Žalobce, obchodní společnost New Dobrawitz s. r. o., se sídlem Doubravice u České Skalice, se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhal přezkoumání rozhodnutí žalovaného (MŽP), kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí České inspekce prostředí, jímž byla žalobci uložena pokuta ve výši 360 000,- Kč podle § 4 písm. c) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí.

Důvodem pro uložení pokuty bylo naplnění skutkové podstaty správního deliktu ohrožení životního prostředí v lesích tím, že svým opomenutím a jednáním vytvořil podmínky pro působení biotických a abiotických škodlivých činitelů na svých lesních pozemcích. Jednalo se o zanedbání ochrany lesa proti kalamitním hmyzím škůdcům lýkožroutu smrkovému a lýkožroutu lesklému.

Inspektoři ČIŽP při kontrole zjistili 320 m3 kůrovcových souší opuštěných kůrovci po vyrojení a cca 820 m3 kůrovcových stromů napadených ve stádiu snubních komůrek až počátečního žíru larev.

Žalobce jako vlastník lesa podle ČIŽP nezajistil včasné zpracování kůrovcového a kalamitního dříví, takže zde došlo k postupnému zvýšení rozsahu napadení a rozvoji populace kalamitních škůdců lýkožrouta smrkového a lýkožrouta lesklého, což zapříčinilo vyrojení nové generace kůrovců do okolních lesních porostů a dosažení kalamitního stavu.

Žalobce považoval pokutu za nepřiměřeně vysokou s ohledem na mnoho polehčujících okolností, např. podíl odborného lesního hospodáře na vzniku závadného stavu, maximální úsilí, které vyvinul k nápravě situace a skutečnost, že jeho činností nebyly ohroženy okolní lesy, ale výlučně majetek žalobce. Proto napadl rozhodnutí MŽP žalobou.

Žalobu podala obchodní společnost proti MŽP dvakrát. O první žalobě rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 03.12.2013 tak, že rozhodnutí žalovaného ze dne 18.01.2010 zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Důvodem pro zrušení prvního rozhodnutí žalovaného bylo nedostatečné odůvodnění výše pokuty. Žalovaná strana (MŽP) proto vydala nové rozhodnutí, které žalobce znovu napadl u Městského soudu v Praze.

Soud uvedl, že „zavinění žalobce je podle názoru soudu prokázáno dostatečně, protože zákon č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, ukládá v ust. § 32 vlastníkovi lesa konkrétní povinnosti při ochraně lesa. 

Žalobce jako vlastník lesa tedy byl povinen tyto své povinnosti znát a dbát na jejich plnění. Pokud jejich plnění, byť i z nedbalosti, opomněl, resp. následně nezajistil dostatečně účinné odstranění následků, je závěr o jeho zavinění nepochybný“. Podle stanoviska soudu správní orgány dostatečně prokázaly jak objektivní, tak subjektivní stránku skutkové podstaty dle § 4 písm. c) zákona o ČIŽP a zároveň zcela po právu přihlédly k pochybení odborného lesního hospodáře při stanovení výše pokuty. 

Soud nicméně žalobou napadené rozhodnutí žalovaného pro vadu řízení, spočívající v nesrozumitelnosti úvahy o výši pokuty, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 

Právní věta: 

Správní trestání klade zvýšené nároky na preciznost formulace důvodů pro výši uložené sankce. Výše trestu, důvody jeho uložení, posouzení přitěžujících a polehčujících okolností apod., musí být postaveny najisto a nelze připustit důvodné pochybnosti pachatele o zákonnosti takových závěrů trestajícího správního orgánu. 

Rozsudek Nejvyššího správní soudu ze dne 15.03.2017, sp. zn. 9 A 276/2014.

V daném případě se vlastník lesa jako žalobce domáhal žalobou podanou u Městského soudu v Praze přezkoumání rozhodnutí, kterým Ministerstvo životního prostředí („žalovaný“) zamítlo jeho odvolání a potvrdilo rozhodnutí České inspekce životního prostředí (dále jen „správní orgán I. stupně“), kterým správní orgán I. stupně uložil žalobci pokutu vlastníku lesa ve výši 500 000 Kč za spáchání správního deliktu dle § 4 písm. c) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa.

