Spor vznikl v době, kdy nebylo vyřešeno vlastnictví k lesnímu pozemku. Jednalo se o sporné vlastnictví, které bylo určeno soudem prvního stupně v roce 1998, ale bylo datováno od právní moci rozhodnutí vydaného týmž soudem 28.02.1995. Žalovaný v roce 1998, ještě dříve, než bylo pravomocně určeno vlastnické právo k pozemkům, vytěžil část lesního porostu a prodejem dřevní hmoty získal částku nejméně 82.900 Kč. Poté osázel pozemek borovicemi určenými na vánoční stromky a hodnota takto založené plantáže podle předloženého posudku činila 133.280,- Kč.

 Vlastníkem pozemku se však stala druhá osoba, která podala žalobu na vyplacení částky 82.900 Kč, protože se prodejem dřeva žalovaný na její úkor bezdůvodně obohatil. Žalovaný naopak poukazoval, že osázením pozemku v hodnotě sazenic 133.280,- Kč vzniklo bezdůvodné obohacení žalobkyni. Z těchto skutečností soud prvního stupně dovodil, že na obou stranách došlo k bezdůvodnému obohacení a rozhodl, že účastníci sporu si mají vzájemné pohledávky započítat. Žalobkyně se proti rozhodnutí soudu prvního stupně odvolala ke krajskému soudu, ale ten se ztotožnil se závěry okresního soudu a jeho rozhodnutí potvrdil.

Žalobkyně proti rozhodnutí krajského soudu podala dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. Nesouhlasila s výpočtem částky 133.280,- Kč za bezdůvodné obohacení (částka byla stanovena vynásobením počtu stromků a jejich cenou) a zároveň podala námitku promlčení pohledávky žalovaného, protože ji vlastnictví bylo soudem potvrzeno (deklarováno) od února 1995.

Nejvyšší soud konstatoval, že nižší soudy nesprávně stanovily výši bezdůvodného obohacení, když za základ výpočtu byly vzaty náklady vynaložené na vysázení stromků na pozemku žalobkyně, nikoliv rozdíl ceny lesního pozemku před osázením a po něm. Dále uvedl, že odvolací soud se měl zabývat i námitkou promlčení.

Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Právní věta: Stromy lesa lze považovat za tzv. přirozené plody lesního pozemku. Z hlediska vlastnictví je nutné rozlišovat mezi plody neoddělenými a oddělenými. Neoddělené plody (stojící stromy) nejsou samostatnými věcmi, nýbrž součástí pozemku jako věci hlavní a jako takové jsou vlastnictvím vlastníka věci hlavní. Sazenice stromů se vysazením na pozemek stávají jeho součástí, a tudíž vlastnictvím vlastníka pozemku.

To platí i v případě, že vlastníkem sazenic byla původně osoba od vlastníka pozemku odlišná.  V tomto případě na straně vlastníka vzniká bezdůvodné obohacení, které je povinen vydat. Vzhledem k tomu, že vydání sazenic není dost dobře možné, je proto namístě poskytnutí peněžité náhrady. Náhrada se neposkytuje ve výši hodnoty sazenic, (které přestaly být samostatnými věcmi), nýbrž ve výši zhodnocení pozemku v důsledku jejich vysazení.

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 16.08.2005, sp. zn. 33 Odo 879/2005

V daném případě se jednalo o spor mezi majitelem lesa a obcí, po které majitel lesa požadoval výjimku, tj. umožnění přejezdu vozidel po místní komunikaci, jejichž hmotnost přesahuje 8 tun.

Žalobce se po obci domáhal používání veřejné komunikace, která byla napojena na lesní cestní síť, a tuto chtěl použít pro vyvážení dlouhého dřeva se zatížením všech souprav o hmotnosti až 24 tun. Na předmětné komunikaci se však nacházela dopravní značka zakazující vjezd vozidel, jejichž okamžitá hmotnost přesahuje 8 tun.

Obec nesouhlasila s průjezdem takto zatížených vyvážecích souprav a nedala, jako vlastník komunikace, souhlas se zahájením řízení o povolení výjimky.

Vlastník lesa na podporu svých argumentů doložil vyjádření odborného lesního hospodáře, ve kterém se uvádělo, že neexistuje žádná jiná vhodná komunikace umožňují odvoz dlouhého dříví pomocí odvozních souprav.

Ve věci rozhodoval okresní a krajský soud, který žalobu vlastníka lesa zamítl s odůvodněním, že les lze obhospodařovat i bez pomoci těžké techniky. Ve věci bylo vlastníkem lesa podáno dovolání, ale toto bylo Nejvyšším soudem ČR odmítnuto, kdy soud poukázal na skutečnost, že pokud vlastník nemůže obhospodařovat les bez těžké techniky, nejedná se o omezení jeho vlastnického práva.   

Právní věta:
Les je možné obhospodařovat i bez těžké techniky. V případě, že neexistuje náhradní cesta, musí být vlastníkem lesa použity jiné přepravy dříví, z důvodu nenarušení stávající infrastruktury.

Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.11.2008, sp. zn. 22 Cdo 3429/2007

V daném případě se jednalo o spor o využívání lesní cesty, která částečně vedla po soukromém pozemku. Žalobci se domáhali zaplacení částky 140.400 Kč po společnosti, která cestu využívala k podnikatelským účelům. Případ byl řešen okresním a krajským soudem a po dovolání žalobců Nejvyšším soudem ČR. Podrobně se případem zabýval především krajský soud, který doplnil dokazování o další důkazy. Jednalo se v tomto případě o cestu vybudovanou podle projektové dokumentace v době, kdy byl pozemek ve vlastnictví státu a ke zbudování bylo vydáno stavební povolení.

Oba soudy, okresní i krajský, shodně konstatovaly, že lesní cesta má charakter účelové komunikace, neboť slouží ke spojení nemovitostí ve vlastnictví žalované společnosti s ostatními komunikacemi. Okresní soud žalobu zamítl a krajský soud jeho rozhodnutí potvrdil.

Po dovolání žalobců ve věci rozhodoval Nejvyšší soud ČR. Soud se zaměřil na právní otázku, zda lze na komunikace nacházející se na pozemcích, které jsou podle § 3 lesního zákona určeny k plnění funkcí lesa, aplikovat zákon o pozemních komunikacích. Tato otázka, do uvedeného případu, nebyla Nejvyšším soudem ČR výslovně řešena. Soud konstatoval, že komunikace sloužící k obhospodařování lesních pozemků jsou podle § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích řazeny mezi účelové komunikace. Vyšel i ze znění § 3 lesního zákona, podle něhož mohou být mezi pozemky určené k plnění funkcí lesa zařazeny i zpevněné lesní cesty.

Potvrdil závěr nižších soudů, že je-li cesta účelovou komunikací, smí ji každý bezplatně užívat obvyklým způsobem a k účelům, k nimž je určena.

Dovolání bylo zamítnuto.

Právní věta:
Pokud zpevněná lesní cesta na pozemku určeném k plnění funkcí lesa vykazuje současně znaky účelové komunikace podle § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích, podléhá stejně jako ostatní účelové komunikace režimu tohoto zákona, včetně § 19 odst. 1 upravujícího tzv. obecné užívání komunikací.

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 22.02.2006,  sp. zn. 33 Odo 449/2005

V dané věci se jednalo o spor vlastníka lesa s Ministerstvem zemědělství, který se snažil podáním žaloby proti rozhodnutí správního orgánu docílit zrušení rozhodnutí, kterým mu byla uložena správní sankce. Správní sankce byla uložena ve výši 275.000,- Kč. Sankce byla uložena za pochybení spočívající v provedení nedostatečných opatření ve výchově lesních porostů, tj. zamezení škod způsobených zvěří na lesních porostech.

Vlastník lesa poukazoval na skutečnost, že při ochraně lesních porostů použil přípravky Morsuvin, a dále na ochranu aplikoval pachové ohradníky Hagopur a Hukínol. Za stromky poškozené okusem provedl dosadbu prostokořeným sadebním materiálem.

Krajský soud ve svém rozhodnutí uvedl, že za stav lesního porostu odpovídá vlastník lesa. Pokud mu vznikne škoda na lesním porostu, např. okusem nebo vytloukáním, může způsobenou škodu uplatnit u uživatele honitby.  

Krajský soud se v rozhodnutí zabýval výší uložené pokuty, která však nebyla dostatečně odůvodněna. Uložená pokuta musí být, dle rozhodnutí soudu, odůvodněna precizním způsobem a především zdůvodněna její výše. Z důvodu nepřezkoumatelnosti výroku o sankci, bylo rozhodnutí správního orgánu soudem zrušeno a vráceno k novému projednání.

Z odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze vyplývá tato právní věta.

Je-li správním orgánem uložena pokuta, musí být uvedeno, jaká zákonná ustanovení byla porušena. Výrok rozhodnutí musí být precizně odůvodněn a zdůvodněna výše uložené pokuty. Je-li pokuta uložena na základě správního uvážení, je nezbytné toto odůvodnit, aby i správní uvážení bylo přezkoumatelné.

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24.08.2016, sp. zn. 6 A 45/2014

V dané věci se jednalo o soukromoprávní spor o obnově účelové komunikace v extravilánu obce. Osoba, která měla zájem na obnově komunikace neuspěla se svojí žádostí u prvostupňového správního orgánu (silniční správní úřad). V rámci odvolání byla věc řešena krajským úřadem, který odvolání proti prvostupňovému orgánu zamítl.

Věc byla dále řešena krajským soudem. Žalobce předložil letecké snímky, z nichž vyplývala patrnost cesty v terénu a na základě nich tvrdil, že je prokázána existence účelové komunikace. Existence cesty byla též prokazována historickými mapami, ve kterých byla cesta zakreslena. Dle žalobce se jednalo o polní a lesní cestu, byť neudržovanou, která je zakreslená i v Základní mapě ČR 1:10 000.

Krajský soud nepovažoval letecké snímky za věrohodné, protože podle něj nebyl naplněn první znak účelové komunikace, a to patrnost dopravní cesty v terénu při místním šetření.

