemku, kdy by mohlo dojít k jeho sesunutí do příjezdové komunikace.
Soud přezkoumal správní spis, kdy bylo zjištěno, že žalobce neměl při vytyčování plotu geodetem námitek. Dále přezkoumal technickou dokumentaci nově zbudovaného plotu, kdy došel k závěru, že sloupky plotu jsou zabetonovány v dostatečné zámrazové hloubce a jeho zborcení, dle projetové dokumentace, nemůže nastat. Správní orgán vycházel z projektové dokumentace ověřené autorizovaným inženýrem pro pozemní stavby, který je za odbornou úroveň odpovědný, takže v rozsahu jeho autorizace nebyl správní orgán oprávněn odbornou úroveň zpracování přezkoumávat.
Soud v odůvodnění rozsudku konstatoval, že v případě, kdy je plot umístěn na hranici parcel, tak tento stav nelze chápat jako protiprávní a nejedná se o neoprávněný zásah do sousedova pozemku. Je běžné, že hranice parcel představuje podélnou osu stavby a fakticky polovina průměru sloupků, jejich betonových patek a podezdívky je na sousedním pozemku a druhá na pozemku stavebníka. To je přirozená vlastnost plotů, jež fungují jako rozhrady.
Žaloba byla soudem zamítnuta, kdy nebyl zjištěn neoprávněný zásah do práva žalobce.
Právní věta:
Podle občanského práva je plot rozhradou. Pokud je vybudován přímo na hranici pozemku nelze tento stav chápat jako protiprávní. Rozhrada může být umístěna přímo na vlastnické hranici a je běžné, že ji kopíruje. Existence rozhrady je z dlouhodobého hlediska zájmem obou vlastníků oddělovaných pozemků a je proto spravedlivé, aby bylo možné rozhradu umístit přímo na hranici pozemku.
V dané věci se jednalo o žalobu proti správnímu rozhodnutí České inspekce životního prostředí, kterým byla uložena peněžitá sankce z důvodu protiprávního zásahu do významného krajinného prvku.
Podle § 3 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, jsou významným krajinnými prvky lesy, rašeliniště, vodní toky, rybníky, jezera a údolí nivy.
Fyzické osobě při výkonu podnikatelské činnosti byla uložena pokuta za provedení zásahu do významného krajinného prvku, konkrétně v údolí nivy řeky Mže (zásah do přirozeného vývoje zvláště chráněných živočichů), bez souhlasu orgánu přírody a krajiny. Ve správním rozhodnutí však nebyla zdůvodněna škodlivost, kdy správní orgán pouze uvedl, že zásahy je nutno považovat za škodlivé.
V souladu s ustanovením § 88 odst. 1 písm. i) zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, uloží správní orgán pokutu fyzické osobě při výkonu podnikatelské činnosti, která se dopustí protiprávního jednání tím, že provádí škodlivý zásah do významného krajinného prvku bez souhlasu orgánu ochrany přírody.
Soud rozhodnutí správního orgánu zrušil a věc vrátil zpět k dalšímu řízení, s poukazem, že škodlivost musí být prokázána a ve správním rozhodnutí odůvodněna.
Právní věta:
Je-li uložena správní sankce za protiprávní jednání spočívající v provedení škodlivého zásahu do významného krajinného prvku, musí správní orgán škodlivost provedeného zásahu dostatečně prokázat a ve správním rozhodnutí ji řádně odůvodnit.
Níže uvedené rozhodnutí soudu je z oblasti restitučního zákonodárství a má přímou souvislost s restitucemi církevních lesních pozemků.
Jádrem sporu byly pozemky, které byly historickým majetkem církve a po roce 1948 byly znárodněny státem. Nicméně, po roce 1989 nedošlo k jejich navrácení původnímu majiteli, tj. církevní organizaci, ale v roce 2010 byly pozemky odprodány jiné (třetí) osobě.
Ve věci byla církevní organizací podána žaloba, která se opírala o ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. Podle tohoto ustanovení zákona měly být pozemky „blokovány“ ve prospěch církví a v budoucnu mělo dojít k jejich následné restituci původními majiteli. Okresní soud v Bruntále na základě podané žaloby konstatoval neplatnost kupní smlouvy a určil, že vlastníkem pozemku je a nadále zůstává Česká republika.
Na základě podaného odvolání věc řešil Krajský soud v Ostravě, který potvrdil rozhodnutí okresního soudu. Tento uvedl, že rozhodnutí okresního soudu bylo věcně správné, protože se jednalo o historický majetek církve a je nutné tento majetek zachovat, pro stále odkládané vypořádání s církvemi.
Ve věci bylo podáno dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. Tento se ztotožnil s uvedenými závěry nižších soudů. Podle něj by realizace prodeje pozemků, které jsou určeny k pozdějším restitucím ve prospěch původních vlastníků, způsobila vyloučení restitucí těchto majetků původními (historickými) majiteli - církvemi.
Právní věta:
Z důvodu umožnění restitucí původního majetku církevními organizacemi, je třeba upřednostnit zachování původního majetku ve vlastnictví státu, před jejich prodejem třetím osobám. Má-li být dříve provedený odprodej třetím osobám zachován platným, musí tomu svědčit mimořádné okolnosti.
Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 01.06.2017, sp. zn. 28 Cdo 5476/2016