Podle rozhodnutí ČIŽP se žalobce dopustil ohrožení životního prostředí v lesích tím, že jako spoluvlastník lesa v období měsíců listopad 2013 až leden 2014 provedl nelegální těžbu mýtní úmyslnou na jednom lesním pozemku na ploše 1,33 ha a na druhém lesním pozemku na ploše 0,19 ha, vše v k. ú. Horní Lhota okres Benešov, čímž snížil průměrné zakmenění porostu pod zákonnou mez (0,7) na 0,1 – 0,2 plného zakmenění. Tímto jednáním vlastním zaviněním vytvořil podmínky pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů a zároveň porušil § 11 odst. 1, § 31 odst. 4 a § 33 odst. 3 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích.

Žalobce ve svém vyjádření ze dne 13.06.2014 uvedl, že si objednal u místní firmy probírku lesa od stromů napadených kůrovcem a uschlých stromů. Za sporné považuje žalobce rovněž závěry správních orgánů ohledně provedení těžby. Sám se na vlastní těžbě nepodílel a ani neví, kdy probíhala. Dále namítal, že inspekční šetření bylo provedeno za jeho nepřítomnosti, takže se nemohl na místě vyjádřit k závěrům inspekčních kontrol, zejména k tvrzení, že se v daném místě údajně nevyskytoval kůrovec, a dále k otázce rozsahu těžby. Tímto postupem byla porušena podle žalobce jeho procesní práva, a proto by k důkazním prostředkům získaným při inspekcích nemělo být přihlíženo. Žalobce žádal, aby soud žalobou napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení, případně aby pokutu snížil na 50 000 Kč.

Posouzení žaloby Městským soudem v Praze

Soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, v rozsahu žalobou tvrzených bodů nezákonnosti a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Konstatoval, že v řešeném případě je ze správního spisu patrné, že správní orgán I. stupně potřebná skutková zjištění opatřil na základě inspekčních šetření. Na obě šetření za účelem dodržení potřebné objektivity přizval dvě nezávislé osoby (pracovnici příslušného orgánu státní správy lesů a revírníka Lesů ČR) a pořídil z nich podrobnou fotodokumentaci. Zhodnotil, že ve správním spise bylo dostatečným způsobem zdokumentováno, že na příslušných lesních pozemcích byla provedena úmyslná mýtní těžba a nikoliv těžba nahodilá, při níž by byly pokáceny výhradně stromy napadené kůrovcem a uschlé stromy. 

Podle soudu se žalobci nepodařilo prokázat, že by pokácené stromy byly napadeny kůrovcem, naopak z provedeného dokazování vyplynul opak. Jednalo se tedy o úmyslnou těžbu zdravých jedinců smrku, kterou došlo k proředění lesa pod zákonnou mez ve smyslu § 4 písm. c) zákona o ČIŽP. Tím byly vytvořeny podmínky pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů. 

Žalobce se svými námitkami neuspěl, protože v řízení o žalobě nevyšly najevo žádné vady. Městský soud proto žalobu zamítl jako nedůvodnou. 

Právní věta: 

Pro posouzení ohrožení životního prostředí není určující množství vytěženého dřeva. Pro naplnění skutkové podstaty § 4 písm. c) zákona o ČIŽP je dostačující prokázat protiprávní jednání, jeho následek, příčinnou souvislost a zavinění alespoň ve formě nevědomé nedbalosti. Při určení výše pokuty se přihlíží zejména k závažnosti, způsobu, době trvání a následkům protiprávního jednání. Dále se při stanovení pokuty bere zřetel na množství vytěženého dřeva a předpokládaný zisk. 

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29.08.2018, sp. zn. 8 A 50/2015.

