Spor Městského úřadu Soběslav s Krajským úřadem Jihočeského kraje o změnu odborného lesního hospodáře

Městský úřad Soběslav jako správní orgán prvního stupně (orgán státní správy lesů), svým rozhodnutím podle § 37 odst. 6 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích, pověřil výkonem funkce odborného lesního hospodáře (dále „OLH“) P. H., namísto původního OLH, kterým byly Lesy České republiky, s. p.

Toto rozhodnutí však zrušil Krajský úřad Jihočeského kraje. V odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že povinnosti OLH jsou dány lesním zákonem a prováděcími právními předpisy. Správní orgán prvního stupně není žádným ustanovením lesního zákona zmocněn při pověřování výkonem funkce OLH dle § 37 odst. 6 lesního zákona tyto povinnosti rozšiřovat nebo upravovat. Skutečnost, že nový OLH by byl ochoten pro vlastníky lesů vykonávat služby OLH nad rámec stanovený lesním zákonem a prováděcími právními předpisy, nemůže být důvodem pro jeho pověření výkonem funkce OLH. Správní orgán prvního stupně postupoval podle Krajského úřadu Jihočeského kraje v rozporu s § 3 správního řádu, neboť neprokázal, že osoba zúčastněná na řízení jako OLH při své činnosti porušovala lesní zákon či jiné právní předpisy.

Žalobce P. H., (vítěz výběrového řízení, pověřený výkonem funkce OLH) podal proti rozhodnutí žalovaného-Krajského úřadu Jihočeského kraje žalobu ke krajskému soudu. V žalobě v prvé řadě namítal nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného spočívající v tom, že neobsahuje náležitosti uvedené v § 68 odst. 3 správního řádu. Žalovaný podle žalobce neobjasnil, z jakých důvodů rozhodl o zastavení řízení, pouze zmínil, že rozhodnutí správního orgánu prvního stupně nemělo být vydáno.

Krajský soud konstatováním správního spisu shrnul, že činnost OLH byla ze strany osoby zúčastněné na řízení (Lesy České republiky, s. p.) zajištěna nedostatečně, OLH neposkytoval vlastníkům lesů ani základní součinnost v případě výchovných a jiných těžebních zásahů, neposkytl jim součinnost při vyřizování dotací a nebyl schopen zajistit další komplexní služby. Správním orgánem prvního stupně navíc bylo ze strany osoby zúčastněné na řízení (Lesy České republiky, s. p.) konstatováno pochybení, spočívající v nesprávném signování dokumentů, které byly dlouho době podepisovány neoprávněnými osobami.

Osoba zúčastněná na řízení se v průběhu správního řízení hájila odkazem na interní pokyn Generálního ředitele osoby zúčastněné na řízení, který kategorizuje činnost OLH na činnosti standardní a činnosti nadstandardní, které může vykonávat pouze v případech stanovených zákonem, kdy jsou financovány státem, nebo v případech, kdy vlastník lesa s OLH uzavře na tuto činnost smlouvu o dílo.

Krajský soud se se správním orgánem prvního stupně ztotožnil v tom, že osoba zúčastněná na řízení (Lesy České republiky, s. p.) nezajišťovala dostatečnou odbornou spolupráci vlastníků lesa, což bylo prokázáno z obsahu stížností, které od nich obdržel.

Krajský soud rozsudkem ze dne 19. 8. 2015, č. j. 10 A 136/2014 – 61, rozhodnutí žalovaného zrušil, věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Proti tomuto rozsudku krajského soudu podaly kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu jak žalovaný-Krajský úřad Jihočeského kraje (dále též „stěžovatel“), tak i osoba zúčastněná na řízení-Lesy České republiky, s. p., (dále též „stěžovatelka“).

Nejvyšší správní soud uvedl, že v dané věci se jedná především o posouzení otázky, zda žalovaný postupoval správně, když zrušil rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, jímž byl v předmětné lokalitě podle § 37 odst. 6 lesního zákona žalobce P. H. pověřen výkonem funkce OLH, a zastavil řízení.

Nejvyšší správní soud dále konstatoval, že krajský soud na základě zjištěných skutečností dospěl k závěru, že v řízení před správním orgánem prvního stupně byla prokázána schopnost nově pověřovaného subjektu (žalobce) vykonávat funkci OLH lépe, než dosavadní lesní hospodář (stěžovatelka). Krajský soud proto nepřisvědčil žalovanému, že správní orgán prvního stupně neprokázal, že nově pověřovaný subjekt je schopen funkci OLH vykonávat lépe, než stávající OLH. Důvod pro zrušení rozhodnutí žalovaného dle v § 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s. tak byl dán, a krajský soud nepochybil, když podle tohoto ustanovení postupoval a rozhodnutí žalovaného zrušil. Nejvyšší správní soud doplnil, že ani v kasační stížnosti stěžovatel nezpochybňoval a nevyvracel to, že žalobce dle rozhodnutí správního orgánu prvního stupně měl vykonávat činnost OLH ve větším rozsahu než stěžovatelka, a tudíž lépe, než dosavadní OLH (stěžovatel zpochybňuje zejména oprávnění žalobce tyto činnosti vykonávat a pravomoc orgánu státní správy lesů stanovit tyto činnost ve svém rozhodnutí) a nepředestřel žádné skutečnosti vyvracející pochybení dosavadního OLH, na která poukázal ve svém rozhodnutí správní orgán prvního stupně a s nimiž se ztotožnil krajský soud.

