Těžba a doprava dříví

V daném případě se jednalo o spor mezi Ministerstvem dopravy a Městem Kutná Hora za účasti Městských lesů a rybníků Kutná Hora, spol. s r. o. a Správy železniční dopravní cesty o provedení ochranných opatření před pádem stromů na trať.

Na základě podnětu Správy železniční a dopravní cesty bylo Drážním úřadem zahájeno řízení ve věci rozsahu a způsobu provedení nezbytných opatření k zabránění pádu stromů na trať. Poté bylo Drážním úřadem vydáno rozhodnutí, kterým podle § 54 odst. 1 zákona o dráhách byla prvému žalobci jako vlastníku zdroje ohrožení uložena povinnost provést nezbytná opatření k odstranění vzniklého nebezpečí pro dráhu na své náklady. Za nebezpečí pro dráhu Drážní úřad označil 182 kusů stromů rostoucích na dotčených pozemcích v rozsahu uvedeném v podnětu Správy železniční dopravní cesty. Jádrem sporu byl názor žalovaného (Ministerstva dopravy), že ke vzniku složité a nebezpečné situace došlo nikoli v důsledku přírodních vlivů, ale v důsledku omisivního jednání vlastníka zdroje ohrožení dráhy.

Proti rozhodnutí Drážního úřadu podali oba žalobci Město Kutná Hora a Městské lesy a rybníky Kutná Hora odvolání k Ministerstvu dopravy. To obě odvolání zamítlo, když odvolání prvého žalobce neshledalo důvodným a odvolání druhého žalobce shledalo nepřípustným.

Žalobci proto podali správní žalobu u Městského soudu v Praze, kterým se domáhali přezkoumání a zrušení rozhodnutí Ministerstva dopravy, kterým bylo uloženo Městu Kutná Hora provést nezbytná opatření k odstranění vzniklého nebezpečí pro dráhu nejpozději do dne 30. 6. 2018. Město Kutná Hora poukázalo na to, že odstraňování stromů představujících ohrožení dráhy musí zajišťovat provozovatel dráhy, což bylo i dosavadní aplikační praxí. Žalobci dále namítali nesprávné právní posouzení věci, když podle jejich názoru je vydané rozhodnutí v rozporu se správním řádem v důsledku neodůvodněného odklonu od závěru Drážního úřadu při výkonu státního dozoru, přičemž k tomuto odklonu podle názoru žalobců došlo výlučně v zájmu chránit majetkové zájmy Správy železniční a dopravní cesty.

Podle žalobců nebylo zkoumáno, jaké vady stromy vykazují, a také neproběhlo žádné dokazování. Podle názoru žalobců správní orgány nesprávně interpretovaly ustanovení § 10 odstavec 1 zákona o dráhách, pokud ke vzniklému stavu dovozovaly nesplnění prevenční povinnosti žalobců podle § 2900 občanského zákoníku za situace, kdy tři měsíce před zahájením řízení správní orgán prvého stupně konstatoval při svém šetření, že nejde o stav ohrožení dráhy.

Městský soud v Praze mimo jiné konstatoval, že ze spisu nikterak nevyplývá, že by lesní porost byl podroben dalšímu zkoumání, tj. zda jsou stromy v nebezpečném stavu, či co bylo příčinou pádu dubu do dráhy vlaku. Neproběhlo místní šetření dendrologa, či vypracování znaleckého posudku znalci odpovídající odbornosti. V projednávaném případě nebyly stromy nijak zkoumány, pouze bylo konstatováno, že jejich prostá existence představuje pro dráhu nebezpečí. Městský soud v Praze dospěl k názoru, že námitka žalobců (nesprávné právní posouzení věci a nesprávná interpretace aplikované právní normy) je důvodná, neboť byla porušena zásada materiální pravdy vyjádřená v § 3 s. ř., jelikož nebyl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Soud shledal žalobu jako důvodnou, neboť správní orgán pochybil ve shromáždění důkazů a jejich následném vyhodnocení. Soud proto podle ustanovení § 78 odst. 1 a 4 s. ř. s., rozhodnutí žalovaného zrušil a věci mu vrátil k dalšímu řízení. V něm bude na žalovaném, aby v případě, že i nadále setrvá na názoru o nezbytnosti nařídit prvému žalobci povinnost provést opatření podle § 10 odstavec 1 zákona o dráhách, podrobně odůvodnil ve smyslu výše uvedeného odůvodnění, na základě jakých skutkových či právních okolností a na základě jakých úvah k tomuto závěru dospěl a z jakých důkazů či podkladů přitom vycházel.