Nebylo prokázáno, že účelová komunikace představuje určitý koridor, jednoznačně identifikovatelný, přičemž tento musí jevit známky, že je jako dopravní cesta užíván neomezeným počtem subjektů.

Z odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové vyplývá tato právní věta.

Má-li být účelová komunikace prohlášena za veřejně přístupnou, musí splňovat několik znaků, a to především znak obecného užívání, tj. dopravní cesta musí být reálně využívána.

V případě, že se nejedná o cestu veřejně užívanou, nemůže se jednat ani o pozemní komunikaci. Cesta musí představovat koridor, který je jednoznačně identifikovatelný a rozlišitelný v okolím terénu.

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28.11.2014, sp. zn. 30 A 69/2013

Rozsudek se týká nesrovnalostí ve výměře půdy, na kterou byly pobírány dotace. V daném případě se to týkalo ošetřování travních porostů, ale rozsudek má obecnou platnost i na výměru zalesněné zemědělské půdy.

SZIF uložil zemědělci rozhodnutím ze 14.10.2010 povinnost vrátit část dotace, která mu byla poskytnuta pro roky 2004, 2005, 2006 v rámci agroenvironmentálního opatření. K povinnosti vrátit část dotace došlo v souvislosti se snížením výměry obhospodařované půdy. Zemědělec podle SZIF neprokázal, že ke snížení výměry došlo v důsledku skutečnosti, pro kterou nařízení vlády č. 242/2004 Sb. Stanovuje v § 5 odst. 5 výjimku.

Citace nařízení vlády č. 242/2004 Sb. – ke dni 23.03.2018 platné a účinné

§ 5

Změna výměry, na kterou je poskytována dotace v rámci agroenvironmentálního opatření

(5) Jestliže žadatel prokáže, že v průběhu příslušného pětiletého období došlo ke snížení výměry zemědělské půdy zařazené do příslušného agroenvironmentálního opatření na základě

1. a) restituce,11)
2. b) provedení pozemkové úpravy v souladu se zvláštním právním předpisem,12)
3. c) zásahu vyšší moci,9)
4. d) provedení změny v evidenci půdy5) podle § 3h zákona, jestliže touto změnou nedošlo ke snížení výměry jednotlivého půdního bloku, případně jeho dílu o více než 5 % původní výměry tohoto bloku, případně jeho dílu,
5. e) zařazení půdního bloku, případně jeho dílu do programu na podporu zalesňování zemědělské půdy12a) nejpozději do 9 měsíců ode dne, kdy ke snížení výměry došlo, popřípadě zalesnění zemědělské půdy na půdním bloku, popřípadě jeho dílu12b),
6. f) zřízení stavby ve veřejném zájmu12c), nebo
7. g) pozbytí právního důvodu užívání pozemku, nejvýše však do 5 % celkové výměry zemědělské půdy zařazené do tohoto opatření v rozhodnutí podle § 3 odst. 5; ke snížení výměry podle písmen a) až f) se nepřihlíží,

bude výše dotace upravena podle odstavce 6 a tato skutečnost nebude důvodem pro snížení, neposkytnutí nebo vrácení dotace podle odstavce 7.

Zemědělec se proti rozhodnutí SZIF bránil, že ke snížení výměry došlo v důsledku vrácení zemědělské půdy po uplynutí nájemní doby a že se nacházel v dobré víře. Neuspěl při odvolání u MZe ani u krajského soudu, a tak spor řešil v rámci podané kasační stížnosti Nejvyšší správní soud.

Nejvyšší správní soud neshledal v postupu správního orgánu žádné pochybení, neboť správní orgány postupovaly na základě právních předpisů upravujících odebírání dotace. Především se jednalo o nařízení Komise č. 796/2004 a nařízení vlády č. 242/2004 Sb. Nařízení č. 796/2004 bylo sice k 1.1.2010 zrušeno, ale stále se použije na žádosti o podporu, které se vztahují k obdobím počínajícím před 1.1.2010.

Soud konstatoval, že zemědělec nemohl být v dobré víře a že správní orgány i krajský soud, správně posoudily délku lhůty pro vrácení dotace, stanovenou čl. 73 odst. 5 nařízení č. 796/2004, na deset let ode dne výplaty do dne, ve kterém příslušný orgán poprvé oznámil příjemci neoprávněnost provedené platby. Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.

Právní věta (platí pro případy vztahujícím se k obdobím před 1.1. 2010)

Podmínky a náležitosti pro odebírání dotací upravují nařízení Komise ES č. 796/2004 a nařízení vlády č. 242/2004 Sb. Pokud příjemce prokáže, že ke snížení výměry došlo podle § 5, odst. 5 nařízení č. 242/2004 Sb., (aplikace výjimky), bude dotace upravena a poskytne se na příslušnou výměru zemědělské půdy. Nebude se tedy jednat o důvod k vrácení dotace.

Dobrá víra zemědělce o dodržení podmínek dotace musí být prokazatelná, a nikoliv obecná a paušální.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu v Brně ze dne 20.01.2016, sp. zn. 10 Afs 154/2015