Zákon o lesích nestanoví žádným způsobem obsahové a formální náležitosti takového rozhodnutí. Pokud však orgán státní správy lesů ve svém rozhodnutí konkrétně vymezí obsah činnosti OLH na základě dohody s pověřovanou osobou, nejedná se o jeho pochybení. Nejvyšší správní soud naopak takovéto vymezení, nejlépe demonstrativním výčtem činností, považuje za užitečné, neboť drobným vlastníkům lesa, nemajícím odborné znalosti v oblasti péče o les, bude v takovém případě znám obsah činností zabezpečovaných OLH. Pokud OLH před svým pověřením do funkce jasnou a nezpochybnitelnou formou (zpravidla písemnou nabídkou) o své vůli nabídne, že bude v rámci své činnosti v souladu se zákonem o lesích vykonávat širokou paletu činností, nespatřuje Nejvyšší správní soud žádný důvod, proč by takovouto nabídku neměl orgán státní správy lesů akceptovat a zohlednit ve svém rozhodnutí o pověření výkonem funkce OLH podle § 3 odst. 6 lesního zákona a činnosti OLH zmínit ve svém rozhodnutí.

Nejvyšší správní soud má stejně jako krajský soud za to, že náplň činnosti OLH není žádným předpisem vyčerpávajícím způsobem definována, přičemž jednotlivá oprávnění a povinnosti OLH lze nalézt v dílčích ustanoveních lesního zákona a v právních předpisech vydaných k jeho provedení.

Pokud by OLH řádně nevykonával své povinnosti stanovené uvedené v lesním zákoně, resp. v rozhodnutí o pověření dle § 37 odst. 6 téhož zákona, jednalo by se o jeho pochybení spočívající v nedodržení rozhodnutí vydaného na základě lesního zákona, které spadá pod dozorovou činnost orgánů státní správy lesů podle § 51 zákona o lesích, v rámci které lze uložit opatření k odstranění zjištěných nedostatků. Plnění povinností OLH stanovených v rozhodnutí o pověření výkonem funkce OLH dle § 37 odst. 6 lesního zákona je  tedy právně vymahatelné. Neplnění povinností OLH vyplývajících z lesního zákona, by v závislosti na intenzitě takovéhoto pochybení OLH dále mohlo představovat důvod pro odvolání stávajícího OLH a pověření jiného subjektu výkonem této funkce. Porušování povinností stanovených OLH lesním zákonem může rovněž představovat důvod pro odnětí licence podle § 45 odst. 1 písm. d) lesního zákona, dle kterého orgán státní správy lesů, který licenci udělil, ji odejme, jestliže držitel licence závažným způsobem poruší podmínky stanovené rozhodnutím o udělení licence nebo tímto zákonem. 

Vzhledem k výše uvedenému nelze mít za to, že by správní orgán prvního stupně a krajský soud vybočily při vymezení činnosti OLH z mezí zákona a prováděcích předpisů. Naopak s přihlédnutím k místním poměrům a zjištěnému skutkovému stavu náležitě interpretovaly a aplikovaly neurčitý právní pojem zabezpečuje vlastníku lesa odbornou úroveň hospodaření v lese. Jedná se tedy rovněž o poradenství a součinnost při hospodaření v lese, včetně pěstebních a těžebních činností, což podle okolností může jistě znamenat přiměřenou míru vstřícnosti a součinnosti.

Nejvyšší správní soud shledal nedůvodnými všechny stěžovatelem i stěžovatelkou uplatněné námitky, kasační stížnosti jsou proto obě nedůvodné. Proto Nejvyšší správní soud dle § 110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. obě kasační stížnosti zamítl.

Právní věta

  1. Zákon č. 289/1995 Sb., o lesích, ani prováděcí předpisy neobsahují taxativní výčet povinností odborného lesního hospodáře. Je tak třeba vyjít z toho, že odborný lesní hospodář je povinen zabezpečit vlastníku lesa odbornou úroveň hospodaření v lese (§ 37 odst. 1 citovaného zákona) s tím, že tento neurčitý právní pojem správní orgán vyloží a aplikuje s přihlédnutím k okolnostem daného případu. Z povinností odborného lesního hospodáře nelze a priori vylučovat např. součinnost spočívající v označování výchovných a úmyslných těžeb, poradenství vlastníkům lesa v souvislosti s prodejem dříví či nákupem sazenic apod.
  2. Orgán státní správy lesů může podle místních podmínek a na základě dohody s pověřovanou osobou v rozhodnutí o pověření osoby funkcí odborného lesního hospodáře podle § 37 odst. 6 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích, vymezit činnosti zajišťované odborným lesním hospodářem demonstrativním výčtem.
  3. Při pověření osoby funkcí odborného lesního hospodáře (§ 37 odst. 6 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích) orgán státní správy lesů není povinen vést správní řízení o výběru žádosti podle § 146 správního řádu z roku 2004. Postačí, pokud pověřovanou osobu vybere transparentním a nediskriminačním způsobem a ve svém rozhodnutí odůvodní, proč pověřovaná osoba má nejlepší předpoklady pro kvalitní výkon funkce odborného lesního hospodáře. Přitom může vyjít i z rozsahu činností, které bude tato osoba v rámci výkonu funkce odborného lesního hospodáře zajišťovat vlastníkům lesa.

(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26.02.2016, čj. 4 As 201/2015 - 121

Další informace

  • Instance: Nejvyšší správní soud
  • Datum rozhodnutí: 26.únor 2016
  • Právní předpisy: Správní právo