Právní věta:

Z ustanovení § 10 odst. 1 zákona o dráhách vyplývá, že pokud dráhu ohrožují sesuvy půdy, padání kamení, lavin, stromů nebo jejich částí, jsou vlastníci nemovitostí sousedících s dráhou povinni strpět provedení opatření, která mají těmto jevům zabránit, a to v případě, že toto nebezpečí vzniklo výstavbou dráhy, jejím provozem nebo přírodními vlivy. Vznikne-li však toto nebezpečí z jednání těchto vlastníků, jsou tito povinni učinit nezbytná opatření na svůj náklad.

Naopak bez zjištění konkrétních okolností, z nichž nebezpečí pro dráhu vzniklo, nelze po vlastníkovi lesa vykácení lesa na jeho náklady požadovat. Není však možné přehlédnout povinnost prevence uloženou v rámci soukromého práva § 2900 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Pokud tedy vlastník pozemku tuto prevenční povinnost nesplní, je jeho opominutí postaveno na roveň aktivnímu jednání a vlastník pozemku bude i zde povinen odstranit nebezpečí na své náklady.

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 04.04.2019, sp. zn. 11 A 117/2018.

Finanční úřad ve Valašských Kloboukách (dále jen „finanční úřad“), vyměřil žalobci daň z příjmu fyzických osob ve výši 380 480 Kč za provedenou těžbu dřeva. Daň byla dodatečně vyměřena na základě Zprávy o daňové kontrole. Proti tomuto dodatečnému platebnímu výměru podal žalobce (vlastník lesa) odvolání k Finančnímu ředitelství v Brně a žádal o snížení dodatečného platebního výměru na částku 88 864 Kč. Ve svém odvolání žalobce souhlasil s plochou vytěženého lesa, rozporoval však zakmenění vytěžené plochy. Namítal podjatost posudku znalce, se kterým se v minulosti dostal do sporu.

 

Finanční ředitelství v Brně odvolání zamítlo a rozhodnutí finančního úřadu potvrdilo. V odůvodnění uvedlo, že žalobce podle stěžovatele nejprve rozporoval vytěžené množství dřeva, poté konstatoval chybu při skladové evidenci a nakonec změnil výpověď ohledně místa provedení prořezávek v porostech mladších 40-ti let. Všechna tato žalobcova tvrzení byla podle názoru Finančního ředitelství v Brně v rozporu s informacemi poskytnutými odborným lesním hospodářem.

Uvedené rozhodnutí napadl žalobce žalobou u Krajského soudu v Brně.

Ten svým rozsudkem rozhodnutí Finanční ředitelství v Brně zrušil. V odůvodnění uvedl, že posoudil jako důvodnou námitku žalobce, že znalec byl ve věci podjatý a rovněž odmítl i druhý znalecký posudek s odůvodněním, že byl vypracován 6 měsíců po provedené těžbě a byl vypracován pro jiné účely. Rovněž vytkl žalovanému, že se v rozhodnutí nevypořádal s důkazy předloženými žalobcem, které měly osvědčit, že na předmětném porostu byl ponecháno a následně spáleno 200 m3 hmoty.

Finanční ředitelství v Brně (stěžovatel) podalo kasační stížností proti rozsudku krajského soudu, kterým bylo zrušeno jeho rozhodnutí. Ve své kasační stížnosti stěžovatel uvedl, že považuje právní závěr soudu o vadách řízení spočívajících v nedostatečně zjištěném skutkovém stavu za meritorně nesprávný a zcela neopodstatněný. Poukázal dále na to, že soud ve svém rozsudku skutkové důvody svého právního závěru, na němž rozsudek spočívá, řádně nezdůvodnil. 

Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem 

Nejvyšší správní soud nesouhlasil s krajským soudem v případě odmítnutí znaleckého posudku. Znalecký posudek byl pro stěžovatele klíčovým důkazem při jeho rozhodování a v odůvodnění svého rozhodnutí. Stěžovatel podrobně argumentoval, proč považoval tento důkaz v daném případě za relevantní.  Krajský soud však nijak nevysvětlil, proč odmítl obsáhlou a konkrétní argumentaci stěžovatele, která hovořila ve prospěch použitelnosti uvedeného posudku jako důkazu i přes časový odstup od těžby a jiný účel posudku. Nejvyšší správní soud konstatoval, že z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu není zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníků (konkrétně žalovaného) a proč tuto argumentaci považuje za lichou, mylnou nebo vyvrácenou. Rozhodnutí krajského soudu shledal jako nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Za této situace proto rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, neboť kasační stížnost stěžovatele byla stran námitky nepřezkoumatelnosti rozhodnutí krajského soudu důvodná. 

Právní věta:
Z odůvodnění rozsudku musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Není-li z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené, nutno pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. zejména tehdy, jde-li o právní argumentaci, na níž je postaven základ žaloby. Soud, který se vypořádává s takovou argumentací, ji nemůže jen pro nesprávnost odmítnout, ale musí také uvést, v čem konkrétně její nesprávnost spočívá. 

Rozsudek Nejvyššího správního soudu v Brně ze dne 19.01.2006, sp. zn. 2 Afs 100/2005.

Okresní úřad v Pelhřimově uložil žalobci rozhodnutím pokutu
100.000 Kč za poškození lesa těžbou dřeva. Žalobcovo odvolání proti tomuto rozhodnutí Ministerstvo zemědělství zamítlo. Tvrdilo, že žalobce prováděl těžbu v rozporu se zákonem, a to i poté, kdy byl na její nepřípustnost výslovně upozorněn lesním hospodářem i Policií ČR, a poté, kdy mu bylo uloženo předběžné opatření k zastavení těžby. Žalobce napadl rozhodnutí žalobou u Vrchního soudu v Praze, který rozhodnutí žalovaného zrušil s tím, že žalobce nebyl vlastníkem lesa, který byl poškozen, a navíc ze soustředěných důkazů jeho vina nevyplývá. Důvodem ke zrušení byla skutečnost, že žalobce byl postihován za jednání, kterého se nemohl dopustit, neboť nebyl vlastníkem lesa. Ustanovení § 33 odst. 3 lesního zákona, které žalobce údajně porušil, totiž dopadá jen na vlastníka lesa. Kromě toho dospěl Vrchní soud v Praze k závěru, že v řízení nebylo dostatečně prokázáno, že těžbu prováděl právě žalobce.

V dalším řízení žalovaný rozhodl o odvolání tak, že rozhodnutí správního orgánu I. stupně změnil a uloženou pokutu snížil na částku 50.000 Kč. Žalobce napadl i toto rozhodnutí Ministerstva zemědělství novou žalobou u Vrchního soudu v Praze, který věc předal po datu 1. 1. 2003 Nejvyššímu správnímu soudu.

Nejvyšší správní soud konstatoval, že podle Vrchního soudu v Praze nebylo v řízení dostatečně žalovaným prokázáno provádění těžby žalobcem, což bylo mimo jiné důvodem ke zrušení jeho rozhodnutí. Přitom pochybnosti o tom, zda žalobce skutečně těžbu prováděl či nikoli, mohly být odstraněny výslechy svědků. Žalovaný setrval na svém názoru, že důkazy shromážděné v dosavadním řízení naopak postačují k vyvození závěrů o žalobcově činnosti, resp. o míře a způsobu účasti na předmětné těžbě dřeva a z tohoto důvodu nebylo podle jeho názoru zapotřebí doplňovat dokazování. Tím, ale dospěl k opačnému závěru, než který pro něj z rozhodnutí soudu závazně vyplynul a zřetelně formulovaný názor soudu v dalším průběhu správního řízení nerespektoval.