Dvě obchodní společnosti Prima Parket, s. r. o. a společnost Land Value, s. r. o. mezi sebou uzavřely kupní smlouvu o prodeji stromů (nikoliv celého lesa). Ve smlouvě bylo stanoveno, že celá kupní cena musí být zaplacena před zahájením těžby. I když kupní cena nebyla uhrazena, přesto jednatel společnosti Prima Parket, s. r. o., (strana kupující), těžbu provedl a dřevo si přisvojil. 

Tím se jednatel společnosti dopustil trestného činu, podle skutkových zjištění nalézacího soudu, že v přesně nezjištěné době jako jednatel společnosti Prima Parket, s. r. o., nechal neoprávněně, v rozporu s kupní smlouvou bez uhrazení kupní ceny 323 675 Kč vytěžit 133 stromů na pozemku v katastrálním území obce Ú., okres J., čímž způsobil společnosti Land Value, s. r. o., škodu v uvedené výši. 

Rozsudkem Okresního soudu v Jičíně ze dne 17. 7. 2017 byl obviněný  jako jednatel společnosti Prima Parket, s. r. o., uznán vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu dvaceti čtyř měsíců. Dále soud rozhodl o povinnosti obviněného k náhradě škody. 

Odvolání obviněného směřující proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně bylo usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21.2.2018 zamítnuto jako nedůvodné. 

Obviněný si poté podal dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. 

V dovolání obviněný namítal nejen nesprávnou kvalifikaci skutku, ale i extrémní nesoulad mezi předloženými důkazy a závěry soudu. Vyjádřil názor, že mu nelze přičítat jednání popsané v obžalobě, protože jednal v pozici jednatele společnosti Prima Parket, která byla stranou smlouvy o prodeji stromů. Předmět plnění se dostal do majetkové sféry této společnosti. Obviněný se dřevní hmoty nemohl zmocnit osobně. Z prodeje neměl majetkový prospěch, ten měla pouze společnost Prima Parket. Tvrdil, že nejednal v úmyslu s věcí nakládat, jakoby měla výhradně náležet jemu samotnému, tedy přisvojit věc sobě. 

Soud však skutkovým námitkám obviněného nepřisvědčil. Rozhodující podle soudu byla skutečnost, že obviněnému nebylo vydáno prodávajícím povolení k vjezdu do lesa a k těžbě, které by podle přílohy č. 1 kupní smlouvy muselo být vydáno předem písemně na základě písemné žádosti kupujícího. Obviněný činem způsobil škodu více než šestinásobně přesahující hranici větší škody podle § 138 odst. 1 tr. zákoníku jako kvalifikačního znaku daného trestného činu. Způsobenou škodu ani po dlouhou dobu uplynulou od neoprávněného vytěžení dřeva neuhradil, a to ani po urgencích poškozeného a zahájení trestního stíhání. Z těchto důvodů byla v posuzovaném případě dána značná společenská škodlivost jednání obviněného, odpovídající běžně se vyskytujícím zásahům do objektu daného trestného činu, a uplatnění trestněprávní represe bylo proporcionálním zásahem do základních práv obviněného. 

Nejvyšší soud proto dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné odmítl. 

Právní věta: 

Trestný čin krádeže podle § 205 odst. 1, 3 tr. zákoníku spáchá ten, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a způsobí tak na cizím majetku větší škodu. Jestliže trestný čin spáchá fyzická osoba jednající jménem právnické osoby, což je například u hospodářské trestné činnosti pravidlem, nezbavuje to tuto fyzickou osobu trestní odpovědnosti, ba naopak, zpravidla jde o závažnější a rafinovanější způsob spáchání trestného činu.

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 22.08.2018, sp. zn. 7 Tdo 868/2018

V dané věci se jednalo o spor z oblasti lesnictví, který byl již publikován na serveru www.lesnickejudikaty.cz dostupné z: http://www.lesnickejudikaty.cz/pozemky/item/111-opravnena-drzba-vydrzeni-casti-pozemku-ktery-byl-drive-odprodan-statnim-podnikem-lcr , přičemž se jednalo o spor o hranice a vydržení lesního pozemku. 

