Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR tematicky navazuje na předchozí judikát pod sp. zn. 28 Cdo 2307/2015, vážící se k nároku církve na vydání historického církevního majetku – zemědělského pozemku, začleněného do komplexních pozemkových úprav a dále jej rozvíjí.
Soudy v níže popsaném rozhodnutí řešily spor mezi církevní organizací jako žalobce proti dvěma žalovaným, a to obci a České republice. Předmětem sporu byl lesní pozemek, který církevní organizace nárokovala podle zákona č. 428/2012 Sb., jako restituci historického církevního majetku. V řízení před okresním a krajským soudem nebyla úspěšná, kdy soudy zamítnutí žaloby na určení vlastnického práva, odůvodnily skutečností, že lesní pozemek byl začleněn do komplexních pozemkových úprav a není tedy možné, domáhat se určení vlastnického práva z titulu restitučního nároku dle zákona č. 428/2012 Sb.
Církev ve věci podala dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. Tento však dovolání odmítl, s poukazem na existující judikaturu. Soud odkázal na rozhodnutí pod sp. zn. 2307/2015, ve kterém byl řešen totožný problém, pouze s rozdílem, že se jednalo o zemědělský pozemek.
Závěr Nejvyššího soudu ČR spočíval v tom, že vlastnické právo k lesnímu pozemku vzniklo jinému subjektu originárně, na základě pravomocného rozhodnutí pozemkového úřadu vydaného v řízení o pozemkových úpravách, a nelze na něj tedy vznést restituční nárok dle zákona č. 428/2012 Sb.
Z odůvodnění vyplývá tato právní věta. Je-li v řízení o pozemkových úpravách, dle zákona č. 139/2002 Sb., vydáno pravomocné rozhodnutí pozemkového úřadu, na základě kterého vzniklo vlastnické právo k lesnímu pozemku jinému subjektu, jedná se o nově vzniklé vlastnické právo. Předpokladem vzniku vlastnického práva je pravomocné konstitutivní rozhodnutí pozemkového úřadu v rámci řízení o pozemkových úpravách.
Takto nabyté vlastnické právo nelze zpochybnit žalobou podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb.
Konstitutivní rozhodnutí Pozemkového úřadu ČR je správním aktem – pravomocným rozhodnutím správního úřadu, jež je přezkoumatelné v rámci správního soudnictví.
Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.08.2017, sp. zn. 28 Cdo 2521/2017