 Z tohoto důvodu Nejvyšší správní soud zrušil rozhodnutí žalovaného pro nezákonnost a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nerespektování právního názoru soudu je totiž samo o sobě důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí žalovaného pro nezákonnost.

Právní věta:
Právní názor soudu nelze snižovat na pouhou námitku, kterou by žalovaný mohl i odmítnout, ale je třeba na něj nahlížet jako na pravidlo, jež je určující pro další kroky správního orgánu. Právní závěry, k nimž příslušné soudy dospěly v rámci přezkumu rozhodovací činnosti správních orgánů, musí být v dalším rozhodování těchto správních orgánů plně respektovány. Aby mohl být správní orgán v konkrétním případě právním názorem soudu vázán, je zapotřebí, aby z rozsudku, jímž se rozhodnutí správního orgánu rušilo a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, zřetelně vyplývalo, jaký právní názor soud zaujal, a z jakého důvodu tak bylo rozhodnutí správního orgánu zrušeno. Prolomení povinnosti správního orgánu, být vázán právním názorem soudu, přichází v úvahu výjimečně, a to pouze tehdy, pokud v průběhu dalšího správního řízení po zrušení rozhodnutí správního orgánu byla učiněna nová skutková zjištění nebo pokud došlo ke změně právní úpravy, podle níž má být věc posuzována.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23.09.2004, sp. zn. 5 A 110/2002.

V projednávané věci se jednalo o pokácení 53 stromů, které měly ustoupit stavbě supermarketu. O pokácení dřevin rozhodl městský úřad a po odvolání občanského sdružení rozhodnutí potvrdil i krajský úřad. 

Proti rozhodnutí KÚ podalo občanské sdružení žalobu ke krajskému soudu. V žalobě namítalo, že povolení ke kácení dřevin lze vydat pouze ze závažných důvodů (např. pravomocné stavební povolení), které musí navrhovatel prokázat a musí existovat v době vydání rozhodnutí. Tyto důvody však podle sdružení nebyly dány a nelze proto vycházet z pouhé možnosti, že důvody ke kácení mohou v budoucnu nastat. V době rozhodování správních orgánů nebyla stavba supermarketu povolena, ani umístěna, teprve probíhala změna územního plánu města. Krajský soud žalobu zamítl. V odůvodnění rozsudku krajský soud konstatoval, že neshledal porušení práv žalobce. Uvedl, že rozhodnutí obou správních orgánů obsahují všechny zákonné náležitosti, soud však přisvědčil žalobci, že mohla být podrobněji odůvodněna, nicméně tato vada není natolik závažná, aby odůvodnila zrušení správních rozhodnutí. 

Proti rozsudku krajského soudu podalo občanské sdružení kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu. Ten posoudil obsah odůvodnění rozhodnutí obou správních orgánů a shledal, že správní orgány nezkoumaly, zda jsou dány závažné důvody pro pokácení dřevin, resp. ve svých rozhodnutích nepopsaly, v jakých konkrétních skutečnostech tyto závažné důvody spatřovaly a jakými úvahami se při posuzování závažnosti důvodů řídily. Z rozhodnutí správních orgánů tak není patrné, zda dostatečně a správně zhodnotily závažnost důvodů pro pokácení těchto dřevin. Za nesprávnou považuje Nejvyšší správní soud rovněž absolutizaci vlastnického práva a vůle vlastníka, jehož záměr prodat pozemky za účelem výstavby supermarketu zřejmě správní orgány považovaly za závažný důvod pro pokácení dřevin. 

Nejvyšší správní soud uvedl, že napadené rozhodnutí žalovaného je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a krajský soud pochybil. Soud tak dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná, a proto rozsudek krajského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. 

Právní věta 

Správní orgány rozhodující na úseku ochrany přírody a krajiny jsou povinny především střežit veřejný zájem na ochraně životního prostředí a vyvažovat zájmy vlastníků, které mohou být protichůdné k zájmu veřejnému. Výstavbu supermarketu nelze bez dalšího považovat za veřejný zájem, pokud existence takového veřejného zájmu nebyla ve správním řízení prokázána.