Proti rozsudku Nejvyššího soudu, podali neúspěšní dovolatelé ústavní stížnost. V této byl rekapitulován skutkový stav a dle jejich názoru chybné úvahy právní úvahy nižších soudů. 

Stěžovatelé poukazovali na skutečnost, že aplikací práva nižších soudů došlo k porušení jejich ústavně zaručeného práva, tj. práva vlastnického. 

Stěžovatelé namítali, že nižší soudy nepostupovaly při hodnocení důkazů v souladu s ust. § 132 občanského soudního řádu a ust. § 153 občanského soudního řádu, podle kterého soudy rozhodují na základě zjištěného stavu věci, a tím došlo k porušení ústavních zásad spravedlivého procesu. 

Ústavním soudem byla jejich stížnost odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost, s tímto odůvodněním: 

„Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, jestliže porušením jednoduchého práva došlo současně i k porušení ústavně chráněného základního práva. V souvislosti s řízením, které předcházelo napadenému rozhodnutí, je pak Ústavní soud povinen ověřit, zda byly dodrženy ústavní limity vyplývající z hlavy páté Listiny, resp. zda v důsledku svévole nedošlo k extrémnímu vybočení z nich. 

Ústavní soud má za to, že námitky, které stěžovatelé v ústavní stížnosti předestírají, byly v řízení před obecnými soudy vypořádány způsobem, jemuž z ústavněprávního hlediska nelze nic vytknout. Pokud stěžovatelé požadují přehodnocení tohoto vypořádání, resp. závěrů obecných soudů, staví tím Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu nepřísluší. 

Ústavní soud je přesvědčen, že v této konkrétní souzené věci není důvodu, aby závěry obsažené v napadených rozhodnutích obecných soudů neakceptoval; veškeré námitky, které stěžovatelé uplatnili v ústavní stížnosti, byly řádně vypořádány v napadeném rozhodnutí krajského soudu, ve spojení s rozhodnutím okresního soudu. Zásah do práv, jichž se stěžovatelé domáhají, Ústavní soud neshledal.“  

Právní věta:    

Při podaní ústavní stížnosti je nezbytné vyargumentovat zásah do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud je oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, jestliže porušením jednoduchého práva došlo současně i k porušení ústavně chráněného základního práva. 

Ústavní soud v zásadě neprovádí hodnocení důkazů, a to ani tehdy, pokud by se s takovým hodnocením sám neztotožňoval. Správností hodnocení důkazů obecnými soudy se pak Ústavní soud zabývá jen tehdy, jestliže zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces. 

Není možné chápat Ústavní soud jako další soudní instanci a v ústavní stížnosti opakovat a požadovat přezkoumání již rozhodnutého skutkového stavu. 

Usnesení Ústavního soudu ze dne 12.11.2015, sp. zn. III. ÚS 2484/15.

V dané věci se jednalo o spor mezi vlastníkem lesa a Ministerstvem životního prostředí, které potvrdilo rozhodnutí České inspekce životního prostředí (ČIŽP). 

ČIŽP zjistila, že v důsledku těžby v lese došlo ke vzniku holin a k poškození stromů na přibližovací lince, která se nacházela  na lesním pozemku. Při vyvážení klestu a potěžebních zbytků hroubí z lesního pozemku byly v přibližovací lince prohloubeny koleje v celkové délce 158 metrů, v průměru o dalších 12 – 15 cm, hloubka kolejí navýšena celkem na cca 15 – 35 cm. 

Současně bylo při vyvážení klestu a potěžebních zbytků hroubí nově poškozeno 37 stromů které mají poničený kořenový systém, odřené kořenové náběhy a odřené kmeny, přičemž nově poškozené kmeny nebyly ošetřeny fungicidním nátěrem. 

Vlastník lesa se hájil, že na úklid lesa na lesním pozemku si najal smluvně další osoby a poškození životního prostředí nezpůsobil on. ČIŽP oponovala že vlastník lesa byl oprávněn a povinen zjevné vady, rozsah služeb a prací z této smlouvy bezodkladně reklamovat, což neučinil. ČIŽP proto uzavřela, že žalobce byl spoluodpovědný za vznik škody, která vznikla při vyvážení klestí a hroubí, neboť si úklid lesa objednal. ČIŽP konstatovala, že žalobce jako vlastník lesa řádně nekontroloval ani nekoordinoval práce prováděné pro něj, čímž nezajistil plnění zákonné povinnosti při smluvně sjednané činnosti.      

Na základě zjištěných skutečností ČIŽP vydala rozhodnutí, kterým uložila vlastníku lesa pokutu ve výši 120.000,- Kč za správní delikt dle § 4 písm. c) zákona o ČIŽP a opatření k nápravě dle § 3 odst. 2 zákona o ČIŽP. Po odvolání vlastníka bylo rozhodnutí ČIŽP MŽP zrušeno a věc vrácena ČIŽP k novému projednání. ČIŽP novým rozhodnutím uložila vlastníku lesa sníženou pokutu ve výši 100.000,- Kč za spáchání správního deliktu podle § 4 písm. c) zákona o ČIŽP. 

Vlastník lesa - žalobce se podanou žalobou Městského soudu v Praze domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí, kterým MŽP zamítlo jeho odvolání a potvrdilo rozhodnutí České inspekce životního prostředí. Žalobce v žalobě konkrétně namítal nesprávné posouzení jeho zavinění v dané věci, jelikož on svým jednáním životní prostředí nepoškodil. 

Soud uvedl, že zjištěného skutkového stavu jednoznačně vyplývá, že správní orgány dostatečně prokázaly, že došlo k ohrožení životního prostředí v lese nadměrným poškozením přibližovací linky na lesním pozemku, vznikem erozních rýh a k poškození 37 stromů rostoucích na lesních pozemcích. Zjištěným stavem lesa došlo k umožnění vytvoření podmínek pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů. 

Podle soudu správní orgány rozhodly v soulady se zákonem, že byť žalobce sám fakticky žádné úkony v lese nečinil, nezbavuje jej to spoluodpovědnosti za vznik vytýkané škody, jelikož byl povinen řádně kontrolovat a koordinovat pro něj prováděné práce v lese dle § 11 odst. 2 lesního zákona. 

Soud tak konstatuje, že žalobce svou zákonnou povinnost dle § 4 písm. c) zákona o ČIŽP, tj. neohrozit životní prostředí v lese tím, že vlastním zaviněním vytvoří podmínky pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů, nemůže bez dalšího přenést na třetí osoby či jejich zaměstnance. Pokud by tyto osoby svým jednáním naplnily skutkovou podstatu správního deliktu, byly by za své jednání samostatně odpovědné, a to i současně, což nevylučuje ani případnou soukromoprávní odpovědnost vůči žalobci. V dané věci u žalobce postačuje nedbalostní zavinění, když z dikce výše uvedeného zákonného ustanovení nevyplývá, že by bylo třeba zavinění úmyslného. 

Soud konstatoval, že žalobce se svým jednáním dopustil minimálně nedbalosti, jelikož si musel být vědom toho, že může způsobit následky obsažené ve skutkové podstatě vytýkaného správního deliktu, ale bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že chráněný zájem neohrozí. Žalobce v postavení vlastníka lesa je povinen znát příslušnou právní úpravu týkající se péče o les, která mu stanoví povinnosti a sankce za jejich porušení. 

Na základě výše uvedeného Městský soud žalobu zamítl. 

Právní věta:    

Vlastník lesa odpovídá za stav lesa a poškození životního prostředí při lesnické činnosti, i v případě, kdy si na provedení prací smluvně zajistí nebo zjedná třetí osobu.  

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23.01.2018, sp. zn. 5 A 26/2014.

V souzené věci byl řešen spor o to, zdali v řízení o dělení lesních pozemků podle § 12 odst. 3 lesního zákona mohou být dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny chráněné zákonem o ochraně přírody a zdali organizace Českého svazu ochránců přírody má právo být účastníkem správního řízení. Jednalo se o rozhodování o dělení lesních pozemků, při kterém výměra jednoho dílu poklesne pod 1 ha. 