Vlastník pozemku může pokácet stromy na tomto pozemku rostoucí pouze s povolením orgánu ochrany přírody, který musí objektivně posoudit a náležitě odůvodnit, zda zájem vlastníka na pokácení dřevin převyšuje konkurující veřejný zájem na jejich zachování. Správní orgán přitom váží estetický a funkční význam dřevin na straně jedné a závažnost důvodů pro jejich pokácení na straně druhé, aby mohl rozhodnout, zda pokácení dřevin povolí.

Rozsudek Nejvyššího správní soudu ze dne 31.07.2018, sp. zn. 4 As 20/2008

Daný případ vznikl v devadesátých letech minulého století, kdy docházelo na základě zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku k vydání a převzetí lesních pozemků původním vlastníkům.

V tomto případě byly lesní pozemky vydány bez vytyčení hranic a při těžbě, která byla sice řádně plánována a odborně vytyčena, bohužel došlo k těžbě stromů na sousedním pozemku. Vlastník pozemku, na kterém byla provedena neoprávněná těžba zažaloval Lesy ČR, s.p., které vykonávaly odbornou správu (jejich pracovník vytyčil těžbu) a vlastníka druhého pozemku, který provedl neoprávněnou těžbu o náhradu škody ve výši 29.532 Kč.

 Případ byl řešen okresním a krajským soudem a nakonec v posuzované věci rozhodoval až Nejvyšší soud ČR. Soud dospěl k závěru, že podnik Lesy ČR neporušil žádnou povinnost, když vydal pozemky vlastníkům bez vyměření vlastnických hranic a nepochybyl ani při odborné správě při vytyčování těžby tím, že označil k těžbě některé stromy na sousedním pozemku. Nejvyšší soud rozsudek krajského soudu zrušil a vrátil mu jej k dalšímu řízení.

Právní věta:
Žádné ustanovení zákona o půdě zákona č. 229/1991 Sb., a ani jiných právních předpisů neukládá nájemci pozemku povinnost, aby při ukončení nájemního vztahu vyměřoval či vytyčoval hranice.
Naopak je povinností vlastníka, aby si po skončení nájemního vztahu k pozemkům v případě pochybností ověřil rozsah svého vlastnického práva tak, aby při disponování s vlastním majetkem neporušil práva vlastníků jiných.
Vytyčení stromů vhodných k těžbě nezbavuje vlastníka lesního pozemku povinnosti respektovat vlastnické právo jiného a neopravňuje jej disponovat, či těžit porosty ze sousedního pozemku.

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.02.2002, sp. zn. 25 Cdo 766/2000

V tomto případě se jednalo se o správní delikt a to pokácení lípy malolisté stojící na pozemku žalobkyně (obchodní společnosti). K pokácení stromu nebylo vydáno žádné povolení a strom byl následně, přes zákaz starosty obce, rozřezán na pile žalobkyně. Za tento delikt byla žalobkyni uložena pokuta městským úřadem ve výši 100 000 Kč a po odvolání žalobkyně byla krajským úřadem snížena na 70 000 Kč. Žalobkyně s pokutou nesouhlasila a proti rozhodnutí krajského úřadu podala žalobu, kterou však krajský soud zamítl.

Žalobkyně následně podala kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu s návrhem, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil. Žalobkyně argumentovala nepřípustností důkazu ve formě odborného vyjádření a namítala, že k posouzení zdravotního stavu stromu měl být přizván znalec. Soud konstatoval, že z důkazů vyplývá, že strom byl pokácen zaměstnanci žalobkyně a za tento čin nese žalobkyně odpovědnost. Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou.

Právní věta:
Podle zákona ČNR č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny je odpovědnost za správní delikt (poškození nebo zničení dřeviny rostoucí mimo les bez povolení) tzv. odpovědností absolutní. Zákon neuvádí žádné liberační důvody, které by umožňovaly se této odpovědnosti zbavit.

Usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 14.03.2007, sp. zn. 1 As 17/2006

Strana 3 z 6