Městský úřad Benešov jako obecní úřad obce s rozšířenou působností na základě podkladů vydal rozhodnutí, kterým souhlasil s dělením lesních pozemků KÚ Čerčany ve stejnojmenné obci. Podkladem pro rozhodnutí byl, mimo jiné, souhlas odborného lesního hospodáře a souhlas s dělením pozemku vydaný Obecním úřadem Čerčany, jako stavebním úřadem. 

Městský úřad nepovažoval základní organizaci Českého svazu ochránců přírody za účastníka řízení, neboť podle něj nešlo o řízení, které by mělo vliv na ochranu přírody. Podle uvážení městského úřadu nebyly dotčeny zájmy žalobce, tj. základní organizace Českého svazu ochránců přírody chráněné zvláštním předpisem a žalobce nemohl být účastníkem řízení. 

S tím žalobce nesouhlasil a podal proti tomuto rozhodnutí odvolání ke krajskému úřadu. Krajský úřad Středočeského kraje odvolání žalobce zamítl pro nepřípustnost jako podané osobou neoprávněnou. 

Proti rozhodnutí krajského úřadu podala organizace Českého svazu ochránců přírody žalobu ke Krajskému soudu v Praze. Podle názoru soudu městský úřad nepostupoval v souladu s § 70 odst. 2 zákona o ochraně přírody. Krajský soud se proto zevrubně zabýval otázkou, zda dělení lesních pozemků, při nichž výměra jednoho dílu klesne pod 1 ha, může zasáhnout zájmy vymezené v zákoně o ochraně přírody. Z § 12 odst. 3 lesního zákona vyplývá, že městský úřad měl povinnost v řízení o dělení lesních pozemků vlastněných osobou zúčastněnou na řízení zkoumat, nakolik tvar lesních pozemků, či jejich velikost po dělení, umožňuje řádné hospodaření v lese. 

Pokud by jejich navrhovaný tvar či navrhovaná velikost řádné hospodaření neumožňovala, muselo by to vést k zamítnutí žádosti o vydání souhlasu k jejich dělení městským úřadem. Městský úřad podle soudu pochybil, jestliže po podání žádosti osobou zúčastněnou na řízení neinformoval o tomto řízení žalobce (základní organizaci Českého svazu ochránců přírody), čímž zasáhl do práva žalobce být účastníkem řízení, neboť i v řízení o dělení lesních pozemků podle § 12 odst. 3 lesního zákona mohou být dotčeny zájmy chráněné zákonem o ochraně přírody. 

Podle názoru soudu je hospodaření v lese zájmem chráněným zákonem o ochraně přírody, protože z § 2 odst. 1 zákona o ochraně přírody se ochranou přírody a krajiny rozumí péče státu a fyzických i právnických osob o volně žijící živočichy, planě rostoucí rostliny a jejich společenstva, o nerosty, horniny, paleontologické nálezy a geologické celky, péče o ekologické systémy a krajinné celky, jakož i péče o vzhled a přístupnost krajiny. 

Z uvedených důvodů Krajský soud v Praze rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje a rozhodnutí Městského úřadu Benešov zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

Právní věta: 

Když při posuzování záměru vlastníka rozdělit lesní pozemek poklesne výměra jednoho dílu pod 1 ha, musí být brány v úvahu zájmy ochrany přírody a krajiny chráněné zákonem č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny.

Podle § 70 odst. 2 zákona o ochraně přírody občanské sdružení nebo jeho organizační jednotka, jehož hlavním posláním podle stanov je ochrana přírody a krajiny, je oprávněno, pokud má právní subjektivitu, požadovat u příslušných orgánů státní správy, aby bylo předem informováno o všech zamýšlených zásazích a zahajovaných správních řízeních, při nichž mohou být dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny chráněné podle tohoto zákona.

Podáním odvolání se žalobce v souladu s § 70 odst. 3 zákona o ochraně přírody stává jeho účastníkem. 

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 04.01.2016, sp. zn. 46 A 77/2013